Úryvky z knihy
…V 15:00 hodin začínáme opět stoupat Sopka Mt. Rinjani měří 3.726 m. Dnes se musíme dostat na RIM II, který leží ve výšce 2.700 m Je to stále těžší. Už máme opravdu dost. Lehce pofňukávám. Marcel má (zřejmě díky nezvyklé námaze a nedodržení pitného režimu) urologické problémy. Maňa pláče. Spouští se liják…Hurá – máme DOVOLENOU!
Došli jsme na poslední chvíli ! Už se zase šeří a zvedá se čím dál větší vítr. Je třeba co nejrychleji postavit stany ! Vítr stále zesiluje a rve nám je z rukou. Na obou stranách sedla je téměř svislá stěna, spadající na jedné straně do jezera, na druhé kamsi hluboko do úzkého kaňonu. Marně zápasíme s vichrem – nakonec musíme my s Maňou vlézt obě do jednoho zborceného stanu, a vahou vlastního těla ho ukotvit. Kluci se zvenčí snaží vypnout tyčky – ty ale nevydrží nápor větru a lámou se. V závěru musíme s pomocí Áčka a dalšího průvodce polozhroucené stany odnést do závětří za skalku – jinak neobstojí. „Až řeknu TEĎ, tak vyběhneš, chytíš levou stranu, a přeneseme ho…Levou, rozumíš ?!“ Což se lépe řekne, než udělá. Áčko hlásí, že dnes nebude večeře – není možné rozdělat oheň. Pokud se vítr neutiší, nemůže být o výstupu na vrchol ani řeči.
Zalézáme do spacáků promrzlí a možná i trochu vyděšení.
Každá legrace něco stojí – a až to budeme doma vyprávět…! Pokud Vám ale není mezi 24 a 28 lety, nejste árijského původu, a nechodili jste do školy s Reinholdem Messnerem – mějte rozum, a vůbec to nezkoušejte – jeďte raději zpátky k moři !
…Usedáme. Ještě je třeba dohodnout podmínky zítřejší akce. Kepala je vydřiduch. Chce peníze za ubytování, za průvodce, za jídlo a dokonce za povolení natáčet! Ještě že nám nenapočítal „vzdušné“ ! Souboj trvá bezmála dvě hodiny. Když Vašek zhruba po hodině žádá time-out a odchází připravit večeři na posilněnou, kepala na mne obrací žalující zrak a se zasmušilou úctou konstatuje: „Pan manžel je jistě od armády...“ Tato domněnka v něm vzklíčila patrně nejen proto, že vyjednavač expedice má na sobě maskáčové tričko a apartní safari klobouček, ale i pro právě předvedenou obranyschopnost teamu. Když tuto možnost popřu, praví s povzdechem: „Ale stejně je moc inteligentní !“ To už samozřejmě nepopírám, nicméně bych ráda věděla, jak to tak rychle poznal. Na mou otázku ke rozhodí rukama a s jistotou odpoví : `To je přece jasné – nemá vlasy !`
Mezitím se náš holohlavý a prudce inteligentní armádní generál posilnil, a finanční rozprava může pokračovat…
Domluva s domorodci nevázne často jen na jazykové bariéře, ale spíše na jejich neschopnosti si představit a uvěřit, cože to ten blbec turista vlastně chce?! Těžko jim vysvětlíte, že byste chtěli dělat něco, co nepřináší žádný hmatatelný efekt. „Dá se to jíst? Budou za to peníze?“ Žebříček jejich hodnot prostě některé pojmy neobsahuje.
…Didi je zjevně spokojen, že nám mohl nabídnout orangutana hned po snídani, a nadšeně komentuje :“Look, Sasa, look ! You can see his pis now – very big – not like a man… Didiho angličtina není špatná – nicméně přece jen ne dokonalá – uvažuji nad tím sdělením, a dospívám k názoru, že se jedná o ten nástroj, kterým se pissing (močení) provádí. Nerada bych vzbudila dojem, že nejsem pravá dáma, takže se upejpavě usmívám, a dívám se jinam…Teprve o dvě hodiny později, kdy se blížíme k riper – rozuměj river (tj. řeka), mi dochází, že ta část orangutána, o které byla řeč, měla být face – pejs, a nikoli pis...! Pipty-pipty tedy není název domorodého jídla, ale indonéská transkripce angického fifty-fifty! Indonésané, jak jsme si během našeho pobytu ještě několikrát ověřili, neumějí říkat „f a v“…
…Dnes volíme odpočinkový den – bemem do Jiwiky, podívat se na proslulou mumii. Donedávna se totiž význační nebožtíci svazovali do polohy skrčence, a dlouze, dlouze – UDILI! Vznikla tak ebenově černá lesklá kostra, místy potažená kůží. Dnes má vesnice, vlastnící mumii dobrý „biznis“. Za prohlídku se žádá 10.000, za foto 5.000 rupek. A kdybyste dali 50.000, určitě si ji můžete i pochovat!
Domníváme, že tuto kuriozitu jaksi nelze vynechat. Bemo nás vyhodí na hrbolaté silničce, a vpravo na plotě je komický odkaz – šipka s nápisem „Mumie 300 m“. Když těch tři sta metrů ujdeme, nalézáme se v pravém papuánském skansenu. Ženy a dívky tu mají suknice z provázků ze stromové kůry, a okotekovaný stařešina pohotově vynáší z chýše mumii. Postaví nám ji úslužně na špalek uprostřed vesnice – prosím, tady je to, vašnosto – je libo snímeček?
Za tu legraci to rozhodně stojí. Náš černý nebožtík zřejmě neumíral zrovna smířeně – má ve tváři děsivý úšklebek…Vůbec se tu asi nežije snadno – skoro všem ženám chybí nějaký ten prst – jedna má ještě na ruce zakrvácený obvaz, a další už vystrkuje na světlo boží pahýl s čerstvě zacelenou ránou.
Vašek si od nich koupil za 3.000 rp koteku a slíbil mi, že se mi v ní večer ukáže. Tomu tedy říkám obětavost a zároveň smysl pro humor! Byl by i mně koupil sukýnku z trávy – ta se ale nosí bez horního dílu. Nejsem si jista, jestli moje potřeba exhibicionismu je až zas tak silná…
Nepleťte si pojmy – posvátné, obchodní, přátelské! Mumie samozřejmě JE posvátná, ale je to i zdroj příjmů celé vesnice, takže lze směle říci, že památka jejich předků je jim opravdu DRAHÁ!
…Sedíme u ohně pod kuchyňským přístřeškem, na jehož střechu bubnuje podvečerní déšť a vaříme kávu. Ze tmy se jako hrášky vylupují buclaté dětské obličeje s nádhernýma velikánskýma očima. Za chvíli je jich snad dvacet a zvědavě na nás pokukují.
Pan učitel zahajuje společenskou konverzaci – navzájem se představujeme, udáváme počet dětí, věk a především víru. Obyvatelé Ibele jsou čistokrevní Papuánci a dobří katolíci a mají krásná biblická jména: Aamos, Sebastianus, Jakubus. Poté Vašek navrhuje své oblíbené téma : „Hudba sbližuje národy“. Pod dojmem tropické vegetace zahajujeme Zelenými pláněmi. Děti okamžitě nasazují k dojemnému náboženskému chorálu – rozeznáváme slova Kristus a Maria, hallelujah, gunung Golgota. Je to úžasně silné. Chlapečci zpívají s nesmírným zanícením a vytleskávají rytmus růžovo-černými tlapkami. Dvouletá Belina okusuje matčin prs a radostně se pleská po nafouklém bříšku. Udržuje obdivuhodně rytmus.
…Hledáme vhodný repertoár a střídáme se – jednou za Čechy, jednou za Papuánce. Velký úspěch zaznamenaly naše vánoční koledy a dále rytmizující „To tá Heĺpa“. Nejsem si jista, je-li možné předat obrázek deštivé tropické noci, do níž se za hluboké vážnosti a pozornosti dvaceti černých naháčků nesou k horským velikánům velebné tóny písně „Pec nám spadla“. Největšího uznání se nám však dostává po písni „Marjánko, Marjánko“, kterou místní křesťané považují za radostnou oslavu Panenky Marie. Tento večer bude bezpochyby patřit k těm, na které se nezapomíná.
…Vlakem procházejí neustále prodavači čehokoli (cukroví, noviny, buráky i papírové kapesníčky) a potulní muzikanti. Hrají šíleně falešně. Přetahuju si bundu přes hlavu. Pokaždé, když začnu usínat, mnou hudebníci zatřesou, a žádají příspěvek. Vašek spí jako vždycky tvrdě, a já nemám žádné drobné peníze – krom toho za tu produkci by spíš měli platit oni… Po několikátém vyrušení využívám jednu z předem naučených indonéských frází: „Saya tidak mau !“ – Nechci, nemám zájem, odpal! Konečně odcházejí, a na nejbližší stanici vystupují z vlaku. Tak to zabralo.
…V příštím okamžiku rána jako z děla, a z rozbitého okna nad mou hlavou se sype skleněná tříšť. „K zemi!“ volá Vašek. Bleskově se parakotoulem přemisťuji do uličky, bundu stále přes hlavu. Zato lýtka mám holá, a skelné jehličky se do nich zasekávají jedna radost. Další kámen proletí mým už rozbitým oknem, a přistává na protější straně uličky. Vlak se dává do pohybu. Někdo mi pomáhá na nohy, mladá muslimka pohotově vytahuje flakónek s parfémem a náplast, a ošetřuje mne. Naštěstí se nic vážného nestalo – jen drobné šupinky jako sklolaminát. To známe z vody. Opatrně, něžňounce setřepávám sklo z nohou. Přichází somnambulní batůžkář z vedlejšího vagónu, a ptá se, kde je ta zraněná bílá žena. Tichá pošta zafungovala. Další mladý Indonésan přes uličku se mi obřadně omlouvá za celou Indonésii, a vysvětluje, že není radno pohněvat potulné muzikanty ! Inu – jiný kraj….
Ne každý muzikant má nevinnou dětskou duši! Přizpůsobte se místním zvyklostem a nevzdorujte – nejde tu přece o hudbu, ale o život!
...V kanceláři imigračního úředníka visí podomácku vyrobený graf návštěvnosti oblasti příslušníky různých národů. V loňském roce navštívilo Irian Jayu 5 (slovy pět!) Čechů. Letos jsme už třetí a čtvrtá – a to máme teprve květen!!! Na úředníkově tváři vyskočila starostlivá vráska: „Jen aby se nám nepřemnožili!“
Absolvujeme první stisk ruky s doopravdickým „kotekáčem“. Kotekáč je příslušník původního domorodého kmen (jsou zde Dani, Jali, Lani a dále hlouběji v pralese pověstní stromoví lidé Korowai a Kombai). Muži chodí nazí, pouze s velkou tykví – tzv. KOTEKOU na přirození. Jedná se vlastně o jakýsi přírodní suspensor, obsahující mužnou ozdobu podstatně menších rozměrů – neboť obecně platí – čím větší štramák a bojovník, tím větší koteka.
Muž, který na sebe opravdu dbá, má koteku trčící až do výše brady, a její špičku má upevněnou na řemínku okolo krku. Celek doplňuje vkusná háčkovaná čepice, nebo čelenka z peří pralesního pštrosa – kasuára.
Ženy nosí suknice z trávy nebo stromové kůry a především jakousi velikánskou háčkovanou síťovku, která se upevňuje popruhem na čele a visí jako batoh na zádech. V té nosí veškeré nákupy, zboží na trh, sladké batáty a také dřevo na rozdělání ohně, neboť to je zde kupodivu vzácné. Navrch ještě selátko nebo dítě – a může se jít – přes hory a přes doly – 2–3 dny, ale i týden…
~