Cesta Praha-Pariz-Mexico City probehla bez zvlastnich udalosti, odmyslime-li si 20-ti minutove zpozdeni na Ruzyni, nebot letusky nemohly najit jednu z pasazerek – zahadnou Mrs. Krisna. Napadlo nas, ze mnohe teroristicke utoky provedly prave zeny… Nicmene nakonec jsme prece vzletli a dokonce i pristali v Mexico City. Prvni dojmy ze zeme vcelku pozitivni – jen pri celni kontrole postihla nasi expedici nenahraditelna ztrata – byl nam zabaven salam Kremesnik a ctyri rizky! Dal uz vse velmi dobre – Metrem jsme se premistili na autobusove nadrazi, odkud nam temer okamzite jel autobus do San Juan Teotihuacan. Do mestecka jsme dojeli kolem 22:00, ubytovali se podle planu v mistnim campu (jako jedini hoste) a sli spat. San Juan je ve vysce cca 2000 m n.m., takze klima je zde spise horske nez horke. Rano v 6:00 hod. byla jeste uplna tma a certovska zima, o pul sedme se rozednilo a my vyrazili na nase prvni pamatky, proslule aztecke ruiny Teotihuacan. Prave dnes zde probihaji slavnosti jarni rovnodennosti, a proto je areal plny bile odenych lidi, kteri si sem prisli dobit slunecni energii.

Pyramida Del Sol je treti nejvetsi na svete, meri cca 70m a na jeji vrchol vede vice nez 200 velmi strmych schodu. Na jejim vrcholu potom stoji belostne odeni „lapaci slunce” s rukama rozpazenyma ke slunci a cerpaji energii. Druha pyramida – De la Luna stoji v cele dva km dlouhe Cesty mrtvych a je o neco mensi. Krasnou vyzdobu ma tzv. Jaguari palac, jehoz steny jsou souvisle vykladane malymi a velkymi barevnymi kameny do vzoru jaguariho kozichu. Templo de Quetzalcoatl na druhem konci Cesty mrtvych je zdoben kamennymi hlavami Opereneho hada a boha deste Tlaloka.

V prubehu dne se silne oteplilo, slunce spaluje kuzi a cas uplyva. Musime jit – nase letadlo nepocka!

Opravdu temer nepockalo, nebot na trase B Metra vznikly potize a bylo nutno vyuzit nahradni autobusove dopravy, coz v odpoledni spicce zavanelo tragedii. Po minutach uzkosti jsme se konecne prodrali k letisti – lec buhuzel na opacne strane dalnice. Cas kvapi – do konce odbavovaci doby zbyva 5 minut! Uhanime podel deliciho plotu dalnice, po schodech pres lavku a konecne se blizime k letistni hale. S batohy jde klickovani mezi chodci pomerne tezko. Neuspesne jsme se pokusili prolomit obranu leteckeho personalu s batohy na zadech, zato bez boarding pasu – nicmene po dvou marnych pokusech jsme prece splnili zadane a pronikli dovnitr. Dobehli jsme s jazykem na veste a nervy na drate – vyborne – letadlo ma opet 20 min. zpozdeni… Nakonec nam behem letu nabidli slabe mexicke pivo a americkou whisky a pak uz jsme vystoupili v Cancunu. Zde nemame vubec v umyslu se zdrzovat – pokracujeme plynule do druheho zastaveni nasi cesty – Tulumu. Sem prijizdime kolem 22:00 hod., a po spesne veceri kracime na udajne pulhodinovou cestu smerem k pobrezi, kde chceme dnes campovat. Noc je vlaha, hvezdy sviti a cil je v nedohlednu. Po treti pulhodine pochodu je jasne, ze prijemna vychazka se zmenila nepozorovane na nocni bojovku s utajenym cilem. Po dvou hodinach usilovneho pochodu jsme vsak Cabanas El Mirador prece nasli a v 01:00 konecne postavili stan.

Rano bylo slunecne, more modre a tulumske ruiny na dosah. Tato lokalita neni tak velka, ani historicky uznavana jako Teotihuacan, je vsak mnohem puvabnejsi, nebot stoji na uzasnem belostnem utesu nad azurovym morem.

Dalsi specialitou jsou zde desitky, snad stovky leguanu, kteri se vyhrivaji na zidkach a utesech. Je mozne se k nim priblizit temer na dotek, takze doufame, ze fotky budou pod zn. „cenich na cenich”. Nad hlavni budovou El Castillo krouzi kormoran. Neda se asi vymyslet nic puvabnejsiho, romantictejsiho, uchvatnejsiho. Tenhle den stal opravdu za to. Odpoledne relaxujeme u more, vecer setkani s ceskymi ucastniky zajezdu CK Poznani. Predavani informaci zakoncuje prekvapive typicke trampske zalomeni palce.

Dalsi nase cesta vedla do rezervace Sian Ka´an - tj. „Tam, kde zacina nebe“. Protoze jsme do ni pronikli jako obvykle ponekud omylem obchvatem, zacali jsme objevem male, v dzungli takrka ztracene pyramidy Mayil, ktera v tmave zeleni pralesa konecne pusobila autenticky a tajemne. Dal vedla stezka uz hustym podrostem, misty s hatovymi chodnicky az k jezeru. Sem jsme dorazili v podvecer a podarilo se nam premluvit zdejsiho strazce parku, aby nam dovolil zde prespat. Nejvetsi presvedcovaci vahu mela zrejme Vaskova uprimne minena poznamka, ze nestoji o svatecni vylet s blbymi gringos... Postavili jsme stan, a jakmile se setmelo, vyrazili jsme na pruzkum. Zdejsi lokalita pry totiz oplyva bohatstvym zvere vcetne chrestysu, koralovcu a dokonce i jaguara. Sli jsme noci velice potichu, pomalu, divali se do korun stromu a skoro nedychali. Sli jsme dlouho a stale nic - jen obcas pipnuti ptaka. Rozhodli jsme se k navratu. Nahly pohyb, snad stin v krovi vlevo od stezky, mozna velmi tichy hluboky zvuk. Strnuli jsme. To cosi sedelo prikrcene kousek od nas. Zhasli jsme baterku. Opet ten tichy mrucivy zvuk. Pak praskla vetvicka, druha - a bylo to pryc. Zustal jen vzrusujici pocit, ze tam nekde, mozna..? Druhy den rano jsme zabalili a pres Tulum se presunuli do dalsiho mayskeho naleziste Coba. Coba je jednim z nejrozlehlejsich lokalit v oblasti - pohrichu cely objekt pripomina znacne lesopark s upravenymi cestickami, po kterych usluzni cykloriksaci rozvazeji tezkotonazni Americany od objektu k objektu. Je zde vcelku zachovale hriste peloty, ktere budi radu otazek, nebot je siroke sotva dvaapul metru, zato dlouhe jako ulice a ma zkosene steny jako skateova rampa. Uprostred sten jsou vysoko na zdi kamenne kruhy, kterymi bylo treba prohodit tvrdy mic ze surove gumy. Je otazkou, kolik hracu se do takoveho prostoru mohlo vejit, kde sedeli divaci a jaka byla pravidla.

Dal v hloubi lesa stoji krasne situovana tzv. Velka pyramida, ze ktere je ohromujici pohled na kilometry a kilometry souvisle dzungle v rovine yucatanskeho poloostrova, odkud tu a tam vycnivaji vrcholky dalsich pyramid. Pohled na 15ti metrove stromy z vysky mrakodrapu je prinejmensim prekvapivy. Jeste vecer se nam podarilo chytit spoj do Valladolidu, kde jsme poprve prespali v hotelu.

Valladolid je puvabne provincni mestecko, kde temer vsechny zeny chodi v tradicnich bilych rizach s bohate vysivanym sedlem a krajkovou spodnickou. Vzhledem k proporcim Mexicanek je bohatstvi tvaru skutecna pastva pro oko. Nas zde ale nejvic zajimaly nedaleke „cenotes“ - krasove jeskyne s jezirkem. Navstivili jsme Cenote Dzitnup a nelitovali jsme. Jeskyne ma uvnitr krasnou krapnikovou vyzdobu, nektere stalagnity dosahuji az pod hladinu jezirka a je krasne mezi nimi proplouvat. Z klenby visi dolu nekolikametrove prorustajici koreny stromu a mezi nimi poletuji netopyri. V jezirku plavou male, asi deseticentimetrove sumeckovite rybky a voda je prijemne osvezujici, v zadnem pripade ale ne studena.

Jeste tehoz dne jsme se presunuli do jednoho z nejzachovalejsich mayskych sidlist v Mexiku, prosluleho Chichen Itza.

Hned za vchodem nas uvitala obrovska Kukulcanova pyramida, vlevo za ni nejzachovalejsi pelotove hriste, mnohem vetsi nez to, ktere jsme videli vcera. Jeho steny jsou bohate zdobene vyjevy z prubehu a hlavne zaveru zapasu - setnuti kapitana porazeneho muzstva. Na toto bohulibe divadlo se divaji shora z Hadiho palace kamenni jaguari. O kus dal na platforme lze videt opet krasne vyjevy orlu, vyklovavajicich lidskym obetem srdce z hrudi. Celek je vkusne doplnen kamennou bordurou z lidskych lebek. Mayove byli esteti! Ostatne o kus dal v nedaleke Velke cenote byly pri pruzkumu nalezeny stovky kosternich pozustatku lidskych obeti a daru Bohu deste, na nemz zavisela celorocni uroda mayske komunity. Neni mozne popisovat vsechny uzasne budouvy, kterych je zde nekolik desitek - za zminku stoji rozhodne Palac Bojovniku se slouporadim a Observator, ktera svym tvarem pripomina hvezdarnu na Petrine.

Stravili jsme zde uzasne, i kyz vysilujici odpoledne a vecer zakoncila svetelna show - bohuzel pouze ve spanelstine, nicmene mozna prave tim bylo pro nas dosazeno maxima tajemnosti a neuchopitelnosti. Noc s koupeli v bazenu luxusniho hotelu Pyramide Inn, na jehoz zahrade jsme si postavili stan, byla teckou za vycerpavajicim dnem.

Rano jsme vstavali o neco pozdeji nez obvykle, vyuzili pohostinstvi hoteloveho bazenu, nad kterym se vypinala kasirovana minipyramida s opravdovym zivym leguanem a primo pred hotelem nasedli do autobusu do Meridy. Ta je ovsem pro nas jen prestupni stanici. Po prijezdu jsme konecne vyridili nekolik nezbytnosti (pohledy, vymenu dalsich penez a nakup varne spiraly na 120 V). Nato jsme si odskocili do par kilometru vzdalene vesnice Tixkokod, vyhlasene vyrobou hamak. Hned na navsi nas pochopitelne polapil mistni riksak, lacnici po provizi. Bez nej bychom se ale tezko doptavali (vesnice ma prave siestu a vsude jako po vymreni). U senora Eugenia jsme si prohledli, jak se hamaky vyrabeji, vyzkouseli si polezeni, nechali si vysvetlit rozdily v materialech a provedeni a nakonec jednu krasne pestre zbarvenou manzelskou i koupili. Protoze jsme pak jeste stravili dlouhy cas upornym zapasem s mistnim internetem, ujel nam posledni bus a my skoncili o pulnoci v hnizde jmenem Ticul. V autobuse doslo temer k hibernaci vedouciho expedice, nebot zde plati, ze cim luxusnejsi asutobus, tim nizsi teplota. Tento byl exclusivni... Rano jsme colectivem dorazili par zbylych km do campu v Santa Elene, odlozili velke batohy a hura na Uxmal (cti Ušmal). Toto dalsi mayske naleziste je obzvlaste vyznamne, takze jsme se neodvazili ho vynechat. Hned za vchodem nas ohromila obrovska pyramida na ovalne zakladne, ktera se kupodivu jmenuje Kouzelnikuv dum. Bohuzel se na ni nesmi lezt (rika Vasek). Nastesti se na ni nemusi lezt (rikam ja...) Hned za ni je mohutny komplex zvany Nadvori Jeptisek, ackoli mnohem pravdepodobneji se jednalo o kasarna. Snad tedy sen mayskych vojinu.

Vsude kolem jsou opet stovky leguanu (tech malych uz si ani nevsimame, pokud se nam doslova nepripletou pod nohy). Behaji po travniku a pasou se jako kralici. Nekteri samci maji ale i dost pres metr a maji krasne kovove zelene hlavy s hrebeny jako pokrytymi medenkou. Vasek se nekolikrat musel proslapnuti leguana vyhnout pouze pomoci jakehosi narocneho baletniho prvku, z cehoz plyne, ze na Usmalu neni pro leguana kam slapnout. Nahore na kopci se pak tyci strasne dlouhy Vladcuv palac, cely vyzdobeny maskami boha Deste Chaca a uzasnymi geometrickymi vzory a nakonec vzadu za nim opet Velka pyramida, jedina, na kterou se vylezt da a z niz je krasny panoramaticky pohled na vsechno drive zminene. Stravili jsme tu velmi pohodove odpoledne, protoze diky nizke turisticke sezone (konec zimy) tu bylo leguanu rozhodne mnohem vic nez lidi.

Dalsi den jsme projeli znamou trasu Ruta Puuc, coz je vlastne jedno ohromne naleziste podel teto cesty s nepravidelne roztrousenymi stavbami, jen s tim rozdilem, ze kazde zastaveni se jmenuje jinak a po kazde se znovu plati vstupne... Nektera mista byla hodne zajimava, jina nikoli.

Z posledniho z nich, jmenem Kabah, se nam podaril bravurni presun do stareho kolonialniho mesta Campeche. Pyramid mame pro dnesek (a mozna i pro dalsi dny) dost. Dnesni ubytovani vsak stoji rozhodne za zminku. Po usilovnem patrani se nam podarilo najit druhy nejlevnejsi hotel ve meste (ten prvni uz proste akceptovatelny nebyl). Je postaven v kolonialnim slohu a URCITE pamatuje lepsi casy. Ted jsou casy zle, dum zasly a zcernaly, ale uprostred s puvabnym patiem. Pokoj meri jen neco pres akr, jsou v nem ctyri manzelske postele a sprcha za paravanem v koute evokuje predstavu hodinoveho hotelu. Tak tulacky jsme letos jeste nebydleli...

Vecer, protoze je sobota, nabizi zdejsi kolonada hned nekolik kulturnich pozitku. Jednim z nich je lidova veselice na namesticku proti nasemu hotelu, kde k vseobecnemu nadseni tanci cela rodina (dcerka, matka a babicka). Babka je ze vsech nejlepsi, vazi lehce pod metrak a laskovne si pri figurach vyhrnuje sukni. Na zaver tance se uklani na vsechny strany. Potom nasleduje deseticlenna skupina kytaristu (devet akustickych a jedna elektrika). Podani je tradicni a tudiz srdcervouci. Opoustime toto misto a presunujeme se na druhou stranu namesti, kde moderatorka prave slavnostne rozechvelym hlasem oznamuje chvili pro kulturu. Jen zasedneme na lavicku pred vodotryskem, noci se rozezni velebne tony Dvorakovy Novosvetske. Jak mila pozornost. Nasleduji tance. Kupodivu Slovanske...

Patronem cestovatelu je pry Svaty Krystof. Ten nas se jmenoval Javier a jestli nebyl svaty, tak urcite skoro. Vritil se do zatacky u brany rezervace Calacmul, zaslajfoval a rovnou nam polozil sugestivni otazku: „Nemluvite snad anglicky? A nechcete se mnou jet do rezervace?“. Ovsemze jsme chteli! Po noci stravene na mistnim utulnem smetisti jsme stali nenasnidani na te silnicce uz pres hodinu, behem niz neprojelo ani jedno auto a moc nedoufali, ze se nam podari neco stopnout. Javier vypadal, jakoby nas uz dlouho pozoroval tamhle z toho oblacku a rozhodl se, ze ted je ten pravy okamzik udelat po ranu takovy maly zazrak. Jen malicky - nic velkeho... Nalozil nas do jeepu a odvezl nas 66 km do nitra rezervace. Calacmul je jednim z nejzajimavejsich, nebot nejhure dosazitelnuch mayskych mest v dzungli a okolni prales je plny zvere. Vyskytuje se tu mimo jine pet ze sesti nejvetsich kockovitych selem Mexica vcetne ocelota, cerneho pantera, jaguarundi a samozrejme vytouzeneho jaguara.

Uz po par krocich jsme potkali vsetecneho nosala, ktery cile hrabal v listi vedle stezky. O trochu dal viseli ze stromu dva „spyder monkeys“ - pavouci opice s dlouhatanskyma rukama a nohama a vsude byla spousta pestre zbarvenych divokych krocanu. Za cely den jsme potkali asi 5 navstevniku - jinak vsude klid a mir. Mijeli jsme Velkou a Malou Acropolis a spousty vselijakych dalsich „estructuras No...“, vrostlych do zelene palem.

Nejkrasnejsi byl pohled z jedne ze tri velkych pyramid na severozapadnim konci hlavniho namesti. Uchvatny vyhled na nedohlednou plochu nejvyssiho patra stromu, krik ptaku a opic a obcas z listi vystupujici vrcholky dalsich pyramid. Kdyz jsme se doskrabali nahoru, prisel bez varovani poradny tropicky lijak, takze jsme obedvali chleba s „ruskym pohranicnikem“ - kdysi velmi popularnim druhem luncheon meatu cinske vyroby primo ve svatyni. Nebe se zatahlo do dramaticke olovnate barvy a krik opic se najednou zmenil na straslivy bojovny rev. Dest zrejme povzbudil energii mladych samcu v nedalekem polorozpadlem chramu. Pozdeji lijak zase ustal a my se jeste vydali do sericiho se pralesa na vyzvedy, jestli bychom snad prece jen nepotkali nejakou tu selmu. Vcera pry tu dva Italove potkali cerneho panthera. My jsme to stesti nemeli, ale Javier byl i tak exemplarni ulovek. Jezdi po svete a vyhledava zajimava a neokoukana mista pro klienty sveho zamestnavatele - spanelske cestovky. Tedy uprimne receno - mit takove zamestnani, stane se ze mne razem workoholik. Na cestach se zrejme dost nudi, a tak uvital spolecnost dvou „supersimpatico“ Cechu. Vyhodil nas v campu na pul cesty z rezervace a vecne oznamil, ze si nas vyzvedne druhy den v 7:00 rano. Presne. Vecer jsme si udelali ohnicek a povidali si o lidech i o selmach... Druhy den nas Javier skutecne vyzvedl a nastal den jako z americkeho hipies filmu „Easy rider“. Jeep se ritil krajinou stale s rucickou tachometru nekde ne moc daleko za stoctyricitrkou, strechu stazenou, vlasy nam vlaly do vetru (aspon nekterym), pili jsme pivo z plechovky a nebe bylo cely den modre. Bylo modre jeste k veceru, kdy jsme prijeli do Palenque, ale prestalo byt modre a hlavne milostive na ceste do zdejsiho campu Mayabell. Promokli jsme na kuzi vsichni vcetne sedadel jeepu, ktera nestacila vyschnout ani do rana.

Vcera jsme si udelali klidny vylet do parku La Venta ve 150 km vzdalene Villa Hermose. Jsou tam umisteny v muzeu „in the open air“ kamenne olmecke hlavy z nedalekeho naleziste, z ktereho byly premisteny po objeveni ropy.

Jinak je v parku mala, ale docela zajimava zoo - desitky nosalu volne pobihaji po cestickach a rvou se o prebytecne housky navstevniku, tamhle sedi dva papousci ara a v klecich je nekolik opravdu krasnych exemplaru jaguaru a pantheru. Sem tam nejaky ten krokodyl - a to uz je asi vsechno. Do Palenque jsme se vratili kolem pul jedenacte, nebot nas autobus presluhuje zrejme uz drahnou dobu a chudak uz neni co byval... Mezitim, co jsme se uporne plahocili po silnici prvni tridy, zavreli nam internet, obchody a hlavne nam tim padem davno ujela veskera doprava do campu, takze jsme museli slapat noci po silnici po svych. Do stanu jsme padli kolem pul jedne rano, abychom zase v sest vstavali na budika, nebot Javier nam na dnesek pripravil dalsi program. Dopoledne vylet do dzungle s domorodym pruvodcem - potomkem samanu, ktery nas vlekl cestou necestou, ukazoval nam stale stejne lupeni a pokazde tvrdil, ze je na jinou nemoc. Ukazal nam skoricovnik, lijanu, ze ktere je mozne pit, jakysi lopuch na kousnuti jedovatym pavoukem a jiny proti hadimu ustknuti. Kdyz mne ale bodla divoka vcela, prohledl ranku a suse pravil, ze to nic neni. Lecive byliny neprilozil... Odpoledne jsme navstivili jeden z nejvyhlasenejsich klenotu mayske civilizace - ruiny v Palenque. Vasek byl nadsen zachovalosti objektu (a ja mu to preju, protoze ma dnes narozeniny), mne ale po pravde receno prave tohle misto neuchvatilo. Vsechno na svete je relativni... V kazdem pripade zcela nejtypictejsim objektem Palenque je El Palacio s charakteristickou vezi, ktera Vaskovi pripominala pagodu. Mne spise pavilon na lazenske kolonade v Mariankach.

Na druhe strane musim uznat, ze relief kouriciho mayskeho krale jmenem K-Inich-Ahkal-Mo-Nahb Tretiho v lazenskem parku v Cechach nenajdete - to je treba pripustit...

Zitra se pravdepodobne na dva-tri dny odmlcime - vyrazime mimo civilizaci a pristi zprava bude nejspis uz z guatemalsko-mexicke hranice.

Z Palenque si nas Javier odvezl s policejnim konvojem smerem k mexicko-gutemalskym hranicim. Ze dvou predpokladanych mist jsme nakonec zvolili treti – Bonampac byl zcela nezajimavy a predrazeny, zato typicka indianska vesnice vymirajiciho kmene Lakandonu byl nesmrtelny zazitek. Tito indiani jsou znami svou neochotou prizpusobit se novym casum, maji velmi charakteristicke rysy tvare s vyrazne zahnutymi nosy a vsichni (i muzi) nosi dlouhe bile kosile do puli lytek a dlouhe vlasy. Moc jsme se na ne tesili a vysledek prekonal vsechna ocekavani. Ve vesnici uz neni k videni jediny Lakandonec v tradicnim odevu, zato zde stoji stara americka auta, prodava se coca-cola a Lakandoni nabizeji exkurzi do okoli vesnice za neuveritelne ceny. Jednani vedly zeny a pokud jsem nekdy videla zosobneni chtivosti a hamiznosti, bylo to prave tady. Septem spolu hovorily ve svem zcela nesroumitelnem a zvlastnim, tvrde znejicim jazyku a chamtivy ton jejich hlasu az nahanel hruzu: „Rekni mu vic, vic, je to gringo, ma penize!” Nakonec jsme vesnici opustili s horkosti a smutkem – zdejsi minorita nezanika – uz zanikla…

Abychom si napravili naladu, najali jsme si lodku na vylet po hranicni rece Usumacinte na male mayske naleziste Yaxchilan (cti jaščilan). Cestou jsme videli na brehu dva na slunicku se vyhrivajici krokodyly a jednoho z nich se nam podarilo dostat! Canonem s 300 mm objektivem to slo celkem snadno. Yaxchilan je malebne umisten na ostrohu nad rekou a je to krasne tiche misto, jako stvorene k meditaci.

Stravili jsme tady dve hodiny a stejnou cestou se vratili do mestecka Frontera Corozzal, ktere je hranicnim prechodem do Guatemaly. Tady jsme se rozloucili s Javierem, prisahali si zustat v kontaktu a rano prekrocili reku. Na guatemalske strane se hranicni osada jmenuje Bethel. Zde jsme nastoupili do autobusu smer Santa Elena-Flores-Tikal. Cesta probihala takovym zpusobem, ze firemni jezdec Vasek stisnene poznamenal: ”Ten clovek snad utekl z blazince!”. Ma odpoved znela: ”Jeste stale je na uteku, jak vidno!”… Na polni cestu s mnoha vymoly a nezpevnenou krajnici je sedesatka ve vyslouzilem skolnim autobuse bez tlumicu prece jen trocha odvazna. Vesnice, kterymi jsme projizdeli byly jako vylidnene – priklanime se k nazoru, ze vetsinu obyvatestva jiz tato linka stihla vyvrazdit, a ti, kdo jeste zbyli zahazuji macety a utikaji do hor, kdyz slysi zvuk motoru.

Druhy den po zaslouzilem odpocinku v hotelu (jiz 4. nocleh pod strechou!) jsme se premistili dalsim autobusem na nejuzasnejsi guatemalskou pamatku, prosluly Tikal. Ceny v teto lokalite nas osklive zaskocily – po drahem Mexiku jsme doufali v mirnejsi podminky – tady jsme ale narazili. Vstupne do Tikalu je 10 USD/den, jidlo, ubytovani v campu a doprava nestydate predrazena. Vzdor tomu je Tikal nadherny. Naleziste je obrovske, plne budov a pyramid v ruznem stupni rozkladu, coz v tmave zeleni pralesa pusobi nesmirne magickym dojmem. Zajimave je videt pyramidy v tom stavu, ve kterem byly objeveny – jsou to strme cnejici vysoke kopce, porostle huste palmami, travou a kapradim.

Zije zde take mnozstvi zvirat – hned na zacatku jsme potkali tlupu vydrzlych nosalu (napocitala jsem jich aspon patnact), divoke krocany a pipule, opice, ktere rvou jako nejlitejsi selmy, maleho hlodavce jmenem TANA a miniaturni listicku, ktera k nam prisla temer na dosah. Jsou tu take snovaci s ostre zlutymi ocasy a tukani, ktere je ale velmi tezke spatrit, protoze sice maji velke pestre zobaky, zato tela cerna... Ale podarilo se! Ani za sest hodin jsme si nestacili vsechno prohlednout, takze jsme v prohlidce pokracovali tak rikajic na cerno dnes v pet hodin rano, kdy jsme pronikli do arealu pod plastikem noci. Byli jsme siroko daleko jedini lide a bylo to nadherne!

Po zrale uvaze vzhledem k pro nas nesmyslnemu spojeni jsme byli nuceni vynechat nedaleky Uaxactun (cti vašktun) - jeden autobus denne bez moznosti navratu - i rezervaci Cerro Cahui, kolem niz jsme projeli autobusem a uplne nam to stacilo. Nabizi se prirovnani – Machac pred padesati lety. Zitra budeme pokracovat na reku Rio Dulce, Livingston.

Dekujeme vsem, kdo nam napsali a zajimaji se o nase blaho (popr. nam nepreji nic dobreho). Omlouvame se timto, ze nemuzeme odpovidat na jednotlive zpravy, pokud se nejedna o konkretni dotaz ci reakci, presto za ne dekujeme. Naopak my uvitame Vase zpravy z rodne hroudy na adrese vlk007@seznam.cz, kterou jedinou obvykle stihneme otevrit. Zdejsi spojeni nevynika rychlosti a nazvy ikon ve spanelstine nam davaji dost zabrat. Take samovolne opravy ceskych slov na podobne znejici spanelska jsou zdrojem castych vybuchu hysterickeho smichu...

Reka Rio Dulce je pry nejkrasnejsi casti Guatemaly - nas trochu zklamalo. Projizdka po jezere Lago de Izabal, lemovanem puvabnymi domky bohacu je moc prijemna, prijemna je i koupel v horkych pramenech, ktere do nej vyveraji a reka sama je malebna, ale Svatojanske proudy vypadaji v zasade dost podobne... Jedinym zpestrenim plavby bylo, ze pri koupeli nas proud necekane strhl a odnasel dost rychle dost daleko - na zachranu sedmi statecnych musela prispechat protijedouci lod.

Vecer jsme dojeli do mestecka Livingston, ktere je jedinou garifskou osadou na uzemi Guatemaly. Jedina cesta sem vede po vode. Garifove jsou potomci karibskych cernochu, piratu a leccehoz dalsiho, jsou hodne zajimavi a uplne jini, nez ostatni populace. Jsou skoro cerni, s vyrazne cernosskymi rysy, misty lehce zmekcenymi Latinos. Nosi dredy a copanky a jsou hodne zivi. Bohuzel vzhledem k Velikonocum je mestecko naslapane po strechu, ceny horentni a zadne ubytovani. Ani typickou garifskou hudbu a tanec jsme nevideli - snad se nam postesti v Hondurasu...

Cesta byla opravdu pomerne vycerpavajici - i proto, ze jsme vystridali snad vsechny formy presunu! Nejdriv trajektem do Puerto Barrios, odtud noblesnim autobusem na krizovatku El Rancho na hlavni silnici do Guatemaly, dale colectivem, ktere zlomilo vsechny rekordy knihy pana Guinessa, nebot uvezlo najednou 28 osob (vc. 4 deti) do Cobanu a dalsim colectivem do Languinu. Behem jizdy se vystridaly listnate lesy s velkymi plochami typickych mnohoramennych kaktusu, plachtami zakryte kavove plantaze a nakonec horske borovice .V Lanquinu jsme se pridruzili k velikanskemu chlapakovi Robertovi, ktery je puvodem Ital a horolezec. „Ted uz mi to tak nejde - jsem moc tezky“, poznamenal na uvod vecne. Lec sehnal odvoz do campu v 10 km vzdalenem Semuc Champey, hovoril plynne anglicky a spanelsky o zivote i jinych dulezitych vecech, rozhazoval vtipy na vsechny strany a popijel s nami pivo jedno za druhym. My to jedno, on ostatni... Jeste dlouho do noci, kdy jsme uz odpadli, byl slyset jeho zvucny hlas. Rano mel tvare rumenne a oko zakalene, ale seznamil nas se svymi kamarady horolezci. Vsichni meli take radi zivot... Zatimco oni odpocivali, my se vydali do blizkych krasovych jeskyni. Nejdriv se slo, potom brodilo a nakonec plavalo. Nevidane krasove utvary (kamenna sombrera a dalsi podivuhodnosti) vsak staly za to. Pry... Ja bohuzel odpadla uz pod prvnim vodopadem, nebot splh na lane bez prirazu pod proudem vody neni zrovna moje oblibena disciplina. Vasek se samozrejme vratil promacen a nadsen. Zpatecni cesta do campu byla idylicka - na autodusich jsme volne splyvali po rece a slunce zarilo... Pozdeji dopoledne jsme konecne uzreli proslula jezirka nad vodopadem. Jedna se o jeden z prirodnich zazraku, i kdyz osmy div sveta, jak hlasa rukou mistniho umelce vytvorena cedule na krizovatce to asi neni.

Vodopad ma klasicky tvar podkovy a od jeho horni hrany se tahnou desitky vapencovych jezirek s modrozelenou vodou. Vse je korunovano uzkym korytem nad jezirky, kde castecne propadly strop jeskyne tvori nekolik desitek metru dlouhy previs s divoce penici vodou pod nim. Tady jsme se jeste jednou pobratrili s horolezci, cachtali se v jezirkach a teprve pozde odpoledne se vydali na zpatecni cestu do civilizace. Ceka nas tvrdy orisek. Nejpodeji pozitri rano musime byt v Antigue, chceme-li stihnout bombasticke oslavy Velikonoc po guatemalsku...

Start se podaril podivuhodne snadno - hned pred vjezdem do campu jsme chytli stopa do Lanquinu se tremi mladymi kluky v dzipu, a odtud camionettu do Cobanu. Tady je na miste vysvetleni - camionetta je maly nakladacek - vlastne pick up s tyci uprostred nakladoveho prostoru a slouzi k preprave cehokoli vcetne lidi. My jeli s rybami. Jizda to byla uzasna - vozik poskakoval na prasne silnici bez krajnic jako zaba, vitr ficel - a ryby smrdely. Tech padesat km zdolal pick up za necele dveapulhodiny, aby nas vyvrhl ve meste prokrehle, promokle a vydrncane. V Cobanu bohuzel zjistujeme, ze varovani o zastave dopravy v prubehu hlavnich oslav bylo pravdive. Nejblizsi autobus do Guatemala City pry pojede az pozitri.

Nezbyva, nez vzit za vdek jednim z mala dostupnych ubytovani ve meste - podivny hotel Maya vypada jako byvaly hodinovy hotel, na stenach ma neuveritelne maluvky Che Guevary a Sivy a vede ho homosexualni Ind. Presto (nebo spis prave proto) ma dum jakysi chmurny puvab.

Semana Santa znamena Svaty tyden - tedy Velikonoce. Mame stesti, ze jsme tady prave v tomto obdobi, protoze pro guatemalce je to nejdulezitejsi svatek roku. Na rozdil od nasich Velikonoc si ty zdejsi podrzely silne nabozensky charakter a slavi se s typickou latinoamerickou pompou.

Zakladem vseho jsou pitoreskni procesi, ktera prochazeji mestem a konci u kostela. Az stovka hluboce vericich kraci ulicemi s obrovskymi nositky z lesteneho dreva, na kterych jsou uzasne alegoricke sceny z poslednich dnu Jezise Krista. V rytmu desuplne smutecni kutalky pochoduji siroce rozkrocenyma nohama vzdy stejnou nohou - prava-leva, prava-leva, takze se nositka kymaceji ze strany na stranu jako lod v bouri. Na dverich kostela jsou vyvesene jmenne seznamy s poradovymi cisly. Tataz cisla jsou pak namalovana na bocich nositek, aby kazdy nosic vedel, kde je jeho misto. V pravidelnych usecich se stridaji v neseni jednou muzi, jednou zeny. Zvlast zenska osadka budi silny dojem - vsechny cerne odene, s cernymi krajkovymi saly na hlavach. Namaha, ktera se jim zraci na tvarich i drzeni tela dokonale vystihuji utrpeni Kristovo. Muzi maji casto kostymy spanelskych conquistadoru, kteri sem krestanskou viru prinesli a prislusniku knezskeho radu. Pruvod doprovazeji chlapecci ve fialovych habitech s kapucou a stribrnymi kadidelnicemi.

Uz od boziho rana zdobi desitky dobrovolniku ulice pestrymi koberci z barevnych pilin a kvetin. Maji papirove sablony a troufnou si i na biblicky vyjev s triradkovym textem. To je take duvod, proc na Velky patek ustava veskera doprava - auta nemaji kudy projet, aby neporusila barevnou vyzdobu predcasne - tu znici az procesi, ktere po jejim koberci kraci ke kostelu. Na zaver se obrovska nositka slozitymi manevry vytaci na schody kostela a vchazi dovnitr. Tady se pak konaji klasicke obrady. Obzvlast pritazliva jsou nocni procesi, doprovazena horicimi loucemi a ozarena odlesky luceren. Je to neco, co si zadny navstevnik Guatemaly nemuze dat ujit - fantasticka podivana a prilezitost pro fotografa. Ke kazdemu kostelu (a tech byva ve meste nekolik) patri vlastni procesi, ktere se predvadi v krase sveho pruvodu.

Nejproslulejsi pruvody se tradicne konaji v byvalem hlavnim meste Antigua, kam se v techto dnech sjizdeji navstevnici z celeho sveta. Veskere hotely jsou pry beznadejne plne. Rezervace se delaji az ctyri mesice dopredu. My pochopitelne zadnou rezervaci nemame, ale riskneme to. I kdybychom tu jednu noc nemeli spat vubec, za ten zazitek to rozhodne stoji. Ted uz schazi jenom malickost - dojet cimkoli do Antiguy. Male zdrzeni v Semuc Champey muze mit osudove nasledky. V patek casne rano jsme vyrazili se svymi obrovskymi batohy na stop a budili hlasity smich u mistnich obyvatel klasickou ceskou ceduli Guate, Antigua. Guatemalci totiz z ryze praktickych duvodu (jmena jsou casto obtizne vyslovitelna i pro ne) zkracuji nazvy svych mest. Tak Chichicastenango je proste Chichi a hlavni mesto jen Guate. Lide se smeji a ukazuji si: „Ti gringos jsou ale vazne loco - blazni“. V tomto smeru projevuji pozoruhodny postreh - nam ale nic jineho nez doufat v zazrak nezbyva. Kolemjdouci, ale i kolem jedouci se sice smeji, zaroven jsou ale nesmirne ochotni pomoci - nevahaji zastavit auto, aby nam vysvetlili, ze nas opravdu nemohou vzit, protoze jedou jen do vedlejsi vesnice a ze se nemame zbytecne trapit - zitra - manana prece vsechno zase pojede... Manana je ale pro nas nikdy. Nakonec se zazrak skoro stal. Sem tam nejaky hazarder se prece jen nasel, takze kolem devate hodiny vecerni, v hluboke tme a silenem lijaku stojime 50 km pred Guate. Ten zbyly kousek uz nejak rano urazime. Jsme hodne utahani a vsude je mokro. Taky jsme naposled jedli rano. V hospudce, kde vecerime nam nabizeji nocleh - v chodbe na zemi. Samozrejme prijimame - betonova matrace je v momentalni situaci mimoradne lakava nabidka. S diky jsme prijali a pani domu nam sla neprodlene ustlat. Nejdriv nekolikrat peclive vysmycila mokrym hadrem a pak, stale jeste neuspokojena, donesla odkudsi velkou lahev ruzoveho parfemu a provonela nase loze velkorysymi cakanci. Tolik pozornosti nas dojalo. To jsme jeste netusili, co bude nasledovat. Zatimco vybalujeme spacaky, prijizdeji dve auta s vesele rozhihnanymi devcaty a sverepymi mladymi muzi. Divky jsou pry dcery a muzi namazani. Do rana hraji karty a zpivaji. Obcas si nekdo skoci zatelefonovat do automatu nad nasimi hlavami. Odkudsi se vybatolila dve rozkosna buclata stenatka a jdou se s nami pratelit. Jejich utahana matka vita moznost si chvili odpocinout a mizi do tmy. Stenatka jsou teplounka a pritulna. S pokracujici noci stale pritulnejsi. Zjevne nas ustanovila nahradni kolektivni matkou a odmitaji nas opustit. Slapou nam po hlavach, strkajina vlhke ruzove jazycky do usi a do nosu a Vaskovi obcas na dukaz zvlastni prizne oliznou ples. Nelze se jich zbavit zadnym zpusobem. Zkusili jsme je zahnat, odnest, ulozit. Vetsinou se vratili do nasich spacaku rychleji nez my sami. K ranu uz ostrymi zoubky okusuji nase prsty s lehkou podrazdenosti, ze stale jeste netece mlicko. Po probdele noci prchame s rozednenim. Nasi krveziznivi milackove nas doprovazeji az na zaprazi. Nahradou za prozite utrpeni probehla cesta do Antiguy bez problemu a rychle a dokonce i avizovane potize s ubytovanim se vyresily podivuhodne hladce - nekdo uz nevydrzel procesni maraton a odjel. Antigua je krasne mesto v kolonialnim stylu, plna hospudek, hotylku, utulna a pratelska. Pruvody jsou velkolepe a tak az na to, ze mi nekdo v tlacenici ukradl vietnamske skladaci dioptricke bryle za 60 Kc je vsechno bajecne. Od nynejska jsem vydana svemu veliteli na milost a nemilost, nebot slepa jako kote...

Dnes je na programu navsteva razoviteho domorodeho trhu v Chichicastenango. Presun se tremi prestupy jsme zvladli hladce a v poledne uz se popasali na barevne nabidce trhu, ktery se kona kazdy ctvrtek a nedeli.

Chichi je male mestecko a trhy ho pokryji temer cele. Ztratit se ve spleti ulicek a stanku neni rozhodne zadny problem. Prekrasne vysivane zenske haleny, tkane koberecky a prehozy zarivych barev, pasky, tasky, spatne vyrezani svati. Je to pastva pro oko, pohroma pro nasi pohublou penezenku.

Vetsina prodavajicich jsou mistni indianky v malebnych, bohate vysivanych krojich, mnohe jeste s ditetem zavesenym v satku na zadech. Popasli jsme se, mnoho nenakoupili, ale Vasek ulovil spoustu skvelych zaberu. Take koupil novy budik, ktery sice netika a tudiz nerusi - take ale moc nebudi...

K veceru, kdy trhy uz konci, jsme jeste stihli presun k blizkemu jezeru Lago de Atitlan, kteremu vevodi na obzoru tri mistni „volcanos“. Bohuzel pocasi nam prilis nepreje, jezero i sopky jsou v oparu a k veceru zacina i mrholit. Mestecko Panajachel je silne turistizovane, vse pro potrebu navstevnika. Obchudky, stanky se suvenyry a levnymi pokrmy, hotylky, internet. Okusili jsme ode vseho s mirou a sli spat, abychom se rano preplavili pres jezero do vesnicky San Pedro a vystoupili na stejnojmenny vulkan. Tritisicovka je v nasi literature oznacovana jako „prijemna polodenni vychazka“. Duverovat se nema slepe... Prestoze se opravdu nejedna o buhvijaky sportovni vykon, treking ci narocny vystup, dali jsme si zabrat. Teren je hodne neschudny, stezka vede hodne strme a nahore uz je ridsi vzduch. Vek take neosalis... Nahoru jsme sli 4,5 hod. prave jen proto, abychom si overili, ze obe dalsi sopky setrvavaji v mracich a tudiz vidime, ze neni videt NIC! Cesta zpatky je mene narocna - pry! Nam zabrala dve a pul hodiny a na konci sestupu uz nam neslouzily nejen nohy, ale snad cely clovek. Na programu je klopytani, padani, sjizdeji po casti vpravde zadni... Do pristavu jsme dosli z poslednich sil a v poslednim okamziku. Posledni lod do Panajachelu prave odplouva. S ulevou jsme padli na sedacky. Potud to bylo jeste dobre - ovsem opusteni lodi uz tak jednoduche nebylo. Namornicky krok nam sel vytecne - jen schody a zvladani tezkych useku hlavni tridy prinaselo necekana uskali. Druhy den bylo hur a ten treti, osudovy jsme uz nemohli ani po rovine...

Zitra se vracime do Antiguy, odkud budeme pokracovat primym spojem do Hondurasu.

Ve ctyri hodiny rano nas shuttle odvazi na hranice Guatemala-Honduras. Na hranicich nas vita rozespale a nechapajici celosvetove platny uredni siml: U jednoho okenka cosi vyplnime, cosi zaplatime, dostaneme kvitanci. U druheho sedi zasneny urednik s ukazovakem namirenym severnim smerem: „Vedle!“ U tretiho nam opet odeberou kvitanci, podle barvy pasu nas mylne zaradi mezi spanelske navstevniky a dozaduji se priznani, ze jsme prijeli: a) vlastnim vozem, b) vlastnim motocyklem, popr. alespon c) vlastnim byciklem. Rozhodujicim meritkem je vyse poplatku. Cosi nam prisili (do pasu), pote opravili, znovu zkasirovali a totalne zmatene nas uvitali: „Vitejte v Hondurasu!“ A bylo...

Jen deset km od hranic nas ocekava nejvetsi honduraska pametihodnost - slavne ruiny v Copanu. Vstupne je nekrestanske (konec koncu stari Mayove rozhodne krestany nebyli) - a to jeste zadaji dalsich 12 dolaru/os. za vstup do jakehosi tunelu. Tunely nebudou!

U vstupu do arealu nas vita trinact vypasenych papousku ARA, zvicich trictvrti metru. Jsou nadherni, cervenomodrozlutozeleni a my ani nedychame, abychom je nezaplasili. Plazime se po zemi pro nejlepsi zabery.

Copanske ruiny jsou proslule zejmena nejzachovalejsimi stelami a slavnym hieroglyfickym schodistem. Je opravdu nadherne a velmi vzacne, coz se obrazi v monstrozni konstrukci lan a plachet, ktera zabranuje jakemukoliv snimku.

Ruiny jsou rovnez popularni uzasnymi jmeny prislusniku davne kralovske rodiny. Kral Kourova musle, kral Mah K-ina-Yax K-uk-Mo- (Velky pan Slunce Quetzal papousek Ara), kral Rozcuchana hlava, Sedmý lekninovy jaguar a nakonec muj oblibenec Osmnact kralik (pozor, nikoli osmnacty), ktery byl ovsem trinactym v poradi. Nejvyssi stavbou arealu je chram cislo 16, ktery byl postaven pres puvodni mensi chram, k nemuz vede prave vyse zmineny tunel. Podarilo se nam pripojit se nenapadne k portugalske vyprave a tunel navstivit. Tedy za 12 dolaru rozhodne nestal!

Po vsech Kralicich a stelach jsme zatouzili jeste jednou stravit chvilku s papousky. Jake zklamani - davno uz sedeli ve svych klickach, ukrytych za pokladnou. Jiste jim i pristrihli kridelka... A tak mame o jednu iluzi mene, fotaky vsak plne kralu Kraliku, papousku a dokoce jednoho uplne normalniho divokeho aguti... Svet, jak znamo, chce byt klaman...

Ode vsech Kralu a kraliku jsme se tentokrat vydali do prirody – Narodni park CUSUCO lezi v horske casti Severniho Hondurasu a je velmi spatne pristupny – zadna pravidelna doprava, kopce… Z pocatku to slo docela dobre – az v posledni etape to zacalo byt narocne. Na poslednich 20 km z vesnice Cofradía do osady Buenos Aires (Honduras!) jsme si museli pockat asi tri hodiny (cekani na Godota) – nakonec ale camionetta prijela a v houstnoucim seru a desti nas vyvezla vzhuru do hor. Odtud (podle Lonely Planet 20 minut pesky) to bylo k brane Parku 6 km, uz zcela potme, v mlze, lijaku a s plnou bagazi strme vzhuru. Nakonec jsme to uslapali a tesili se na ranni sledovani ptaku – tento park je prosluly vyskytem nejvzacnejsiho stredoamerickeho ptaka QUETZALA.

Asi je opravdu vzacny – o pul seste rano jsme zaznamenali dve samicky (nezajimave), zatimco jeden jediny samec s nadhernym dlouhym barevnym chvostem prosvistel nad nasimi hlavami presne v 6:08. Sup – a byl ten tam! Zpatecni cesta jeste narocnejsi, opet pesky do Buenos Aires (z Prahy dost daleko!) a tam cekani na MOZNY spoj cely Bozi den. Tesne pred soumrakem uspech! Od te chvile jiz opet bez problemu – do druheho nejvetsiho mesta Hondurasu San Pedro Sula jsme prijeli pred sedmou vecerni TAK z(hondu)rasovani, ze nam zastavil na krizovatce sam pan hotelier s manzelkou a rovnou nas odvezl do sveho hotelu, kde sdelil recepcni, ze jsme zcela „especial” hoste, a budeme platit zvlastni snizenou taxu, a to az zitra. Dostali jsme se totiz do ponekud frapantni situace, kdy hotovost jiz dosla (temer), zatimco platnost banco karty jiz dosla (definitivne)… Tudiz mame kdesi penize – ale nemuzeme k nim ani my, ani nikdo jiny. Zda se, ze tim nase cesta nabude jiste dramaticnosti… Pripravujeme se na zitrejsi ranni telemost na Setkani cestovatelu v prazskem Ladvi. Primy vstup (pokud se podari) bude v 14:00 stredoevropskeho casu.

Behem nasi cesty jsme si osvojili mnoho dovednosti a jazykovych znalosti. Podarilo se nam zjistit, jak se spanelsky rekne mravenecnik a pasovec, na kapustnaka jsme ale byli kratci! Zklamal i popis a obrazek - kapustnak totiz patri do celedi ochechulovitych a tim padem nevypada vubec nijak. Tedy vypada - jako velke, blede, amorfni - jelito... Proto se obracime na edukovane ctenare - vi nekdo, jak se rekne spanelsky kapustnak? Je to vlastne uz stejne jedno, protoze v dobe, kdy jsme navstivili dalsi z Narodnich parku - Cuero y Salado na karibskem pobrezi !!! bylo tak mizerne pocasi, ze vsechna zvirata byla zalezla. Rada bych ale vedela, KDE, sakra!

Telemost s Prahou se po nekolika nejistych pokusech podaril, i kdyz probihal dosti podobne jako cast oblibene ceske pohadky: „Osobo, nesly tudy deti?“ „Jojo, az dosazim, budu pleti...“ Zvuk prenaseny primo do salu zpusobil tak velkou ozvenu, ze jsem odpovidala naprosto naslepo - jinymi slovy: „Na co by se tak asi mohli ptat?“ O to snad bylo v prenosu vice vzruseni!

Hodne jsme se tesili na typicke garifske vesnice na karibskem pobrezi. Po zrale uvaze jsme vytipovali jednu z nich, overili u mistnich, ze v sobotu je tam zvlaste veselo, a jiz kvacili. Hudba, tanec, zajimave afro-latinske rytmy. Hudebni styl marimba, v nemz se pouzivaji predevsim bubny a lastura, tanec „punta“. To vsechno jsme chteli videt... Zjistili jsme vsak, ze ZADNI GARIFOVE NEJSOU! Proste neexistuji! Mozna si je vymyslel tyz pan Stevenson, ktery napsal „Ostrov pokladu“, mozna je to legenda, prenasena ustni formou z pokoleni na pokoleni, pravda je ovsem jina. Garifska vesnice byla jako po vymreni, o pul devate vecer jsme nasli jen jedinou „takyhospodu“, kde u barpultu sedeli osamele tri odredovani vyrostci lehce negroidnich rysu a zaujate pozorovali v televizi cinsky akcni film. Zadne vlneni boku svudnych mulatek, zadne dary more... V noci opet lilo jako z konve.

Konecne si to musime priznat - pocasi nam buhvijak nepreje. V Mexiku jeste prselo pouze v noci, v Guatemala obcas i rano a vecer - tady kdykoliv...

Konecne jsme si vsechno vynahradili. Ostrovy Islas de la Bahias jsou tri - Utila, Roatan a Guanaja. Vsechny tri jsou proslavene nadhernymi potapecskymi lokalitami i cenou. Za dva ponory zaplatite 30 USD, za potapecsky kurz zakonceny certifikatem pouhych 159 USD. Pri trose stesti tady muzete potkat i nejvetsiho a nejneskodnejsiho ze vsech zraloku - zraloka velrybiho. Na ostrovech mel svou piratskou zakladnu znamy kpt. Morgan. V dobe jeho nejvetsi slavy zde zilo na pet tisic piratu - dnesni pocet toto cislo znacne prevysuje. O co je potapeni levnejsi, o to vic vas oderou na jidle a ubytovani. Ani tak ale nemohou zakryt zarive slunce, modre more a bile vrcholky vln, tristici se o pobrezi jako v kazdem spravne romantickem filmu. Prihodte na vahu sem tam par palmicek a je to ono! Jen ty pisecne blechy bychom mohli vynechat. Jsou sice male jako zrnko pisku, ale kousou mnohem vic nez moskyti.

Doprali jsme si tady oproti puvodnimu planu cele dva dny - potrebovali jsme si trochu napravit naladu. V utery odpoledne jsme meli dva krasne ponory na jiznim pobrezi na Lighthouse riffu a ve stredu dopoledne dalsi dva na severnim pobrezi.

Videli jsme koralove zahrady, houby nejrozmanitejsich tvaru podobajici se obrim mozkum, rouram a kalichum, ryby jako rostliny a rostliny jako ryby. Morske jehlice, lobstry, nadherne duhove papousci ryby, ohromnou temnou “dogfish“ s vytrcenymi zuby, sepii i zelvu. Zralok velrybak se sice bohuzel neukazal, ale stejne to stalo zato. Skoda, ze kazdy pribeh ma svuj konec - tenhle nas postrcil do reality dosti nesetrne, kdyz jsme zjistili, ze na celem ostrove neni zadny bankomat a v nasi penezence zadny dolar! Po navratu na pevninu do La Ceiby jsme prozili pomerne horke chvile pri marnych pokusech premluvit mistni bankomaty ke spolupraci. Kdyz ani devaty neakceptoval nasi MasterCard, uz to pomalu prestavala byt legrace. Legrace to zacala byt na desatem, kde jsme se uspesne probrodili testem ze spanelskeho financniho nazvoslovi a masine vyrvali nase penize primo ze chrtanu! Takze vazeni - jdeme na pivo!

Po zrale uvaze vynechavame z casovych duvodu vylet do Moskytie (takhle kdyby se to jmenovalo Motylie!), protoze lod jezdi pouze v sobotu a o Vanocich a misto toho zaradime pozdeji Turtuguero v Kostarice, kde nam tou dobou maji klast vejce zdejsi kozatky velke (zelvy, prosim!). Pruvodce pravi, ze prijimaji i dobrovolniky - ptam se zda primo na kladeni vajec?

Nastaly velke presuny. Z Utily lodi zpatky do La Ceiby, odtud do Tegucigalpy, na ktere je zajimave snad jen to, ze je hlavnim mestem. Dusna, spinava, velka a naprosto bez atmosfery. Kazda autobusova spolecnost ma sve nadrazi , a to vzdy na jinem konci mesta, nez ta predchozi, takze je nutno se slozite presouvat. Nahodit bagly, popobehnout, vysoukat bagly na strechu, znova a znova. Je to unavne a namahave, takze clovek po nekolika prestupech snadno ztrati bdelost a dopusti se chyby. Ta moje by se dala nazvat: „Preplatila zebraka“. Zatimco jsme cekali na odjezd jednoho ze spoju, ja jiz v autobuse, Vasek sel koupit vodu. V tu chvili autobus nastartoval a od ridicova sedadle se smerem dozadu vydal muz - zjevne pruvodci. Kazdy mu podal bankovku - ja se svym zrakem tezko urcim jakou, lec stejne na tom nezalezelo, nebot kasu drzi Vasek. Pobizim ho mocnym hlasem k navratu - pruvodci uz stoji nade mnou s natazenou dlani. Vasek naskocil jako vzdy do popojizdejiciho vozu a ja ho pobizim: Zaplat mu, uz ceka! Vaclavovi se pan pruvodci nelibi. Nelibi se mu hrube a neni se co divit, nebot chudak je viditelne postizeny - snad mrtvice, snad obrna. Uznavam, ze na nej neni zrovna liby pohled a navic mu neni rozumet - na druhou stranu je hezke, ze i takovemu daji praci! „Kolik?“ Vasek se otaci po spolucestujicich. Zena na sedadle za nami povzbudive rika: „Dvacet za osobu“. Vasek repta, ale nakonec vtiskne do natazene ruky dve dvacetilempirovky. V zapeti muz vyskoci z rozjizdejiciho se vozu a smerem k nam se vydava dalsi pruvodci ve skoro cistem zlutem triku. Ten prvni byl proste jen zebrak, kteremu ze soucitu kazdy tu jednu korunu dal. My jako bili si jiste muzeme dovolit vic! Litosti nad vlastni pitomosti jsem se az rozplakala... Za blbost se proste plati... Jedeme dal, zarem, vetrem, porad dal. Stoupame do hor. Kaktusy nahradily syte zelene borovice. S postupem cesty zacinaji borovice zloutnout. Kmeny maji u korenu cele ozehnute a trava v sirokem okoli je spalena na popel. Obcas odnekud vyslehne plaminek, jako kdyz u nas v Cechach hori trava u trati. Zvolna se stmiva a plaminky zari do tmy. Obcas k nam vitr zavane vuni horici pryskyrice. Hori lesy. Uz padla definitivne tma a po ubocich hor se plazi nekolikakilometrovi ohnivy hadi. Tenka ohniva struzka kopiruje krajinu a pripomina Velkou cinskou zed. Je to hodne dramaticky pohled - domorodce ale nechava zcela vklidu. Hori - dohori. Jedeme dal. Po probdele noci nasleduje hranice. Vitejte v Nicarague!

Prvni dobrodruzstvi ve meste Masaya je opet hledani bankomatu na MasterCard, behem nehoz jsme si slusne prohledli mesto, stihli se ubytovat a navstivili mistni Mercado Municipal. Protoze transakce se nakonec podarila, doslo k Vaskove zoufalstvi i na nakupy. Zdejsi „mercado“ je totiz povestne vyrobky z kuze, a to ne ledajake, ale predevsim krokodyli, hadi a zabi! Prosila a hrozila jsem tak dlouho a urputne, az jsem si jednu krasnou krokodyli kabelku smela koupit. Nakonec kazda zena v mem veku by mela mit strevicky z hadi kuze, cincilovy kozich a krokodyli kabelku...

Rano jsme vyrazili na zdejsi peti-vulcan Masaya - Nindiri. Jeden z peti krateru je dosud cinny a vali se z nej oblaka sirneho dymu. V davnych dobach sem hazeli Spanele do zhave lavy mlade domorode zeny, aby odvratili hrozbu pekla.

Z vrcholu dalsiho kuzelu je krasny rozhled po cele oblasti vcetne jezer Masaya a Nicaragua. Jen slibovani papousci zmizeli - vyhnal je jeden ze silnejsich psouku vulkanu.

Z Masaye jsme se premistili do San Jorge na brehu jezera Lago de Nicaragua, ktere lze bez nadsazky oznacit za sladkovodni more. Dokonce i zraloci se zde udajne vyskytuji (posledmi byl ovsem spatren - nikdo uz se nepamatuje kdy). Trajekt nas zavezl na ostrov Ometepe, tvoreny dvema sopkami.

Kuzel sopky Conception je naprosto dokonaly svym tvarem a dosahuje vysky 1.600 m. Uchvatny pohled. Usadili jsme se ve vesnicce Altagracia a ihned zacli planovat na dalsi den vystup na druhou ze sopek - Maderas, ktera ma ve svem krateru jezirko. Informace o odjezdu potrebneho autobusu byly: v nedeli zadny nejede, protoze prsi, zadny nejede, jede v pet rano,v pet tricet, v deset... Sasa nechtela riskovat, takze v pet stojim na pustem namesti sam s tim, ze se sejdeme pobliz farmy Finca Magdalena ve dve odpoledne a prohlednem si blizke petroglyfy. Autobus v 5:30 mne popovezl tri km a pak ukazal na cestu, vypadajici jako vjezd do dvora. To je hlavni silnice na druhou cast ostrova. Vubec se nedivim, ze tu nic nejezdi - je to spis koryto reky... Jedine auto, ktere za dopoledne behem meho pochodu projelo prave, kdyz jsem si kupoval vodu. Caramba! Uz je jasne, ze sedmihodinovou turu nemohu stihmout - navic je straslive vedro. U jednoho staveni jsem se zeptal, jestli ten osedlany konik by se dal pujcit. Samozrejme za par cordobas dal. Ani se neptali, jestli umim jezdit - tady je to samozrejme. Vyslali i synka, ktery mi ukazal dalsi petroglyfy (jsou to vlastne velke kameny, kterych je tu vsude spousta, ale na techto jsou vytesane spatme citelme obrazky). Bez nej bych je skutecne nenasel. Konik byl naprosto skvely, poslouchal temer na myslenku. Stacilo jenom nepatrne pohmout oprati a uz klusal, cvalal... Kdyz jsem nakonec jel tryskem po okraji plaze, pripadal jsem si jako opravdovy cowboy. Jenom skoda, ze to nikdo nevidel! Se Sasou jsme se nakonec sesli a prohledli i druhe petroglyfy. Mnohem zajimavejsi byli ale velci modri papousci „uraca“, kterych je tu vsude plno.

Z ostrova jsme se uz bez vetsiho vzruseni presunuli na hranice s Costa Ricou. Zde se sice nic neplati, ale pruvodce tentokrat nelhal, kdyz radil obrnit se trpelivosti... Uplatkarstvi za prednostni vyrizeni jsme odmitli podporovat. Vecer uz jsme ulehali v horske vesnici, pripominajici Pec pod Snezkou, ktera se jmenuje Monte Verde. Jen misto sjezdovek tu maji dzungli a misto vleku lana, natazena mezi a nad vrcholky stromu, visute mosty a vyvysene plosiny. To vse slouzi k tomu, abychom si mohli hned druhy den za nekrestansky poplatek vyzkouset svisteni nad korunami stromu.

Zabava je to o to adrenalinovatejsi, ze kladka, na ktere se clovek veze, nema brzdu! Jediny zpusob brzdeni je vychylenim se do strany, takze trmen kladky drhne o lano. Ale i kdyz nebrzdite, personal Vas dobrzdi na cilove plosine. Naopak, kdyz brzdite moc, nezbyva Vam pak nic jineho, nez do cile doruckovat. Projeli jsme 11 takovych useku v celkove delce pres dva km, nejdelsi mel 450 m! Velka rychlost az 200 m nad dzungli je skutecne zazitkem, ale na pozorovami zvere je to trochu moc velky svunk. Nelitovali jsme - byli jsme nadseni. Kdyz jsme pak jeste na zaver pri prochazce po mostech konecne uvideli temer bajneho ptaka quetzala na pouhych 10 m a jeste nam 10 sekund zapozoval na foto, byli jsme v sedmem nebi.

Predposledni aktivitou nasi cesty je navsteva Narodniho parku Tortugero, kde prave touto dobou maji klast vejce „tortugas“ - zelvy.

Kdyz kladou vejce, pry pri tom usilovne placou. Cesta je dost strastiplna, jako obvykle. Pocasi se meni kazdych deset minut. Je vlhko a horko, chvilemi prazi slunce a chvilemi prsi. Monzuny nas prece jenom dostaly! Ulovila jsem paradni chripku, tece mi z oci i z nosu, ale kvuli zelvam se premuzu. Nejdriv jedeme nudne autobusem, potom druhym, tretim. Nakonec lodi „Bananero“ po rece Rio Tortugero az k mori. Tady jsou malebne zatociny, zarostle palmami a kapradim, v zelenem priseri lezi na bahnitem brehu krokodyl. Vesnicka je ale jako obvykle uplne mrtva. Nikde clovicka! Domek profesionalniho zelviho pruvodce ma petlici a velky zamek.“Mozna je na pohrbu?“ O dve ulicky dal na travnatem placku opravdu probiha pohreb. Hloucek domorodcu se zajmem pozoruje, jak do pul tela nahy chlap s cigarem v koutku ust lije beton do nohou osalovaneho nahrobku. Vedle stoji vysoka zena v bile bluze se zpevnikem v ruce a predrikava. Tri postarsi cerne zpevacky fistuli vyzpevuji: „When the circle were unbroken, bye and bye and bye...“

Jit na zelvy je jako jit na houby - nekdy jsou, jindy ne. Jenze zelvy se hledaji v noci s baterkou, a i kdyz domorody pruvodce zna mista, dnes nepripluly. Mozna je taky odradil dest, ktery nam steka po tvarich jako jejich slzy. Po dvou hodinach patrani vzdavame a vracime se do ubikace. Nejzajimavejsim zazitkem vyletu se tak stava prujezd bananovou finkou - sklizen bananu a jejich zpracovani az po konecne baleni do znamych krabic.

Rano se vracime s neporizenou do San Jose. Je to velke a nepratelske mesto. Vysoke ceny, vysoka zlocinnost. Spousta zebraku, kapsaru, prostitutek. U vchodu do Mercado Central lezi mlada zena, zjevne v epileptickem zachvatu. Lide ji nevzrusene prekracuji. Jungle se nam zdala mnohem pratelstejsi a mene nebezpecna.

Uplne posledni akci nasi vypravy do Stredni Ameriky je vulkan Poas. Puvodne naplanovany vulkan Arenal jsme na zaklade informaci ostatnich cestovatelu nahradili prave timto. Arenal je sice aktivni, ale nesmi se na nej a cim bliz k nemu, tim mene je toho videt. Zhavou lavu, vytekajici z jeho vrcholu lze pozorovat pouze ze severu, v noci a pokud nejsou mraky. To ted samozrejme jsou. Na Poas se da dojet ze San Jose autobusem temer az na vrchol. Je take aktivni, naposled se ozval vetsi erupci v r. 1990. V soucasne dobe, kdyz vitr misty rozfouka mraky, je mozno zrit modrozelene jezirko v jeho krateru a sirne pary vystupujici z caldery na jeho okraji. V okolnim krateru pak nekolik fumarol, nad nimiz se na skale tvori druzy siry. Ale to vsechno jenom na kratky okamzik, nebot v teto vysce 2.600 m je pocasi velmi nestale. Vitr, dest, mraky, cas od casu i slunicko. Jezero v druhem krateru se nam ani po hodinovem cekani nepodarilo byt by jen spatrit. Priroda nam zkratka nespolupracuje.

Protoze tento internet je konecne levny a rychly (obvykle byva pravidlem, ze cim drazsi, tim pomalejsi), jeste zodpovime nekolikrat opakovane dotazy. Belize jsme vynechali zcela zamerne, protoze nejzajimavejsi je tam potapeni na koralovem utesu, ktere je vsak v podstate uplne stejne a daleko levnejsi v Hondurasu. San Salvador nebyl v nasi trase. Navic do obou zemi jsou treba viza, ktera jsou pomerne draha a jejich vyrizeni trva dlouho, protoze nemaji zastupitelske urady v Ceske republice.

Po navratu, jakmile se oklepeme a vyresime problemy, ktere behem nasi nepritomnosti jiste nastaly, zaradime jako posledni prizpevek reportaze rekapitulaci nasi cesty. Pro pripadne nasledovniky budou jiste zajimave informace o nakladech v jednotlivych zemich a pod.

Cesta trvala 45 dní, z toho v jednotlivých zemích – zaokrouhlené náklady na osobu a den obsahují jídlo, pití, přepravu (vyjma letenek), ubytování, vstupy, Internet a drobné nutné nákupy (rozpadlé brýle apod.), údaje v závorce viz. níže – počet noclehů v levných ubytovacích zařízeních pod střechou – ve vlastním stanu – kurz je váženým průměrem všech výměn.

země	dní	USD/os. a den	„hotel“	stan	prům. kurz za 1 USD
Mexiko	15	24	3	12	10,69 peso
Guatemala	11	22	8	2	7,82 quetzalů
Honduras	9	27 (20)	8	1	17,93 lempirů
Nicaragua	3	21 (18)	3	–	15,37 cordobas
Kostarika	5	34 (29)	3	2	421,9 colonů
přesun	2	(13)	letadlo

Údaje v závorce jsou náklady v
• Hondurasu bez potápění (60 USD/4 ponory), které je však jednou z nejzajímavějších
věcí zde
• Nicaragui bez vstupních a výstupních poplatků 9 USD, které vzhledem ke krátkému
pobytu jinak zkreslují „životní náklady“
• Kostarice bez odletového poplatku 26 USD, který by obdobně naběhl i v jiné zemi odletu
• přesunu – výše zmíněný poplatek

Chybějící nocleh v Guatemale je na zemi v hospodě po zavření. Spoje, které by se daly využít k přesunu a zároveň spaní v oblasti nejsou.

Kompletní náklady na osobu vč. letenek, pojištění, léků atd. a několika drobných dárků dosáhly 58.000 Kč!, což bylo o čtvrtinu více oproti rozpočtu. Ve všech zemích je dráže, než byly informace dostupných zdrojů (zejména „čerstvý“ průvodce Lonely Planet, lidé, kteří zde v poslední době byli...). Největší nárůst oproti informacím byl v Guatemale (téměř na dvojnásobek).

Několik informací pro další cestovatele, kteří o podobné cestě uvažují:

Cestovatelskou náročnost bych označil při znalosti španělštiny číslem 3 na 7-mi stupňové stupnici, kde 1=velmi snadná. Angličtinu lze využít jen velmi omezeně, navíc té karibské by nerozuměl asi ani rodilý Angličan! Komplikací je neexistence jízdních řádů v Hondurasu i Nicaragui a pouze sporadická v Guatemale a Kostarice. Obecně také platí, že některá zajímavá místa jsou hromadnou dopravou nedostupná popř. jen obtížně a ne každý den. Mimo hlavní tahy úzké prašné silnice dovolují průměrnou rychlost jen kolem 10–20 km/hod. Železnice, pokud dosud existují, fungují pouze jako rarita. Levné masité a ostré jídlo i balenou vodu lze dostat téměř všude. Ubytování na různé úrovni kvalitou i cenou lze snadno sehnat. Mimo Mexiko oficiální kempy prakticky nejsou, tu a tam lze použít trávník u hotelu. Na několika místech obtěžují komáři, ale ne o mnoho víc než v jižních Čechách. (Tedy na konci suchého období.) Ani fyzická náročnost není extrémní. Problém mohou působit časté změny klimatu při přesunech (vlhko/sucho, vedro/zima ve všech kombinacích). Náročnější jsou pouze výstupy na některé vulkány (Conception, San Pedro...), kde je značné převýšení doplněno i značnou strmostí. Největší kriminalita a tím nebezpečí komplikací je ve velkoměstech, při boji s bandity na venkově je policie a armáda celkem úspěšná, přesto v noci jsou některé silnice stále nebezpečné a tudíž autobusy nejezdí. Lidé jsou příjemní, ochotní a nevtíraví, leč většinou považují každého bílého za bohatého Američana. Na mnoha místech (vstupy) jsou také dvojí velmi odlišné ceny. Bankomatů není mnoho a většinou jen na VISA, výjimkou je Kostarika. Ve městech, na hranicích a v turistických oblastech lze dolary snadno vyměnit, pouze někde neberou 100 USD bankovky. Internet lze na většině míst také najít, ale obvykle zavírají již mezi 19 až 21 hod. Elektřina je zde 120V/60Hz, americké zástrčky. Styk je bezvízový, žádné očkování není vyžadováno, minimálně žloutenka se však doporučuje a Delagil 2 tbl 1× týdně preventivně jako antimalarikum. Protiprůjmové léky určitě s sebou, jejich potřeba většinou nastane. Jakémukoliv, byť by nechtěnému, kontaktu s korály je lépe se vyhnout, proti otravě jsme nenašli účinnou mast ani tabletku.