Počítání chrámových slonů
Trissur Puram
…ne, bohužel, máme plno. Obsazeno. Pokoje nejsou – zeptejte se naproti… Přijeli jsme pozdě – v celém městě není snad ani jediné volné lůžko!
Už od poloviny týdne se provinční městečko Trissur v indickém státě Kérala plní desítkami tisíc návštěvníků, sjíždějících se z celé jižní Indie. Každoročně se zde na přelomu dubna a května koná velký Puram – slavnost chrámových slonů. Jindy ospalé a nijak zvlášť pozoruhodné městečko ožívá dávno před začátkem oslav. Dva velké chrámy, sídlící ve městě - Tiruvambadi a Paramekkavu se budou předhánět v oslnivosti přehlídky a skvělosti vyhlášených kéralských hudebníků. V sobotu už kolem šesté hodiny ranní vysílají své průvody, které se setkají na maidanu (travnatém prostranství) před nejstarším místním chrámovým komplexem Vadakkunathan Temple. Každý chrám vlastní 15 zvlášť k tomuto účelu vycvičených slonů, jejichž hlavním posláním je nesplašit se ani za předpokladu, že stráví plných dvanáct hodin v šíleném hřmotu a lomozu uprostřed mnohatisícového davu. Takový chrámový slon stojí nemalé jmění – bývá obvyklým darem některého z významných rádžů u příležitosti význačného jubilea a jeho cena mnohokrát převyšuje cenu osobního automobilu. Jejich výcvik stojí nepředstavitelné množství hodin úporného, namáhavého a mnohdy i nebezpečného tréninku. I přesto všechno se prý občas stane, že některý ze slonů nevydrží psychickou zátěž, splaší se, a pár diváků ušlape. Pokud jsem snad měla zpočátku o pravdivosti informace pochyby, po absolvování tohoto neskutečného maratónu mne zcela opustily. Kdyby mne moudrá matka příroda vybavila dostatečnou velikostí obuvi, učinila bych na sklonku toho dne bezesporu totéž a v amoku zašlapala všechny přítomné do vyprahlé země.
Kolem deváté hodiny ranní se před východní branou chrámu seřazuje první flotila – 9 skvěle vyzdobených slonů se zlatými čelenkami, ozdobnými přehozy a rolničkami. Prostřední z nich, vůdčí slonice, nese navíc na hlavě velký zlatem zdobený emblém příslušného chrámu. Na každém sloním hřbetě trůní tříčlenné družstvo brahmánů – první, držící ve specielním držáku na sloní hlavě ozdobný slunečník, druhý, fungující jako klasický mažoret se dvěma velkými mávadly z yačích chlupů, upevněných v těžkých stříbrných držadlech a třetí se dvěma velkými kulatými vějíři z pavích per. V pravidelných intervalech, řídících se rytmem hudby, se brahmáni na hřbetech tlustokožců postaví a provádějí složitý obřad mávání. Uvědomíme-li si, že přehlídka trvá od časného rána až do soumraku s jedinou hodinovou přestávkou v oslepujícím slunečním svitu a žáru (v době konání letošního Puramu byla naměřena rekordní teplota 47°C), jedná se o úctyhodný sportovní výkon. Stejný obdiv patří i hudebníkům, kteří jsou nedílnou a nezanedbatelnou součástí slavnosti. Tradiční a velmi populární kéralská hudba Čenda Mélam má určitou pevně stanovenou stavbu. Desítky muzikantů hrají bez not a předchozí přípravy hodinu za hodinou. Je pro ně prestižní záležitostí předvést své umění i výdrž bez jediné chyby,. Bubny čenda, píšťaly kuzhal, činely elatálam a především zvláštní zvonovinové trubky kompu, zatočené ve tvaru písmene C nepřetržitě vydávají složitou, a pro Evropana popravdě řečeno dost těžko akceptovatelnou kakofonii zvuků s podivuhodně pravidelnou rytmickou strukturou, jejíž tempo se stupňuje a graduje až k ostrému vyvrcholení. Během něho brahmáni povstávají na hřbetech slonů a mávají. To se opakuje donekonečna stále znovu a jak den postupuje, diváci se dostávají stále více do varu. Jejich množství narůstá geometrickou řadou, jejich oči dostávají nepřítomný, do sebe obrácený výraz a atmosféra houstne.
Po krátké polední pauze nastupují hudebníci uvnitř chrámového komplexu k jakési demonstraci hudební kreativity a výdrže. Prostranství za branou je poměrně omezené, sevřené na jedné straně dřevěnou ohradou, na druhé špalírem slonů. Mezi těmito mantinely jsou ti nejlačnější z diváků, obklopení navíc kordonem policistů. Zprvu nechápu a tlačím se s ostatními co nejblíž ohradě, ve které se tísní téměř tři sta nejlepších kéralských muzikantů. Tradice jejich hudebních vystoupení z nich činí svým způsobem hvězdy. Někteří z diváků již zřejmě podpořili náboženské zanícení trochou alkoholu, nebo ještě spíše nějakého lepšího pokouření a stávají se stále méně zvladatelnými. Kymácejí se omámeně v divokém rytmu, ruce nad hlavami, tělo na tělo. Prostor se natolik zahušťuje, že nemohu dýchat. Dav mne tlačí na těla přede mnou, na nohách a zadku najednou cítím ne jednu, ale hned několik rukou. To už není náhoda! Teprve teď si uvědomuji, že kromě jedné mladé indické novinářky jsem jediná žena v kotli. Píšťaly kvílí a sloni, obrovské šedé masivy, sotva půl metru ode mne zuřivě mávají ušima. Pod každým z nich, mezi sloupy jejich nohou sedí mahaut – takříkajíc podsloní . Kdyby zvíře jen trochu znervóznělo a pohnulo se kupředu, zbyl by z mahauta pouze exponát do herbáře.
Slunce stojí v nadhlavníku – žár je nesnesitelný. Nemohu dýchat, nemohu se hýbat, nemohu ani omdlít – není kam. Pomalu ztrácím vědomí, aniž by si toho kdokoli všiml – takříkajíc nastojato..Zdá se mi, že bubny buší přímo do mojí rozžhavené hlavy. Naštěstí tradiční ohleduplnost a snad i léty zakořeněná úcta k bílým zafungovala i tady. Kdosi si všiml mých ztrhaných rysů a když nedostal odpověď na tradiční otázku amerických filmů – „Jste v pořádku ?“ - pochopil. Neumím kéralsky a konec konců v té chvíli bych se byla ztěží vyjadřovala i ve své mateřštině – nicméně po chvíli postrkování a pasírování mne kompaktní lidská masa zmuchlanou a vyděšenou vyplivla na trávník na druhé straně kotle. Sedím na bobku těsně pod sloním zadkem a dýchám. Já dýchám! Někdo na mne opět mluví – není to čeština ani angličtina, ale rozumím – proboha, to snad je – ano, skutečně mne nešálí sluch. „ Kak poživajětě ?“ ptá se mne zdvořile postarší indický gentleman velmi temné pleti. Tohle je věc cti! S námahou se zdvihám a jako pravá dáma odpovídám : „Nu vót, charašó…spasibo vam…“ Nakonec – kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem, že…Léta povinného studia ruštiny na základní i střední škole přinesla opožděně své ovoce...
Mezitím hudební klání pár desítek metrů od nás dospělo k vrcholu. Napětí zvolna opadává a jeden z policistů mne úslužně naviguje do tzv. V.I.P. zóny. Na maidanu před jižní bránou chrámu, kde se bude konat odpolední program, je postaveno dřevěné pódium s hrdým nápisem „Foreigners only“. Maně mne napadá, proč ne rovnou „White only“? Muž zákona zjevně vnímá moje rozpaky a zdůrazňuje: „Jen jděte, je to pro vaši bezpečnost!“
Další hodiny mu dávají i nedávají za pravdu. Náměstí se před mýma očima zaplňuje jakoby filmovým trikem. Stovky, desetitisíce černovlasých hlav už zaplnily celé prostranství a rozlévají se na jeho konci do přilehlých ulic. Policisté v pískově žlutých uniformách, připomínajících britské impérium, vybavení dlouhými bambusovými holemi, drží kordon kolem pódia, na kterém se tísní zhruba 35-40 bílých turistů – viditelně jsou tu všichni stejně jako my poprvé a stejně jako my naprosto nepřipraveni...
Stromy nad našimi hlavami jsou obsypané zvláštním ovocem – kdo z domácích diváků netrpí závratí, vyšplhal se nahoru, kde je nejlepší výhled a největší naděje, že dojde k úrazu. Zdá se, že právě tato možnost indické mladíky rozjařuje nejvíc. Na protilehlé straně náměstí jsou stejně obsypané střechy budov a plná je i hradba chrámová za našimi zády.
Sloni opět nastupují . Teď už je jich plný počet – 15 na každé straně a brahmáni na jejich zádech mají nové, zářivě oranžové slavnostní suknice. z tváří muzikantů pod kývajícími se choboty prýští pot. Brahmáni znovu a znovu povstávají podle jejich gradujícího rytmu. Publikum se dostává do tranzu. Lidé křičí, pískají, potácejí se na místě. Najednou jeden z mávačů podklouzne a téměř padá ze sloních zad. Další se ho snaží zachytit. Tyto nečekané pohyby slona poplašily - zamával chobotem, zatroubil a vykročil. Jeden, druhý krok kupředu – přímo mezi diváky! Ozývá se panický jekot, neproniknutelná masa diváků se ve vteřině stahuje jako moře za odlivu. Několik lidí padá a ostatní po nich evidentně šlapou. Stativ, kamera a plavovlasá hlava mého parťáka Vaška mizí, jako by se nad ní zavřela tůň! Všechno to trvá sotva pár sekund. Mahautovi se ještě včas podařilo slona zastavit, další uklidňují poděšená zvířata. V davu vzniká úzká ulička, kterou policisté vlečou jednoho z raněných. Není jasné, zda ho nakopl slon, nebo ho v průběhu ústupu podupali diváci – každopádně má velkou krvácející ránu na stehně, jinak je ale při vědomí a reaguje. Nešťastník je operativně zasunut na v tomto okamžiku jediné relativně bezpečné místo – pod naši tribunu. S trochou úžasu si uvědomuji, že naše oáza bezpečí se mezitím stala jakousi zlatou klecí, kterou nelze opustit. Jsme oklopeni oceánem šílícího davu, z něhož není úniku, dokud slavnost neskončí.
Rozhlížím se především po Vaškovi, kterého jsem před tou dramatickou událostí ztratila z očí. Sláva – je tady – a v pořádku! Když se masa pohnula, stačil se ještě zvnějšku vyšplhat na konstrukci pódia. Ta se už ale začíná povážlivě kymácet pod tíhou dalších, zjevně už ne V.I.P. diváků. Ztlučená halabala narychlo z pár prken a hřebíků neskýtá zrovna záruku stability. Napadají mne poněkud nešťastné reminiscence na zhroucené tribuny při nešťastném fotbalovém utkání v Bruselu či na olympiádě v L.A. Soudě podle výrazů tváří ostatních bílých návštěvníků nejsem jediná, kterou to napadlo…Paradoxně je nyní hrstka bílých uvězněna uprostřed zdivočelého zástupu.
Dole pod námi začínají propukat lokální potyčky mezi rozvášněnými diváky a policisty. Kdyby neměla policie ve společenském životě Indie takovou vážnost, mohlo by všechno skončit snadno tragédií. Proti teď už prý půlmiliónovému zástupu by hrstka strážců zákona neměla naprosto žádnou šanci. Když jsem v dřívějších dobách někde četla, že dav někoho ušlapal, či dokonce roztrhal, měla jsem to za básnickou licenci. Dnes už vím, že je to docela dobře možné.
Program vrcholí. Nastává Kudamattam – dlouho očekávaná soutěž chrámů o nejúžasnější slunečníky. Ta trvá několik hodin a pro západního návštěvníka je poněkud zdlouhavá a monotónní. Jsme zvyklí na údernou akční zkratku, zatímco pro asijskou letoru je typická naopak gradace, která vzniká neustálým opakováním jednoho, ať už hudebního nebo vizuálního motivu. Vždy jedna řada nastoupených slonů vymění na daný povel své krásné ozdobné slunečníky za další skvělý model, který přihlížející odmění potleskem a ovacemi. Nato druhá strana paríruje ještě krásnějším … … Oranžové slunečníky přebíjejí zelené, gradují nachovými se zlatým třepením a trumfují fialovými ze stříbrnými hvězdami. Jekot publika zesiluje. Nad černými hlavami se kývá les hnědých rukou. Chrám číslo jedna nasazuje dvoupatrové, protivník mu odpovídá třípatrovými. Ty už jsou téměř čtyři metry vysoké a povážlivě se kymácejí . Brahmáni a hudebníci musí být už šíleně unavení, ale nepolevují. Začíná se šeřit. V publiku se množí šarvátky a policisté tvrdě používají bambusové hole. Domácí chrám v tu chvíli nasadí svůj nejsilnější kalibr – nad hlavy slonů je v zapadajícím slunci vztyčena řada třípatrových slunečníků, na jejichž vrcholech se kymácejí obrovští stylizovaní pávi s opravdovými ocasními pery. Prostřední slonice nese na svém slunečníku dokonce bohyni Durgu, sedící na jejím oblíbeném ptáku Garudovi. V posledních odlescích slunce Garuda důstojně, byť poněkud těžkopádně zamává kašírovanými křídly. Obecenstvo je u vytržení a vítězství teamu nepopiratelné. Jekot, pískot a potlesk vrcholí v několika vlnách. Sloni z dolního konce náměstí se pomalu otáčejí a zvolna nastupují cestu k zaslouženému odpočinku. Konečně se ochlazuje. Soumrak přichází rychle a také dav kolem nás pomalu vychládá. Lidé se začínají rozcházet a po necelých dvaceti minutách i my můžeme sestoupit ze svého nedobrovolného bidýlka. Jsme hladoví, žízniví a unavení. V okolních ulicích se ještě hraje a tančí, na trávníku propuká menší ohňostroj. Ten hlavní, veliký ale propukne mnohem později - kolem čtvrté hodiny ráno.My se však už jen vyčerpaně ploužíme do ticha a bezpečí hotelového pokoje – máme dost.
Trissurský Puram 2003 skončil. Zbyla nám vzpomínka na silný, byť pro nás poněkud nepochopitelný zážitek a čtyři filmy pestré podívané. Pražské fotolaboratoře budou zanedlouho zaplaveny stády slonů. Znásobím-li 36 snímků každého filmu čtyřmi, při 15 zvířatech na jednom záběru to činí…..Myslím, že se jedná o největší sloní stádo na světě. Není třeba počítat před usnutím obvyklé ovečky. Dvatisícejednostošedesát slavnostně vyzdobených slonů nás pronásleduje ve snech ještě dlouho do noci. Až k ránu odešel poslední z nich do svého chrámového slonince a i my jsme konečně mohli usnout.
A ještě jednu památku jsme si přivezli z Trissuru. Pozorný personál hotelu nám ráno druhého dne podstrčil pod dveře výtisk Trissurského deníku, ve kterém se mimo jiné píše: Známí čeští cestovatele Sasa a Vaski řekli o Puramu… Bohužel tuto větu nám ochotná recepční musela najít a přečíst sama – noviny jsou totiž ve zdejším jazyce – malajálamštině...
~