Cestopisy:

Občas doma Peru, to když Ekvádor

Cestou necestou po Peru a Ekvádoru s expedicí „Dos Invalidos 2002“.

 

Expedice „Dos Invalidos 2002“

Přípravné práce probíhají v radostném očekávání...

 

Známý slogan říká, že cestování rozšiřuje obzory ! Nelze než souhlasit. Například i všední život takové partnersko-cestovatelské dvojice je nesmírně vzrušující. Ty nádherné večery nad mapami a timetably leteckých společností ! Ty slastné okamžiky při výběru a nákupu ultra lehkých spacích pytlů a skládacích benzinových vařičů ! Ta báječná dobrodružství nad internetem při hledání a  porovnávání nejrůznějších informačních zdrojů!

Představte si, jak vzrušující je život s člověkem, který vtrhne v pátek večer domů, v předsíni odhodí tašky s nákupy, a běží Vám v ústrety se slovy: „Miláčku, mám skvělou zprávu ! Letos se nám přemnožily PUMY !“ Normální partner by nezaváhal ani vteřinu, a okamžitě volal sanitku. Můj Václav ovšem normální NENÍ ! Bryskně vyskočí od stolu a uhání k mapě Jižní Ameriky, přišpendlené na nástěnce na zdi.Se špendlíkem v ruce zaváhá, a věcně položí otázku: „Na horním toku, nebo na dolním ?“ Neboť informace o přemnožených pumách se týká našeho nastávajícího výletu za hranice – a to jak všedních dnů, tak i Ekvádoru...Můj Václav se pum nebojí – naopak je vítá jako skvělé zpestření naší výpravy, a  lákavou možnost ulovit záběr, jaký hned tak někdo nemá. Taková báječná novina – to se musí oslavit!

A proč Dos Invalidos ? Protože naše cesta nezačala, jak by snad bylo nasnadě se domnívat, na konci srpna tohoto roku. Začala téměř o půl roku dříve, kdy jsem si 10 dnů před plánovaným odletem operativně zlomila nohu při fotografování propagačních snímků pseudoperuánského charakteru (viz. foto). Pokračovala na konci srpna operací Václavova zcela zdravého žlučníku, aby se nakonec uskutečnila v podobě výletu dvou stárnoucích, leč neposedných rekonvalescentů na podzim téhož roku.. Ve španělštině se invalida řekne „mutilado“ – leč to ta část čtenářů, která není odborníky na hispánštinu, nemůže tušit. Naproti tomu „valid” zanamená v této řeči hodnota nebo též cena – tudíž logicky vzato „IN-valid” by mohlo při troše tolerance znamenat – bezcenní. Zdálo se nám, že tato drobná slovní hříčka dost přesně vystihuje náš současný stav !

Moje poučená rodina mi věnovala k Vánocům učebnici španělštiny pro samouky, kapesní slovníček a stručnou frazeologii. Již v úvodu studia jsem si potvrdila staré české přísloví, že když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco učebnice pro samouky, ač vydána v r. 2000 (tedy 12 let po revoluci) nabízí lekce ryze socialistického typu s budovatelským podtextem – např.: „Moje starší sestra bydlí na venkově. Je vdána za agronoma. Mají nejvyšší produkci karotky v celém kraji. Moje sestra je šťastná!“ , autor frazeologie se vyznačuje pochmurnou předvídavostí až negativismem. Jeho představa o tom, jaké věty budete na svém výletě potřebovat nejvíce, je děsivá ! Stránky jeho příručky se hemží dotazy: „Poskytujete slevy tělesně postiženým ? Je ve vlaku kupé pro invalidy ? a  sděleními: „Uštkl mne had, mám srdeční vadu a byla jsem znásilněna.“ Zvláště použito v této kombinaci může pak člověk opravdu pokládat první dotaz za nezbytnou jazykovou výbavu na své cestě....

 

POUČENÍ:

Pro toho, kdo se chystá vyrazit do španělsky mluvících zemí Jižní Ameriky, bych si dovolila jednu radu: nedoufejte, že se svojí angličtinou, byť sebevybroušenější, uspějete ! Rozhodně před odjezdem navštěvujte intenzivní rychlokurzy španělštiny, a nemáte-li dost času na souvislé studium, naučte se alespoň nejdůležitější fráze ! Mezi ně rozhodně na čelné místo řadím věty typu: “Dobrý muži, sdělte mi prosím neprodleně, kde zde máte toalety, nebo se p....u ! Mohl byste mezitím zabít toho švába, který leží na mém polštáři ? Děkuji, věřím, že Vaše vstřícnost posílí dobré vztahy mezi našimi národy...

 

Vámos compadre

Lima – náměstí Plaza Mayor

 

Sobota 24. srpna

 

Z pražské Ruzyně tentokrát odlétáme v rozumné dopolední hodině a přijíždíme kupodivu natolik včas, že kdyby nebylo drobného incidentu s odvážně ukrytou plynovou bombičkou k přenosnému vařiči, kterou rentgen odhalil ve Vaškově báglu, nebyli bychom vlastně odlet ani zdrželi. Nicméně bomba nám byla odebrána, a  odlet se nakonec přece jen uskutečnil...

Londýnské letiště Heathrow je ošklivé a nevlídné. Ošklivé a nevlídné jsou i  zdejší pracovnice celní kontroly. Nejošklivější a nejnevlídnější byla rozhodně zarputile se tvářící tlustá černoška, které jsem padla do rukou při vší smůle právě já. Beze stopy zaváhání zabořila tlusté ruce do mého příručního batůžku a  okamžitě zabodovala. Odejmula mi kapesní šitíčko a pilník na nehty se slovy, že nebezpečné předměty je zakázáno přechovávat v kabině letadla.

Představa, jak ostře nabroušenou jehlou ohrožuji prvního pilota našeho Boingu 747 načež ho zavíracím špendlíkem připoutávám k pilotnímu křeslu, mi připadla přinejmenším zábavná. Pozitivní na celé věci bylo to, že po tak zřetelně profesionálním a odvážném zásahu mne přece jen do letadla nechala nastoupit. Velitel expedice a můj partner Václav vyslechl důvod mého zdržení, pravil „nerozumím“ a nasadil si sluchátka. Až do Miami byl klid.

V Miami bylo horko a dlouho. Do následujícího spoje bylo opět nutno pročekat cca 8 hodin času – i tady jsme však až tak dlouhou chvílí netrpěli – při odbavování nás oba zuli do ponožek a s rostoucím podezřením obhlíželi podrážky bot, nelpí-li na nich sněť slezinná, nebo alespoň zapšklý duch postkomunismu. I oni však závěrem usoudili, že nejpraktičtější bude nechat nás odletět – kamkoli...

 

Neděle 25. srpna

 

V hlavním městě Peru – Limě jsme vystoupili v neděli 25. září v 11:00 hod. místního času – (časový posun oproti České republice zhruba 7 hodin) do šedého a  mrzutého dne. Lima sice leží nesporně v JIŽNÍ Americe, to ale vůbec neznamená, že je to místo, kde palčivé slunce ozařuje vlny modravého oceánu. Vítr, déšť a  mlha bylo snad až zbytečně srdečné uvítání na tomto kontinentu. Během necelých dvou hodin, strávených na letišti se nám podařilo vítězně dopočítat všech zavazadel (o nichž bude ještě řeč několikrát později), vyprostit z jednoho z  nich průvodce Peru, štědře zvlhčeného plzeňským pivem z puklé plechovky, a  ujistit se, že ani v Peru pošty v neděli nefungují. Následkem toho nám nezbylo, než odsunout složitou otázku balíkové pošty na nejbližší pracovní den, a  přemístit se na autobusové nádraží Carlos Zavala 177, Lima Centro, odkud odjíždějí dálkové autobusy do Pisca, Icy, a Arequipy. Zvolili jsme variantu městské hromadné dopravy, neboť cenové relace taxislužby, stejně jako na naší Ruzyni, jsou prvním pokusem uvrhnout nezkušeného turistu do reality i zoufalství současně. Přestože jsme byli nuceni dvakrát přestupovat z mikrobusu do mikrobusu se všemi našimi batohy, řadoví Limané to brali s porozuměním a humorem. Nikdo nám nenadával, nezlobil se...Autobusový terminál nás sice na okamžik zmátl, protože nevypadá jako klasické nádraží, ale jeho společnosti jsou roztroušeny ve dvorcích dvou na sebe navazujících ulic – dál už ale bylo vše v pořádku. Cena jízdenky byla přijatelná (10 sol/os + 10 za nadbytečné třetí zavazadlo), a do odjezdu zbývaly asi dvě hodiny. Mezitím přestalo mrholit a vysvitlo mírně pobledlé sluníčko, takže jsme se rozhodli získat první kulinářskou zkušenost v  nové zemi. V pouličním stánku jsme si za 3,5 solu dali oblíbenou místní polévku – slepičí Caldo de Gallina. Pověst o peruánských slepicích nelhala – dostali jsme každý mísu polévky jako pro regiment, z níž bojovně trčel pařát slepičí velečtvrtky. Zvládnout toto malé občerstvení bylo téměř na hranici lidských možností.

Nato jsme se vydali alespoň na bleskovou prohlídku centra Limy – Plaza de Armas. Tady se asi sluší podotknout, že Peruánci jsou národ veskrze praktický – většina jejich měst má ortogonální strukturu, v jejímž středu je umístěno hlavní náměstí. To se téměř vždy jmenuje Plaza de Armas – de facto Náměstí zbraní – nicméně v přeneseném slova smyslu spíše něco jako naše nám. Míru (neboť křehký mír v těchto končinách bývá zpravidla nastolen pomocí již zmíněných zbraní). I to limské se tak donedávna jmenovalo a místní mu tak pochopitelně říkají stále – na plánku města však figuruje pod novým názvem Plaza Mayor. Měli jsme štěstí – na náměstí se zrovna konal průvod k oslavě Nanebevzetí Panenky Marie Guadalupské, jehož výročí připadá na 8. září – oslavy však začínají s předstihem – aby se snad něco neodfláklo, víte ? Před guvernérským palácem a katedrálou defilovali tanečníci v tradičních krojích, ale i maskách, připomínajících náš masopust, a  především hudebníci, umíněně odmítající fakt, že hudba má především dva základní kameny – tedy melodii a rytmus. Pomocí trumpet, bubnů a píšťal se jim úspěšně dařilo vyluzovat nahodilé shluky tónů, občas v neočekávaném momentě rafinovaně přerušené mocným úderem bubnu. Zatímco zbožní Limané kráčeli v průvodu, nebo mu alespoň se zájmem přihlíželi, jeden z kolemjdoucích ledabyle vrazil Vaškovi ruku do kapsy kalhot, a bystře odkvačil se svým skvělým lupem – zřejmě v domnění, že třímá naditou peněženku ukradl nám to nejcennější, co jsme měli – totiž kapesní česko-španělský slovník. Bez něj jsme se svou jazykovou výbavou v koncích !

Jakoby nás chtěl svatý Kryštof, patron cestovatelů, ubezpečit, že tento první dojem o poctivosti zdejšího obyvatelstva je náhodný a nepravdivý, v příštím okamžiku se k nám přihnala trojice policistů, a začala se zajímat, zda jsme byli okradeni, a pokud ano, o co. Když jsme jim sdělili, že krom iluzí jsme přišli pouze o slovníček, projevili značné potěšení, provedli s námi nácvik zabezpečení cenností ve vnitřních kapsách a pod svrchním oděvem a pokárali nás za lehkomyslnost, se kterou chodíme po ulicích s viditelně nošenou kamerou a  fotoaparátem. Závěrem nás posadili do policejního vozu a bezpečně eskortovali zpátky na nádraží,aby se příští krádež už nemohla přihodit v jejich okrsku. Lima byla v nedávné minulosti vyhlášeným rejdištěm kapsářů i skutečných lupičů, přepadávajících hlavně bílé turisty – gringos. Proto peruánská vláda vypracovala projekt na snížení zločinnosti a ochrany turistů – a nutno říci, že výsledek se dostavil. Něžná péče pouličních policejních hlídek je až dojemná, a pro nás poněkud neobvyklá.

Po zhruba 4 hodinové jízdě, už za šera, jsme dorazili do prvního noclehu naší cesty – městečka Pisco. Samo o sobě není ničím zvláštní ani zajímavé, je ale východiskem pro výlety na oblíbené ostrovy Islas Ballestas, pro svou bohatou faunu také přezdívané „Galapágy chudých“. Proto je celé město vlastně jedním turistických skansenem. Hotýlky, hostaly a hospedaje – zkrátka malorozpočtové ubytovací kapacity jedna na druhé, směnárny a restaurace.Vybrali jsme si jednu na hlavní třídě s cenou odpovídající kvalitě – hospedaje Commercio, kde dvojlůžkový prostý, ale čistý pokoj se sprchou stál 25 solů, skočili si přes ulici do lidové hospůdky (které se tady říká comedor popular) na první z  nesčetných pollo – tedy kuřat a bisteců (hovězí plátek) našeho putování a  odplížili se do své první postele po třech dnech cestování...

 

POUČENÍ:

V nedávné minulosti byli kapsáři, zloději a lupiči pro rozvoj peruánského cestovního ruchu vážným problémem. Krom častých, ale běžných kapesních krádeží se stále více rozmáhaly loupeže ve vlacích a autobusech, a mnoho turistů si odneslo sice vzrušující, nicméně negativní zážitek, když byli uprostřed nočního přesunu vyhnáni z autobusu a oloupeni doslova o všechno – peníze, doklady, fotoaparáty a videokamery, ale i spacáky a bundy. V nejnavštěvovanějších turistických centrech, jako je např. Cuzco, také fungovali tzv. „škrtiči“, kteří si vytipovali oběť a na vhodném osamělém místě (např. při návratu z večeře – z restaurace) ji škrtili tak dlouho, až ztratila vědomí – a pak ji „očesali“. V současnosti se díky turistické policii situace výrazně zlepšuje, ale stále platí, že opatrnosti nikdy nezbývá. Rozhodně je rozumné si svoje finance rozdělit na dvě až tři části a uložit je odděleně. Stejně tak se hodí i kopie pasu a víza, a pro jistotu také spojení na Českou ambasádu v Peru: Embajada de la República Checa, Baltazar la Torre 398, San Isidro, Lima 27, Perú, tel. 00511/2643381, mail: lima@embassy.mzv.cz.

 

Hovňové ostrovy

Islas Ballestas a poloostrov Paracas

 

Pondělí 26. srpna

 

Ráno vstáváme až v 8:00 hod., snídáme desayuno americano – tedy snídani po americku a pouštíme se do nejdůležitějšího úkolu dnešního dne – totiž vypátrání a využití zdejší pošty. Vzdor jazykové bariéře a neobvyklosti našeho přání (...a vy to chcete poslat ?! Poštou ?!) se nám nakonec podařilo odeslat třiadvacetikilový batoh s tajemným obsahem do Cuzca. Cena není zrovna nízká (73 sol), nicméně zaplať Bůh, že to vůbec bylo možné !

Sbaleno máme během 5ti minut a za dalších 10 min. jsme na tržišti, odkud jezdí mikrobusy směr Playa el Chaco, ostrovy Ballestas a do Paracasu. Tradičně až po strop narvaná plechárna nás odveze za 1 sol/os. jednadvacetikilometrovou cestou, lemovanou nevábně vonícími konzervárnami k přístavišti Chaco. Smlouvání se tady jaksi nevede – mají prý odbory – a tak po půlhodině vyjíždíme rychločlunem na dvouhodinovou vyjížďku kolem ostrovů – dříve se jim také říkalo Guano Islas podle nejvzácnějšího produktu, který tu jaksi samovolně vznikal. Ostrovy totiž byly od nepaměti osídleny tisíci hnízdících ptáků, kteří na ně v  neuvěřitelné vrstvě až 2,5 m ukládali svůj trus – guano. Ten se zde za pomoci nejjednodušší mechanizace těžil, a prodával do celého světa jako jedinečné přírodní hnojivo Umělá hnojiva však úspěšně převálcovala přírodu, pesticidy a  fosfáty zamořily celý svět, a Guano Islas upadly v zapomenutí – dnes jsou navštěvovány především pro bohatství živočišné říše. Hnízdí zde neuvěřitelné množství kormoránů, pelikánů, racků, terejů modronohých, i nejmenší tučňák na světě, sotva 35ti centimetrový tučňák Humboldtův.

Cestou tam také potkáváme hejno delfínů a o něco později míjíme proslulý El Candelabro – Trojzubec. Tento 128 m vysoký a 74 m široký obrazec, detailně popsaný v Dänikenově knize „Vzpomínky na budoucnost“ patří do stejné kategorie, jako obrovské geoglyfy na náhorní planině Nazca, kam máme také namířeno.Nemáme štěstí na počasí – pokud bude trvat, nemá let nad Nazca lines vůbec smysl… Je opravdu zima a slabě mží. Všichni se třesou ve větrovkách a rukavicích – kdo si představuje , že v rovníkové oblasti musí být nutně vždy tropické podnebí, bude šeredně zklamán.

S člunem to proklatě hází a výletníci se poněkud vyděšeně tisknou k sobě. Mladý peruánský pár vypadá jako Petr a Lucie – sedí v těsném obětí a výrazem tváří deklarují, že i ve chvíli smrti jsou stále spolu. To ale jen do chvíle, kdy se přiblížíme k samotným ostrovům Ballestas. Je to několik poměrně malých, zato vysokých ostrůvků – vlastně jen skaliska, hustě pokrytá hnízdícími ptáky.

Nejoblíbenějším návštěvním místem je však zátoka lvounů hřivnatých. Největší stádo má asi 250 kusů včetně obrovského vůdčího samce. Řadoví členové stáda se hemží jeden přes druhého a vydávají charakteristický nenapodobitelný chraplavý řev. Náš průvodce ho ovšem napodobit umí, a zatímco se jeho nemožní klienti vyklánějí z lodi na všechny strany, on snaživě chroptí, aby přilákal lvouny-řvouny do našich objektivů.

Náš čas je přesně naplánován – odjezd po nasycení všech kamer a fotoaparátů. Cestou zpátky se viditelnost jen zhoršila, vane ostrý vítr a začíná opět krápat. Peru nás nevítá právě vlídně. Nicméně pokud se aspoň některé záběry povedou, máme už něco do začátku.

Odmítáme následný výlet s cestovkou na poloostrov Paracas za 20 sol/os. – máme ho plánovaný sólově. Dáváme si oběd v restauraci proti přístavišti – ryba na grilu je výtečná a obrovská – taky ale pěkně drahá – turistizované oblasti prostě mají vlastní ceník. Zdá se, že budeme muset trochu přehodnotit výdaje.

V pozdním odpoledni nahazujeme šíleně těžké batohy (co jsme si proboha my, postarší rekonvalescenti mysleli, když jsme je balili ?) a kráčíme vstříc dalším objevům. Z původně plánovaných 2 km k bráně Národního parku Paracas se stal matematický příklad: 2 + 2 + 2 = nekonečno…. Valem se stmívá, klopýtáme po prašné cestě , která končí závějí šedého písku. Nalevo, asi 500 m od nás se ztrácí v houstnoucím šeru betonová krabice, kterou, jak se zdá, projíždějí auta do třetí dimenze. Jedou po silnici, prolnou do krabice – a pak už nic. Žádný zvuk, žádný pohyb. Stmívá se a atmosféra je poněkud neskutečná – jako bychom vstoupili do stránek některé sci-fi – snad bratři Strugačtí? Den trifidů?

Nemáme nejmenší chuť vstoupit do přízračného anihilátoru – i když se dá i jen s mírnou dávkou bystrosti předpokládat, že jde o kýženou bránu do parku. Už skoro ve tmě stavíme stan za nejbližší písečnou dunou a v nekřesťanskou hodinu (kolem 20:00 hod. večerní) usínáme. Není totiž co dělat. Takhle nějak se žilo ještě na počátku minulého století u nás na vesnici. Je tma – jde se spát ! Proč ? Protože by se moc protopilo a prosvítilo ! Malá skupinka růžových plameňáků nám od blízkého zálivu kváká do sna. Navzdory sličné postavě a něžné barvě jsou jejich hlasy nemelodické a drsné. Zdá se, že Peru obecně je dost drsný kraj…

 

Úterý 27. září.

 

Ráno je nebe olověně tmavošedé a stále drobně mrholí. Z původního rozhodnutí o brzkém vstávání je hra na otálenou – ještě chvíli, ještě chvíli…Krom jiného je balení v mokrém písku disciplina značně nelákavá. Nakonec ale stejně nic jiného nezbude – prokristapána, jak se ty věci mohly tak rychle rozmnožit ?! Přímo na místě a v terénu vypracovávám teorii o zákonité migraci předmětů v uzavřeném batohu v závislosti na okamžité potřebě nositele. I kdybyste stokrát balili podle předem promyšleného a ověřeného plánu, NIKDY nedosáhnete situace, kdy by věc, kterou právě potřebujete, byla po ruce, neřku-li na vrchu. Umístíte-li navrch batohu toaletní potřeby a dospodu teplé ponožky, bude potřeba tepla daleko převyšovat potřebu hygieny. Zabalíte-li naopak, bude nezbytnost kartáčku na zuby jasně vůdčí myšlenkou. Neexistuje, prostě NEEXISTUJE žádný osvědčený způsob, jak tuto skutečnost přelstít. Naproti tomu je možné vzít si pár hodin hathajógy, a smířit se s tím, co nelze změnit. Konec konců, NĚJAK to nakonec vždycky dopadne…

Kolem 9:00 hod. se hlásíme u brány parku, platíme vstupné 5 sol/os. a ne příliš energicky vyrážíme k nedalekému Museu. Ještě před tím jsme si ale u  ochotného strážce brány deponovali velké batohy – s něčím takovým bychom moc daleko nedošli… Muzeum je chudičké, nicméně stojí v těsné blízkosti vykopávek. Paracaská kultura pohřbívala své mrtvé sedící ve skrčené poloze do jakýchsi poloproutěných, poloplátěných kokonů, zakončených nahoře uzlem. Kokony se pak ukládaly do podzemní komory, a jak je vidět na dobové fotografii naleziště, bylo jich v jediné hrobce i několik desítek. Podivná sýpka.

Druhou zajímavostí muzea jsou tři tzv. „dlouhé lebky“ – zdejší indiáni považovali dlouhou lebku za zvláště elegantní a za tím účelem již od kojeneckého věku deformovali svým dětem hlavy. Zda se tím dosahovalo i deformace myšlení, není bohužel známo. Zarážející je však četnost trepanací lebky v tomto období. Možná i tady platí, že krása není všechno, a otvorem v lebce se odčerpávaly přebytečné či nevhodné myšlenky.

Po prohlídce uzavíráme s jedním z průvodců, kteří jsou zde se svou skupinou klientů klasickou dohodu zn.: „malá domů“. Připojí nás ke své skupince za smluvní jízdné a sveze nás okružní jízdou po Paracasu. Poloostrov Paracas, tolik vychvalovaný v průvodci, je POUŠŤ. Kniha tvrdí, že je zde možno takřka kdekoli kempovat. Tedy ano – pravděpodobně lze (ale nedoporučovala bych). Písečné duny bez jakékoli známky vegetace, nikde závětří, žádné dřevo na rozdělání ohně, žádný zdroj vody. Mikrobus namáhavě kodrcá pouštní krajinou bez jediného orientačního bodu. „…a nezapomeňte – v úterý zahněte doleva“ – tak by se dala stručně popsat tato pustina.

Asi po třičtvrtě hodině přijíždíme k malebnému skalnímu útvaru, zvanému Katedrála. Je to vysoký útes, podemletý útočícími vlnami do jeskyně se třemi průhledy do moře. Pěnící voda vytváří drsné prostředí, které doplňují vysušená těla několika uhynulých lvounů. Po mořských vydrách, inzerovaných v průvodci, ale není ani slechu. Snad před pár lety – možná.

Další zastávka je v rybářské osadě Lagunillas – malý přístav, pár rybářských loděk – a tři turistické restaurace s převážně rybími specialitami. Dali jsme si porci „corvina chicheronnes“ – chutná ryba s bílým masem a hranolky pro oba a  Incacolu – je žlutá jako limonády na bramborových brigádách mého mládí a chutná jako rozpuštěné cucavé bonbóny. Vámonos – odjíždíme. Kolem 15:00 hod. nás minibus vyklopil zase u brány parku, kde jsme předtím nechali batohy. V pěti minutách chytáme stopa zpátky k muzeu, kde je oficielně povoleno kempovat. Stavíme stan na okraji fotbalového hřišťátka a Vašek se jako obvykle vydává na průzkum. Vrací se nezvykle brzy –během půl hodiny stačil vniknout do areálu vykopávek paracaské civilizace, natočit pár zajímavých záběrů, být zatčen a  posléze zase propuštěn…Jeho asertivita okouzluje i děsí zároveň.

V rychle padajícím soumraku večeříme skromně svůj uherák s polosladkým chlebem a zapíjíme neperlivou vodou…Rozdělat oheň není z čeho, a tak sedíme v  písku před stanem, pokuřujeme a díváme se na nebe plné hvězd.

 

POUČENÍ:

Peru je velká země. Tedy ne tak velká jako např. Spojené státy, nebo třeba bývalý Sovětský svaz – ale je hodně velká ! Tak velká, že naše Česká republika by se do ní vešla 17krát ! Není tedy divu, že na otázku: „A jak je dneska u Vás v Peru“ odpoví Liman, že to není zlé – přinejmenším neprší, andský horal suše oznámí, že zima, a Amazoňan pokrčí rameny – vedro – jako obvykle… Peru se totiž skládá ze tří, v zásadě rovnoběžně situovaných klimatických pásů. Příbřežní poušť, nazývaná „la costa“ a omývaná studeným Humboldtovým proudem. Ten je také příčinou zvláštního klimatického jevu „El Nino“. Když teplý proud El Nino neboli „hošík“ či také „Ježíšek“(podle období, kdy zpravidla přichází) zesílí, a  protlačí se dolů podél pobřeží na jih, ohřeje vodu studeného Humboldtova proudu a spustí mohutné přívalové deště a záplavy. Proto má pobřeží Peru jen dvě, stejně lákavé možnosti – buď je zima (ale poměrně sucho), nebo se oteplí (ale leje)… Druhým klimatickým pásem jsou hory – „la sierra“. S ohledem na výšku mnoha andských vrcholků je dost pochopitelné, že je tu ZIMA. Ve dne kolem 7-10°C, v noci okolo nuly i méně ! Třetím klimatickým pásem je „la selva“ – prales. Přesněji řečeno deštný prales ! Tady rozhodně zima není – ale stejně tak ani SUCHO ! Teploty kolem 32°C a vlhkost vzduchu až 97 % jsou ideální pro vegetativní procesy – pro nás lidi to už tak výhodné podmínky nejsou… Připočteme-li k těmto údajům ještě fakt, že všechny tři pásy jsou současně (každý v jinou roční dobu) ovlivňovány obdobími sucha a srážek (monzuny), je jasné, že připravit se na všechno je prostě nemožné ! Nicméně není důvodu k zoufalství – příroda je stejně nemilosrdná ke všem božím tvorům – neberte si to osobně ! A to už vůbec nemluvím o aspektech konsensu mezi správným ročním obdobím a tzv. nízkou sezónou (a cenami) leteckých společností ! Vyberte si cokoli – a pak si nestěžujte!

 

Vzpomínky na pana Danikena

Geoglyfy Nazca lines a pohřebiště Chauchillo

 

Středa 28. srpna

 

Dnes sice opět není slunečno, nicméně taky ne chmurno a nevlídno. Stopujeme colectivo za 1 sol zpátky do Pisca, odkud pokračujeme během sotva 20ti minut autobusem společnosti Ormeno do Ica. Tady už číhají taxikáři, aby nás dovezli na autobusové nádraží. Ale nenechte se zmást – stačí dojít na křižovatku – a přímo za rohem už jezdí spoj do Nazcy. Projíždíme monotónní krajinou bez jediného keříku – jen barevně se písek občas trochu liší podle příměsi železa nebo jiného kovu. Později, někde před Palpou se přece jenom stává pestřejší – sem tam kaktus, kleč nebo trnité roští, hlavně ale po obou stranách Panamerické magistrály monumentální hřebeny hor. Při průjezdu tunelem, vysekaným ve skále se všichni cestující včetně řidiče pokřižovali. Připadalo nám to směšné až do chvíle, kdy se v zatáčce za tunelem začaly u silnice objevovat kříže.Mnoho křížů.Panenka Maria Guadalupská stála ale tentokrát při nás…

Necháváme si zastavit u El Miradoru – vyhlídkové věži v oblasti Nazcaských geoglyfů. Stojí přímo na magistrále, a je z ní docela dobře vidět dva z obrazců – 1) a 2) Stojíme nahoře, železná konstrukce se pod námi mírně zmítá (kývá) a my uvažujeme o tom, jak je možné, že linie už dávno nezakryl vítr a písek. Nechápeme. Nejen samotná jejich existence, ale i tohle je jedno z tajemství, která ještě stále nikdo s jistotou nerozluštil.

Na 450 m čtverečných písečné pláně se prostírají desítky podivuhodných obrazců-geoglyfů, viditelných pouze z ptačí perspektivy. Pro jejich obří rozměry byly zdánlivě nahodilé čáry, vyhloubené ve ztvrdlém písku objeveny právě až na leteckém záběru. Drážďanská geografka, paní Maria Reiche zasvětila svůj život od roku 1946 až do své smrti zaměřováním těchto obrazců. Při pohledu na portrét té vzácné ženy v místním muzeu si říkám, že její vášeň pro vědu lze poměrně snadno pochopit – v jejím osobním životě pravděpodobně nemohlo být mnoho situací, které by ji rozptylovaly.

Od věže pokračujeme v cestě do města Nazca.Hostal Alegría, doporučený v našem průvodci kupodivu stojí na své adrese na ulici Chiron Lima a je opravdu čistý a  příjemný. Majitelka mluví slušně anglicky a uprostřed hotýlku je příjemné patio s besídkou, porostlou červenými a žlutými květy. Všechny hotely a cestovky ve městě mají pevnou cenu letů – 40 dolarů/os. Dá se ale také zajet taxíkem (2 dolary) přímo na letiště, a tam s trochou urputnosti srazit cenu na 35 dolarů/os. Úspora je zřejmá ! Prý by to šlo i na 30 dolarů, pokud bychom zaplnili celé letadlo – ale to je jen neověřená hypotéza.

Dnes konečně svítí slunce – hory jsou ale v oparu, a tak po důkladném výslechu letištního personálu odkládáme let na ráno – to prý je nejvhodnější doba. Nikdo nám ovšem nezaručí, že se počasí do zítřka nezkazí dokonale…

Operativně doplňujeme denní program návštěvou Musea Antonioni na ulici Cultura – řekněme tak 15 minut pěší chůze z centra. Vstup je 10 sol/os a  detailní prohlídka včetně půvabné zahrady s maketami indiánských hrobů nám zabrala jeden a půl hodiny. Průvodkyněmi nám byly tři veselé peruánské studentky – byly moc milé, ale bohužel všechny štěbetaly výhradně španělsky. Vytrvaly s námi až do zavírací hodiny. Po návratu do našeho hotelu Alegría, překřtěnému námi neznabohy zcela nespravedlivě na „Alergie“ řešíme otázku zítřejšího přesunu. Přímo naproti hotelu je cestovní kancelář Crus del Sur. Jízdenka economy tady stojí 35 sol. O kus dál ale společnost Ormeno nabízí totéž na 25 sol, takže není co řešit. Večeříme velikou porci kuřete na grilu s hranolky u  stánku na ulici za příjemné 3 soly a klopýtáme směr postýlka. Ještě se snažíme doplnit deníky – nemám ponětí, u které věty jsem ztratila vědomí – zato kdy bylo opět nalezeno, vím bezpečně. Nejprve přišel portýr budit našeho souseda po levici (04:00 hod.), potom se svých povinností zhostilo všech 271 kohoutů ve městě (05:00 hod.) a o půl šesté se rozštěkal pes přímo před našimi dveřmi. Přesně v 6:00 zazvonil náš budík !

 

Čtvrtek 29. srpna

 

Vstáváme do nového, bohužel však zcela zataženého dne. Viditelnost nulová, nálada mužstva přiměřená situaci. Síla vůle však už dokázala jinačí kousky ! 8:00 zabaleno, dosnídáno. 8:30 – psaní deníku. 9:00 slunce !!! Sluníčko – zatím trochu nesmělé a pobledlé, ale snad přece..! V 10:00 pro nás přijelo letištní taxi (v ceně letu) a v 11:00 hodin započal náš let nad Nazcaskými liniemi. Čtyřmístná Cesna není větší než okřídlený Velorex, a náš pilot se ještě ke všemu jmenuje Angelo (snad Anděl Páně ?). Na dotaz, zda nebude nahoře zima, uvážlivě našpulil hubičku a odpověděl: „ Zima ? Vám tedy rozhodně NE !“ Nebylo.

Let nad písečnou plání je přinejmenším vzrušující adrenalinová záležitost – letadélko sebou zmítá ve vzdušných vírech, všelijak se naklání a pilot nevzrušeně (leč zdvořile) konverzuje s pasažéry, zatímco ledabyle ovládá knipl. Poté, co nás upozornil na palubní lékárničku v ocasní části letadélka, opustily nás rázem veškeré obavy. Vědomí, že po případné havárii letounu si můžeme navzájem ošetřit drobné oděrky bylo uklidňující… Opice, kolibřík, pavouk, meziplanetární runway… Kdo ví… I kdyby snad člověk nebyl vědec, historik či záhadolog, rozhodně by si neměl nechat pohled na Nazca lines ujít.

Po tomto silném zážitku bylo celkem logické završit den prohlídkou předinckého pohřebiště Chauchillo, které leží sotva 30 km jižně od Nazcy. Nedostanete se sem jinak než taxíkem – ale za těch 5-6 dolarů to rozhodně stojí...

Pustá pláň pod žhavým sluncem je pokryta stovkami, snad tisíci úlomků lidských kostí jako z učebnice anatomie – zde kost stehenní, čelist, fragment pánve… V předešlých letech zde řádili vykradači hrobů, pro které měly cenu pouze nálezy ze zlata a dalších drahých kovů – nesmírnou archeologickou cenu mumií s dobře zachovanými zbytky oděvu, vlasů i zubů svých XXL-let starých předků jaksi nevnímali. Dnes je pohřebiště hlídané a některé hroby jsou otevřeny a  zakonzervovány tak, abychom získali představu o životě, a především smrti starých Nazců.

Náš průvodce sice vyniká obzvláště chatrnou angličtinou, na zdvořilost však nezapomíná. Po otázce, jak se nám zde líbí trochu váhám s odpovědí – aby snad nenásledovala vstřícná nabídka: „ Tak už tu zůstaňte…kam byste chodili…“ ! Obavy však nejsou na místě – jde totiž o ryze obchodní záležitost: „ Pokud by snad bylo libo nějakou tu kostičku či rubášek, není to tak docela nemožné – Japonci MOC kupovat …“

Ve vyzděných jamách byli nebožtíci ukládáni v sedící poloze, omotáni pevnou tkaninou a převázáni provazem, aby se tělo udrželo co nejvíce pohromadě a bylo připraveno pro některý z dalších životů. Do hrobu se ukládaly i předměty denní potřeby – nádoby, nástroje, hračky. O tom, že život zde byl velmi těžký a tvrdý svědčí množství dětských kostřiček a mumií, často zjevně novorozenců. Dospělí nebožtíci se zbytky černých dreadlocks – zplstnatělých culíků (dnes opět velmi oblíbených) a vyceněným chrupem působí v tichu pouště dost makabrózně. Docela ráda bych tohle místo navštívila v noci – například za úplňku by rozhodně šlo o  nevšední zážitek !

Do města se vracíme tak právě k večeři – dopřáli jsme si menu v čínské restauraci na hlavní třídě, která patří někdejšímu členu čínské bicyklové equipy – všude kolem visí horská kola, vavřínové věnce a stříbrné poháry. V kombinaci s papírovými lampiony a švestkovými květy je to poněkud kuriozní. Nicméně jídlo je dobré a je ho opět spousta!

Sotva jsme vyšli zpátky na ulici, zaútočila na nás neuvěřitelná kakofónie bubnů a plechů – zas nějaké to nanebevzetí ! Všechny školní děti z města se svými učitelkami pochodují za nosítky se svatou Pannou a kapelou, která vyluzuje tak neuvěřitelně nemelodický, zato chmurný trauermarš, že dotyčnou Pannu úplně chápu v její touze opustit tento svět.

Den jsme zakončili návštěvou internetu. Za 1 hodinu a 2 soly jsme poslali první zprávu všem našim vzdáleným blízkým, a teď už jenom čekáme na 23:00 hodinu, kdy nastoupíme do nočního autobusu směr Arequipa. Preferujeme jednoznačně noční přejezdy – ušetří se tím především čas, který bychom tak jako tak jen zbůhdarma prospali, jednak peníze za nocleh.

Autobus nakonec přijel právě o půlnoci. Na dotaz po důvodu zdržení nám bylo vysvětleno, že řidič se zastavil v Palpě na večeři. Až se navečeří – přijede. Bude pak řídit celou noc, takže je logické, že se potřebuje v klidu najíst. Rozumné vysvětlení nás uspokojilo a patnáct minut po půlnoci jsme opustili Nazcu. Ráno (alespoň doufáme) budeme v Arequipě.

 

POUČENÍ:

V Peru většinou najdete universální zásuvky, do kterých lze zastrčit jak naši vidlici s dvěma kulatými kolíky, tak „americkou“ vidlici s plochými kolíky blíže u sebe, ale ze zkušenosti můžeme říci, že plochá vidlice v těchto zejména vychozených zásuvkách alespoň drží. Není proto špatný nápad přibalit i redukci na ploché kolíky, zejména hodláte-li navštívit i Ekvádor, kde jsou už z padesáti procent zásuvky jen na ně. (Tato redukce váží pár gramů a bývá často přibalena u  elektroniky zámořské výroby a většina lidí ji vyhodí.) Ovšem pozor! Zatímco v  Peru je napětí v zásuvce nám důvěrně známé, v Ekvádoru je poloviční(110V) ! Mobilní telefon, byť by jste vlastnili nejšpičkovější triband bude zbytečnou zátěží, protože ze sítěmi operátorů v obou zemích nebude a nebude spolupracovat žádný přístroj dostupný na našem trhu. Nemůžete-li bez něj žít, kupte si ho na místě a při odjezdu prodejte. Ostatně ani Internet není špatný způsob spojení se světem a ten najdete v každém větším městě za rozumný peníz. Rychlost a kvalita připojení ovšem velmi kolísá případ od případu a v Ekvádoru většina internet cafe zavírá velmi brzy, obecně kolem 21 hod. Co si ale určitě nezapomeňte vzít s sebou z Čech jsou potřebné mapy. Jediné, co na místě seženete pod tímto názvem jsou spíše jakési ideogramy bez měřítka i zachování délkových poměrů, bez vrstevnic a dalších nedůležitostí, za to s hejny obrázků, které úspěšně zakrývají oblast až několika set čtverečních kilometrů. Slyšeli jsme, že skutečné geografické mapy se dají koupit pouze na jediném místě v Limě pro Peru a totéž v Quitu pro Ekvádor.

 

Maurové a bílá krasavice

Krásné město Arequipa a klášter Santa Catalina

 

Pátek 30. srpna

 

Přesun proběhl bez zvláštních událostí, navzdory poplašným informacím předešlých cestovatelů o „velkých autobusových loupežích“ nedošlo k přepadení, a  tak moje usilovné (leč marné) přemýšlení, kam ukrýt naše finance neprošlo ověřovacím řízením. Drama se odkládá.

Bohužel, ale jak se později ukázalo vlastně bohudík, se plánovaný příjezd do města o slabé dvě hodinky opozdil, takže po mém mírném nátlaku měníme plán – dnes zůstaneme v Arequipě. Bylo to šťastné rozhodnutí, protože Arequipa je skutečně jedno z nejkrásnějších měst, která znám. Sotva jsme se taxíkem (které jsou tady OPRAVDU levné) přesunuli do Hospedaje Túristico poblíž náměstí, vydali jsme se do města. Zdejší Plaza de Armas je překrásné ! Kolem dokola bílé koloniální stavby z bílého kamene sillar, bílý kostel se dvěma věžemi a  uprostřed fontána. Svítí slunce a všude zní hudba. Kreolské písně, sladké jako med a dramatické jako dějiny Perú, kytary a španělské rytmy. Usměvaví lidé a  pohoda. Tak krásné město jsem snad ještě neviděla.

Bleskem volíme návštěvu proslulého kláštera St. Catalina. Vstupné je sice nekřesťanské (25 sol/os.), klášter je však křesťanský a nádherný. Jeho prohlídka zabere minimálně 1,5 hodiny – ale to by byla věčná škoda. My jsme tu strávili celé odpoledne a nafotili desítky snímků. Zářivě modré a červené budovy v  maurském stylu, patia a podloubí se spoustou kvetoucích pelargónií, komnaty jeptišek včetně černé kuchyně, zpovědnice, refektář. Okénky ve stropě proudí do stroze zařízených komnat paprsky slunce a přísná katolická víra se už nezdá tak chmurná.

Do hotýlku jsem se vrátili utahaní jako koťata, ale nadšení. Na rozdíl od většiny ostatních míst, kde jsme dosud (i později) byli, město tepe i nočním životem. Všude jsou hospůdky, pizzerie a restauranty (často s živou hudbou), náměstí a přilehlé ulice jsou plné lidí. Jsou tu i desítky – možná stovky cestovních kanceláří, které nabízejí všechny možné výlety a výpravy. Do Colca Canyonu, k jezeru Titicaca, do Cuzca i do pralesní rezervace Manu. Dáte si kondora, jaguára nebo Machu Picchu ?

My se vydáme do kaňonu Colca za kondory zítra, a jako obvykle „na vlastní (už dost propocené) triko“. Z autobusového nádraží terminal terrestre na kraji města tam jezdí hned několik společností za 10–13 sol, a přenocovat se dá buď v Chivay, nebo Cabanaconde. Jako obvykle máme v plánu méně komerční provedení. Pojedeme poledním spojem přímo na Cruz del Condor – vyhlídkovou plošinu zhruba na půl cestě mezi oběma vesnicemi. Nad tímto skalnatým výběžkem nad kaňonem totiž krouží brzo ráno kondoři. Krom kamenného kříže tu sice není naprosto nic, my ale hodláme zatábořit a být na pozorovatelně ještě před příjezdem autokarů s ostatními turisty. To všechno bude zítra – teď jdeme spát.

 

POUČENÍ:

Doprava v Peru je v zásadě levná. Vnitrostátní lety jsou přibližně na srovnatelné evropské úrovni.Bezkonkurenčně nejlevnějším způsobem přemisťování je doprava autobusová, která má současně nejhustší dopravní síť a několik tříd – domorodé „colectivo“, první třídu „exclusive“, úpravu „semi-cama“ (pololehátka) nebo dokoce „Pullman“ s opravdovými lehátky). Autobusová nádraží se jmenují „terminal terrestre“, a bývají většinou na okraji města. Často rozhoduje o ceně nejen třída a společnost, se kterou cestujete, ale i místo nástupu – kupodivu nejlépe Vám v tomto ohledu poradí taxikáři. Na rozdíl o těch našich jsou ochotní – a  nelžou. Stejně dobře Vám poradí i s výběrem hotelu. Oproti našim jsou taxíky v  městské dopravě v podstatě velmi laciné – za jeden, maximálně dva dolary Vás odvezou z jednoho konce města na druhý – a to s libovolným počtem a objemem zavazadel ! Musíte se ovšem o ceně dohodnou PŘED nástupem – jinak máte smůlu. Výjimku potvrzuje pouze „štafl“ na limském letišti – tady se ceny i zacházení blíží našim nechvalně známým ruzyňským – ale i tady se dá smlouvat. Specialitou Peru jsou mikrobusy, zvané „colectivo“, které obstarávají hromadnou dopravu takříkajíc příměstskou. Jejími pasažéry jsou téměř výhradně řadoví Peruánci, ceny jsou lidové a počet přepravovaných osob se blíží Guinessovým knize rekordů – pod 15 osob v kabince se nejede ! V některých městech také jezdí motorikši – nejezdí zrovna rychle, zato všude, jsou levné a hodí se zejména pro idylickou projížďku. Pouze vlaková doprava, která má v Peru velmi řídkou síť, je poměrně drahá, a samozřejmě i pomalejší než ostatní uvedené způsoby.

 

El Condor Pasa

Kaňon Colca a kondoří vyhlídka

 

Sobota 31. srpna

 

Ráno ještě krátká návštěva místního trhu – na nákup suvenýrů jsou rozhodně lepší desítky krámků v okolí Plaza de Armas – ale tady se popase oko kamery: ovoce a zelenina v ohromných pestrobarevných pyramidách, klobouky, květiny a  koření, lamí vnitřnosti a ovčí hlavy…

Pokus sehnat na předem zjištěné adrese v obchodě se sportovním zbožím (jediném ve městě) bombičku k vařiči, kterou Vaškovi zabavili na ruzyňském letišti se opět nezdařil. Bombičky tu sice mají (jaká vzácnost), bohužel však s jiným uzávěrem, než má náš vařič. Sportovní zboží je v Peru vůbec cosi velmi, velmi neobvyklého, a pokud ve městě přece jen nějaký obchod tohoto typu existuje, místní ho zpravidla neznají. Oni ho nepotřebují. No dobrá – když oni, tak my jistě taky ne!

Pak už jen přesun na autobusák, a v 11:40 odjíždíme autobusem společnosti Ormeno směr Chivay. Už od dětství, kdy jsem s nadšením hltala pravidelně čtyři Verneovky týdně (víc půjčovní řád v naší obvodní lidové knihovně nepovoloval), a  kdy jsem zvládla během 2 dnů detailní exkurzi po hřebenech And s dětmi kapitána Granta, jsem věděla, že tam někde nahoře hnízdí neuvěřitelně obrovský pták kondor – pán vzduchu, který má zvláště v oblibě unášení jehňat a malých zlobivých dětí do svého hnízda na skalní římse. Občasné zprávičky ze světa v  magazínech zajímavostí tuto hypotézu vydatně podporovaly. Právě teď je na čase tento zaručený údaj ověřit v praxi ! Není to tak nesnadné, jak by se mohlo zdát – stačí navštívit kteroukoli cestovku v Limě, Cuzcu nebo Arequipě, a objednat si „condor trip“. Jako obvykle je to o penězích až v první řadě. Naše výprava je však malorozpočtová, a slova jako „full servis“ nám nahánějí hrůzu. Budí v nás dojem, že příslušný kondor nám bude naservírován na alpakovém podnosu za vkusného hudebního doprovodu s tématickým zaměřením – nejlépe snad El condor pasa. Přiložen bude každopádně i zaručeně pravý andský příbor… Pro nás mají ale mnohem větší cenu zkušenosti a zážitky, které nás stály pokud možno co nejvíc námahy a úsilí. Poměrně monotónní cesta trvá zhruba půl dne a je zpočátku dost nezáživná – většina trasy vede šedožlutou písečnou pustinou, kde se prohánějí jen kotouče prachu od obzoru k obzoru a nedohledné vrcholky And vystrkují zasněžené štíty až v dálce na horizontu. Místy jsou úbočí hustě porostlá klasickými mnohoramennými svícny kaktusů. Jsou jich doslova stovky, a některé žlutě kvetou. Ještě později překonáváme horský průsmyk a spouštíme se do údolí řeky Colca, teď téměř vyschlé. Žánrové obrázky jednoduchých stavení z nepálených cihel, stáda pasoucích se vikuní a doslova tisíce terasových políček mají skoro pohádkově pochmurnou atmosféru – tady někde by možná mohl žít Pán prstenů, skřeti a možná i trollové.

Už za soumraku projíždíme vesničkou Chivay a trpělivě vysvětlujeme průvodčímu, že opravdu nechceme zavézt k hotelu ani tady, ani na konečné v  Cabanaconde. Ano – víme, že dnes už tady žádný další autobus neprojede – náš plán je totiž trochu jiný. Oblast mezi oběma osadami je pochopitelně Národní rezervací, a je zde zákaz táboření – nebyli bychom ale Češi, kdyby nás něco takového odradilo. Pod poněkud průhlednou záminkou, že si ještě chceme natočit západ slunce si necháváme zastavit přímo na vyhlídce Cruz del Condor. Autobus pšoukne obláček kouře a zmizí za zatáčkou. Konečně jsme sami ! Okouzleně hledíme do hlubiny kaňonu (prý druhého nejhlubšího na světě) a na protější nedozírný masiv And. Tam někde nahoře hnízdí kondoři.

Valem se stmívá a ochlazuje – musíme co nejrychleji najít vhodné místo utajení a postavit stan. Volíme plošinu přímo za silnicí proti vyhlídce – začíná vát dost silný vítr, a než rozbijeme tábor, máme ruce pěkně prokřehlé. Jsme docela slušně vysoko – kolem 4.000 m nad mořem. Okolo nás všude jen bizardní stíny kaktusů a bodlinatých agáve – dřevo na rozdělání ohně tu prostě není. Večeříme ve studeném svitu čelovky místní žemle, obligátní český Křemešník (náš věrný přítel) a vodu z plastové lahve. Zase jednou jsme si dopřáli luxus nepohodlí, abychom se ráno odměnili něčím, co cestovky nenabízejí. Nastává noc.

 

Neděle 1. září

 

K ránu se vítr utišil a v šest hodin už je jasno, viditelnost dobrá, nálada napjatá. Přiletí – nepřiletí ? Čekání připomíná pohádku o Ptáku Ohniváku a třech zlatých jablkách. Balíme skoro mlčky, zato v rekordním čase, a ve chvíli, kdy se ze zatáčky ozve motor prvního autokaru, máme už pozice pevně v paži. Za chvíli je na parkovišti asi 6 autokarů, a my v nastalém zmatku přebíháme silnici a  infiltrujeme se do skupiny.

Napětí vzrůstá. Konečně v 6:45 vyklouzne ze stínu protější šestitisícovky ptačí silueta. Pomalu plachtí v ranním slunci směrem ke kříži. Za několik minut nám zcela neuvěřitelně zakrouží doslova nad hlavami. Nastává zmatek. Cvakají spouště, vrčí kamery. Nad kaňonem kondoří pár opisuje dlouhé klouzavé osmičky – prakticky nepohybuje křídly – jen mírným natočením roztaženého ocasu bravurně manévruje v úzkém koridoru. Samec je větší – může mít rozpětí křídel tak 3 m. Má černé tělo s výrazným bílým límce na krku. Samička je menší a celá nenápadně hnědá. Lituji, že mám jen lehký automat s krátkým zoomem – s tím tady moc slávy nenafotím ! Najednou mi přes obličej přeletěl stín ! Slyším šumění křídel a v  pádu na záda mačkám spoušť. Právě mne přeletěl kondor – tak pět, možná šest metrů nade mnou ! Ve vzduchu je už pět ptáků ! Válím se na zádech v prachu plošiny a fotím hlava-nehlava. Cvak, cvak, cvak. Jeden z králů vzduchu přistává na skalisku přímo pod křížem, druhý, už s roztaženými křídly se chystá k odletu. Tak tohle se snad muselo podařit !

Tohle úžasné představení trvá něco přes půl hodiny. Potom, stejně náhle jako se objevili, ptáci zase zmizeli. Jsou pryč. Mají prostě s turistickou kanceláří nasmlouvané letové hodiny – od 7:00 do 7:30. V mnoha případech je v Peru poměrně obtížné oddělit skutečné zážitky od těch komerčních, vymyšlených a připravených pro blaho turistů. Kondoři jsou praví a skuteční a fakt, že přilétají právě na tohle místo a v tuto hodinu je vcelku snadno pochopitelný. Protože hnízdí až na vrcholcích zasněžených hor, a mají opravdu značnou hmotnost, musí ráno využít vzdušných proudů nad kaňonem a v termice si vysušit promrzlá křídla, než se vydají na lov. Komerční využití této skutečnosti nám připadá trochu urážející – na druhé straně Peru není zrovna bohatá země, a je proto nutné podchytit každý zdroj obživy, který se nabízí – proč tedy nevyužít nabídky Matky přírody ? Na plácku za našimi zády zatím indiánky v pestrých krojích prodávají typické čepice a rukavice s lamími vzory. Jsou závislé na příletu kondorů stejně jako cestovky – do města je příliš daleko a konkurence velká.

Divadlo skončilo. Kolem autokarů prochází strážce parku, zapisuje SPZky a  počítá turisty, aby ani pověstná myš neproklouzla. Francouzi a Japonci se pomalu usazují na svoje sedadla v autobusech, a my se ledabyle ploužíme při kraji silnice a fotíme kaktusy. Vyčkáváme vhodného okamžiku, kdy je strážce na opačném konci parkoviště. Teď se otočil ! Několik rychlých kroků za první skalisko – a  už jsme mimo dohled. Rozhodně nemáme v úmyslu zaplatit strážci rezervace nekompromisně vybírané 4 dolary „kondorného“.

Šlapeme stezičkou při úbočí kaňonu, a mně občas z toho pohledu dolů trochu jímá závrať. Sluníčko už dost praží a při váze našich batohů je kličkování mezi skalisky a kaktusy docela namáhavá záležitost. Po zhruba 3–4 km jsme se vydrápali zpátky na silničku a po necelých 10ti minutách chytli linkový autobus zpátky do Arequipy. Nutno přiznat, že časový rozvrh je Vaškovou doménou. V  Arequipě jsme v 18:30 a ve 20:00 už opět sedíme v autobuse, tentokrát společnosti Senor del Milagros do Puna. Tolik hodin autobusové turistiky už je opravdu úmorné, ale času je málo a je škoda cestovat ve dne. Kromě toho právě tenhle úsek cesty nenabízí žádné úžasné výhledy. Jedeme přes jednu z  nejnehostinnějších oblastí Peru – náhorní plošinu Altiplano. Je příšerná zima, v  autobuse fouká jako na severní točně a všichni se třesou v bundách a čepicích. Dokonce i Vaškovi s jeho skvělou termoregulací je zima. Kolem půlnoci začíná mírně sněžit.

 

POUČENÍ:

Mezi nesporné výhody nezávislého cestování patří, že je možné přizpůsobit program okamžitým potřebám – jak co do navštívených míst, tak doby zde strávené. Můžete vynechat muzeum a místo toho navštívit botanickou zahradu, setrvat na té krásné pláži ještě jeden den, nebo zkrátit prohlídku čehokoli na minimum. Občas se dostanete tam, kam byste s cestovkou jen těžko pronikli – a ještě ušetříte. Na druhou stranu některé lokality jsou pro jednotlivce v podstatě nedostupné nebo časově příliš náročné. Volba možného nezdaru (ale možná naopak neobvyklého zážitku) oproti jistotě a profesionalitě (a možná i nudě) organizovaného zájezdu je vždycky trochu bolestná a čas od času končí oblíbenou replikou: „Vidíš, já jsem to říkala !“.Jediná možnost je předem přijmout eventuelní následky vlastního rozhodnutí a nevpustit zklamání do svého srdce.

 

Kamenné urny

Sillustani – pohřebiště velmožů

 

O půl druhé v noci autobus zastavil na betonovém platu. Puno, vystupovat ! Udiveně se rozhlížíme – jazyková bariéra způsobila nedorozumění – příjezd do Puna měl být ne v 05:00 hod., ale ZA 5 hod.!

V hodině tak ukrutné není co zvažovat – jediný nahaněč na terminálu si nás beze slova protestu odváží do hotýlku TUMI dva bloky od Plaza de Armas v ulici Cajamarca. Pokoj je sice o něco dražší, než jsme zvyklí (30 sol/2 os), ale opravdu moc pěkný a útulný – s vlastní koupelnou a horkou vodou. Rozhodně jeden z těch doporučitelných. Dospat noc v posteli není s ohledem na zítřejší plánované aktivity žádná změkčilost.

 

Pondělí 2. září

 

Trochu jsme si pospali. Vstáváme až po osmé, snídáme z vlastních zásob a  metelíme k přístavu. Po místním ohledání však konstatujeme, že ceny transportu na ostrovy Los Uros nejsou o nic výhodnější než balíček cestovní kanceláře. Celodenní kružní jízda po jezeře s návštěvou rákosových ostrovů a obědem na kamenném ostrově Taquile za 25 sol/os., výlet autokarem na Sillustani 15–18 sol. Čas od času organizovaný výlet ušetří čas i energii. Cestou od přístavu míjíme několik indiánek, které mají na plachtách na zemi rozprostřené svoje zboží – ovoce, sušenky a suvenýry. Všechny mají místní krajový úbor – šaty s nabíranou sukní, obšírnou zástěru a hlavně typickou malou buřinku na hlavě. Ta je připlácnutá na temeni hlavy jako přibitá hřebíkem, a bez ní se tu zřejmě žádná slušná žena na ulici nevydá.

Na trhu jsme si koupili ananas velký jako dům a pokračovali k bus-terminálu zajistit lístky na zítřejší přesun do Cuzca. Jako obvykle je tu spousta společností, které nabízejí nejen tytéž služby za tytéž ceny, ale kupodivu jedou všechny vždy ve stejnou dobu – plus mínus půl hodiny. To je pro nás tentokrát obzvláště nelákavé – odjezd z Puno v 19:30 (což vyhovuje), ale příjezd do Cuzca v 03:30. Na nocleh je to pozdě, na přežití do rána krutě brzo.Nakonec jsme si vybrali společnost San Luís, která nabízí luxusní doubledecker za 20 sol. Při placení nás čeká radostné překvapení – úřednice nám rukama-nohama vysvětluje, že po příjezdu do Cuzca můžeme v autobuse dospat až do šesti hodin ráno, než se linka vydá na zpáteční cestu. To je skvělá zpráva !

Z autobusového se jdeme ještě podívat na nádraží vlakové. Je překvapivě čisté a úhledné, ovšem ceny jsou astronomické ! Peru má vzhledem ke svému hornatému terénu naprosto minimální vlakovou síť a cestování vlakem je považováno spíš za atrakci než způsob přesunu.

Následuje rychlý a ekonomický oběd v „comedor popular“ – lidové jídelně. S ohledem na naši španělštinu si často objednáváme „nevímco“ a často také „nevímco“ jíme. Snad nikdy to ale nebylo opravdu nejedlé, a porce jsou zpravidla ohromné. V tomto případě se naše objednávka systémem náhodné volby opravdu povedla! Za 3 sol jsme dostali lidové menu – čočku s čočkou a pivo. Přesněji řečeno: MOC čočky za málo peněz…

Ve 14:30 odjíždíme minibusem do Sillustani – známého pohřebiště aymarských a  inckých velmožů s kamennými hrobkami „chullpas“. Na planině nad jezerem ční do výšky spousta kamenných mohyl v různém stupni zachovalosti. Náš průvodce se jmenuje Bruno, má velmi dobrou angličtinu a srozumitelnou výslovnost a celkově je na úrovni. Zatímco nás seznamuje s historií místa, počasí se znovu začíná kazit. Zatahuje se a krajina dostává pochmurný ráz. Proti olověnému nebi vypadají chullpas obzvlášť mysticky. Škoda, že pod kopcem samým parkuje hned několik minibusů v jásavých barvách cestovek.Tenhle problém už před námi řešilo mnoho cestovatelů – je správné profanovat ty poslední nedotčené kouty zeměkoule a strkat nos do životů lidí jiných kultur, jiných zvyklostí ? „Podívejte se, jak jsou komičtí – no řekněte !“ Co bych si asi myslela o Marťanovi, který by mi s pobaveným výrazem vizitýroval mou českou kuchyň ?

Prohlídka pokračuje a konečně začíná pršet. Viditelnost je doslova mizerná a  fotit dál nemá už cenu. Za to ovšem Bruno nemůže. S profesionální bravurou udržuje náladu vtípky a zajímavostmi, a na závěr přidává ještě krátkou návštěvu v „original pueblo“ – hliněném hospodářství při silnici. V exkurzi je dokonce ochutnávka domácích produktů. Sýr i maličké brambůrky jsou chutné – pomazané něčím, co vypadá jako bláto, ale prý není. Jen aby nešlo o podobný žertík, jako když český průvodce v dobách hlubokého komunismu učil sovětskou výpravu pít sáčkový čaj! Když prý viděl němou otázku v jejich očích, s ledovým výrazem vybalil sáček Pigi čaje z celofánu, vsunul si ho do úst a začal zapíjet horkou vodou ze šálku. Údajně pak přišel o zaměstnání – ale myslím, že ho to nemrzelo. Vzpomínka na sovětskou delegaci, sedící v soustředěném tichu s cedulkou Pigi, visící jim z koutku úst za to určitě stála !

Do Puna se vracíme kolem šesté a hned se zavrtáváme pod deky – musíme se zahřát. Zápal plic by se nám v tuto chvíli hodil ze všeho nejméně. Kolem osmé přestává pršet, takže spěcháme na internet. Máme tam hrst zpráv a taky musíme dát světu vědět, kde jsme a co děláme ! V devět máme komunikaci s Evropou za sebou a těšíme se na večeři. Bohužel pozdě Když v Punu prší – nevečeří se. Většina restaurací je zavřená, takže si nemůžeme vybírat. Vnutili jsme se do té první (a možná jediné), která byla ještě otevřená a dali si co měli. Bylo to jakési maso s hranolky a nezbytnou rýží za 7 sol. Docela dobré, poměrně teplé – a jako obvykle hodně. Vracíme se do pelíšku. Budíček bude brzy, abychom stihli zabalit a být v 7:00 připraveni na výlet po jezeře Titicaca.

 

POUČENÍ:

S výjimkou velkých turistických center jako je Cuzco či Arequipa nejsou peruánská města žádné Las Vegas – po osmé hodině večerní se restaurace většinou připravují na „závěrečnou“, a v devět už se nenajíte nikde. Noční život se tu moc nepěstuje. Ani skromné obchůdky – koloniály nejsou zpravidla zásobeny zvlášť rozmanitě – sladký chleba, rybičky v tomatě a coca cola – to je zpravidla všechno, co nabízejí. Nejlépe se nakupuje během dne na trhu, kde také obvykle najdete stánky s chutným občerstvením za pár šupů. Občas sice úplně přesně nevíte, co jste to právě snědli – ale jídlo je vždycky čerstvé, a vždycky je ho HODNĚ.

 

Aymaři a Taquilané

Ostrovy z rákosu a kamene na jezeře Titicaca

 

Úterý 3. září

 

Ráno je vzdor našim obavám modrojasné nebe a čeká nás skvělý výlet lodí po jezeře. Je krásně a ačkoli jezero leží v nadmořské výšce 3.809 m a jeho teplota je kolem 9°C, sluneční paprsky, odrážející se na od jeho hladiny udělají z  bledých tváří za nedlouho tváře rudé. Slzí nám oči, opuchají víčka, máme spálené nosy a rozpukané rty.. Titicaca totiž klame – při vysoké nadmořské výšce a  zdánlivě chladném ovzduší se slunce odráží od vodní hladiny s intenzitou infrazářiče.

Rákosové ostrovy Los Uros jsou vzdor všemu, co už jsme o nich slyšeli a  přečetli fascinující. Jsou obývané velmi specifickým etnikem, které si zde vytvořilo vlastní, značně kuriózní životní prostředí. Původ tohoto národa, jak už to tak ve zdejších končinách bývá, je poněkud nejasný. Místní obyvatelé se od okolní aymarské populace výrazně typově liší – mají masivní hlavy s negroidními rysy, kudrnaté vlasy a mnohem tmavší barvu pleti, než např. obyvatelé Puna na břehu. Živí se převážně rybolovem – a dnes samozřejmě turistickým ruchem. Jejich jediným stavebním materiálem je rákos tortora – z rákosu jsou jejich chýše, typické loďky, dokonce i podlaha pod jejich nohama. Celé ostrovy jsou vlastně jen rákosové pontony, které od spodu rychle odehnívají, a lákají tak ryby a  další obyvatele vodní říše – každý den se naseká nové, čerstvé rákosí, a navrší se na povrch ostrova. Každý krok je tady doslova „jako na vodě“ – zem se vlní a  prohýbá pod nohama za neustálého mlaskání a čvachtání. Z rákosu je dokonce i  záchod, zjevně vybudovaný pro potřebu návštěvníků a strategicky umístěný uprostřed ostrůvku. Poněkud šokantně působí regulérní porcelánová mísa uvnitř budky. Je škoda, že i tady si turistika vybrala svou necitlivou daň – to všechno originální a přírodní kazí velká plechová tabule s obrázkem zdejšího naivního umělce a kostrbatým nápisem „Welcome Los Uros“. Přesto je rozhodně škoda Los Uros nenavštívit.

Na jezeře však nejsou pouze tyto, ale i skutečné – řekněme „kamenné“ ostrovy. Nejbližším, a možná i nejmalebnějším je ostrov Taquile. Je to opět miniaturní svět sám pro sebe – jeho společenské zřízení má velmi pevné a neměnné zákony. Zdejší ženy zabezpečují veškerou potravinovou základnu rodiny – okopávají políčka, sklízí, perou. Ať už ale dělají cokoliv, mají na boku zavěšenou nezbytnou špulku, na kterou za chůze spřádají lamí vlnu. Jen žádné prostoje, proboha ! Zato muži se hned z rána usadí na sluníčku ve slušivých krojích s bílými košilemi a ozdobnými šerpami a začnou s tou pravou chlapskou prací. Pletení čepic a dalších předmětů z lamí vlny je totiž výhradně mužskou záležitostí… Ženy pak hotové výrobky prodávají místnímu „kalfarovi“, který je ve své prodejně nabízí turistům s nezbytným výkladem, jak je používat. Nošení čepice je tady totiž věda – a to věda ryze společenská. Podle toho, jaký vzor a  barvu má čepice se totiž pozná postavení nositele. Svobodný, ženatý, zadaný….Způsob, jak si mladý muž čepici nasadí deklaruje jeho postoj – „na Křemílka“ – s bambulí dopředu znamená, že je nezadaný a hledá dívku. S bambulí dozadu – pozor, na mne to nezkoušej – jsem zasnoubený. Snoubenci totiž musí svůj úmysl vstoupit do manželství včas oznámit celému ostrovu, neboť z ryze praktických důvodů svatba se tu koná korporativně – jen jednou v roce, a kdo zaváhá, musí čekat na svou příležitost zase celých dlouhých 365 dní. Na ostrově se s neposvěcenou láskou není dohromady kam schovat, a tak může být čekání dost tíživé.

Tady jsme si dali oběd – samozřejmě rybu – a k pití coca tee – čaj z kokových lístků. Nezdá se mi ale, že by se dostavily jakékoli následky. Snad jenom na zpáteční cestě jsme trochu unavení – řídký vzduch a sluníčko vykonaly své.

V Punu jenom vyzvedneme bágly z hotelu a v 19:30 odjíždíme naším noblesním „Pullmanem“ směr Cuzco. Máme salonní kupé pro 10 osob a opravdová lehátka ! V autobuse je dokonce toaleta, bohužel však s prosklenými dveřmi, což poněkud snižuje schopnost soustředění uživatele. Skutečně jsme ve tři hodiny ráno v cíli a  SKUTEČNĚ nás nechají v autobuse dospat. Místním, kteří jinak slovo luxus prostě neznají, se to zdá naprosto normální.

 

POUČENÍ:

Naprostá většina návštěvníků přiletí do Peru letadlem, nebo přijede pozemní cestou z některého ze sousedních států Jižní Ameriky. Tak či tak bývá oblast jezera Titicaca jejich prvním setkáním s problémem aklimatizace. Zatímco např. Lima leží sotva pár metrů nad hladinou moře, je jezero Titicaca jednou z nejvýše položených vodních ploch na světě, a těch bezmála 4.000 převýšení už je na člověčí schránce trochu cítit. Příznaky jsou notoricky známé: bušení srdce, krátký dech, závratě – popřípadě i mdloby. Je proto vhodným odrazovým můstkem pro celou andskou oblast a především pro zdolání Inca trailu a Machu Picchu. Rozhodně je vhodnější zvolit toto než opačné pořadí návštěvy lokalit.

 

Poklady Inků a poštovní tajemství

Nejkrásnější město Cuzco a pevnost Sacsayhuaman

 

Středa 4. září

 

Ráno je zima a šedo, takže se necháme snadno přesvědčit, že právě tenhle hotel je ten pravý pro nás. Tentokrát ale byl ! Po uzounké, kočičími hlavami dlážděné uličce Calle Iris, jejíž stoupání nepřevyšuje 30% nevyjede až nahoru žádný taxík. V hotýlku bez vývěsního štítu vládne báječná paní Eliana, osoba tak příjemná, ochotná a vstřícná, jakou hned tak nepotkáte. Máme útulný pokojíček s manželskou postelí (cama matrimonial) a vlastní sprchou s teplou vodou. Okénko jako z chaloupky nabízí báječný výhled na centrum města, náměstí a  nejdůležitější kostely. Můžeme používat společnou kuchyňku a Eliana ochotně zařídí a vysvětlí cokoli, na co se jí zeptáte.

Město je pochopitelně plné hotelů, hospedají a hostalů nejrůznější úrovně, a  za stejnou cenu bychom mohli bydlet třeba v hotelu Rojas s půvabným dřevěným balkonem blízko centra, ale nám se zalíbilo právě tady. Kromě jiného pro jeho strategické umístění na „horním konci“ města – nějakých 20 minut chůze (pořád nahoru) je jeden ze skvostů incké architektury – pevnost Sacsayhuaman, batůžkáři familiérně nazývaná „Sexy woman“...

Protože je teprve dopoledne, vydáváme na její prohlídku neprodleně. Cestou potkáváme svátečně oblečenou indiánku s načesanou lamou na provaze. Usmívá se a  ochotně nám zapózuje – cena 1 sol. Každý potřebuje práci – někdo je kominík, někdo letec – a ona je prostě „Pohlednicová indiánka s lamou“. Je to počestné zaměstnání a případné pohoršení není na místě.

U bran pevnosti je možné si koupit turistickou vstupenku, umožňující v  průběhu několika dnů vstup do celé řady zdejších památek, kostelů a muzeí.

Sacsayhuaman je velká a poměrně zachovalá pevnost s branami, zbytky věží, a  celým komplexem místností a chodeb. Na jejich stavbě prý pracovalo mnoho tisíc inckých kameníků, kteří těžili, dováželi a opracovávali kámen z blízkých i  vzdálenějších lomů. Přesnost jejich práce přetrvala věky – obrovské, prý až 300 tunové bloky do sebe zapadají tak těsně, že do jejich spár se nevejde pověstná čepel nože. Tyto zdi odolaly dokonce i velkému zemětřesení v roce 1950, zatímco pyšné španělské kostely dole v Cuzcu padly.

Dominantu pevnosti tvořily tři věže – největší Muyu Marca s kruhovou základnou, a dvě další, hranaté – Kalla Marca a Puanca Marca. Za nimi stojí nezbytný Chrám Slunce, odkud je nejkrásnější pohled na město dole pod ním. Uprostřed komplexu je tzv. „promenáda“, – travnatý prostor, na kterém údajně hraví a soutěživí Inkové provozovali před zrakem svého vládce Pachacutiho závody v běhu a jiné sportovní kratochvíle. Na jejím vzdálenějším konci jsou dokonce dlouhé, do vysokého lesku oblýskané kamenné skluzavky, kde se bojovníci rozptylovali ve vzácných chvílích míru.

Už za šera, příjemně unavení a trochu zasnění se vracíme do města, kde se zatím rozsvítila světla barů, pizzerií a kavárniček. Pokud jsem tvrdila o  Arequipě, že patří k nejkrásnějším městům svět, potom Cuzco už může být jen to nej…Zdejší koloniální architektura se všemi těmi balkony, podloubími, patii a  kašnami působí nesmírně romanticky a intimně. Uzounké, křivolaké uličky s kočičími hlavami, krámky s nezbytnými lamími čepicemi a svetry, ale také restaurace a hotýlky pro každou kapsu. Můžete tu spát a jíst za desítky (možná i  stovky) dolarů, nebo za pár solů – pro každého se něco najde. Pokud chcete nakoupit (dobře a levně) suvenýry (a vlastně cokoli), pak rozhodně tady. Největší výběr, nejlepší ceny. Usmlouvat se dá až na třetinu ceny. Stříbrné šperky, tkané koberečky, kožené klobouky, rustikální batůžky a žebradla. A pokud nejste vyznavači spotřebního způsobu života, život duchovní je tu neméně bohatý. Katedrály, kláštery a kostely jsou často postaveny na základech původních inckých paláců a chrámů, nejčastěji ve stylu mestizo. Pokud byste si chtěli Cuzco a jeho okolí pořádně užít, budete potřebovat minimálně 5–7 dnů – a  nebudete se nudit.

Večeříme v jedné z malých (nikoli však úplně nejlevnějších) restaurací kousek od hlavního náměstí. Před každou z nich stojí dívka nebo mladý muž a láká vás právě na tu SVOU specialitu. Nejlepší ceny, největší porce, speciální nabídka – všechno jenom pro Vás, pane a paní…Když se ale nemůžete rozhodnout, nebo vezmete zavděk pouličním občerstvením do ruky, neurazí se – s úsměvem vám popřejí hezký večer a … – “Tak třeba zítra, pane ?“

 

POUČENÍ:

Jídlo je v Peru poměrně levné – rozhodně levnější, než např. u nás. Existuje tu široká škála stravovacích zařízení od pouličních stánků s občerstvením, nabízejícím např.pečenou kukuřici, masové špízy, nebo salchipapas (smažené brambůrky s pokrájeným párkem), dále comedor popular – jakési lidové jídelny, kde se dosyta najíte za 2–3 soly vč. pití a potom restaurace nejrůznějších cenových skupin a kvality. Pod názvem „chifa“ se skrývá lidová čínská jídelna – levná a dobrá – jen ne moc čínská... Obvykle nejvýhodnější bývá tzv. menú – kompletní jídlo, sestávající z polévky, hlavního jídla a nápoje. Je dobré si osvojit základní výrazy – desayuno – snídaně, almuerzo – oběd, cena – večeře. Hlavní jídlo – segundo – segundito. Polévka – vývar caldo, nebo hustá supa crema. Masa je v peruánské kuchyni dost – včetně pro nás neobvyklého lamího... Cui – morče – je typickou peruánskou pochoutkou – dnes už ale ne příliš snadno sehnatelnou a poměrně drahou. Ke všemu se podává jako samozřejmost rýže – takže můžete mít např. maso s hranolky – a s rýží ! Pokud ji nechcete, požádejte obsluhu „sin aroz“ – tj. bez rýže. Nápoje – káva – obvykle „café con leche“ (s mlékem), nebo černá, často podávaná formou šálku horké vody, do níž si nalijete kávovou tresť z malé konvičky na stole. Pivo dobré – (Arequipeňa, Cuzqeňa), limonáda Inca cola – žlutá, přeslazená a umělá. Přírodní džusy – skvělé !Víno hrozné, ale chillské krabicové lze pít i zaplatit. Pálenka Pisco, podobná naší řezané brandy – v nejrůznější kvalitě od firmy „Vcelku slušné“ až po „Bílá hůl“. Specialitou je kvasné kukuřičné pivo „chicha“ – prý docela dobré a hlavně levné – nicméně jsme neměli odvahu ochutnat. Chleba a veškeré pečivo je sladké – ale dá se koupit alespoň méně sladké (název). Ovoce spousta a nesmírně laciné.

 

El Caballo Lento

Posvátné údolí – Quenco, Tambo Machay a Puca Pucara

 

Čtvrtek 5. září

 

Na dnešní den naplánoval velitel expedice pro zpestření vyjížďku koňmo po dalších inckých památkách. Václav se velmi dobře orientuje v mapě, všechno zařídí a všechno opraví, což jsou vlastnosti pro nezávislé cestování nedocenitelné – pokud však vytyčí cíl a určí program, není síly, která by ho od něj odvrátila. Po mém usilovném pláči a argumentaci, že Velká pardubická se přece jezdí až v říjnu se slituje, půjčí mi kapesník – a vyhodí mne do sedla. Ne snad že by romantická vyjížďka koňmo, najmě v takovém prostředí, nebyla lákavá – já ale na rozdíl od Václava jsem jezdec prachmizerný, a před klusem či gallopem preferuji vlídnou „krokovku“. Václav to ví – bude to ale vědět kůň ? Eliana mi poradila, že mám žádat „el caballo lento“ – tedy pomalého koně...

Nakonec musím přiznat, že moje obavy byly liché a den se krásně vydařil. Václav ve svých vyšisovaných khaki kalhotách a safari košili vypadal na pískově zbarveném koníku moc pěkně, a mne poněkud nedůstojně tahali na provázku, zatímco jsem vcelku úspěšně předstírala, že jsem to, co nejsem – totiž jezdec na koni. Zdejší koníci jsou naštěstí nízcí, podobní našim huculům, a naprosto mírní. Naši průvodci Abel a Felix (oba asi 20ti letí) se o nás starali s něžnou péčí – vždyť mají klienty ! Turistů se totiž jaksi nedostává – zdá se, že Peru má po sezóně nejen co do ročního období. Není už tak laciné jako dřív, a proto také není už tak snadné ulovit každý den svého zákazníka.

Den je modrojasný, památky prastaré a koník kluše romantickou krajinou mezi stráněmi, porostlými eukalypty a občas oživené stádečkem fotogenických lam. Rozvaliny Slunečního chrámu Quenco jsou svou rozlohou nevelké, měly ale velmi důležitou roli v inckém kalendáři. V období slunovratu se zde konaly rituální bohoslužby pro zabezpečení příští sklizně. Je tady malý amfiteátr, ale především skalní svatyně s průhledem ve stropě, kudy pronikal paprsek slunečního světla v  okamžiku vykonání oběti. Dnes sem jezdí příslušníci sekty „vyznavačů slunce“ – měli jsme to štěstí, že jsme je právě zastihli při obřadu přijímání sluneční energie.

Zřejmě jsem ohavný bezvěrec, ale pohled na afektovaně vzlykající Němky, podpírané po ukončení obřadu svými odolnějšími souvěrkyněmi na mne hlubokým dojmem nezapůsobilo. O několik kilometrů dál v úzkém bočním údolí leží lázně Tambo Machay – koupel v nich byla ovšem určena pouze pro příslušníky nevyšší incké kasty a pouze při slavnostních příležitostech. Z celé stavby se zachovala pouze část schodiště a zdi, z níž vyvěrá pramen. Je to bukolické místo s pasoucími se lamami a háji eucalyptů.

Nedaleká tvrz Puca Pucara je ze všech dnes navštívených míst nejzachovalejší a nejrozlehlejší – v minulosti sloužila jako strategický strážní bod pro případ napadení Cuzca a Posvátného údolí. Je krásně zasazena mezi vysoké štíty hor a  její černé zdivo se báječně rýsuje proti modrému nebi. Slunce nemilosrdně pálí a  já už mám zase spálená předloktí, jak držím uzdu, ale hlavně rty. Po výletu na Titicaca se stále horší, rozpukané do krve a loupající se v temně fialových plátech, v důsledku čehož nemůžu mluvit (což možná není až takové neštěstí), ale hlavně se smát. To druhé je škoda, protože tady se usmívá skoro každý. Lidé jsou vlídní, přátelští a ochotní, a vůbec je neobtěžuje někomu poradit nebo pomoci.

Oba naši průvodci, Abel s Felixem, se taky pořád usmívají a poctivě plní svou povinnost výkladu – bohužel ve španělštině. Díky mé ochotě naslouchat chudáci věří, že jim rozumím – a světe div se, já opravdu rozumět začínám !

Na zpáteční cestě si uděláme malý piknik u cesty, protože díky mému jezdeckému umění a Vaškovu dokumentačnímu zanícení se nám vyjížďka poněkud protáhla. Svačíme tradičně sojový suk, mandarinku a půlku obrovského ananasu z  Puna. Kluky nadchlo, že jsme se s nimi poctivě rozdělili o polovinu všeho, co jsme měli – včetně té půlky sojového suku. Dali mi háčkovaný náramek pro štěstí. Zpátky do hotýlku jsme se vrátili až v šest místo plánovaných čtyř hodin , ale bylo to vážně moc hezké !

Tohle báječné potěšení si může dopřát každý – i naprostý nejezdec. Za dvacet solů prožijete nádherný den, a ještě se doma pochlubíte jezdeckou fotografií na pozadí inckých ruin. Rozhodně si to užijete !

Předvečer trávíme s Elianou nad česko-španělskou příručkou (jejíž hlavní předností je, že její majitel musí ve společnosti působit dojmem neobyčejně vtipného společníka) a krabicí chillského vína.

Eliana se všemu diví, často se směje a hlavně je zdrojem mnoha praktických informací. Na závěr posezení nám poskytne naprosto bezkonkurenční službu a  pomoc. Jazykovou bariéru (neumí anglicky) překonává přirozenou inteligencí a  ochotou porozumět, takže po malé herecké etudě a předvedení jistých neobyčejně důležitých útržků papíru pochopí náš problém, vstane, vytočí číslo a vychrlí do telefonu záplavu libozvučných slov, doprovázených výraznou gestikulací a  mimikou. Nakonec rázně zavěsí, důrazně přikývne a mávne rukou kamsi do údolí. „Sí Sasa, la mochilla grande esta aquí! Rápido, rápido !

Nezdržujeme se planým dotazem, kde že vlastně močila – přikládáme snaživě pěsti na hrudník a cváláme naznačeným směrem ! Sláva ! Vyšlo to !

O co vlastně šlo, to prozatím nehodlám prozradit – je to prostě TAJEMSTVÍ ! Zatím zkrátka a dobře musí stačit, že „ta velká močila být tady „ – a to je skvělé !

 

POUČENÍ:

Mocná incká říše, obdivovaná celým světem a dodnes prý svou prosperitou celosvětově nepřekonaná trvala překvapivě necelé jedno století ! Původně byli Inkové pouze jedním z mnoha horských kmenů, které obývaly údolí Cuzca. Svou bojovností si však postupně podmaňovali další a další okolní kmeny a expandovali stále dál – na jihu došli až k jezeru Titicaca a na severu téměř k území dnešního Ekvádoru. Ačkoli zakladatelem dynastie byl už v r. 1200 n.l. slavný vládce Manco Capak, teprve nástupem politicky obratného Velkého Incy Pachacutiho v r.1438 nastává zlatá éra vyspělé a vzkvétající incké civilizace.. Během 99 let své vlády dovedli Inkové k dokonalosti stavitelství a přísným společenským režimem se stali modelem jedinečného a kompaktního správního celku. Právě megalomanství celého systému však také přispělo k jeho zániku. Mezi vládci a  jejich rodinnými příslušníky docházelo často ke krutým bratrovražedným bojům o  trůn, a to říši oslabovalo. Když v r. 1532 zahájil španělský conquistador a  dobrodruh Francisco Pizarro tažení k porobení incké říše, právě tento fakt mu pomohl zvítězit neuvěřitelně snadno nad nesvornými a naivními válečníky. V  poslední krvavé bitvě v r. 1533 porazil inckou armádu na hlavu a tímto datem také zanikla slavná říše Boha Slunce.

 

Inkáč je pro bohaté

Pevnost Ollantaytambo a cesta do Aguas Calientes

 

Pátek 6. září

 

Zítra nás ale čeká další z hvězdicových výprav do Posvátného údolí. Neboť nás volá to nejkultovnější ze všech míst v Peru – Machu Picchu. Původní záměr absolvovat proslulý Inca trail – 3–5ti denní výstup po cestě, kudy vybíhali inčtí běžci „tumi“ s čerstvými zprávami pro svého vládce, a na který jsme už doma pečlivě trénovali a volili optimální výstroj, se z ekonomických důvodů nekoná. Ještě vloni bylo možno pořídit výstup pouze za cenu vstupného – 17 dolarů – letos se ale (zjevně z tržních důvodů) změnila strategie peruánského Ministerstva turismu – NENÍ dovoleno jít bez průvodce (ačkoli cesta je nade vší pochybnost vydupaná tisíci amerických, francouzských, japonských i českých turistů), NENÍ dovoleno jít bez nosičů, NENÍ dovoleno jet domorodým vláčkem. Naopak JE možno si toto všechno zajistit u kdekteré cestovky v Cuzcu – za nějakých 160–180 dolarů na osobu to prostě NENÍ problém. Pro nás to ale problém je – a velký. Naše finanční základna činí 800 dolarů na celou výpravu a člověka. Z uvedeného vyplývá, že pro naši expedici „Dos Invalidos 2002“ prostě NENÍ možno…

Je nám to líto, líto, líto ! Těšili jsme se, poctivě prolévali pot v  posilovně a podřídili této části cesty nákup vybavení… Když jsme na strahovském stadionu, kde se konala prodejní výstava stanů diskutovali o váze, sloupcích vody a dalších atributech nejvhodnějšího příbytku specielně pro tuto příležitost, student theologie, který si zde přivydělával na studium se nezdržel zdvořilého podotknutí, že tak svědomité zákazníky tu ještě neměli….

Nic platno – musíme se smířit s realitou. Expedice „Dos Invalidos“ prostě Inca trail nepokoří. Vstáváme bez velkého otálení, máme de facto sbaleno, část věcí necháváme v hostalu u Eliany a více-méně nalehko začínáme svůj obchvat Machu Picchu. Autobus jede z ulice Grau každých cca 20 min. a za 3 soly nás doveze do Urubamby, kde přestoupíme na minibus do další vesnice Ollantaytambo. Ollantaytambo je malá horská vesnička s grandiózní inckou pevností, vybudovanou v prudkém svahu skály, která se tyčí nad řekou.

Sotva vystoupíme z autobusu, dvě zčerstva klusající ženy nás nasměrují na školní dvůr, kde právě probíhá školní soutěž v tradičních andských tancích. Děti v báječně pestrobarevných krojích předvádějí za vřeštivých zvuků píšťal a  bubínků primitivní tance, a za těchto okolností se nechají mimořádně ochotně i  fotit a natáčet. Nečekané zpestření nás přinejmenším dobře naladilo, takže až lehce po poledni opouštíme slavnost a začínáme stoupat po vysokých stupních pevnosti do obytné části, z které pochopitelně zbylo pouze obvodové zdivo.

Inkové určitě netrpěli strachem z výšek – uzounká pěšinka se vine kolem skalisek v takové výšce, že se raději dolů ani nedívám. Nadto vane poměrně čerstvý vítr.Téměř kolmé stěny skály jsou porostlé sluncem spálenými trsy agáve a cárů šedomodrého lišejníku, které dodávají místu ponurou atmosféru dávných věků. Na protější straně údolí vysoko ve skále stojí ve výšce zhruba 150 m přilepené ke skále další budovy – sýpky. Nedokážu si ani představit, jak by se tam mohl kdokoli dostat bez horolezeckého vybavení – a s pytlem zrní už vůbec ne ! Je ale zřejmé, že sýpky měly jednoznačně strategický význam – pevnost by se bez jejich zásob nemohla dlouho bránit obléhání a byla by nucena vzdát se doslova bez boje. Celá scenérie je jak svou velikostí, tak zasazením do krajiny velebné, úctu vzbuzující místo. Není divu, že se incká říše, přestože trvala sama o sobě překvapivě pouze jedno sto let, tak silně zapsala do historie a  povědomí lidstva.

Přes všechno odhodlání šetřit materiálem jsem opět spotřebovala celý film – je to už jedenáctý za deset dnů pobytu, a to je šílené. Nedokážu ale odolat – i  vzdor tomu, že v honbě za ještě lepším záběrem jsem šlápla bosým palcem na kaktus, a ten mi okamžitě opuchl, ztmavl a začal prudce tepat – trochu mne to vyděsilo, protože v oblasti prý žijí malí, zato prudce jedovatí hádci, a já už konec konců nemám ten zrak, co kdysi !

V 17:00 hodin se spouštíme z citadely dolů ke kolejím a řadíme se do fronty na vlak. Ten sice odjíždí až ve 20:00, ale v pět otvírá pokladna a počet místenek je omezený.Právě tady se ukazuje diskriminační systém peruánského turismu. Setkali jsme se s podobným přístupem už dříve a v jiných zemích, ale nikdy v tak vyhrocené podobě.

Na této trati jezdí dva druhy vlaků. Indiánský public za 10 solů a turistický za nejméně 10 dolarů. Turistům je používání indiánského vlaku zakázáno. Prostě Vám do něj neprodají jízdenku, nenechají Vás do něj nastoupit.

Nahá nenasytnost, se kterou dělají z turisty dojnou krávu, má charakter odplaty. Jsi bílý, celý život máš všemožné výhody – bavíš se a cestuješ, zatímco my se rveme o živobytí – tak teď zas pro změnu jednou na řadě ty ! Tumáš ! A tumáš ! Mlč a plať !

Zatínáme zuby a podřizujeme se. Systém nezměníme a Machu Picchu jsou naše problémy z té duše lhostejné. My odjedeme, a ono tu bude věčně.

Vláček je plný batůžkářů – armáda těch, kdo odmítají konzumní život, kdo se liší. Francouzi, Belgičani, Němci a Američani – občas sem tam nějaký ten Čech. Až na nás všichni mladí. Podle počtu procestovaných dnů, týdnů, měsíců jsou stále omšelejší, stále úspornější ve svých potřebách. Těžké boty, vyšisovaná trička, kulichy a dredy. Noblesa toho, kdo nic nepotřebuje. Smyslem jejich cesty je cesta…

Vláček kodrcá tmou, kymácí se z boku na bok, protože vagony mají sice normální šířku, podvozek je ale úzkorozchodný.

Do Aguas Calientes jsme dojeli asi v půl desáté večer. Vzdor svému lákavému jménu (horké prameny) a strategickému významu je to zavšivená nemalebná díra, která se ani nepokouší předstírat mystiku či odkazy minulosti. Osou městečka je jediná kolej vlaku, kterým sem proudí život a peníze. Zatímco na jednom perónu sedí před luxusními restauranty bohatí turisté u stolů se zelenými a červenými ubrusy a pijí víno z broušených sklenek, na protějším perónu vykládají špinavé tlusté indiánky svoje obrovské rance přímo do bláta a odpadků. Nádraží vroubí z  obou stran stánky se suvenýry a za nimi už jsou jenom hotely hotely hotely. Ty nóbl, ale i takové, které připomínají ubikace v trestném táboře. Výhled z oken je ale pro všechny stejný – plechové střechy slumů, bláto a odpadky. Realita je někdy paradoxní.

Neplýtváme energií na boj předem prohraný a ubytováváme se za 25 sol/2 os. přímo na nádraží. Teplá voda teče jenom chvilku, ale postel je rovná a čistá – co víc je nám třeba ? Hned brzy ráno stejně vyrazíme !

 

POUČENÍ:

Až Vám někdy na Vašich cestách začnou cukat koutky, jak jsou ti blbí domorodci nemožně oblečeni, jak konají hygienu, vaří, spí, či cokoliv jiného, nenechte se unést svou kulturní nadřazeností. Buďte pokorní, a dělejte to jako oni. Najednou možná s úžasem zjistíte, že ty „nesmysly“ jsou mnoha generacemi vyzkoušeny a v daných podmínkách jsou možná tím nejlepším řešením. A když nic jiného, nebudou Vás alespoň považovat za blbé gringos a možná Vám i dovolí nahlédnout do svého soukromého života. A cestování je nejen o místech, ale především o poznávání lidí a kultur.

 

Bůh Slunce se mračí

Nejkultovnější místo incké říše – Machu Picchu

 

Sobota 7. září

 

Budík. Venku zima a tma. Vstáváme víc než neochotně, ale musí to být. Chceme být nahoře dřív než první dávka turistů, která přijede ranním vlakem z Cuzca.

Jdeme chvíli po silnici doprava za nádražím, potom přes most a klikatou stezkou mezi stromy vzhůru vcelku příjemnou cestou ke vstupní bráně do Machu Picchu. Výškový rozdíl se zatím neprojevil nijak výrazně – v ranním vzduchu se nám stoupá poměrně dobře. Po zhruba třičtvrti hodině stojíme u cíle. Rázem už mi není tak líto, že jsme Inca trail museli oželet – je to ryze komerční záležitost. Na plošině před branou stojí pětihvězdičkový hotel, je tu parkoviště, pizzerie a dokonce zlatnictví. Zaplatíme bez reptání dvacetidolarové vstupné a konečně vstupujeme do areálu. Už po pár krocích se nám otvírá pohled na první terasy s políčky, obranný příkop a hospodářské budovy. Zatímco až doteď jsme se setkávali se souvislými horskými masivy, tady je to jiné. Tady je všechno jiné. Přímo z roviny se zdvihají ohromné samostatné štíty, nejvyšší, jaké jsem kdy viděla. Jakoby se člověk díval na mrakodrapy – téměř svislé stěny jednotlivých homolí budí úctu a závrať.

Celý komplex je dost rozsáhlý, a pokud se člověk nechce připojit k některé skupině s výkladem (zde na úrovni a v doopravdické angličtině) , rozhodně je dobré mít plánek a popis – jinak můžete něco minout, nebo, a to ještě spíš, nevíte, kdy zrovna hledíte na Chrám slunce a kdy na sýpky.Přestože se jedná o  notoricky známou lokalitu, kterou od roku 1911, kdy ho objevil americký vědec Hiram Bingham, navštívily doslova statisíce turistů, o které byly napsány tisíce článků a pořízeny miliony fotografií, je to úžasné ! Monumentální, mystické a  ohromující ! Teď ráno je zataženo, vrcholky kopců jsou v mlze a hrozivě temné mraky podbarvují celou scenérii. Konec konců celá vláda i zánik incké kultury byl temný a dramatický.

Za zídkou jedné ze sýpek potkáváme první Čechy na naší výpravě – sympatickou dvojici z Olomouce. Vracejí se z Ecuadoru, kam máme my namířeno později. Zatímco si vyměňujeme první informace, začíná mžít. To není zrovna šťastné pro focení a  filmování, a v důsledku toho se prostor výrazně vylidnil. Japonci a Italové v  zářivě žlutých pláštěnkách odcházejí někam do závětří. Olomoučák Láďa mluví o  tom, jak jim v Ecuadoru vytrvale pršelo a sněžilo, takže nemohli se Šárkou uskutečnit ani jeden z plánovaných výstupů – Cotopaxi ani Chimborazo. Taky mluví o tom, že v důsledku dolarizace všechno značně podražilo, a to už vůbec není dobrá zpráva ! Se Šárkou ?! Z Olomouce ?! V tu chvíli mi něco v hlavě sepne ! „Nejsi – no jasně ! Už mně to taky napadlo !“ Šárka Pospíšilová – moje neznámá-známá z internetu, která mi před dvěma lety nezištně poskytla spoustu informací o Irian Jaye, kam jsme se tenkrát chystali ! Zase jedno setkání malých lidiček ve velkém světě…

Mezitím přestává pršet, mlha se váhavě zvedá a je nutno využít každého okamžiku. Rozbíháme se po okolí, každý hledá ten zaručeně nejlepší úhel pohledu. Cáry černých mraků nad vrcholky hor jsou dokonce mnohem sugestivnější kulisou, než by byl sluneční svit. Chrám Slunce, Chrám pěti oken, Intihuatana – Lapač slunce. Tady se na chvíli zastavíme – tenhle černý balvan s podivným tvarem byl prý zdrojem sluneční energie – boha, kterého Inkové uctívali v podobě lidské, zvířecí i ve formě přírodních sil. Tady prý mohl ten, kdo na kámen přiložil ruce, získat ztracenou sílu, energii Slunce – zkrátka „dobít baterky“. Světla valem přibývá – a s ním i turistů ! Pospícháme přes střední, travnatou část komplexu, kde se ukázkově popásá několik lam k strmě trčícímu útesu Huayna Picchu. Když stojíme na jejím úpatí, říkám si s mírným pobavením: „Ale ne, to nehrozí – tam přece nikdo vylézt nemůže ! Možná tak ještě Battman ve vrcholné kondici …!“Když se člověk pevně rozkročí a zvrátí hlavu úplně dozadu, vidí rovnou stěnu, končící někde v nedohlednu na nebi a celou porostlou lišejníkem a  chomáči trávy. Přesto se na té tréninkové „rajbas“ stěně pohybují různobarevné tečky – nakonec to ještě budou lidi ! „No tak dobře, vždyť já už jdu !“ Přes všechnu nepravděpodobnost není výstup tak hrozný, jak jsem očekávala. Průměrnému jedinci trvá asi 1–1,5 hod., a až na několik nechráněných míst vlastně není ani tak smrtelně nebezpečný – zato efektní ! Místní rekord prý je 22 minut – zřejmě se ovšem jednalo o křížence mezi Emilem Zátopkem a Rakoncajem. Buď jak buď – odměnou je úchvatný pohled paradoxně SHORA na Machu Picchu. A pocit hrdosti: „Jednou, už brzo, se naučíme i létat, uvidíte !“ Taky pocit mrazení a  vznešenosti. Někdo dávno před námi uměl komunikovat s přírodou, znal otázky i  odpovědi na ně, a nepletl si žebříček hodnot s účtem ze Supermarketu.

Dolů to nejde kupodivu ani rychleji, ani snáz a po zbytek dne se nám lýtkové svaly třesou jako čerstvě narození králíčci. Musíme zrychlit – jednak chceme ještě chytit dnešní večerní vlak zpátky do Ollantaytambo, jednak se zase zatahuje. Honem si ještě vyměňujeme mailové adresy s Olomoučáky a cváláme dolů. Nakonec jsme nestihli ani jedno ani druhé. Při sestupu do údolí nás chytil solidní liják, a i když jsme na nádraží doběhli včas, nakonec jsme stejně neodjeli, protože večerní vlak nestojí 10 ale 20 dolarů ! Proč ? Proto ! Máš smůlu, bělouši – buď zaplať dvacet dolarů a vypadni – nebo počkej do rána, zaplať za nocleh, za večeři…Ty tvoje peníze tu prostě zůstanou děj se co děj ! No dobrá.

Vztek nás přešel, než se nám podařilo najít první příhodné ubytování (25 sol) hned u nástupiště. Vysprchovali jsme se, převlékli do suchého a spořádali každý obrovskou čtvrtku kuřete. Bylo toho dneska hodně, a trocha odpočinku není špatný start do dalšího dne.

 

POUČENÍ:

Pokud se člověk nachází v oblasti, kde je toho hodně k vidění, event. někde, kam se za dva–tři dny hodlá zase vrátit, je běžnou službou tzv. „depozito“ – tj. uložení části zavazadel v hotelu. Velký batoh se vším, co nebudete v nejbližších dnech potřebovat se prostě svěří zodpovědnému pracovníku – nejčastěji recepčnímu, a ten je někde, tedy NĚKDE, uloží. A nic za to nechce! Vaše zavazadlo je pro něj zárukou (nebo přinejmenším nadějí), že u něj strávíte další noc po návratu. Někde mají pro tyto případy vyčleněn nějaký ten kumbál (často i  pod uzamčením !), někde prostě bágly uloží do kouta za recepčním stolem, a se stoickým klidem o něj příštích několik dnů zakopávají. Nikde se nám nestalo, že by nám tuto službu odmítli, a pouze v jediném případě došlo ke ztrátám. Při vyjížďce na ostrovy Ballestas se mi z horního víka velkého batohu, deponovaného v cestovce, ztratilo 5 neexponovaných filmů, což byla sice citelná ztráta, protože filmy jsou v Peru dost drahé, a mnohde i obtížně sehnatelné, nicméně ty nafocené by byly mnohem bolestnější. Obecně není třeba se obávat o rezervní oblečení, hygienické potřeby, ale ani stan či spacák. Výhodou kratších výletů „nalehko“ je mnohem větší mobilita, a není nutné si v hotelu zbytečně držet a  platit pokoj.

 

Trhy a památky Pisacu

Honička po peruánsku

 

Neděle 8. září

 

Jak řekli, tak udělali. Ráno vstali jako na povel, tradičně posnídali kolu s Křemešníkem a nasedli do vlaku. Vašek dopisuje deník a já jdu na kus řeči o pár sedadel dál popovídat si s Šárkou a Láďou. Vláček hrká krajinou, občas bez zjevného důvodu zastaví, pak zas jede dál. V družném rozhovoru jsem ani nepostřehla, že Vaškovi ujel vlak. Po svém zvyku si při jedné nenadálé zastávce vyběhl ven zakouřit a když vláček opět čile vyrazil, dobíhal ho už za jízdy. Chudinka průvodčí z toho měla málem smrt – jeden z jejích přísně střežených V.I.P. pasažérů téměř ztracen – Madre de Dios !

V Ollantaytambu bystře přesedáme na autobus do Urubamby. Tam přesedneme ještě jednou, a před polednem budeme doufejme v Pisacu. Jednak jsou tam další neopomenutelné památky incké říše, jednak proslulé nedělní trhy. V Urubambě si dáváme velké batohy na střechu návazného autobusu a malý batůžek dovnitř na sedadlo – aby nám někdo nezasedl místo. Prý máme ještě tak 50 minut času, takže jdeme na kafe. Vašek pravidelně oknem kontroluje situaci. Všechno je v pohodě.V klídku vypijeme kávu a žemli si vezmeme s sebou – nechceme zdržovat. Ale ouha ! Náš autobus už tady najednou není ! Řidič vedlejšího nás uklidňuje – všechno je oukej – oni jsou CHYTŘÍ ! Oni ty velké batohy přeložili na ten jeho autobus, a  ten pojede za dvacet minut ! No jo, ale co ten malý ! Krom mého svetru, bundy a  hygienických potřeb je v něm především mapa a průvodce Peru ! Bez nich jsme definitivně ztraceni ! V úzkosti dávám dohromady poměrně smysluplné sdělení v  plynulé španělštině (kde se vzalo ?) a řidič plus několik okolostojících halasně vyjadřuje postupně překvapení, zájem, soucítění ! „Ay senora, ay ! Taxi, rapido !“ Bleskem srazíme cenu nabízeného taxíku ze 30 na 20 sol a už se řítíme po silnici. Za městem taxikář zavřel okénka, pokřižoval se a za souvislého troubení vyrazil na klasickou akční honičku. Hollywood by záviděl ! Psi, muly a indiánky ve slavnostních kloboucích s kokardou (je neděle – den Páně) uskakují z cesty na poslední chvíli, kola v zatáčkách kvílejí. Tak tomu se tedy říká „rychlé gumy“! Nedýchám a modlím se. Dokonce i věčně vyrovnaný Václav zmlkl a usilovně brzdí patami do podlahy vozidla. Těsně před Pisacem jsme autobus dostihli ! Řidič taxíku a řidič autobusu si s veselým smíchem vysvětlili celou záležitost, my jsme dostali zpátky batůžek a dojeli taxíkem těch 500 m do Pisacu.

Trhy právě začínají. Jeden stánek vedle druhého nabízejí trička s inckými motivy, lamí svetry, čepice a rukavice, batůžky, šachy, charango z pásovce, nádherné koberečky…Ceny – jak si usmlouváte. Na náměstí je několik restaurací a  hotýlků nejrůznější úrovně, kde si člověk může dát v klidu skutečně chlazené pivo na balkónku v I. Patře a pozorovat všechen ten báječný zmatek dole.

Nad městem je rozlehlý komplex inckého města a dá se tam jít pěšky. Je to ale hodně daleko a hlavně vysoko, a dneska jako na potvoru pálí sluníčko ostošest ! Volíme nablížení colectivem na křižovatku, a odtud opět pěšky – zřejmě nejprogresivnější je ale připojit se k někomu, kdo si bere taxi přímo od tržiště. Sice to vyjde dráž, ale zato ušetříte hodně času, který budete nahoře ještě hodně potřebovat. Komplex je velice rozsáhlý (ještě víc než Machu Picchu), má spoustu nádherných výhledů, steziček a prolézaček a v klidu zabere půl dne. My jsme to museli stihnout za tři hodiny, a tak jsme viděli jen to základní. Chrám Slunce, lázně a opevněnou rozhlednu na předsunutém ostrohu. K večeru zcela umordovaní jsme sestoupili indiánským klusem zpátky do údolí a v padajícím soumraku nastoupili do autobusu zpátky do Cuzco. V deset večer jsme po všech těch různorodých zážitcích klepali na dveře naší hospedaje.

 

POUČENÍ:

Specifickou kapitolou a zároveň rozptýlením je smlouvání. Jako v téměř všech zemích třetího světa i v Peru se smlouvá. Pro přejemnělého Evropana, který pokládá rozhovory o cenách a slevách za přinejmenším poněkud trapné, bývá první setkání s tímto jevem trochu frustrující. Zcela neprávem – smlouvání patří k tradicím těchto zemí a současně plní úlohu jakési společenské hry. Kdo nesmlouvá, je vnímán jednak jako přiblblý gringo (a proto je zcela na místě ho odřít co nejvíc, aby pro příště věděl, co se sluší), jednak budí nevoli, neboť připravil prodávajícího o společenské vyžití. Smlouvejte tudíž bez rozpaků – správná cena bývá obvykle asi třetinová oproti první nabídce, někdy dokonce až desetinová. Ale pozor – nezapomeňte, že se jedná o zábavu – dokonce sport ! Smlouvejte houževnatě, ale vždy s úsměvem ! Dopřejte si malé divadelní představení, plné drobných žertíků a výkřiků. Např. věta typu: Ááách, to je moc drahé – jsem jenom chudičký český milionář !“ vzbudí vlnu smíchu a sníží cenu zcela bezpečně. Také sdělení: „Známe ceny – nejsme zde poprvé (nejsme dnešní)“ je doporučitelná. V případě cestovatelských dvojic je nejproduktivnější tzv. „hra na zlého manžela a toužící ženu“. Žena vzdychá a vztahuje ruce ke kýženému zboží, muž rezolutně vrtí hlavou a tahá ji pryč. Prodejce často dvojici doprovází i několik desítek metrů, a vykřikuje další a další slevy – jen pro Vás, seňora ! Chce to jistý prvek šaškovství, hravosti – ale i citu pro situaci. V určitém okamžiku už není vhodné tlačit na pilu dál.

 

S Pálavou po Amazonii

Po řece Madre de Dios z Pilcopaty do Boca Manu aneb Co skrývala „la mochilla granda“

 

Pondělí 9. září

 

Ráno jsme se rozžehnali s Elianou a jejím inteligentním psem Drufim, naložili už tři obrovské batohy do taxíku a odjeli na předměstí ke garážím autobusové společnosti Gallito de las Rocas (Kohoutek z hor) Začíná celodenní úmorná cesta do pralesa. Cesta je příšerně únavná – autobus je plný dusivého prachu a písku – musíme mít na ústech mokré šátky – jinak se skoro nedá dýchat. O nedýchání je ale i fakt, že většinu dopoledne projíždíme serpentinami vysoko na úbočí hor, kde slovo krajnice je neznámý pojem, a pneumatiky kopírují hranu srázu na centimetry přesně. Dolů je k nedohlédnutí. O kvalitě silnice vypovídá nejpřesněji fakt, že se tu jezdí vždy jen jedním směrem – v pondělí, středu a  pátek tam, v úterý čtvrtek a sobotu zpátky. V neděli je den Páně a plánované sebevraždy jsou zakázány.

Dělá se mi špatně. Už jsem něco podobného zažila víckrát – např. při cestě k pramenů Gangy – tohle je ale síla ! Domorodci, kteří cestu znají, se pokřižovali už při nástupu a teď zarputile předstírají spánek – vidět to rozhodně nemusí. Přesto je cesta vynikající studií vegetačních pásem – postupně jsme projeli vysokohorským, mlžným i deštným pralesem. Cestou míjíme vesničky a osady tak chudé, že si lze jenom ztěží představit důvod, proč tu lidé zůstávají. Domečky z  nepálených cihel, kam bez rozdílu vstupují lidé i dobytek, špinavé a otrhané děti se soplem u nosu i malá vyhublá prasátka, válející se v jediné zdejší louži…Pro nás nepředstavitelně zoufalý život – pro ně jediný, který si dovedou představit.

Se soumrakem vjíždíme do džungle. Hustá nízká vegetace, dusno jako v  prádelně. Podle naší knihy právě téhle části pralesa přezdívají „zelené peklo“. Těsně předtím, než se definitivně setmí, projíždíme vesnicí Patria. Srdce mi klesne do úrovně ponožek – no nazdar ! Baráky stlučené z nehoblovaných prken, žádná okna, místo dveří cáry pytloviny Jestli bude takhle vypadat i Pilcopata…

Vypadá jen o málo lépe. Na jediné ulici dva „hostaly“, několik stánků s všeličíms a cedule: „Dnes přijede autobus“.

Bez větších diskusí se uchylujeme do hostalu Amazonia (údajně ten lepší). Je to opět bouda z nehoblovaných prken – ovšem patrová. Matróna dole v kuchyni chtěla za pokoj bez koupelny 30 sol se slovy – co chcete – jste v džungli. My ovšem nejsme Američané, které sem přivážejí jejich „jungle guids“ jako na porážku, a kteří přistoupí na všechno. Kdyby bylo nejhůř, můžeme konec konců rozbít stan dole u řeky – a hotovo. Nejhůř však nebylo. Nakonec jsme se dohodli na 15 sol/ 2 os. – bez koupelny, zato s obrovským roháčem na záclonce nad postelí. Svedla jsem s ním dosti urputnou bitvu, když jsem se ho snažila lapit do igelitového pytlíku. Chytil ho do mohutných kusadel a usilovně se o něj se mnou tahal – nakonec jsem ho ale přece jenom přemohla a vysypala z okna. Na chlupatého pavouka v rohu pokoje jsem si ale už netroufla. Vzdor tomu všemu jsme se vyspali poměrně dobře a brzo ráno začali s přípravami na odjezd.

 

Úterý 10. září

 

Po skromné a spěšné snídani jsme odvláčeli všechny bágly k řece a otevřeli náš poklad. „La mochilla granda“ totiž skrývá naše sladké tajemství – nafukovací člun Pálava, který jsme přivezli letecky do Limy a odeslali poštou z Pisca do Cuzca. Teď jsme ji za asistence místního sirotka Mária nafoukli a spustili na vodu. Loď je skvělá, byť na tolik zavazadel trochu malá – zato ty peřeje před námi – „Vašku, já se bojím ! Já to nepojedu !

Nakonec mi stejně nic jiného nezbylo – zvláště po taktní připomínce, ČÍ že to byl skvělý nápad… Ale já vím – byl můj – jenže od psacího stolu to prostě vypadalo děsně jednoduše !

Nasedáme, vyplouváme. První tři peřeje jsem proječela hrůzou – pak mi selhaly hlasivky a začal ráj. Jeli jsme celý den po řece, ve které se odrážely paprsky slunce, kolem palmy, liány a nejrůznější lupení, desítky žlutých a oranžových motýlů. Nikde ani živáčka – jenom pestře zbarvení ptáčci a šumění vlnek. Po třeskutém úvodu už nic, co by nemohl průměrně slušný vodák s poslušným a  disciplinovaným háčkem zvládnout. Řeka tady teče opravdu pěkně rychle, ale peřeje jsou už spíš peřejky, ještě později čeřejky. Zelené peklo – zelený ráj !

Makali jsme celý den a navečer zakotvili na písečné kose v ústí slepého ramena. Řeka Madre de Dios v této části kopíruje Národní rezervaci Manu, kam se smí jen s průvodcem a povolením (obojí pěkně mastné). Jet po řece je samozřejmě možné – je ale zakázáno stanovat na jejím levém břehu, a tak musíme být obzvlášť opatrní, kde zatáboříme. Sotva jsme postavili stan a uvařili večeři, připlul k nám na balzovém voru z protější strany řeky drobounký domorodec, který nám nejprve důležitě sdělil, že kdyby nás tu našla patrola, byl by problém. Dále, že v tom slepém rameni jsou dvoumetroví krokodýli a támhle kousek dál chodí v noci takové zvíře, které má velké tlapy a může Vám skočit v noci na záda. Jednalo-li se o brýlatého medvěda, jaguára, či třeba vydru obrovskou se při našich jazykových dispozicích nepodařilo konkretizovat. Dále se zdvořile poptal, nebyla-li by cigaretka, posléze se pozval na večeři, a na odchodnou vznesl dotaz, zda by nemohl za své mlčení o naší přítomnosti doslat nějaký ten „solíček“. Dostal jeden a uspokojen odplul do houstnoucího večera. Krokodýli (na které se těšil Vašek), ani lstivý domorodec, připravený nám ukrást naši loď (jak jsem se obávala já) nakonec nepřišli. Zato přišla bouřka, která celou noc hromovala a  blýskala někde těsně za hřebenem blízkých hor, ale nakonec ani ta se nespustila na naše hlavy.

 

Středa 11. září

 

Brzo ráno (už před šestou) jsme sbalili a co nejrychleji odrazili od břehu. Jeli jsme a jeli celý den po svižně uhánějící řece, kochali se ptactvem nebeským i rychlou jízdou a večer kempovali na ostrově mezi dvěma rameny řeky. Dívali jsme se na hvězdy, povídali si – a vařili fazole. Dlouho, velice dlouho. Nezměkly ani po hodině máčení a další hodině varu – ale i tak to bylo romantické. Snad jenom moskyti – ty potvory Vám skutečně vlezou všude. Zkoušeli jsme repelenty, ale velkou účinnost jsme nezaznamenali. Myslím, že účinnou ochranu by neposkytl ani 0,2 mm plech namočený v lysolu. Zbývá doufat, že nové antimalarikum, které jsme nasadili na doporučení magistra Melichaříka z jisté pražské lékárny budou mít mimořádnou profylaktickou účinnost – jinak nás čtvrtodenní zimnice nemine.

 

Čtvrtek 12. září

 

Ráno nás vzbudil řev jako od slovenského zupáka, a po opatrném pootevření stanu scéna jako na Starém Bělidle. Před stanem, pevně rozkročena v obrovských holínkách stála drobná stařenka s mačetou v ruce a třemi vnučkami po boku – předobrá to babička Boženy Němcové. Nicméně po prvotním oboustranném leknutí jsme si my ženy vyměnily zdvořilostní pozdravy, vynechaly pasáž o počasí (čistě z linguistických důvodů) a upřesnily – ano, jsme opravdu naprosto neškodní (i když podivíni), jenom projíždíme a za hodinku, až dovaříme fazole, zase pojedeme dál. Babča uklidněně přikývla, vycenila v úsměvu bezzubou dáseň a i s drobotinou zmizela zpátky do džungle. Fazole se nám sice ani dnes nepodařilo dovařit, ale doplněné sardinkami v tomatě a řádně opepřené se daly poměrně snadno polykat vcelku.

Okolo 9:00 jsme už zase seděli v lodi, a modlili se ranní modlitbičku: „ Madre de Dios, Matko Bohů, buď nám i dnes milostiva !

Nebyla! Dopoledne bylo ještě krásně – až příliš, v důsledku čehož jsme si na nechráněné lodi spálili kolena do živého masa. V této části řeky už je tok pořádně široký a pochopitelně mnohem klidnější. Kromě toho řeka neuvěřitelně meandruje, má spousty slepých ramen a samozřejmě žádné vodácké značky. Nezbývalo, než pořádně zabrat. Kolem poledního už jsme byli pěkně utahaní, já měla z usilovné práce s pádlem křeč v ruce, a sunuli jsme se hrozně pomalu. Najednou ve chvíli, kdy se nám zdálo, že jedeme „volej“, a že se můžeme na chvíli nechat jen tak pomalu unášet, začalo něco hrozně temně hučet, Pálava chytla „švunk“ a děsnou rychlostí se začala přibližovat ke skále, pod kterou jí táhl naprosto nečekaný spodní proud. „Zaber, zaber !“ ječel Vašek vysokým hlasem ! Rvala jsem vodu jako zběsilá a skála se pořád přibližovala. „To nemůžeme vybrat, to nevybereme“, říkala jsem si naprosto zoufale. Představa, jak nás ta amazonská Punkva vcucne pod skálu, byla definitivní. Sbohem, lidi ! Ještě naposled jsem mocně zabrala až z paty (abych to přece jenom nevzdala tak docela bez boje), najednou řev vody zeslábl, Václav přestal ječet – a kolébali jsme se zase uprostřed líné říční hladiny…S úžasem jsme se ohlíželi na to peklo za námi a nechápali.

Oddychli jsme si , až v nás zahvízdalo, a jeli dál. Při našem narvaném cestovním plánu jsme nutně potřebovali dnes večer dorazit do Boca Manu, odkud už lze jet dál motorovou peque-peque – velkou kánoí, poháněnou většinou motorem ze sekačky na trávu. Další pádlování by bylo naprosto neefektivní. Teď nás ale nehoní jenom čas, ale i ta bouřka z předminulé noci. Najednou se začalo rychle ochlazovat, nebe se zatáhlo a vítr a liják přišel tak rychle, že jsme sotva stačili přirazit ke břehu u ústí slepého ramene. Schovat se nebylo kde, břehy byly vysoké a strmé, a tak jsme stáli připlácnutí ke skále, během vteřiny na kůži promoklí a klepali se zimou. Něco mne strašlivě kouslo do kolena – (nejspíš mravenec ATA – střihač). Koleno okamžitě ostře zrudlo a opuchlo. Za chvíli sice déšť ustal, a mohli jsme jet dál, ale pohoda už nenastala. Stále bylo pod mrakem, místy slabě mžilo a kilometry řeky byly nekonečné. Měla jsem křeč v ruce a koleno jako dýni, Václav spálené stehno do živého masa a nevěděli jsme, kde vlastně jsme. Na vybranou jsme ovšem neměli (tedy teď už ne), a tak jsme mlčky zabírali dál a dál. U jednoho osamělého domku jsme se zeptali, jak daleko je do Boca Manu. Řekli nám, že asi půl hodiny. To bylo ve 13:00 hod. V 15:20 nám jiný domorodec, který nás míjel na balzovém voru řekl, že ještě 5 minut – tam za tou zátočinou. A v domorodé vesnici Diamante v 17:00 řekli, že ještě tak slabou hodinku. Do Boca Manu jsme dojeli okolo půl sedmé opět v hustém lijáku. Utahaní, hladoví, promrzlí. Stavět stan v dešti a ve tmě na neznámém místě v není přesně to, co jsem původně měla na mysli. Ve chvíli oslabení navíc zaútočili moskyti. Byly jich celé roje, a samozřejmě vnikli i do stanu, takže než se nám je podařilo jakž takž vyvraždit, byl žlutý vnitřek stanu jeden cákanec krve vedle druhého. Naší krve! Už toho bylo opravdu dost – nechtěla jsem večeři, nechtěla jsem pohladit – nechtěla jsem už nic – jenom uniknout tomu bzučení a svědění. Když jsme zhasli baterku a zatáhli všechny zipy a šňůry, nastal konečně klid a  dalo se přece jenom usnout. Do sna mne provázela jedna z častých otázek luštitelů křížovek: Tropické šílenství na čtyři – AMOK !

 

POUČENÍ:

Livingstone, Amundsen, doktor Holub. To se jim to pane objevovalo v době, kdy většina obyvatelstva nikdy neopustila svou rodnou vísku, cesta do města byla záležitostí, podle které se určovalo roční období (to bylo přece na jaře, jak jsi byl v Sušici na jarmarku kupovat tuhle Lízu !) Nejdál to obvykle dotáhli učedníci – krajánci, kteří se vydávali na zkušenou kolikrát až do Vídně ! Dnes je jiná doba. Nejenže se můžeme kdykoli přemístit o pár tisíc kilometrů kamkoli po zeměkouli, ale především už jsme to všechno viděli v televizi (v kině) ! Všude už někdo byl, všechno už někdo viděl a napsal o tom…Bílá místa na mapě už de facto neexistují, a tak pro neposedné badatele, cestovatele a objevitele zbývá jediná možnost – nesoustředit se tak příliš na to KAM, ale JAK ! Že na K2 existuje detailně popsaná cesta sedlem….? No právě proto JÁ tam půjdu jinudy ! Že to nejde ? Kdo to říká ? Už to někdo zkusil ? Ne ? Aha ! A tak jsou naše objevitelské cesty vroubeny odhodláním vylézt co nejvýš bez kyslíku, projít územím bojovných Zuluů pěšky, nebo se přeplavit z Peru na Bora-Bora na balzovém voru… Nadarmo se neříká, že „nejkrásnější bývá šílená“…Takovému šílenství, pokud člověk doufá v úspěch, však musí nutně předcházet důkladná příprava. Know how může rozhodnout o úspěchu expedice, eventuelně i o tom, zda bude využito Vaše pojištění – kolonka „repatriace“. Je dobré si o lokalitě něco zjistit, přečíst, kontaktovat někoho, kdo tam v nedávné době byl, poradit se s mapou. A pak stejně jít svou vlastní cestou.

 

Zlatokopové a aligátoři

Zlatokopecká městečka Colorado a San Juan

 

Pátek 13. září

 

Pátek třináctého – to se opravdu povedlo ! Ráno bylo ještě zataženo, ale v  průběhu dopoledne začalo zase pálit slunce. Vyfoukli a složili jsme člun a  připravili se u přístavu, abychom chytli peque-peque směr Colorado, Laberinto a  Puerto Maldonado co nejdřív. Podle našich informací to neměl být problém, protože přes Boca Manu jezdí spousta turistických lodí. Cesta měla trvat zhruba dva dny a stát cca 18 solů. Měla. Boca Manu jakoby žila ze zbytků zašlé slávy. Restaurace a krámy opuštěné, zavřené a slepé, v těch zbylých ceny nehorázné. Žádná loď naším směrem. Pražíme se na slunci a propadáme zoufalství. O půl druhé jedna plně naložená projevila laxní ochotu nás odvést do Coloráda za 30 solů na osobu. Hrdě jsme odmítli s tím, že nejsme blázni. Loď odjela a my zůstali zpocení, kompletně sbalení a vzteklí v přístavu až do 16:00 hod. Konečně si musíme připustit, že tohle se nám tedy nevydařilo. Vašek, sinalý kolem úst odchází na průzkumnou vycházku do džungle. Já zůstávám a dopisuji deník. Zuřím neméně, protože u mých nohou teče řeka (byť po včerejším lijáku trochu kalná), ale já se nemohu vykoupat, protože hlídám. Ostatně plavky mám až na dně báglu – v minulých dnech jich jaksi nebylo zapotřebí. Aby mne dorazil, majitel krámu, v  jehož stínu sedím, pokyvuje moudře hlavou a říká cosi v tom smyslu, že teď zas tak 5–6 dní žádná loď nepojede. Nebudu to poslouchat ! Nepřipadá v úvahu ! Odmítám ! Vašek se vrací dost brzo s informací, že kolem dokola není naprosto NIC. Žádná cesta, žádná zajímavost – prostě NIC. Poblíž je sice letišťátko, na které přilétají letadélka z Cuzca se zákazníky do Rezervace Manu – to je ale za zátočinou na druhém břehu řeky, a stejně – jsou plně vytížena na cestě tam i  zpátky, a jejich ceny jsou pro nás neakceptovatelné.

Stavíme znovu stan, pokoření, mrzutí a pokousaní desítkami moskytů. V noci opět křižovaly nebe blesky jeden proti druhému – připomínaly nám znělku televizního studia Fébio. Na můj dotaz, zda nemůže uhodit do stanu Václav uvážlivě pravil, že za jistých okolností by se duralové tyčky konstrukce MOHLY zachovat jako Faradayova klec, a v tom případě by v podstatě nebyl důvod k obavám… Usínám jako vždy uklidněna jeho všestrannými znalostmi…

 

Sobota 14. září

 

Ráno opět balíme s nejasnou vyhlídkou na jakoukoli loď, jedoucí kamkoli odtud. Informace se různí. Dnes žádná loď nepojede – možná zítra.Ale ne – naopak DNES pojede, ale zítra už ne. Tady už nikdy žádná loď nepojede – kam by taky jezdila, prosím Vás !

Před devátou přijíždí nákladní loď s barely na gasolin. Přečerpá pohonné hmoty a MŮŹE nás ještě dnes vzít do Colorada. Co bude dál, se uvidí na místě – buď jak buď přinejmenším vypadneme z tohoto beznadějného místa. O ceně budeme tentokrát jednat raději až později – jen do toho teď nešťourat! Čekáme a já si z  nedostatku jiné zábavy přepočítávám moskytí kousance. Na levé noze jsem jich napočítala 117. Uvážíme-li, že většina z nás má končetiny čtyři a přičteme-li trup, vychází cca 500 kousnutí na člověka…

Diamante, Colorado, Puerto Maldonado – jména vonící romantikou a zlatou horečkou. Někomu voní romantikou sklenka Daiquiri ve stínu fotogenické palmy někde na Riviéře. Ta naše voněla benzínem a pachem nedosušeného trička na našem těle. Ve 12:45 přichází jeden z lodníků a hlásí: „ Problem – no motorísta !“ Ve 12:57 motorísta přichází, nahodí motor a vyrážíme s větrem o závod . Vašek určil rychlost na dvacet km/hod., což už je docela slušný fofr. Jízda je ohromně příjemná – vítr odhání moskyty a ostatní havěť a okolní scenérie je úžasná ! Po obou stranách řeky zeleň palem všech tvarů a velikostí, občas osamělý strom – velikán, ověšený zvláštními plody – hruškovitými hnízdy snovačů. Řeka a břehy jsou plné naplavených větví a kořenů, které voda ohladila do nejroztodivnějších tvarů. Mnohé připomínají krokodýly, opice, i jiná zvířata, která zde žijí a  která jsme dosud bohužel nezahlédli. Domorodci je asi někde schovávají pro dolarové turisty. Jedeme až do soumraku na plný plyn. Potom senor motorísta náhle zpomalí a asi kolem půl sedmé večer, jako obvykle v hluboké tmě přirážíme ke břehu v bájném Coloradu. Je tu hodně lodí, takže doufáme, že zítra budeme moci pokračovat v cestě. Teď rozbíjíme tábor přímo na písčině u přístaviště – v  městečku prý sice jsou jakési ubytovací možnosti velmi pochybných kvalit, musí se ale ještě přebrodit slepé rameno řeky a vydrápat se do protilehlého jílovitého svahu, což s našimi bágly (přibyla vyfouknutá loď) není nic jednoduchého. Krom toho by se mohlo stát, že bychom ráno prošvihli odjezd.

Zatímco stavíme stan, přichází zástupce armády přátelských domorodců a  ukazuje mezi loďky. Svítí tam několik párů zářivých bodů – aligátoři. Vašek je nadšením bez sebe a jenom lituje, že se nedá točit – je už příliš velká tma. Když mne půl hodiny nato žádá, abych přebrodila slepé rameno a navštívila městečko, dochází ke komickému nedorozumění. „Miláčku, ty si nechceš namočit sukni ? Ale tady je vážně mělko !“ Představa, jak brodím v hluboké temnotě dvacetimetrový úsek mělké teplé vody, v níž jen občas zablýsknou oči ani ne dvoumetrového aligátora mi nepřipadá lákavá. Po pravdě řečeno mi připadá tak právě na zbavení svéprávnosti. Vašek nechápe, v čem je problém ! Chvíli si vysvětlujeme svá stanoviska po kotníky v černém bahně, než zvítězí hrubá síla. Můj lodivod se pevně chápe mojí ruky a já, vzpírající se jako velbloud a kňučící strachy brodím. No – nesežrali mne, to je pravda – ale MOHLI ! Úmrtní list, v  němž v kolonce příčina úmrtí figuruje „„sežrána aligátorem“ není ve zdejších končinách jistě nic tak neobvyklého – u nás v Holešovicích by to však nepochybně jistý rozruch vyvolalo .

Městečko ovšem za ty minuty strachu rozhodně stálo ! Pokud nám Aguas Calientes připadalo jako vystřižené ze zlatokopeckých časů na Yukonu, pak tady už by ani Jack London neměl slov. Místní mu také přezdívají Banco minero. Dvě ulice barabizen z nehoblovaných prken na pilotech, v blátě před a pod nimi spousta psů a dětí a na každém druhém obchodě se smíšeným zbožím nápis: „Compro oro – vykupujeme zlato !“ Mezi tím vším prodavačky ovoce a pražených ryb a před jedním z obchodů shluk lidí. „Co přivezli ?“ Ale nic – dávají zrovna film se Silvestrem Stallonem…Zpoza rohu krokem přijíždí džíp a parkuje uprostřed ulice proti obchodu. Řidič a jeho rodina mají teď lístek na balkón !

Dáváme si v jedné z jídelen klasické menu – mísu slepičího vývaru a a bistec s rýží (výjimečně měkký) a brodíme zpátky. Ani tentokrát (k Vaškovu nemalému zklamání) aligátoři nezaútočili. Velmi pravděpodobně je zaplašila do bažin hudba, linoucí se až do božího rána z jednoho z „barů“.

 

Neděle 15. září

 

Vstáváme opět za úsvitu – jednak nechceme zmeškat loď do Puerto Maldonado, jednak pobyt v zapařeném stanu plném písku a všudypřítomných moskytů nestojí za přemáhání. Balíme – po kolikáté už. Jsme už tak sehraní, že všechno probíhá automaticky. Já mám na starosti zadní část stanu, Vašek přední, vchodovou. Tropiko složit na třetiny, srolovat a vzniklou ruličku vsunout do obalu. Složit tyčky, kolíky. Hotovo.

Miluju cestování ! Miluju prach a písek v zubech, ve vlasech a v kalhotkách. Miluju, když jsou všechny naše věci mazlavé, vlhké a smrduté. Miluju kombinaci potu, repelentu a opalovacího krému. To všechno prostě zbožňuju ! Kdyby tomu tak nebylo, nenašla by se asi na světě žádná jiná síla, která by mne přiměla tohle všechno snášet. Chci říct DOBROVOLNĚ snášet !

Provedli jsme křížový výslech domorodců v neznámé řeči. „Sí – a mediaora – el bote salle para San Juan. Maňana a Laberinto“. Výborně – to je to, co jsme potřebovali slyšet. Každopádně zůstáváme na břehu a ve střehu k okamžitému nalodění až do chvíle, kdy nám el capitan dovolil naložit batohy. Teprve pak brodíme zpátky do městečka najíst se a zdokumentovat toto rázovité hnízdo. Při nákupu ovoce na mne zaútočí přítulné, asi půl metru dlouhé zvíře s pruhovaným ocasem – tak něco mezi cibetkou a mývalem. Má dlouhý pohyblivý čumáček a  všetečné tlapky. Je to ochočený nosál. Chtěla bych si ho vyfotografovat, ale sápe se mi na klín a do výstřihu tak vehementně, že na něj prostě nemohu zaostřit objektiv. Zato celá ulice má biograf – lidi se sbíhají, smějí se a  povzbuzují něhychtivého tvora. Václav soustředěně točí.

Po tradičním obědě (tentokrát pescado) ve 13:00 hodin plně naložená loď vyplouvá na řeku, která teď už má kolem 150 m šíře. Na jejím dně polehává na třicet dospělých domorodců, cca šest dětí, tři psi a dva gringos – já s Václavem. Džungle je stále stejně zelená jako včera a předevčírem a na březích vidíme spoustu malých zlatokopeckých claimů. Pomocí motorového čerpadla prosívají štěrk a písek v blahé naději na zázrak. Někteří mají v rámci pokroku cosi, co jsme překřtili jako kamenožrout zlatonosný – jakýsi sací bagr, umístěný na voru.

Během odpoledne také několikrát nakládáme porouchané a polámané části čerpadel. Rýžování zlata je monotónní a vysilující práce na prudkém slunci, a  nedovedu si ani představit, jaká může být při tomto systému výtěžnost a jak se vlastně ti lidé vůbec dokážou uživit. V jedné z výkupen zlata jsme požádali, aby nám ukázali, co nakoupili v posledních dnech. Majitel s důležitou tváří vyjmul z  kapsy klíč, odemkl zásuvku a přeopatrně postavil na pult mističku. Byla v ní kapička zlata tak sotva na dětskou náušnici.

Po dlouhém, únavném dnu, jako obvykle se soumrakem přijíždíme do San Juanu. Ptáme se senora motorísty, kdy ráno vyplujeme. „V pět, seňoro.“ Ne ne, já myslím v kolik hodin ? „V pět.“. „Ále, nech ho, stejně nám nerozumí !“

Bereme si tentokrát jen to nejnutnější a odcházíme se ubytovat do místního hotelu. Kapitán bude spát na člunu, a tím pádem nám naše věci ohlídá.

Škoda, že se nám nepodařilo hotel El Paraíso“ vyfotografovat. Večer byla zaplaťpámbu tma, a ráno…Prkenná bouda, na jaké jsme už dávno zvyklí má tentokrát charakter vězeňského zařízení pro zvláště těžké zločince. Jediná velká místnost je rozdělena příčkami na jednotlivé kóje, po čtyřech na každé straně chodby. Nad hlavou jen vlnitý plech – a na chodbě zářivka, která svítí po celou noc. „Trestníče, kolena výše !“ zní mi v uších.

Zato vzadu na dvorku – ó ta slast ! Boudička na kuřích nožkách, kam si lze donést plechovku vody a samospádem provést sprchování ! Hlava přitom dotyčnému čouhá ven, a protože Peruánci jsou všeobecně nesmírně zdvořilí, jak procházejí kolem po hlavní třídě, usilovně zdraví. „Dobrý večer, seňoro, jak se máte ?“. Jaké blaho !

Ulice jsou zde opatřeny dřevěnými chodníky – lávkami na kůlech – teď je období sucha, ale v době dešťů je to zřejmě jediná možnost, jak se dostat z  domu. Zdejší slečny jsou ale kupodivu naprosto stejné, jako v kterémkoli, dokonce evropském velkoměstě – korzují večerem ve dvojicích, zavěšené do sebe, mají potrhaná trička a šortky – a k tomu omlácené lodičky a kabelku. Je to kuriózní, ale vlastně i dojemné. I tady se ženy chtějí líbit…

Chvíli posedáváme na zápraží, ale moskyti už zase dorážejí a tak raději honem pod moskytiéru. Ležíme pod ostrých světlem zářivky a potíme se. Marně čekám, až žalářník zatřese klíči, zavolá „večerka“ a zhasne.

Vašek má krizi. Zdá se mu, že naše postel je plná hmyzu. Hází sebou, škrábe se a zrychleně dýchá. Neříká se tomu v jistých kruzích mikrobiopsie ? Kdybych přiznala, že mám stejné pocity, mohlo by to skončit záchvatem. Raději zatínám zuby a vlídně mu lžu, že se mu to jenom zdá. Nějak to snad přežijeme. Snad. Leje z nás pot a noc kolem je stále plná podezřelých zvuků. Konečně zářivka na chodbě bledne – začíná svítat.

„Olá, gringos, rápido, rápido !“ Vystřelíme ze Záhořova lože jako šipky. Jazyková bariéra ve spojení s neznalostí místních zvyků nás tentokrát pěkně vytrestala – naše loď SKUTEČNĚ vyplouvá v pět ráno ! Ještě že jsme už tak vytrénovaní harcovníci – máme sbaleno během pěti minut a za další dvě minuty už ruku v ruce (abychom se neztratili) klopýtáme pološerem k přístavu. Zůstat tu další noc – v ŽÁDNÉM případě ! Loď vyjíždí překvapivě na čas. Rozednívá se.

 

Pondělí 16. září

 

Včerejší scenérie se do detailu opakuje – jen řeka je stále širší a línější. Lidé i náklad naskládáni jeden na druhém podle systému „jablko by nepropadlo“ – každá sebemenší škvíra je okamžitě vyplněna nějakým pytlem, nohou či částí čerpadla. V žebrech mám Václavův loket zatímco v zádech žebra lodi. Indiánka na přídi nezúčastněně kojí asi tříletou holčičku. Muži neustále kouří.

V pravé poledne dojíždíme do Laberinto. Vedro, prach, stánky a odpadky jako všude předtím – tady ale chybí rázovitý půvab divočiny. Laberinto už není v  džungli – je to poslední zastávka před hlavním městem oblasti – Puertem Maldonadem. Není proč se zdržovat – celí rozlámaní platíme kapitánovi jízdné – (není až tak laciné – z Colorada přes San Juan do Laberinto dělá 40 sol/os – a  to prý i pro domorodce !), cpeme se do mikrobusu a za necelé dvě hodiny konečně vystupujeme v „metropoli džungle“ – Puerto Maldonado. Hotýlek „Del Astro“ v  ulici Leon de Velarde je stejně dobrý – nebo přinejmenším stejný jako většina ostatních, které jsme dosud viděli. Pokoj s manželskou postelí a koupelnou za 25 sol. Při prvním pohledu do zrcadla si vzpomenu na fotografii objevitelky Nazca lines, drážďanské vědkyně Marie Reiche. Suše se pozdravím: „Nazdar Maruško“, a  přemýšlím, proč jsou všechny velké ženy vědy TAK strašně ošklivé. Zřejmě je stravuje objevitelská vášeň…

Po bleskové koupeli spěcháme jako obvykle do terénu. Tentokrát kniha nelhala – v Puerto Maldonado není pozoruhodného naprosto nic. Je to ale místo, odkud se dá vyrazit na jedno až třídenní výlety na Lago Sandoval, Lago Valencie, nebo k proslulé papouščí skále na řece Las Piedras. Cestovní kanceláře, nabízející výlety do džungle jsou ale naprosto mimo naše finanční možnosti, a hlavně mimo vší logiku. Nikde tu totiž nejsou ti bohatí blbí gringos, kteří by jim jejich ceny byli schopni a ochotni zaplatit. Po pravdě řečeno tu nejsou skoro vůbec žádní běloši ani turisté. Lehce lavírujeme, navrhujeme alternativní kombinace a  ceny a nakonec přistupujeme na nabídku dvoudenního výletu na Lago Sandoval za 40 dolarů za osobu včetně dopravy a oběda. Kdyby byl člověk místní, přišel by ho tenhle výlet na pár solů – jezero v podstatě není daleko a skutečné náklady jsou minimální – ale bez znalostí místního know how nemáme šanci. Hrozně toužíme vidět všechna ta báječná zvířata, která cestovky všude inzerují – aligátory, vydru obrovskou, kapybaru…

V posledních dnech jsme dost strádali (i ušetřili), takže si trochu luxusu můžeme dopřát. Škoda, že si nemůžeme dovolit i papoušky, ale krom ceny (která je astronomická) se nám nedostává hlavně času – ještě toho máme hodně před sebou a  nejpozději 30. září musíme být každopádně v Quitu, odkud poletíme domů.

 

POUČENÍ:

Při návštěvě pralesa není až takovým nebezpečím možnost setkání s jaguárem či anakondou, ale především s neodbytným hmyzem, proti němuž nemá naději ani puška-medvědobijka. Vyzkoušeli jsme všechny možné druhy preparátů s více či méně mizivými výsledky – nicméně v kombinaci a krátkodobě jistou šanci mají. Jsou to především nejrůznější repelenty (z nichž stará známá repelentní Indulona nepatří k nejhorším), dále nalepovací náplasti moskyto-stop (poměrně drahé, ale v  uzavřeném prostoru fungující), a prý také tabletky Pangaminu – tj. pivní kvasinky – které údajně nechutnaly ani sibiřským komárům (a tu už je co říct!). Na druhé straně bohužel výrazně podporují chuť k jídlu uživatele...

 

Paiche, sansho a Gatos marinos

Pralesní město Puerto Maldonado a jezero Sandoval

 

Úterý 17. září

 

Ráno opět zabalíme nalehko – jen stan a nejnutnější oblečení a v 9:00 hod. odplouváme se dvěma dvaadvacetiletými studenty jako průvodci (odtud ta sleva) na Lago Sandoval. Cesta lodí trvá po proudu asi jedenapůl hodiny. Potom jdeme něco přes hodinu pohodlnou a udržovanou cestou džunglí až na břeh jezera, kde je turistická „lodge“. Cestou jsme se ještě museli zastavit v domku správce rezervace, zaplatit vstupné (v ceně výletu) a zapsat se do knihy návštěv. V  lodge jsme dostali oběd, postavili stan na trávníku za bungalovy a vyrazili na jezero. Je veliké a překrásné. Zvlášť v levé části roste vegetace, připomínající snad nejvíc starý český film „Cesta do pravěku“. Palmy s kmenem kónicky se rozšiřujícím uprostřed, kapradiny s listy jako lopata, nejroztodivnější epifyty a liány. Sandoval je kromě jiných specifik známé hojným výskytem zvláštního ptáka – hoacina chocholatého. Tady mu říkají sansho – a vypadá trochu jako kříženec páva a slepice. Má krásnou hnědozlatou kresbu na křídlech a na ocase, na hlavě královskou korunku, a na loktech křídel drápy, které mu pomáhají při lezení po větvích keřů a stromů. Pro tuto charakteristickou výbavu se mu také přezdívá „prapták“. Vydává silně nemelodický, charakteristický chropot, připomínající těžkého astmatika v posledním tažení. Viděli jsme i tukana a strom plný velkých zelených papoušků – byli ale tak vysoko, že se nedali ani vyfotit, ani nafilmovat. Všude je spousta kormoránů a volavek, a dokonce jakýsi velký dravec – snad orlovec říční.

K večeru se vracíme na haciendu, večeříme z vlastních zásob a brzy po večeři pro mne nastává okamžik drsné pravdy. Při balení došlo k jakémusi drobnému komunikačnímu šumu s nedozírnými následky. V hotelu zůstala moje objemná taška s osobní (myslím velmi osobní) hygienou ! Právě v této chvíli je to pro mne tragédie – kalendář je neúprosný. Situace je naprosto zoufalá. Nemám se do čeho převléct, jak zabezpečit. Teče po mně pot, krev a nakonec i slzy. Není řešení. Při pokusu požádat o pomoc seňoru domácí tato zavolá na pomoc manžela, neboť slovo tampon je jí zjevně neznámo. Potupena prchám do stanu a řeším situaci jediným dostupným způsobem – totiž horolezeckou ponožkou zabalenou do žínky… Je mi hrozně – pokořená, špinavá a napůl hysterická klopýtám na noční vyjížďku po jezeře. Vašek mne chce rozveselit a šeptá: „Vydrž, miláčku, budou krokodýli !“Nechápe, že krve už bylo dost.

Nakonec ale nebyli ani ti. Několikrát jsme viděli pod větví u břehu zasvítit oranžovo-žluté oči – a to bylo všechno. Vašek je zklamaný – tolik se těšil na dramatické záběry hrozivé dravčí tlamy ! Dneska nemáme šťastný den.

 

Středa 18. září

 

Ráno jsem pro změnu zklamaná já – vydra obrovská, na kterou jsem se tolik těšila, se taky nekonala. Skupinka Angličanek, které agilní a zkušený průvodce vyhnal na vyjížďku už v šest ráno, je viděla. Nás ale kluci buď z neznalosti, nebo z lenost vyvezli až v osm, a to už bylo na vydry pozdě. Kromě dvou želv, vyhřívajících se na slunci na padlých kmenech stromů jsme neviděli ani tlapku. Je mi stále strašně špatně, ponožka už dávno neplní svou náhradní funkci a bodla mne lesní včela ! Některé dny jsou už prostě takové – tenhle je ovšem mimořádně hnusný. Už myslím jen na soukromí a sprchu hotelového pokoje.

Právě když opouštíme haciendu, přichází česká dvojice, která si sem zaskočila cestou z Bolívie. Zítra poletíme do Limy stejným letadlem, takže bude ještě čas si popovídat.

Na zpáteční cestě naše loďka ještě přirazí ke břehu na místě, kde se ve vyschlém rameni řeky ukrývá vrak lodi. Domorodci ji rádi vydávají za proslulou loď dobrodruha a kaučukového barona Fitzcarralda z 90 let minulého století – ve skutečnosti se ale jedná o nemocniční loď mnohem mladší. Buď jak buď je to velmi romantické místo s tajemnou a dramatickou atmosférou.

Za dalších 45 minut už jsme v přístavu, loučíme se s Fernandem a Andrém a  vracíme se rikšou do našeho hotelu. Tentokrát máme pokoj v přízemí, ale ouha – nejdou otevřít dveře do vytoužené koupelny. Seňora recepční jimi zkusmo zacloumá, vzdychne a vyjde na dvorek. Složí baculaté ručky na bujná ňadra, zdvihne oči k nebi a procítěně zanaříká: „Jésus, jésus (čti Chésus) ! Ani se jí nedivím – pořád tolik starostí, a teď ještě tohle… Když ale vykřikla „Ježíši“ po sedmé (přesně jako Johanka z Arcu na hranici), z poschodí nad její hlavou se ozval drsný, už svým zabarvením rozhodně ne božský hlas: „Sí, María !“ Údržbář Jésus otráveně sešlapal schody a mocným trhem vykonal zázrak. Dveře se otevřely a moje trápení skončilo. Zítra v poledne odletíme z Pt. Maldonado do Limy, odkud budeme pokračovat po Transamerické dálnici směrem k ecuadorským hranicím.

 

Čtvrtek 19. září

 

Ráno jsme si vyzvedli letenky u letecké společnosti LAN Perú (69 dolarů/os) a  konečně si na rohu ulice Tigre dopřáli zdejší specialitu – ceviche. Ceviche jsou syrové ryby, naložené v limetkové šťávě a ostré cibuli – chutnají zhruba jako naše pepřenky v ostřejším nálevu a po věčné rýži je to moc příjemné zpestření jídelníčku. Kromě toho za 5 solů na osobu bylo menú včetně rybí polévky a pití víc než uspokojivé. Ještě jsme na trhu koupili kilový pytel vyloupaných para ořechů za 7 solů. Je to pro mne vzpomínka na dětství, kdy tahle vzácnost byla o  Vánocích na talířku na svátečním stole – pro každého člena rodiny jeden ořech. Nevím, jestli se umělý chrup mojí maminky dokáže s tvrdým plodem vyrovnat, ale určitě jí připomene ty dávné chvíle. Odjíždíme rikšou na letiště a v družném rozhovoru s českou dvojkou přelétáme s mezipřistáním v Cuzcu do Limy. Tady se loučíme – dopovíme si to v Praze.

 

POUČENÍ:

Cestovní kanceláře, zaměřené na život v džungli mají přemrštěné ceny a tyjí z  nevědomosti turistů. Většinou je to ale jediný způsob, jak zvířata ve volné přírodě spatřit – zpravidla jsou dost plachá, a nepromenují se po pralese jako po manéži. A stejné je to s „doopravdickými divochy“. Pokud nemáte zrovna to štěstí, že v džungli zabloudíte tak šťastně, že Vás nikdo nepostrádá, a  nepokračujete umíněně v bloudění (ovšem tím správným směrem) přinejmenším několik dnů, nemůžete nikoho takového rozhodně potkat. To, že tihle jsou nazí, pomalovaní a žijí v chýši ještě nic neznamená – naše Jarmila Šuláková taky nebydlí na salaši a netluče máslo holou rukou (i když by mohla !) – a přece vystupuje v kyjovském kroji.... Člověk se musí předem rozhodnout, co vlastně chce: buď objevovat si sám a na vlastní triko (vzrušující, ale poměrně málo přínosné), nebo se odevzdat do rukou odborníků a nechat si servírovat šamana v  extázi na stříbrném podnose. Ten bude na fotkách stoprocentně vypadat opravdověji, než Vaše nezáživné lopuchy s vrabcem v pozadí.

 

Pyramidy z bláta

Truchillo – Huaca del Sol a de la Luna, pouštní město Chan-Chan

 

Pátek 20. září

 

Po marném pokusu odeslat naši gumovou krasavici Pálavu do Prahy, nebo aspoň do Quita (drahé a složité)odjíždíme taxíkem na Terminal FIORI-sever, odkud jezdí mnohem levnější autobusy do Truchilla, Chiclaya a dál směrem na Ecuador. Během 20 minut už startujeme. V Truchillo (15 sol/os) budeme bohužel kolem 03:00 hodiny ranní, což je čas zgruntu nevýhodný – ale pozdější spoj už prý nejede. Teď je půl deváté večer. Noční přejezdy mají řadu výhod – především se ušetří čas, ale často i peníze za nocleh – pokud je čas dojezdu do cíle alespoň kolem šesté hodiny ranní. Tady bohužel budeme muset akceptovat i hotel, byť jen na půlku noci – stavět a bourat stan by ale bylo ještě méně efektivní, a v hotelu si aspoň budeme moci nechat přes den zavazadla. Tuto službu nám zatím neodmítli nikde – stohy zavazadel, umístěné naprosto kdekoli jsou tu prostě normální. Zatímco v Čechách bychom se svou výstrojí budili senzaci, tady to nikoho příliš neudiví. V této etapě cesty je složení zavazadel následující: třiadvacetikilovou Pálavu včetně pádel a pumpičky, kameru, stativ a dva příruční batůžky nesu já. Kráčím jako první a hlasitě naviguji Vaška, který má svůj velký batoh na zádech a můj na břiše, takže nevidí na cestu. Z tohoto důvodů nejsme v posledních dnech příliš vybíraví při volbě ubytování – otázky jsou zpravidla jen dvě: „Kolik to stojí a jak je to daleko ?“. I v Truchillu jsme zvolili podle tohoto klíče – hotel Union za 15 sol bez koupelny byl prostě nejblíž. Dospáváme noc a jsme dost hotoví.

Truchillo je bohužel sice velké, ale mimořádně ošklivé a špinavé město, kde nefunguje skoro nic. Nenašli jsme internet, nedostali cigarety, pohlednice. Velmi zajímavé je centrální tržiště – především pro zvláště otrlé lovce šokujících záběrů. Takhle nějak mohlo v minulém století vypadat pověstné „břicho Paříže“. Zmatek, řev a odpadky kam oko pohlédne – stovky stánků, ovoce a  zelenina rozložená na dvoukolácích, krabicích nebo prostě jen na igelitech na zemi. Na chodníku se v plátěných pytlích zmítají desítky morčat, určených k sobotnímu obědu a na hácích na zdi visí ohromné sytě žluté mrtvolky kuřat. Lecos z ovoce neznáme, a rádi bychom ochutnali, ale v tom chaosu, který tu vládne máme co dělat, abychom uhlídali kameru a kapsy – Truchillo je také vyhlášeným rájem zlodějů. Nakonec jsme si koupili aspoň miniaturní červeno-zeleně pruhovaný melounek pepino a 1/4 kg pekanových ořechů, které jsem znala z četby anglo-amerických autorů a nikdy neochutnala. Vypadají podobně jako naše vlašáky – (jen jádro je protáhlejší) a chutnají taky tak – podobně. Před polednem odjíždíme colectivem k největším a nejvýznamnějším pyramidám z nepálených cihel na území obou Amerik – Huaca del Sol a Huaca de la Luna. Cesta trvá asi 45 minut, ale to, co se následně před námi tyčí budí spíš zklamání, než úžas. Naše kniha říká, že už pouhý pohled na tyto objekty nám vyrazí dech. Tak nevím – buď jsem mimořádně otrlý kulturní barbar, nebo autor knihy pan Dilwyn Jenkins trpěl silnou dušností ! Kdo by čekal něco podobně malebného a bombastického, jako např. egyptské pyramidy v Gíze, bude šeredně zklamán. V žlutošedé bezútěšné krajině se na úpatí velké hory Cerro Blanca tyčí dva ohromné kopce bláta. Močikové vybudovali toto město zhruba v období 500 let n.l. S ohledem na jejich stáří (100–600 let n.l.) je pochopitelně obdivuhodné, že odolaly zubu času, povodním i vykradačům hrobů – efektní však rozhodně nejsou. Nestěžuji si – každopádně mohu v kterékoli kulturní společnosti ohromit ujištěním, že jsem je (samozřejmě) viděla – jen bych ráda ušetřila zklamání ty, kteří by snad očekávali něco trapně barvotiskového – Zlatá ulička je tedy rozhodně fotogeničtější.

Uvnitř menší z nich – Huaca de la Luna se však dodnes zachovaly fresky, zpodobující především tvář a převtělení AI-APAECa – vládce nad životem a smrtí. Tvář Okřídleného stínače hlav bývá nejčastěji spojována (jak jinak) s lidskými obětmi. V r. 1995 zde archeologové objevili těla 42 rituálních obětí, které zde byly stínány vždy v období klimatického jevu El Nino jako prosba za ukončení období dešťů, které každoročně negativně ovlivňovalo úrodu zdejší oblasti. Patrné jsou antropomorfní rysy této hněvivé tváře. Stínač byl také často zpodobován ve zvířecích podobách, symbolizujících přírodní síly vody (rejnok), vzduchu (pelikán) a země (had). Původně byla freskami ozdobena všechna vnější poschodí pyramidy. Vždy po smrti velekněze zde bylo jeho tělo pohřbeno, poschodí zazděno a na něm vybudováno další pro nového žrece.

Větší Huaca del Sol je méně zachovalá. Z původní stavby se dochovalo cca 30 %, neboť Španělé v honbě za zlatem v roce 1602 změnili koryto řeky Río Moche tak, aby voda huacu podemílala a umožnila jim proniknout do jejích útrob. Poklady však bohužel nenašli.

Prohlídka s výkladem v angličtině stála 10 solů a trvala celkem něco přes hodinu.

V ranném odpoledni jsme se opět colectivem přesunuli na opačný konec města, kde cca 15 min. za městem stojí čimujské pouštní město Chan-Chan. Je to obrovský komplex opevnění, uliček a dvorců, místy dosud zdobenými reliéfy. Údajně zde žilo několik rodinných klanů, v čele s proslulým Pánem ze Sipánu, a chráněné mocnou armádou. V 70.letech 15. stol. sem přivedl velký inca Tupac Yupanqui své muže a přerušil akvadukty, zásobující město životadárnou vodou. Čimujové se vzdali bez boje a tím okamžikem de facto jejich říše zanikla. Chan-Chan rozhodně za vidění stojí – zvlášť jeho nejrozsáhlejší část – chrámová pevnost Tschudi. Vstupenka stojí opět 10 solů, ale platí zároveň do nedalekého malého muzea a na pyramidku Esmeralda. Ta je ovšem důmyslně ukryta v normální zástavbě na okraji města, oplocená drátěným plotem. Pozoruhodné je na ní snad jen to, že tradiční zvířecí motivy, námi označované jako „veverka“, které byly v Chan-Chanu k vidění jen z dálky, jsou tu přístupné doslova až na dotyk, a tím pádem dobře snímatelné.

Večer, už zase pořádně ušlapaní, se taxíkem přemisťujeme na další z nekonečné řady terminálů, odkud ve 21:00 odjíždíme do poslední peruánské štace – Chiclayo, kde bychom měli být kolem půlnoci.

 

POUČENÍ:

Staročeský groš je jedna z nejmenších mincí, které jsem kdy viděla, a co do kvality ražby je to přesmutná záležitost. Přesto má z historického i  sběratelského hlediska mnohem větší cenu (nemluvě o nominální hodnotě), než třeba zlatý tolar. Z toho plyne, že nejvzácnější nemusí být nejkrásnější. Zdejší huacy musí být proto opravdu staré a vzácné – když jsou tak ošklivé.

 

Čím víc, tím líp

Údolí pyramid – Chiclayo a Túcume

 

Sobota 21. září

 

Krátce po půlnoci jsme dorazili do Chiclayo, které je na první pohled mnohem společenštější a příjemnější než Truchillo. Také ceny ubytování tomu odpovídají (jsou o něco vyšší). Po několika neplatných pokusech jsme zakotvili na jedné z  hlavních tříd v centru města – Leoncio Prado v hotelu El Heraldo koupelnou a  teplou vodou za 30 sol/2 os. Ráno jsme zamáčkli protivu budíka a z pelíšku se vymotali až v 9:00 – občas je přece jenom potřeba trochu zvolnit.

 

Naše první cesta vede na příslušný autobusák – zjistit, kdy a za kolik se můžeme dostat na hranice Ecuadoru. S ohledem na to, ze obě země o příhraniční pásmo vedou průběžně více či méně urputné tahanice, mohl by to být trochu problém. Máme štěstí – společnost Chiclayo vypravuje jediný autobus naším směrem denně velmi vhodně ve 21:00 hod. a na hranici bychom měli být kolem šesté hodiny ranní. To je pochopitelně mnohem přijatelnější než obvyklé hodiny „mezi psem a  vlkem“ – tj. popůlnoční a předranní.

Od terminálu jedeme jako obvykle colectivem asi 60 minut za město do Túcume – tady je další „pyramidální zástavba“– grandiózní seskupení 26 hliněných pyramid. Do žádné z nich se sice nedá vstoupit, ale z jednotlivých vrcholků je opravdu zajímavý pohled na těch pětadvacet zbývajících. Největší z nich je Huaca Larga, jejíž základnu tvoří 700 m dlouhý a 280 m široký obdélník o výši cca 30 m. Je tu také menší, ale zajímavé muzeum, dokládající, jak se zde střídaly jednotlivé kmeny a dynastie – počátkem osídlení byla zřejmě sicánská kultura okolo r. 1100 n.l. Okolo roku 1375 sem přišli Čimujové, a necelých sto let nato Inkové. Ani jejich vláda však netrvala dlouho – v zápětí vtrhli do oblasti Španělé, a  historická smyčka tím byla uzavřena. Vedle muzea je malá občerstvovna s tradičními vesnickými pokrmy, a rodina, která ji obhospodařuje chová dokonce dodnes tradiční psí rasu – bezsrstého psa dynastie Chimu. Je velký asi jako vlčák, a jeho modrošedě zbarvená kůže je na omak překvapivě jemná a teplá.

Po návratu do města si dopřáváme opulentní večeři v jedné z restaurací na hlavní třídě – ačkoli zvenčí vypadá podnik spíš jako školní jídelna, úroveň uvnitř je značně potěšující. Dáváme si vyhlášenou lahůdku parillada – směs rožněných mas. Hovězí, vepřové a skopové, k tomu kousek srdce, jazyka a  ledvinky. Obvykle se servíruje na velkém tácu pro dva a stojí okolo 18 solů. Najedli jsme se až k prasknutí a teď odjíždíme na náš poslední peruánský úsek cesty – z Chiclayo do Tumbes. Ráno už nás uvítá Ecuador.

 

Neděle 22. září

 

Před hranicí nás rozespalé a třesoucí se únavou i zimou vyklopili už v pět ráno. Měli jsme štěstí – do taxíku přes čáru (jiná možnost tu není) s námi nastoupila mladá Peruánka a s naprostou samozřejmostí a ochotou (což je tu kupodivu běžné) nás provedla všemi úskalími celní i pasové kontroly včetně toho, že Vaškovi na peruánské straně zapomněli dát výstupní razítko do pasu a na ecuadorské straně ho pak nechtěli pustit do země. Téměř všechny jihoamerické státy se vyznačují vysokou úrovní byrokracie a s tím spojené korupce. Jakákoli byť sebemenší nesrovnalost je pro zdejší úředníky vítanou možností, jak si přilepšit.

Úředník jako vystřižený z Gogolova Revizora kroutil hlavou, vzdychal a  mumlal: „ Problema, gran problema“ tak dlouho, až se Peruánka pootočila stranou k nám, zdvihla jedno obočí a zašeptala: „Chce peníze – ale neřekl kolik !“ Václav poněkud nejistě vytáhl dvě dolarové bankovky a stydlivě je položil na okraj stolu. Úředník se na ně zasmušile podíval, opět povzdychl (zřejmě zklamaně) a nabádavě se zeptal: „ Ale nebudete se vracet do Peru, že ne ?“. Ne-ne-ne, Vaše vysokoprevoschoditělstvo, rozhodně ne !“ Úředník vzdychl do třetice, ledabyle shrábl bankovky do otevřeného šuplete stolu a milostivě udeřil razítkem do Vaškova pasu. Sláva – byli jsme v Ecuadoru !

 

POUČENÍ:

Korupce a úplatkářství existuje snad všude na světě. Vždycky se najde někdo, kdo nechce slevu zadarmo, a také někdo, kdo je ochoten mu ji poskytnout. Míra těchto rozkošných vlastností bývá přitom přímo úměrná ekonomické vyspělosti země a gramotnosti obyvatelstva. Pokud někdo trvá na tom, že proti nim bude bojovat – měl by zůstat doma, kde je naděje, že se ho ujmou soucitní příbuzní a nechají ho prohlásit za nesvéprávného dřív, než provede něco nenapravitelného a svolá hněv na celou vesnici, ev. střediskovou obec. Ve světě je rozhodně rozumné dodržovat základní pravidlo bezpečného návratu – tedy se přizpůsobte a dělejte všechno jako domácí. Smlouvejte, uplácejte – a hlavně se prosím neohánějte Listinou lidských práv ! Obecně platí nepřímá úměrnost: malý úplatek – velké výsledky, žádný úplatek – velké následky!

 

Nepokořené Chimbo

Riobamba, Tungurahua a neplánovaný prvovýstup na Chimborazo

 

S pomocí naší spolucestující jsme ještě nastoupili do správného autobusu směr Guayaquill, poděkovali a rozloučili se. Nejhorší je za námi ! Celé dopoledne projíždíme banánovými plantážemi, abychom v poledne vyměnili jeden autobus za druhý a v pozdním odpolední konečně zakončili náš nejdelší přesun v ecuadorské Riobambě. Kamarády doporučovaný hotel Nuca Huasí je sice pravděpodobně nejlevnější hotel ve městě, ale buď jsem stále ještě přemrštěně vybíravá, nebo jsem prostě měla smůlu – postel v pokoji, který mi ukázali, se mi prostě zdála špinavá…

Ubytovali jsme se za nejbližším rohem v hotýlku Nuevo Venezia – sice za 4 dolary/os., ale s koupelnou, skutečně horkou vodou a čistou manželskou postelí ! Krom toho majitel mluvil slušně anglicky a dokonce poskytoval i transport k Chimborazu (samozřejmě za úplatu), což bylo zvláště potěšitelné. Vašek totiž, ačkoli mi v Praze opakovaně přísahal, že Chimbo po mně žádat nebude, se teď umíněně dožaduje svého vrcholu. Okamžitě přechází do útoku, v průběhu odpoledne usmlouvá transport tam a zpátky na 15 dolarů/os., donutí senora, který jinak pořádá výpravy s průvodcem a vybavením za cca 120–150 dolarů, aby nám půjčil mačky za dva dolary, osobu a den a nakoupí potraviny. Na mé nesmělé protesty odpovídá prohlášením, že ví, že jsem skvělá a že to bude jistě úžasný zážitek. Nepochybně má pravdu !

Na zpáteční cestě potkáváme prostějováka Radima, který se pokusí o vystup dnes v noci – Chimbo, jako mnoho jiných vrcholů, se chodí v noci – nejen proto, aby vítěz zažil opojný okamžik dobytí vrcholku za svítání, ale především proto, že ve dne ledovec taje a je špatně schůdný. Tedy ještě hůř schůdný ! Radim je kovaný horolezec, má všechnu výstroj vlastní (mačky, cepín i lano s úvazky), ale protože nemá parťáka, koupil si tůru u cestovky – právě za těch 120 dolarů. Škoda, že jsme ho nepotkali dřív – s ním by Vašek určitě vrcholu dobyl. Jaké šance má s parťákem, jako jsem já je ve hvězdách…

Ještě jdeme na internet ověřit zprávy z domova – píše nám kdekdo až na moji obvykle spolehlivou dceru Karolínu – jsem trochu nervózní, protože Prahu jsme opouštěli těsně po kulminaci povodní, které zaskočily republiku na konci srpna. Stodvacetiletá voda krom pár stržených mostů a zatopených vesnic dokázala také přerušit veškeré telefonické spojení v některých pražských čtvrtích (včetně té naší) a téměř vymazat z mapy hlavního města starý Karlín. Odesílám krátkou, leč důraznou výzvu k odpovědi a jdeme spát.

 

Pondělí 23. září

 

Na dnešní den naplánoval velitel výpravy aklimatizační vycházku nad město – po hlavní ulici Augusto jdeme až k železničnímu nádraží, které provozuje POUZE každou středu, pátek a neděli turistickou atrakci – vyjížďku na tzv. „Ďáblův nos“ – trasa s největším převýšením…viz kniha. Bohužel se nám nevejde do časového rozvrhu, což mne dost mrzí. Naše cesta se ale chýlí ke konci a jako vždycky něco oželet musíme. Snad příště…

Za nádražím je staré tržiště – ovoce, zelenina a masné produkty – a pak už vede cesta rovně přímo za město přes vesnici s půvabným bílým kostelíkem na kopec Cacha (Kača), odkud je při dobrém počasí krásná vyhlídka na dosud aktivní Tungurahuu, která z času na čas vyfoukne malebný atomový hřib…

Mám trochu problém – moje pohory, které byly během celého putování Amazonií až na dně batohu jednak zvlhly, jednak se nějak nešťastně pomuchlaly, takže jako na potvoru ta levá mně hrozně tlačí a řeže do na jaře zlomeného kotníku. Na Cachu jsem ještě sice jakž takž došla, zpátky už ale dokulhala a představa více než šestitisícového Chimboraza mi vhání slzy do očí. Jedinou náplastí jsou hned dvě emailové zprávy od mé nehodné Káči. Měla prý fofr, no…

 

Úterý 24. září

 

Ráno něco po deváté odjíždíme mikrobusem se dvěma mladými, zjevně nadupanými Francouzi na Reffugio No. 1 na úpatí Chimboraza.Odtud je to cca 1,5 hod. do Reffugia No. 2 – na chatu Edvarda Whympera – no, a dál už jen ti nejstatečnější – pořád nahoru. Pro mnoho návštěvníků je ale už ta hodina maximum – závratě, bolesti hlavy, únava. Nám to trvalo hodinu – řídký vzduch tu sice je, ale zatím to celkem jde. Po obědě z vlastních zásob na se vydáváme na obhlídku terénu. To, co se nad námi tyčí přesvědčilo i zavilého Skopce Václava, že tohle po mně prostě žádat nemůže. Nemusím už ani spínat ruce a žadonit. Mlčenlivá příšera nad našimi hlavami mluví jasně. Pár vkusně umístěných náhrobky se jmény obětí celou scenérii jen dokresluje. Na druhou stranu máme štěstí – je krásný, slunečný den a velmi dobrá viditelnost, což prý tady nebývá zvykem. Výjimkou jsou dny v týdnu kolem úplňku, a to je právě teď. Ty prý jsou pro výstup nejvhodnější.

Rozhodli jsme se proto využít odpoledne k jakémusi polovýstupu (abych si taky užila) a Vašek se v noci pokusí připojit buď k Francouzům, nebo k další, americké dvojici. Teď se drápeme do výšky asi 5.600 m k útvaru zvanému Katedrála – tady končí tzv. „choďák“, jak pravil náš nový kamarád Radim, a dál už je to na mačky. Mně tedy choďák naprosto stačil. Kamenitý svah, místy zpestřený sunoucí se písečnou spraší není žádná brnkačka pro začátek. O něco výš už se dostáváme na hranici ledových převisů, v tichu občas výhrůžně zarachotí pár prozatím menších kamenů, které se kutálejí do údolí, těsně nad námi zlověstně šumí ledopád. Nechám se ještě přemluvit ke zdolání žebříku, abych mohla pořídit aspoň jeden snímek pověstných „ledových kajícníků“ – ostrých ledových útvarů, které provázejí trasu v její druhé, náročnější části. Jsou čtyři hodiny odpoledne, což je hraniční hodina, kterou jsme si určili pro návrat. Nebe nad námi se rychle zatahuje, začíná vát ostrý vítr a viditelnost rapidně klesá. Urychleně se suneme nazpátek po žebříku, zatímco jako obvykle potichu strachy kničím. Po 17:00 hodině jsme zpátky v reffugiu. Vašek jde spát, aby měl sílu na noční výstup – já ještě chvíli konverzuji s Američany. Zdají se poměrně příjemní – až na to, že se poněkud netaktně ptají, zda jsme matka se synem ! Uznávám, že už nejsem žádné poupě v květu mladosti a třicet dnů putování na mně jistě také zanechalo jakési stopy – ale gentleman by svou domněnku jistě neventiloval takhle natvrdo…

 

Středa 25. září

 

Následující události potvrzují mou teorii – Američan je asertivní VŮL ! Když totiž nastává doba odchodu do stopy, striktně odmítají možnost, že by se Vašek k nim mohl připojit. Zatímco já prozatím poměrně v klidu odpočívám ve spacáku (v chatě není NIC – ani elektřina, ani kamna, ani tekoucí voda – tudíž není co dělat), Francouzi unikají náročnější přímou cestou a Václav ve stěně osaměl. Moje mylná představa, že je v dobrých rukou se hroutí kolem jedné hodiny ráno, kdy jdu zkontrolovat situaci. Tep, který v téhle nadmořské výšce sám o sobě vyvádí psí kusy se mi rozběhl jako při sprintu. Měsíc sice svítí jako rybí oko a  vítr se relativně utišil, ve strmé stěně ale neomylně vidím dvě světýlka čelovek vysoko na severní straně (Francouzi), dvě nízko na klasické cestě, a někde uprostřed zhruba u Katedrály osamělou světlušku – nepochybně osamocený Vašek. Jsem jenom v sandálech, bez rukavic a čepice, tak, jak jsem vykoukla ze dveří a  nahoru bych se stejně nebyla sama a potmě schopná doškrábat. Vylézám aspoň na nejbližší kopeček a čelovkou vysílám tři krátké signály. Světluška odpovídá – je to on ! Třesu se na kopečku zimou a strachy, občas signalizuji a dostávám odpověď – bohužel stále ze stejného místa ! Vašek se pravděpodobně zasekl na nějakém obtížném místě, možná sešel z cesty – nevím ! Naštěstí americká světélka se přibližují a tak poněkud uklidněna odcházím do poměrného tepla a komfortu reffugia. Spát samozřejmě nedokážu – jednak obavou, jednak proto, že v téhle výšce se prostě spát nedá tak jako tak. I když člověk leží naprosto bez pohybu, srdce mu tluče jako splašené, cítí tísnivý nedostatek vzduchu, lapá po dechu. Příjemné to tedy věru není. Ležím a modlím se. Kolem čtvrté přicházejí úplně hotoví Francouzi – přímá cesta byla nad jejich síly. Za další asi hodinu a půl (hroznou hodinu a půl) konečně přichází utahaný, nazlobený, ale každopádně ŽIVÝ Vašek – sobí hnusci Američani mu nedovolili připojit se, protože by je prý zdržoval. Jaký je to rozdíl oproti prostějovskému Radimovi, který nás viděl prvně v životě a bez jakýchkoli řečí a záruk Vaškovi půjčil svůj cepín ! Vím z  historie, že velké výkony se často neobejdou bez velkého sobectví – přece jenom jsem ale měkká slovanská nátura, a tento způsob jaksi nevyznávám. U nás trampů se pomocná ruka napřahuje prostě automaticky…

Teď jsem ale hlavně ráda, že se můj stěnolez vrátil živ a zdravě nasrán. Honem ho ukládám do spacáku a vařím čaj. Naše auto pro nás přijede až ve čtyři odpoledne, takže bude mít dost času si odpočinout. Kolem poledního se vracejí Američani – ani oni na vrchol nedošli, ačkoliv jim zbývalo už jen pár set metrů. Musím přiznat, že jim to přeju – a když si ještě troufnou poptat, cože to tam ten můj přítel nacvičoval, odpovídám s nesladším úsměvem: „Ó – nic zvláštního – jen chtěl najít novou, dosud nezmapovanou cestu ! Ta stará už je trochu nudná, nemyslíte ?<„

Večer nás čeká útulný pokojík v Nových Benátkách a po zbytek pobytu v  Ecuadoru už snad jen přiměřeně turisticky nenáročné aktivity. Současně doufám, že tahle zkušenost odnaučí Vaška očekávat ode mne nadlidské výkony – jsem přece jenom docela obyčejná ženská…

Večer nás skutečně přivítal náš pokojík, a sotva jsme se stihli vysprchovat, přišel na kus řeči a pro cepín Radim. Byl zvědavý, jak jsme dopadli – on svůj vrchol včera získal ! Povídáme si a po přestálém nebezpečí reagujeme na mnohé věci hysterickým smíchem. Vrcholem večera je, když si mladému sportovci naprosto vážně stěžuji, že mi Václav nechce ukázat svého…kondora ! Měla jsem samozřejmě na mysli videozáznam – moje vysvětlení ale zaniklo v chlapském řehotu…

 

POUČENÍ:

Základem úspěchu je společenské vystupování a vhodná výstroj. Šlechtický protokol vyžaduje nejen značnou dávku konverzační zběhlosti, ale i to přesně správné odění – ale ne, prosím Vás, ne žaket pro tento večer – pochopitelně je to fraková záležitost ! Při výstupu do hor se už dnes vlečka tak striktně nevyžaduje – dokonce ani u ženy v jistém postavení. Přesto je jasné, že dobré, a  hlavně vhodné vybavení je na cestách základem úspěchu. Výbava nejen značková a  drahá, ale především vyzkoušená a pokud možno vlastní je prostě základ. Co je ale nejdůležitější, je výběr vhodného partnera ! To, že máte k někomu silný citový vztah ještě neznamená, že od něj můžete čekat nemožné – ani z největší lásky Vám prostě přes ten převis nepřeleze – není-li pro to předem vycvičen či predestinován. Naproti tomu dobrý parťák na laně nemusí mít tak štíhlou postavu a něžný hlas jako Vaše přítelkyně – ale podrží Vás – protože to prostě UMÍ. Zvažte proto včas a rozumně, s kým a kam se vydáváte – ušetříte tím spoustu komplikací oběma stranám.

 

Po horkých koupelích studená sprcha

Lázně Baňos a Paillon del Diablo

 

Čtvrtek 26. září

 

Konečně jsme se zase jednou vyspali dosyta, v klidu posnídali desayuno americano a v pravé poledne se nechali taxíkem za dolar odvézt na autobusák. Autobus jel skoro hned, stál 3,2 dolaru pro nás oba a cesta do Banos trvala něco přes dvě hodiny. Poslední úsek vedl po úbočí kopců, porostlých sytě zelenými huňatými borovicemi. Městečko Banos leží v hluboké kotlině pod dosud činnou sopkou Tungurahua a lze ho s úspěchem přirovnat např. k našim Lázním Libverda. Malé, útulné a drahé – co stálo v Riobambě dolar, stojí tady dva. Snídaně, taxi, film do foťáku…Kolem hlavního náměstí jsou čtyři hlavní ulice, celé jen pro nás gringos. Restaurace, pizzerie, obchody se suvenýry a především cestovky, které nabízejí 1–6ti denní výlety do džungle. Ceny se pohybují okolo 25–30 dolarů/os./den. V ceně je průvodce, zapůjčení holínek, pláštěnek, cesta kanoí, procházka džunglí do pravého indiánského skansenu, pravé indiánské pohoštění a  výuka lovu foukačkou…Samé nesmírně nebezpečné a dobrodružné aktivity. V  indiánské vesnici předsunutá hlídka hlásí každou novou várku turistů s náležitým předstihem, aby se indiáni bleskem stačili svléknout z džínů a basebalových triček, schovali walkmany do proutěného koše a pomalovali si tváře válečnými malůvkami – jen aby si ti loco turisti pořádně užili !

Pravdou ovšem je i to, že v džungli žije spousta zajímavých zvířat a ptáků, které bez znalého průvodce prostě neuvidíte. To by se nám moc líbilo – ale čas je neúprosný. Jednodenní výlet je na nic, a více dnů si už prostě dopřát nemůžeme. Stejně tak jsme si museli odříct i výlet na pobřeží k ostrovům Islas de la Plata, kde se právě v tuto dobu dají z bezprostřední blízkosti báječně pozorovat velryby. Jistou roli hraje i skutečnost, že kdysi vyhlášeně levný Ecuador prodělal zhruba před rokem a půl ošklivou chorobu, jménem dolarizace – prostě zrušil vlastní měnu, a jen tak z ničeho nic ustanovil jediným zákonným platidlem americký dolar. Tím se ceny oproti Peru zvýšily řádově o jednu třetinu – přinejmenším co do jídla a zboží. Doprava a ubytování je zhruba na stejné úrovni jako u sousedů.

Prošli jsme se městem a vylezli na jednu ze dvou vyhlídek, tyčících se nad ním. Z jedné z nich je při troše štěstí a dobrého počasí možné vidět soptící Tungurahuu. Večer jsme navštívili místní termální lázně. Ve městě jsou opět dvoje – El Salado, otevřené denně od čtyř hodin od rána do pěti odpoledne, a La Virgen se stejnou otvírací dobou, ale pak ještě od 18:00 do 22:00 hod. večer. Vstupné dva dolary je vcelku přiměřené a do lázní chodí stejně turisté, jako místní. My jsme samozřejmě navštívili koupele večerní – a bylo to velmi příjemné a hezké, protože La Virgen jsou umístěny pod přírodním vodopádem, který je v  noci osvětlený. Voda je skoro vroucí (54°C) a plná minerálů. Z tohoto důvodu má sice barvu „au de Nil“ – tedy bahnitě kalnou, ale posezení v ní je po všem tom potu, špíně a zimě nahoře převeliká slast.

Večeřeli jsme ve velmi dobré, a ne docela laciné italské restauraci (jednu porci a dva talíře, prosím) a pak šli rovnou na kutě. Psaní deníku se zase jednou nekonalo…

 

Pátek 27. září

 

Ráno jsme se vydali místní linkou na malý, nenáročný výlet k vodopádům a  Ďáblově rokli – jedná se o asi 30 km dlouhou, oblíbenou a doporučovanou turistickou trasu v údolí řeky Pastazy až k vesnici Rio Verde. Podél řeky vede silnice do 60 km vzdáleného Puyo. Můžete jet jako obvykle s cestovkou a  průvodcem, popřípadě si v Banos půjčit bicykl (3–5 dolaru) – ale s ohledem na to, že prašná silnice je silně frekventovaná, nemyslím, že je to až tak lákavá možnost. My jsme jeli linkovým autobusem do prvního zajímavého místa na trase – k vodopádu El Novio. První atrakcí je tu lanovka „tarabita“, která vede přes hluboký kaňon na druhou stranu řeky. Odtud lze podniknout asi hodinovou procházku k vodopádu El Novio. Ten leží v menším bočním údolí, kolmém na Pastázu. Je oblíbeným místem výletů místní mládeže, protože je to malebné a romantické místo s možností koupání přímo ve vodopádu. Dnes je ale opět zataženo a dost chladno i na romantickou koupel ve dvou. Vracíme se k „tarabitě“ – cena l dolar platí tam i zpět. Pokračujeme po silnici do další vesničky, kde odbočuje cesta dolů do kaňonu a na most, po kterém je možné se dostat až k místu zvanému „Paillón del Diablo“. Tedy bylo by možno, kdyby přesně v tu chvíli nezačal pravý tropický liják. Rozhodně to nevypadá na přepršku – podle klimatického kalendáře by období dešťů mělo začít až v říjnu – ovšem myslím, že přírodě na pár dnech tak moc nesejde, a tak možná letos začalo už 27. září. Chvíli otálíme v pláštěnkách před mostem, ale pak otráveně nastupujeme zpáteční cestu. Pročekat den si už rozhodně nemůžeme dovolit. Když jsme se ovšem vrátili do Banos, samozřejmě jako naschvál pršet přestalo, takže jsme využili zbylé dvě hodiny času k návštěvě místní zoo. Na zdejší poměry je docela pěkná – vlastně je vůbec s podivem, že jí tady vybudovali, když tu lidé docela běžně chovají opičky a papoušky jako domácí mazlíčky. Mají tu několik krásně vybarvených papoušků ara – zelenokřídlého, tyrkisového i hyacintového, párek zasmušilých kondorů, ale i jaguára, pumu, tapíra a kapybaru, které se nám v přírodě vidět nepodařilo.

Že jsme už opravdu poněkud unaveni se projevilo po návratu do hotelu, kde byla původně cena stanovena na 6 dolarů, teď ale žádali 7. Normálně by Vašek považoval za věc cti se o ten dolar přít až do vítězného konce – tentokrát však mému úžasu pronesl na adresu hotelu jedinou, byť i pádnou větu – a zaplatil. Tento postup zřejmě patří v Banos k místnímu koloritu, neboť při placení oběda, inzerovaného na tabuli před restaurací jako „oferta 2 dolary“ žádá matrona-kyrysnice opět tři – a Václav znovu s trpkostí, ale bez boje platí. Nejsilnějším důkazem jeho vyčerpání je však návštěva trafiky. Zatímco si kupuje cigarety, víceméně bez vážného úmyslu uchopím do ruky vyřezávaného tukana z balzového dřeva.Balza je neobyčejně lehká a i když jsem to věděla předem, ruka mi s tím pestrým opeřencem vyletěla nahoru, jako kdyby byl z polystyrénu. Pokladník výpravy zasmušile vzhlédl, jen se mdle zeptal na cenu a bez reptání vytáhl dva dolary s podotknutím, že je to pěkná cena ! Ne snad, že by mi nedopřál malou radost za dva dolárky, ale při mých předešlých nesmělých pokusech o jakékoliv nákupy (např. čistého trička) pronášel až dosud striktní zákazy s poukazem na objem našich zavazadel. A teď mi koupí půlmetrového tukana ! Situace je na pováženou ! Mohla jsem mít za pět a půl dokonce skládacího s odnímatelným zobanem (na co ti lidi nepřijdou !), ale to už připadalo příliš i mně…

V 15:40 opouštíme městečko vydřiduchů a míříme do hlavního města oblasti Quitta. Jak se k němu blížíme, začínáme pociťovat stále silnější nervozitu. Jak jsme si později navzájem prozradili, čekali jsme cosi stejně velkého a současně intimního, jako např. Cuzco. Opak je pravdou. Quitto je obrovské nepřehledné město, roztahané po údolí a okolních úbočích, a představa, jak tady potmě, se všemi těmi zavazadly a s naprosto minimální znalostí jazyka hledáme přijatelný hotel nás dokonale vyděsila. Nebyli jsme na něco takového připraveni !

Tentokrát zasáhla šťastná náhoda – svatý Kryštof vztáhl milosrdnou ruku a  postaral se o nás takovou rychlostí, že jsme téměř nepostřehli, co se stalo. Náš autobus zastavil na nějakém předměstí, či co, a průvodčí vyvrhl naše zavazadla na chodník posetý odpadky. Zatímco zavíral dveře a naskakoval do rozjíždějícího se vozu, ozval se za našimi zády jekot: „Óóótavallo, Óóótavallo !“ A už jsme jeli dál – další dvě hodiny temnou krajinou. Panamerická vedla nahoru a dolů, z  kopce řidič vždycky mohutně zatroubil, vyhodil rychlost a dál jsme se řítili jako neřízená střela, zatáčka-nezatáčka až do cíle. Kolem půlnoci nás zase vyhodili na nějaké křižovatce na okraji města, ale ochotný ecuadorec, který vystupoval s námi nás zavedl k nejbližšímu hotýlku El Rocio. Ten, jak se později ukázalo, měl pro nás strategické umístění. Přinejmenším byl čistý a cenově v  normálu – ale hlavně ležel na dolním konci ulice Juan de Dios Morales – pár kroků od místa konání tradičního dobytčího trhu. Každou sobotu od 6:00 do 8:00 hod. tady indiáni z okolních horských vesniček prodávají a nakupují domácí zvířectvo, a my se těšíme, že tu skvělou podívanou tentokrát nepropaseme.

 

POUČENÍ:

Není pravdou, že kamkoli lze cestovat kdykoliv. Je nutné zvolit vhodné období např. mimo dobu monzunových dešťů, dobu, kdy teploty jsou středoevropanovi alespoň přijatelné a ne pekelné či naopak arktické. Na období bude závislé i zda v daném místě uvidíme např. migrující zvěř, či kvetoucí raflésie, zda řeka bude sjízdná... A také je to i o ceně letenek, které v době léta na severní polokouli a kolem Vánoc dosahují svých maxim. Při pečlivém plánování trasy je radno také nezapomenout na střídání různých druhů aktivit a mezi vrcholnými výkony si ponechat čas na odpočinek strávený poklidnými prohlídkami museí, koupáním, či jinak poklidně. V každém případě my doporučujeme naplánovat ještě mimo rezervní dny na zpoždění, která zcela jistě vzniknou, nejdéle po třech nedělích alespoň jeden zcela odpočinkový den sladkého nic nedělání.

 

Samý lamy

Indiánské dobytčí trhy v Otavallo

 

Sobota 28. září

 

Opět vstáváme o půl šesté a uháníme na trh. Už cestou potkáváme klusem cválající indiány s vepříkem na provaze či s kohoutem v podpaží – trh trvá skutečně jen dvě hodiny, a kdo se opozdí – možná neprodá ! Ulice je plná otlučených pick upů a oplocené tržiště kypí kvikotem, kokrháním a bučením. Otavallenos, indiáni ze zdejší oblasti, se od ostatních Ecuadorců liší nejen malebnými úbory, ale především typově. Muži jsou celkově statnější a dobře živení, mají mnohem hladší a souměrnější tváře a nosí dlouhé vlasy zapletené do tlustého copu pod tmavým kloboukem. Ženy mají téměř bez výjimky dlouhou tmavou zavinovací sukni, bílou, bohatě vyšívanou blůzu se spoustou krajek (dnes už bohužel převážně silonových), v pase širokou vyšívanou šerpu a k tomu krátké tmavé bolerko nebo šál, uvázaný přes jedno rameno. Spousta z nich má na zádech v  přehozu uvázané miminko, což jim vůbec nepřekáží v obchodování. Energicky se zajímají o to, jaké má to nabízené prase zuby a za kolik by bylo, zatímco nemluvně na jejich zádech klátí hlavičkou sem a tam a klidně spí.

Je to úžasné místo pro dokumentaci (taky tu už pár gringos je a fotí), ale je hodně těžké ty skvělé typy zachytit. Zvlášť starší indiánky se okamžitě otočí k objektivu zády, popřípadě si přetáhnou cíp šátku přes obličej. Dostat do záběru dvě babči v živém rozhovoru a s kohouty v náručí (tedy paní, já vám povím…) se mi nakonec podařilo. Kouzelnou asi 14ti letou holčičku v běloskvoucí blůze, která držela na svazku provazů jedenáct podsvinčat jsem ale prostě ulovit nedokázala. Jednak jí dobré mravy velely otáčet se ke mně zády, jednak na jedenáct prasátek bych byla potřeboval přinejmenším „rybí oko“.

Když už jsem strategicky a nenápadně našla přijatelný úhel pohledu, tváře se, že „jen procházím“, přihnala se prasnice jako stodola a šlápla mi plnou vahou na nohu. A bylo po záběru ! Ovečky, koně, dokonce i lama změnily během chvíle majitele, byly naloženy za zoufalého kvikotu a bečení na auta a odvezeny do nových domovů. V osm hodin ráno se trh jako mávnutím vylidnil. Od teď až do večera se na hlavním náměstí Poncho Plaza naopak koná trh tradičních indiánských rukodělných výrobků. Desítky stánků jako u nás ve vietnamské tržnici – jen zboží je zaplať Pámbu jiné.Ponča, lamí svetry, typické andské čepice s klapkami na uši, hamaky, Panovy flétny a dešťové hole. Oproti Peru i po smlouvání o něco dražší, ale pořád se tady ještě dá nakoupit spousta báječných věcí pro moje drahé pozůstalé doma. Nejčastější je motiv lamy. Indiáni sice chovají stejně často i jiná domácí zvířata – motiv čuníka jsem ale nikde na svetru nezahlédla…

Přiznávám bez mučení, že jsem se na tento den dlouho připravovala a těšila, a  s ohledem na to, že Vánoce už vlastně nejsou tak daleko, úmyslně jsem si vytvořila jakousi finanční rezervu pro tuto příležitost. Vašek skřípe zuby a  nechápe. Uplácím ho pravým nefalšovaným panamákem, který se dá zmačkat a uložit do dřevěné krabičky. Později prý i znovu použít ! Vašek má totiž dneska svátek – to si ode mne nezasloužil ! Jak čas utíká, dostávám se do varu a zjišťuji, že dokážu smlouvat pěkně tvrdě, když odložím počáteční ostych. Výsledkem jsou dvě pěkně „napapaná“ zavazadla k našim třem batohům – plus dešťová hůl, která se nevejde nikam. No, ale – nekupte to za ty peníze ! Václav sípá a obrací oči v  sloup při představě transportu do Quitta a následně přes Miami a Londýn až do Prahy, ale tentokrát jsem neoblomná. Poslouchala jsem na slovo celých 40 dnů, pádlovala peřejemi a šla pokorně v jeho stopách skoro až na Chimborazo – dneska jsem na řadě já ! Ještě bych byla ráda koupila charrango – malou indiánskou kytarku se spodní ozvučnou deskou ze skutečného pásovce – tvar krunýře v  podstatě napodobuje kytarové jumbo. To je ale příšerně drahé – pod 150 dolarů se nedá usmlouvat. Tolik už ani nemáme – a i kdyby ! Dřevěný tukan musí stačit.

Kupuju Vaškovi na usmířenou pivo a klopýtáme k hotýlku. Nákupy mne pořádně schvátily, a kotník, který zvládal veškeré terénní nástrahy mne tentokrát pěkně bolí. Ale ať. Chvíli si ještě povídáme na terásce před pokojem a pak jdeme spát. Zítra se chystáme na poslední výlet.

 

POUČENÍ:

Zatímco běžný Peruánec se s potěšením dá vyfotit s bílým cizincem, a  „turistický“ Indián si za fotku nechá zaplatit, tady platí jiné, mnohem starší zvyklosti. Otavalští horalé jsou stále ještě dost nezkažení, a nechtějí se nechat fotografovat za žádných okolností. Ti starší se ještě stále bojí, že jim s obrázkem tváře ukradnete i duši, ti mladí už na dušičky asi nevěří, ale jsou hrdí, a nestojí o to, pózovat pro vlezlého turistu. Taky nejsou hloupí, takže předstírání, že fotíte ten strom za jejich hlavou moc nepomáhá. Zatímco jinde se většinou vyplatí požádat o svolení, tady musíte svoje snímky opravdu krást – a  být hodně rychlí. Na kompozici, úhel záběru a podobné nesmysly zapomeňte. Prostě střílejte od boku jeden za druhým – z těch šestatřiceti se jich pár skoro určitě povede.

 

Poslední trek

Okolo vulkanického jezera Cuicocha

 

Neděle 29. září

 

Ještě by toho bylo tolik k vidění – ale už nelze ! Sbohem, velryby na Isla del Plata, sbohem nahatí indiáni, opice a zoborožci v džungli…Vyhodnotili jsme situaci a zvolili krátký a nenáročný dvoudenní výlet k vulkanickému jezeru Cuicocha – oblíbenému turistickému letovisku s fotogenickými ostrůvky na modré hladině. Z Otavallo jedeme mikrobusem do vesnice Cotacachi a odtud taxíkem za tři dolary k jezeru. U jezera stojí dvě restaurace s vysokohorskou přirážkou – moje vysněné pečené morče, kdysi typická potrava peruánských a ecuadorských vesničanů se tu podává za pouhých 8 dolarů ! Už jsme se pokoušeli tuto pochoutku okusit na mnoha místech, ale stále nám uniká… V Cuzcu říkali, že bude zítra, v  Banos, že bylo včera… Naše paní hoteliérová v Otavallu mi napsala a namalovala plánek – asi 20 km od města směrem na Ibarru je prý vesnička Natabuela, kde je vyhlášený hostinec, jehož specialitou jsou právě cuyes – morčata. Bohužel leží mimo naši vytyčenou trasu a tak se posmutněle loučím s jedním neuskutečněným cestovatelským zážitkem. Dávám sice přednost zvířatům živým, a zvlášť u morčat, která jsou domácími mazlíčky v rodině mojí kamarádky bych se asi musela dost přemáhat – ale co by člověk neudělal pro tu zkušenost !

Je mírně po poledni a sluníčko pálí jako o život, když se vydáváme strmou stezkou vlevo od horní restaurace na cestu kolem jezera. Máme v úmyslu obejít ho po hřebenovce, dlouhé něco přes 20 km, a to v protisměru, neboť celá oblast je chráněná a vstupné do parku prý je 20 dolarů. Doufáme, že se nám tradičním trampským obchvatem podaří strážcovu domku vyhnout. Jak se tak v Čechách říká, zvolili jsme cestu delší, zato však namáhavější ! Počasí je bez chybičky a  pohled na sytě modré jezero se dvěma romantickými ostrůvky vulkanického původu uprostřed je naprosto úžasný – věc má ale jednu vadu – na této straně jezero lemují tři prakticky na sebe navazující soukromé farmy, přes které by asi nebylo radno procházet. Snažíme se je obejít, ale políčka zasahují od hrany hřebene hluboko do vnitrozemí a ještě ke všemu jsou ohraničena dvojitým, skoro dva metry hlubokým příkopem a ostnatým drátem. Přelézáme, podlézáme, válíme se v příkopu i  v bodlácích kolem něj – takhle jsem si tedy ten malý neškodný výlet nepředstavovala…

Malá, ale hluboká údolíčka jsou pochmurně pokryta černými pahýly vypálených podrostů agáve. Jejich místo zaujmou pravděpodobně brambory. Spáleniště působí značně nihilistickým dojmem – motivace značně klesá. Teprve kolem páté hodiny, kdy se už pomalu ochlazuje a začíná se stmívat, se nám podařilo obejít poslední usedlost a napojit se na kýženou stezku. Jdeme ještě asi hodinu – pak už nám nezbývá než zatábořit. Vybrali jsme si malou plošinu v závětří mezi skalami, postavili stan a rozdělali oheň. Vašek padá hlady – já únavou. Ani velkorysé pozvání na specialitu šéfkuchaře (rýže s nudlemi a kečupem) ve mně nevzbudí náležitý zájem. Zalézám do spacáku a s hlavou vystrčenou ze stanu pozoruji dohasínající oheň a ecuadorské nebe, plné hvězd. V hlavě mi zní text Wabiho písničky „Hejno vran“: „…a bílejch hvězd je všude oceán… i když už podzim přichází…!

V noci Vašek náhle vstává a jde pověsit zbytky našeho jídla na strom – prý kdyby medvěd…Záchrana jídla za cenu ztráty vlastního života (kdyby medvěd opravdu přišel) mi připadá poměrně nevýhodná, ale vím, že odporovat nemá smysl. Václav je Beran – a tudíž veškerý odpor je marný…

Ještě později v noci mne probudí hlasité funění přímo za stěnou stanu – tak přece přišel ? Co teď ? Chvilku mi trvá, než se proberu dostatečně, abych zjistila, že všechno je jinak. Ve spánku jsem se skulila na Vaška, připlácla ho na stěnu stanu (ovšem zevnitř) a to funění byl jeho zápas o trochu kyslíku…Musím se smát, když si vybavím proslulou repliku z „Prodané nevěsty – já nenenenejsem memememedvěd, já jsem Vavavavašek…“. Romantika holt vypadá jinak v domácím kině a jinak v reálu…

 

Pondělí 1. října

 

Vstáváme ještě za šera do mlhy a rosy, protože včerejší „kufrování“nás stálo hodně času navíc a dnes musíme ujít větší polovinu hřebenovky. Jak říká jeden můj kamarád (také inženýr), pojem „vetší polovina“ neexistuje – to ovšem nemění nic na faktu, že dnes musíme „namakat“. Před sedmou už máme sbaleno včetně mokrého zaroseného stanu a klušeme z kopce do kopce. Jezero nás ale odměnilo – po osmé se mlha zvedla, začalo svítit slunce, které vytvářelo na hladině i  okolních kopcích báječnou hru světel a stínů.

Nafotila jsem Cuicochu snad ze všech stran a úhlů – i když vím, že do alba mohu použít stejně tak dvě–tři. Je to ale taková krása, že má člověk pocit, že by se jí měl nasytit jaksi „do zásoby“. Do zásoby jsme se ale dostatečně nevybavili my, a to tím nejdůležitějším ! Totiž vodou. Vzali jsme jen jednu dvoulitrovou láhev s předpokladem, že někde v kopcích určitě najdeme pramen – to se bohužel nezdařilo a tak klušeme opět v poledním žáru nasucho. Sluníčko přímo kouše, stezka je samý bodlák a agáve a hluboko dole se nám vábně šplouchá modrojasné jezero. Kruci !

Těsně před 14:00 hodinou se nám podařilo prorazit obranu nepřítele a  proniknout ven z chráněné oblasti přes budovu zdejšího muzea. Jaké sbírky nabízí, nemáme ale tušení. Proklopýtali jsme od východu ke vchodu se zarputilým výrazem „a opovažte se nás zastavit“. Na otázku, zda jsme zaplatili vstupné do muzea (1 dolar) jsme odpověděli brilantní španělštinou a s nezlomnou logikou: „ Nemít čas. Nemít peníze. Děkujeme!“. To vyvedlo bdělého strážce natolik z míry, že mechanicky, leč zdvořile odpověděl: „ De nada !“ (Není zač) – a nechal nás odejít.

Parkoviště před spodní restaurací, kde bylo včera plno taxíků, zeje prázdnotou. Včera totiž byla neděle. Dnes je pondělí a pusto, prázdno. Jen na vyhlídkovém ochozu se rozhlížejí dva postarší manželé a já doufám, že otřískané auto na parkovišti je jejich. Neváhám. Přikládám sepjaté dlaně k vyhublé hrudi a  s naléhavou dojemností, odkoukanou od trhovkyň v Otavallu (jsem sirotek, moje maminka nikdy neměla děti a celá rodina dodnes hladovíme) jsem požádala o  svezení. Sláva ! Odvezli nás až do Otavalla, kde jsme ještě stihli pozdní oběd v  restauraci za rohem, nacpali halabala menší zavazadla do větších (v některých případech i naopak) a nechali se odvézt na terminál. Zase štěstí – autobus do Quitta právě startuje ! Nakládáme a počítáme: jedna, dvě, tři, dešťovka, kamera, loďák – devět ! Výborně – máme všechno ! Autobus uhání jako o závod, cestující nastupují a vystupují za jízdy a krajina ubíhá. Sedíme vpředu hned za řidičem, žvýkáme špalíčky cukrové třtiny, která se tady prodává místo bonbónů a v duchu se pomalu loučíme. Zítra touhle dobou už budeme v Miami.

 

POUČENÍ:

Národní parky, Přírodní rezervace a Chráněné krajinné oblasti...V době, kdy musíme chránit přírodu před námi samými je to poněkud rozporuplná otázka. Pokud chceme striktně dodržet veškeré zákazy a nařízení, rozhodně už nic nového neuvidíme ani nezažijeme. Pro všetečného „nezávisláka“ nezbývá tedy jiná cesta, než tyto zákazy překračovat – leč přísně respektovat jejich důvod. Neničit, neplašit, nedevastovat. Nadarmo se neříká, že příroda je chrám, a tak bychom se v ní také měli chovat. Je samozřejmostí chovat se co nejtišeji – nejen proto, abychom neplašili zvěř, ale i proto, abychom pokud možno neupoutali pozornost bdělého strážce parku. Stejně tak nic nelámat, neškubat a neodnášet vzorky vegetace (stejně by nám je na letišti odebrali). Mít přísně pod kontrolou veškeré zdroje ohně – ohniště, vařiče – ale i ten pověstný cigaretový nedopalek, který známe z Černé kroniky. Při odchodu po sobě zahladit veškeré stopy, a  odnést s sebou všechny neorganické zbytky – konzervy, plastové obaly apod. Výjimku snad tvoří pouze použitý toaletní papír – ten se doporučuje zahrabat, neboť další cestování s takovým suvenýrem v batohu by mohlo při nejmenším přilákat hejno supů. A pokud už má člověk tu smůlu, a je lapen neúprosným ramenem zákona – přijmout porážku s pokorou a omluvou – občas to dokonce i  pomůže…

 

Hasta la Vista

Z Quitta přes Miami a Londýn rovnou do Prahy

 

Do Quitta jsme dojeli potěšitelně ve čtyři hodiny odpoledne a nechali se z  terminálu odvézt – jak jinak než opět taxíkem – do hotelu Grand, ve kterém vloni nocovali naši kamarádi z Horoodílu TAKu. Ne snad, že by popis hotýlku byl tak svůdný, ale jiné jméno jsme neznali a při nejmenším jsme věděli, že je blízko u  autobusáku na Starém městě. Po pravdě řečeno už jsme neměli v úmyslu si vybírat – na těch pár hodin už jakákoli námaha nestojí za to.

Získali jsme (zn. Dohodou“) pokoj s koupelnou za 8 dolarů/2os. A dál už nic neřešili. V okolí, jak jsme později při večerní procházce zjistili, je několik dalších hotýlků podobné kategorie, a při nejmenším zvenčí i malebnějších, ale už jsme je nezkoumali.

Staré město má půvab klasické koloniální architektury, je tu mnoho paláců a  kostelů a uzounké křivolaké uličky s domy s dřevěnými balkónky a arkádami prudce stoupají a klesají v členitém terénu, takže má člověk pocit, jakoby jezdil na lochnesce. Zbytek města už prý tak půvabný rozhodně není.

Na zpáteční cestě jsme se ještě jednou, naposled stavili na internetu a  odeslali závěrečnou zprávu s důraznou výzvou: „Přijeďte si pro nás na letiště (nejlépe s valníkem) a smažte řízky !“ Naše „levné“ letenky totiž na sebe navazují opět tak důmyslně, že na obou přestupech – v Miami i v Londýně – máme čekací dobu 8 hodin – a to v obou případech znamená, že bez oběda !

Vracíme se do hotelu, snažíme se trochu spát. Moc to ale nejde, protože právě přicestovala výprava hluchoněmců ! Je pravda, že toho mnoho nenamluví, ale protože neslyší, mlátí dveřmi až do dvou do rána – no – prostě – jako hluchý do vrat !

 

Úterý 1. října

 

Vstáváme v 04:30, naposled přepočítáme zavazadla a opouštíme hotel Grand v  taxíčku zn. Tico, ze kterého trčí naše batohy a loďáky na všechny strany – z  oken, z kufru... Quitto má krom toho, že leží na rovníku (skoro) ještě jednu specialitu – má letiště uprostřed města. Když sjíždíte autobusem odkudkoli z  okolních kopců, vidíte, jak přímo středem města vede široká bílá čára runwaye. Ze Starého města je to taxíkem asi 20 minut, a taxi stálo 6 dolarů. Zaplatili jsme je rádi – hlavně že jsme včas a bez nervů připraveni k odbavení. Teď už nás čeká jenom únavné putování po jezdících pásech letištních terminálů, nekonečné celní a pasové kontroly a plastové příbory v letadlech.

V 6:00 ráno ecuadorského času opouštíme Quitto. Po poledni budeme v Miami a  po otravných 8 hodinách přestoupíme na let Miami-Londýn. V letištních halách toho skutečně není mnoho co dělat, a krom toho Spojené státy zvláště lpí na hygienických bezpečnostních předpisech, které stanovují, že do a ze země se nesmí dovážet a vyvážet naprosto žádné potraviny. Pro nás to znamená, že zůstaneme o hladu. Letištní nabídka je sice co do sortimentu dost chudá, zato cenově náležitě vysoká ! Jedná se prostě o konflikt gastronomického sortimentu s astronomickými cenami. Vašek ale přece (snad na vlastním těle ?) propašoval jeden obstarožní a náležitě pomuchlaný sendvič a malou lahvičku coly – nasytit se tím nedá, ale omdlít hlady také nedovolí !

Na závěr při odletových procedurách přichází nečekané zpestření – oba jsme podrobeni tak důkladné prohlídce, na jakou by musel být hrdý i král kokového kartelu z Meddelína.

„Postavte se rozkročmo, upažte ruce, nehýbejte se ! Zujte si boty ! Prosím ! Rozepněte si opasek ! Děkuji !“ Píská na nás absolutně všechno ! Přezky opasků, jezdce zipů na nohavicích kalhot, zavírací špendlíky, držící pohromadě rozpadající se části oděvu již dosti chatrného, okované dírky na pohorkách ! „Toto, hmmm, TOTO je Vaše zavazadlo, madam ?“ Celník šťouchá obviňujícím prstem do mého košíčku s poklady, které jsme odmítla svěřit letištnímu personálu. Postupně vytahuje jako kouzelník-iluzionista kosmetickou taštičku s ryze dámskými proprietami (tampony a použité prádlo), koženkové pouzdro s jednadvaceti nafocenými filmy, jejichž ztrátu bych zaplatila zástavou srdce, skládací hřeben, lžíci a zrcátko, keramickou konývku na čaj, ze které loví zmuchlané noviny...Začíná se potit a několikrát za sebou tiše vzdychá: „ Oh my Good, oh my Good !“ Je už tak rozčilen a vyčerpán, že si vůbec nevšimne špalíčků cukrové třtiny v průhledném igelitovém pytlíku, ani úlomku lebeční kosti z  pohřebiště v Chauchillo. Rudne rozpaky, když se ptá na účel a použití různých důmyslných předmětů denní potřeby chudého cestovatele a začíná se omlouvat. „Promiňte, prosím, opravdu je mi líto – dělám jen svou práci.“ V této chvíli mu ji ani moc nezávidím ! S převahou se mateřsky usmívám a povzbudivě odpovídám: „To je v pořádku, mladý muži – my jsme zvyklí – ještě od komunistů !“ To mu dodalo. Nacpal lebeční kost do taštičky s kalhotkami, snaživě zaklekl a obul mi boty, a na závěr chabě pravil, že obdivuje našeho prezidenta. Snad tím chtěl říci, že má-li pan Havel republiku plnou takových exotů, musí být jeho práce ještě náročnější, než úděl celníka...

Jak proběhne odbavení na místě, kde mi před šesti týdny zabavili devět zavíracích špendlíků, si netroufám ani hádat.

 

Středa 2. října

 

Po chabé snídani v Boingu 747 vystupujeme na londýnském letišti.Nezbývá nám než pročekat dalších 8 hodin v další letištní hale. Pokud jsem označila ceny občerstvení v Miami za astronomické, pak ty londýnské mohou být už jedině meziplanetární ! Nejlevnější sendwič za 2,59 libry, sladký rohlík 1,2 libry. Dopisujeme deníčky a pospáváme v rámci přísloví: „Kdo spí, jako by jedl“. V  16:30, když na monitoru v hale stále ještě není určen gate našeho odbavení, začínám být silně nervózní. Pokud bude prohlídka probíhat ve stejném duchu jako ve Státech, je náš odlet už teď ohrožen. A kdyby snad došlo i na roentgen kostí a žaludeční sondu ...?! Nakonec na tomograf nedošlo. Pouze při vystavování letenky (přepisu) se úřednice přehmátla, a napsala na obě letenky mé jméno. Vašek ji na to upozornil slovy: Máte tam chybu.(You are wrong) Na to paní zrudla a řekla (jak jsem se domnívala) něco v tom smyslu, že je Václav opilý¨(drunk). A protože moje jméno má v řečtině význam „ochránkyně mužů“, poučila jsem ji patřičně hlasitě, že můj miláček není opilý – má pouze silný přízvuk, neboť je cizinec!A není vůbec hezké se mu proto posmívat!Na ta slova vypoulila osoba oči ještě víc než předtím, užasla až na samý práh svých možností, načež celou věc ještě jednou za pomoci přispěchavší kolegyně zvážila. Nakonec se vše vysvětlilo. ONA si myslela, že jí Vašek říká: „Jste snad opilá ?“ JÁ jsem si myslela, že ONA říká, že opilý je Vašek. Sdělení že jmenovaný je cizinec a má silný přízvuk ji pak celkem pochopitelně zmátlo dokonale. Opravila jména na letenkách (aniž se omluvila), a propustila nás v nemilosti. U celníků už po tomto extempore proběhlo vše kulantně a rychle. Konečně jsme klesli na svá místa v posledním dopravním prostředku naší výpravy a oddali se vesměs chmurným obavám, co všechno se, kruci sakra, za naší nepřítomnosti v republice, zaměstnání a rodině po......

Závěr letu už proběhl vcelku klidně a standardně – snad až na to, že naše milovaná třiadvacetikilová Pálava, kterou jsme posledních 14 dnů vytrvale tahali na hřbetě a přesunovali z místa na místo s vypětím všech sil,....se ztratila ! Ztratila se nenávratně a navždy, a i když nám nakonec po dvou měsících otálení British Airways proplatilo plnou náhradu škody, amortizaci zádového svalstva nám už nikdo nevyčíslí...Já osobně jsem toho názoru, že vůbec neopustila území Ecuadoru...Ale i tak to byl skvělý podnik !

 

POUČENÍ:

Obzvláště při posledním balení by si člověk měl dát záležet na tom, co a kam dává. Tradiční jsou kapesní nože a zapalovače po kapsách, případě nejrůznější typy plynových a benzinových vařičů v batohu. Nůž můžete s důvěrou zabalit do velkého batohu – už ho nebudete potřebovat – v letadle Vám dají lepší, plastový. Bombičku k vařiči bych snad nejlépe doporučovala někomu před odletem věnovat, event. celý vařič nabídnout některému obchodu se sportovním vybavením, či průvodci turistů za přiměřenou cenu. Naopak kartáček na zuby a teplé ponožky se vyplatí mít v příručním zavazadle stejně, jako fotoaparát, nafocené filmy a  deník. TO jsou věci, jejichž ztrátu by Vám nemohla nahradit žádná letecká společnost. Stan nebo spacák si v nejhorším koupíte nový – ale vzpomínky ? Vezete-li něco, co se vyvážet nesmí (určitě – pravděpodobně ano), je dobré to zabalit do něčeho zvláště odpudivého – sáčku s nedojedenou a mírně rozpatlanou svačinou, použitých ponožek a podobně. Starší generace si jistě vzpomene na celou řadu více či méně vhodných úkrytů z doby, kdy jsme jezdili nakupovat botky do sousedních Drážďan. Pak už jen poručit duši Bohu – a doufat ! Nakonec i ten celník je jenom člověk!

 

Rekapitulace

Statistika

 

Naše cesta trvala 40 dní. Z toho plných 37 jsme strávili v Jižní Americe. Letecky jsme absolvovali asi 30.000 km, autobusy asi 4.000 km – z toho v Peru 3.000 a v Ekvádoru 1.000. Lodí jsme ujeli cca 300 km. Drobné anomálie ve formě vyhlídkových letů a koňských vyjížděk nepočítáme.

 

Spali jsme 5× v dopravních prostředcích, 24× pod střechou a 10× ve stanu.

 

Průměrný směnný kurz peruánského solu vůči dolaru byl 3,57 (zcela nejhorší kurz je v Limě na letišti !)

 

Průměrná cena v dvoulůžkovém pokoji v Peru 25 solů, v Ekvádoru 8 USD.

 

Veškeré další cenové údaje jsou myšleny na 1 osobu.

 

Letenka tam a zpět s British Airways stála včetně tax 29.300,– Kč. (Let přes Miami byl nejlevnější, je ovšem nutné mít americké vízum.)

Peruánské vízum 12 USD do druhého dne, Ekvádor – bez víza.

Cestovní zdravotní pojištění 1.360,– .

Očkování (– vyžaduje se pouze žlutá zimnice, a to jen při návštěvě pralesních oblastí), antimalarika, (Mephaquin je o něco levnější než Lariam, přičemž má stejné složení), železná zásoba jídla a slivovice pro případy ohrožení cca 4.000,– Kč.

 

Za celou dobu pobytu jsme utratili 825 USD na osobu, z toho ovšem 50 USD za dárky a suvenýry. Nutné výdaje (doprava, vstupné, ubytování, jídlo, pití) tedy činily 21 USD na den a osobu včetně dokoupení ukradených filmů a dotace na jednoho kuřáka.

 

zpět

~

www.HicSuntLeones.info