Madagaskar Underground
Madagascar Underground
TAK jsme tady! Kde? Na Madagaskaru! Proč? Protože jsme tam ještě nikdy nebyli! Tahle země patří k nejchudším státům světa co do ekonomiky, ale nabízí úžasné bohatství přírody, flóry a fauny! Spoustu Národních parků a v nich samozřejmě lemury všech barev a velikostí, chameleony od pidi do maxi, endemitní šelmičku fosa... Taky baobaby, orchideje, masožravky... To přece musí zlákat každého! Po šestatřiceti hodinách putování (Praha-Videň vlakem, dále už letecky Vídeň - Istanbul, Istanbul-Mauricius, Mauricius - Antanarivo) jsme dospěli k cíli - tedy vlastně na start naší letošní výpravy! Máme rádi výzvy, tudíž žádný taxík - z letiště do města rozhodně hromadnou dopravou! Hodně hromadnou! Minibusy jezdí bez jízdního řádu a narvané už od první zastávky, doma by nás s našimi velkými batohy rovnou vyloučili z přepravy, ale tady se na nás usmívají i ti, které jsme báglem praštili po hlavě či přimáčkli ke stěně! Navíc bylo nutno 3x přesedat a zjistit, kde vlastně jsme, je to složité... Hodně složité, protože na Madagaskaru se mluví francouzsky a malgašsky! Z prvního jazyka umím jen "Život je pes" a "Za vším hledej ženu", což mi momentálně moc nepomůže, malgašsky zatím jen "Eeeh"... Nicméně už v sedm večer jsme dorazili do objednaného hostýlku "Madagascar Underground", kde je vše jak inzerováno - tj. "underground"! Slovo "bungalov" má tady zřejmě jiný význam než u nás - ubytování bych nazvala možná osobité, kreativní, excentrické..? Stěny z nehoblovaných prken a z "ložnice" průhled napřímo do "koupelny" futrem bez dveří v intimním provedení "tři v jednom", ale postýlka čistá a moskytiéra bez děr - co byste taky chtěli za 350 Kč? Upřímně řečeno Antananarivo nepatří z hlediska cestovního ruchu k zrovna atraktivním městům, na památky je docela chudé! Za zmínku snad stojí královnin palác na pahorku Analamanga, i když i ten už je vlastně nepůvodní, po velkém požáru v r. 1995 v permanentní rekonstrukci... My si obecně vzato na velká města moc nepotrpíme, hned zítra vyrazíme do terénu!
Anti-Srabe
Ráno jsme vyrazili do terénu, v jediné místní prodejně outdoor potřeb jsme sice nesehnali kartuš k vařiči, zato jsme byli dotlačeni k nákupu vodního filtru (děsně drahý, ale prý se stokrát vyplatí) a návdavkem získali mraky informací a doporučení od majitele Didiera, včetně toho, že nám objednal na ráno jízdenky na autobus do Antsirabe - poslední dvě místa! Cotisse je nóbl firma, máme místenky (i když každý jinde), v osm ráno vyrážíme! Cílové město překřtil Vašek na Anti-Srabe, uvidíme, jak bude příhodné! Už po pár kilometrech krajina ryze zemědělská, všude malebné dvoukoláky, tažené krávami zebu, políčka, ženské s obrovskými náklady ledabyle navršenými na hlavě... O půl třetí jsme na místě, ale ouha - návazný spoj pojede až zítra ráno, což je blbé, protože ve městě není lautr co dělat! A už je tady, už se šmrdolí! Kdo? Přece fiškus z cestovní agentury! Všechno umíme, všechno zařídíme! Tak kam by panstvo rádo? Aha, jistě, uděláme rozpočet, tak a tak plus tohle a onohle: suma sumárum pět a půl milionu za osobu! Ale je to komplet ??! No nic - zvedáme se! "Ale no tak, přátelé, přece jsme lidi - nějak to vymyslíme!" A už žhaví tlačítkové telefony, malgaština je rychlá a tvrdá, nerozumíme zhola nic... A už je to tady, mají ještě jednoho zájemce, dáme to dohromady a cena bude o moc lepší! Jen musíme vyrazit ještě dnes večer, pojedeme přes noc domorodým busem "taxi brousse"! Tamten zájemce spěchá, musí chytit letadlo... Ach jo - tak jo! Chceme plavbu na piroze na řece Tsiribihina a pak NP Tsingy de Bemahara, kam se jinak než džípem nedostaneme - a to je sakra drahé! Tedy, takovou jízdu by ocenil i Tarantino! Temná noc, silnice jako pole po hluboké orbě, dusno, vedro! V polovině cesty se mění brzdové destičky - jen tak, za pochodu! Řidič a průvodčí si v poslední části cesty mění místo u volantu - za jízdy! Do Miandrivazo jsme dojeli o půl třetí ráno, do noclehu nás téměř dovlekli "na andělíčka" a v sedm ráno startujeme k řece... Spi rychle, drahoušku!
Po řece Tsiribihina
Ráno v sedm se somnambulně potácíme na snídani, z jídelny se ozývá nelidský řev: "Where Is my guide, my guide, uááá!" Je to ONA! Naše spolucestující! Neuvěřitelná kombinace - narozená v Rusku, žijící v New Yorku, těžká autistka! To bude sakra jízda! Křestním jménem Anna, krycím Viktorka (co ta Viktorka u toho splavu tak vříská)... Jedeme k řece. Konvoj se rozrostl o další pirogu, na které pluje belgicko-italský manželský pár Marlen a Tony. Jsou zkušení a milí. "A na té piroze jsou záchody?" Ptá se slečna Aňutka bezelstně... Poplujeme tři dny, budeme kempovat na březích řeky - romantika! Jak pro koho! První noc táboříme u vodopádu, po večeři ležíme na písku u vody, koukáme na hvězdnaté nebe a život je krásný! Jen Viktorka se ztratila při návratu z toalety ve křoví, opět neartikulovaně vříská! Jinak dobrý...
Ráno musíme vstát brzy, čeká nás celodenní plavba! Řeka Tsiribihina protéká nížinou a je dost široká, sto metrů i víc, ale v tomhle ročním období má málo vody, občas jsme najeli na písčinu i uprostřed proudu a jednou jsme se skoro převrhli! Piroga je dlabanka, je pěkně těžká a kdybychom se udělali, všechno vezme proud! Foťáky, doklady, vybavení... Nakonec jsme to ustáli, už zase pohoda, klídek, tabáček! Na březích rákosové chaloupky, ženské perou prádlo, nahaté děti se cachtají v blátě, smějí se a mávají... Jen zvířata žádná, občas volavka nebo kormorán - není sezóna...
Viktorka u večeře kvílí jako vzdorovité dítě, že nejí zeleninu a chce kuře! Kuře není! Proč? Zkouším to po dobrém: "Protože kuřátka v řece nežijí, Andulko!" Pochopila - není přece blbá! S tím kuřetem jsem ale neměla pravdu - po poledni jsme minuli další pirogu se dvěma Frantíky a jednou slepicí! Taková živá konzerva je velmi praktická! Viktorka na lodi ani moc nezlobí, vypráví o rodině. Tatínek hraje na akordeon v romském baru a ona už ruský moc neumí! Já ano? Můžu ji něco zazpívat v originále? Kromě Kaťuši, která se mi přece jen zdála moc profláknutá umím jen "Píseň frontového letce" (2.světová) a Anna je nadšená! Plujeme až do tmy a táboříme na písečné kose, dohnali jsme ty dva Francouze - mají ji k večeři (tu slepici)!
Tsingy de Bemahara
Třetí den na vodě už plujeme jen asi hodinu, u přívozu už na osazenstvo dalších dvou lodí čeká džíp, ten náš přijel až po jeden a půl hodině a byli jsme dost nervózní, jestli se na nás nezapomnělo, ale nakonec zase O.K. Do Bekopaky to máme něco přes sto km, řidič Roland to odhaduje na pět hodin jízdy! Bez džípu by to vůbec nešlo, 4x4 to zvládá jen tak tak, lepší by bylo aspoň 6x6, nejlíp vojenský Pandur nebo lehký tank - možná značky Sherman? Navíc nás čekají ještě dva přívozy přes řeky Tsiribihina a Manambato, které nám leží v cestě… Dorazili jsme o půl deváté večer, vymlácení a zaprášení - pro dnešek to stačí! Zítra konečně uvidíme lemury!
NP Tsingy de Bemahara je proslulé jako "kamenný les"! Když se rozpadal superkontinent Gondwana a moře ustoupilo, zůstaly ostré vápencové útvary - škrapy a vytvořily unikátní krasovou lokalitu, dneska zapsanou v UNESCO! V okolním lese i mezi skalami žijí lemuři sifaka a v tomhle období mají právě mladé! Na jednom stromě jich zrovna visí celý chumel, houpají se mámě na ocase a kočkují se! O kus dál jsem se trochu opozdila a najednou vidím, jak další lemuři sjíždějí z kamenné jehly jako po skluzavce, jeden za druhým, celá tlupa! To překvapilo i našeho průvodce - prý to ještě neviděl!
Pak už lezeme na skály my... Je to trochu náročnější, než jsme čekali, máme sedáky s karabinami, občas se musíme přicvaknout na lano a jednou přijde na řadu i visutý most. Není to nebezpečné, ale v tom vedru dá docela zabrat! Mysleli jsme si, že čtyřhodinová prohlídka je dost málo, ale ono to fakt stačí až dost! Paráda! Večer ještě krátká noční procházka kolem vesnice, viděli jsme i pár drobounkých "myších" lemurků, ale slušnou fotku jsme nepořídili - jsou mrňaví, plaší a hrozně rychlí, skáčou jako veverky! Zato hned několik moc pěkných chameleonů - ti vám postojí ochotně! Každopádně - za tu štrapáci to (aspoň nám) stálo!
Cestou necestou
Cestovat po Madagaskaru vyžaduje spoustu času, trpělivosti i zdravotní odolnosti! V podstatě každá trasa z bodu A do bodu B trvá 10-12 hodin, a probíhá formou hvězdicové výpravy! Ke každému bodu zájmu (např. NP) musíte připočítat jeden celý den na příjezd a další na odjezd! Z Bekopaky teď jedeme do Morondavy, odtud zpátky do Antsirabe a konečně, doufejme už třetí den dorazíme do Fianarantsoa poblíž vyhlášeného NP Ranomafana. Krajina je sice půvabná a žánrové obrázky vesničanů na kárkách, tažených kravkami zebu barvité, ale na celý den až tolik vzrušení nepřináší!
Často potkáváme i docela malé děti s nákladem dřeva nebo obilí na hlavách. Na hlavě se nosí vůbec všechno, je praktické mít obě ruce volné a podporuje to správné držení těla!
"Polední pauza"
Při průjezdu vesnicemi autobus občas zastaví a hned se k němu ze všech stran hrnou ženy a děti s nabídkou ovoce, zeleniny, smažených koblížků (ale třeba i kobylek)… Nabízí se občerstvení: čerstvě smažené kuřátko nebo slaďoučké mango… Smlouvání je nutnost!
Místní mají často minimální představu o hodnotě peněz v zahraničí – v jejich pojetí je každý bílý rovnou milionář! Přestřelí s přehledem o dvě desetinné čárky, tisíc dolarů a tisíc ariarů jim přijde skoro totéž!
"Alej baobabů"
V téhle oblasti roste spousta baobabů, i jen za jízdy jich vidíme hodně, ale zlatý hřeb tady samozřejmě je proslavená "Alej baobabů"! Těch úchvatných fotek stromů - velikánů v zapadajícím slunci je plný internet! Na romantiku zapomeňte! Je to hotová Matějská! Mraky aut, rikšů a hlavně turistů, kteří jeden přes druhého pózují uprostřed cesty, nejlépe ve výskoku, případně s "laškovným" véčkem u oka, nejdřív fotí on jí, potom ona jeho, jedna dvojice druhou navzájem - pořídit čistou a malebnou fotku je o nervy! A ani ten západ slunce nám nebyl dopřán - v tuhle roční dobu zapadá sluníčko souběžně s alejí, tedy bokem! Že by to spravil Photoshop ???
Ranomafana
NP Ranomafana je deštný prales pod záštitou UNESCO. Mají tady hned několik druhů lemurů - hnědé, červené a hlavně zdejší specialitu, lemura zlatého. Největší zdejší chameleon má 60 cm, ale toho jsme neviděli! Zato toho nejmenšího, listového, hned několikrát! Lemurů spousty, ale fotit je se nám moc nedaří, houpají se v nejvyšších korunách stromů, lstivě proti světlu a skáčou jako blechy! Nejobvyklejší varianty jsou zadky s tlustými huňatými ocasy, lupení přes obličej, hlava za kmenem... Průvodcům jsem problém vysvětlila stručně: "No face - no foto"! Na mobil to tedy rozhodně není! Naše foťáky zvládnou leccos, ale Hubbleův teleskop holt nenahradí! Na odpoledním treku nás chytil déšť, holt deštný prales, ale nevadí, hlavně že spíme v suchu! NP má tábořiště (5.000 ar/noc), na plácku osm přístřešků se střechou z vlnitého plechu, tam si můžeme postavit stan! I tady jsme zjevně exoti, bílí přijedou taxíkem, oddusají tříhodinovou trasu a hajdy zpátky do města...
My jsme si dali druhý den ještě jednu trasu, tu šestihodinovou. Mohlo by se to zdát málo, ale prales nemá parkovou úpravu, je to pořád z kopce do kopce, mezi křovisky, lianami a šlahouny porostu, je dusno, vlhko... Viděli jsme dost - včetně vzácných lemurů Indri Indri - i když za každou takovou fotkou stála spousta potu, škrábanců a pokažených snímků...
Autoservis vrakoviště
O půl druhé se zase spustil déšť, nejspíš je to tu pravidlem... Nejvyšší čas na návrat! Ochotná slečna z recepce komusi zavolala, za deset minut nám zastavil "taxi brousse" a celou cestu v hustém lijáku nás dovezl zpátky do města. Leje jako z konve, naštěstí přímo proti autobusáku hotýlek "jedno jaký", přeběhli jsme těch pár metrů a jsme "durch", ale umístění skvělé - bude se hodit, až budeme časně ráno pokračovat v cestě! Rovnou jsme si koupili lístky do Ranohiry, odkud se startuje do NP Isalo - zase jednoho z těch nejznámějších a nejoblíbenějších! Navečer bychom tam měli být! Měli... Zprvu to šlo moc dobře, tahle silnice je zatím asi nejlepší, kterou jsme jeli! Před polednem jsme v Ambalavao - a zajíždíme na vrakoviště! Ne, není to hřbitov našich nadějí, je to AUTOSERVIS! Náš motor je MOC nemocný! No nic - rozebereme, podíváme se, zvážíme... Opravy se provádějí zásadně, až když to nejede, systémem "Vrazíme tam nejt a necháme to bejt!" Rozebrali, složili - nenastartovali... Tak znova! Ne? Hlavně v klidu, Mora mora... Po čtyřech hodinách motor bez zjevné příčiny naskočil a můžeme pokračovat v krasojízdě! Do tmy to nestihneme, ale stejně - je to FURT DOBRÝ!
Ilakaka
Dnes máme smaragdový den - jedeme do dolů! Ilakaka je jen asi 25 km od Ranohiry a donedávna to bylo městečko jako vystřižené z dob "zlaté horečky" na Yukonu! Bohaté a nebezpečné, chlapi chodili za bílého dne s puškami a o rvačky i loupeže nebyla nouze! Turistické autobusy tady prý projížděly zvýšenou rychlosti se zataženými okny... Dnes už to tak divoké není, i když už před polednem jsme zaznamenali pár opilců a podivných existencí! My chceme na exkurzi do smaragdových dolů, kterou nabízí firma Colorline - za pouhých 12.000 ar/os. To si nemůžeme nechat ujít! Všechno šlo až kupodivu snadno, manažer Mohammad se jen zeptal, máme-li vlastní auto (nemáme), nechal přistavit firemní a odjeli jsme kousek za město do měsíční krajiny. Haldy rudé hlíny a opuštěné těžební jámy, v té nejnovější pracuje v poledním slunci asi dvacítka kopáčů! Stojí na stupních, vytesaných do stěny jámy a v synchronním rytmu, všichni v tempu vyhazují hlínu na povrch!
Úplně dole v jámě další parta plní hlínu do pytlů a posílá je nahoru. Všechno pěkně ručně, žádná mechanizace! Nevadíme jim, naopak se na nás zubí a všelijak pokřikují, jsou rádi, že mají práci! Za tu raubírnu cca šest hodin denně dostávají 10.000 ar/den! Neuvěřitelné! Donedávna to prý bylo jen 5.000 ar.! Obrovský zážitek!
Na kraji města zase scénky jako z nabídky cestovní kanceláře! Vodu si užívají všechny věkové kategorie – děti se vydovádí, ženské se věnují osobní hygieně a hlavně neustále perou! Všude je plno pestrých hadříků, možná trochu potrhaných, ale zářivě barevných…
Děti jsou rozkošné! Naprosto přirozené, autentické, zvědavé!
Takovéhle čokoládové princátko by mohlo rovnou na přebal nějakého pamlsku!
NP Ishalo
Prožili jsme dva nádherné dny na treku v NP Isalo, jednom z těch nej nej (taky nejdražších). Vstupné do parku, povinný průvodce, nosič a kuchař (v jednom), taxa a komunitní poplatek - pro dvě osoby na dva dny 720.000 (skoro 4.000 Kč při aktuálním kurzu). Ale stálo to za to, absolutní BOMBA! Krajina je úchvatná, všude pískovcové skalní hrady, pestře zbarvené skály, červená, zelená, žlutá... Na planinách nikde kousek stínu, jen sluncem sežehnutá tráva, občas zpestřená "pouštní růží" (Addenium Obessum). Nahoru a dolů v děsném žáru, ale úžasné výhledy!
V poledne najednou zelená oáza, tůňka jako z barvotisku, koupel v průzračné čisté vodě...
Pozdě odpoledne jsme potkali tlupu lemurek kata s mláďátky! Jsou neuvěřitelně maličká, prý tak měsíc stará, tlapičkami jako pavoučíma nožkama se drží matkám na zádech! Nevšímají si nás, v pohodě se můžeme přiblížit hodně blízko - jsou kouzelné!
Navečer jsme dorazili do kempu Namaza, je tu velká německá skupina, ale kupodivu neřvou, jak bývá zvykem, stany mají každý svůj vymezený plácek, nevadíme si... Ještě před večeří jsme přímo nad kuchyní pozorovali několik bílých lemurů, dudka, chameleóna a v dutině stromu velkého hroznýše! Večeře? Opulentní! Na plochém kameni nám prostřeli ubrus, skleničky, příbory... Polévka, hovězí zebu v omáčce s rýží a dezert, smažený banán v čokoládě! Skoro se stydíme - takový luxus! Po všem strádání, kdy jsme třeba dva dny přežívali o sušenkách a vodě je to hotový cestovatelský sen!
Banket v džungli
Ráno opět prostřeno na šutru, banket v džungli! Ještě jsme ani nedojedli a už mezi stany cupitá rodinka lemurů kata, sedli si na skalku přímo proti nám a skvěle pózují, jsou tak blízko, že můžu fotit i na mobil! Po snídani ještě půldenní okruh kaňonem k Modrému a Černému jezírku, přivstali jsme si a jsme tu první - můžeme se vykoupat bez plavek! Po poledni už jen asi hodinová cesta zpátky do vesnice, většinou přes pole v děsném vedru a následuje odpolední siesta! Zítra se zas pohneme dál!
Svéráz dopravy
Toliara je nejjižnější zastávka naší cesty a jízdenky jsme si objednali pro jistotu už v pátek. Tohle kupodivu většinou funguje i u těch obyčejných domorodých "taxi brousse", ví se o vás a počítá se s vámi! Na čestné slovo... Někdy se dokonce dá pořídit i "místenka" na přední sedadlo vedle řidiče, což je největší luxus - nejen, že vidíte dopředu a skrz sklo můžete i fotit (mobilem), ale hlavně vám už na klín nikoho dalšího neposadí! Busík tentokrát vyjel přesně na čas (velmi neobvyklé), silnice slušná - krátce po poledni jsme v Toliaře! Tady už nastává větší "husto", mikrobusy do Ifaty a Mangily jezdí z jiného autobusáku a město je velké, museli jsme si vzít dva šlapací "Puš puše"! Původně mi ten název připomínal anglické "push" a nebyla jsem si jistá, jestli nebudeme muset do kopce tlačit, ale tady se mluví francouzsky - takže správně je "pousse-puusse"! Autobusák narvaný prodejci, rikšy a minibusy (něco jako naše "dvanácettrojka")... "Tady ten pojede teď hned - nastupte si!" Jako kam?! Přece je plno! Ale kdepak! Škatule škatule hejbejte se! Jak to dokázali nechápu, ale sedíme! Batůžky pod bradou, nohy mezi nohama, loket mezi žebry... S pomocí několika přihlížejících se nasadily boční dveře, dál už se otvírat nebudou - cestující by se mohli vysypat! Pro nástup a výstup se používají obě protilehlá okénka, občas i za jízdy! "Nestavíme, ale můžeme vám přibrzdit!" Kéž bych mohla přehánět - není kam! Po necelé hodince intimní spojení pasažérů končí, jsme na místě! Letovisko Mangily je přímo na břehu moře, bungalovy, lodičky - konečně "doopravdická dovolená" ??!
Na pláže
Dneska máme po více než dvacetihodinovém přesunu dovolenou! Tu na zotavenou ??! Bungalov přímo na mořském břehu, jemňoučký písek, průzračně čisté moře - mistr Antonín Důra by označil koupel za vlahou!
Vyjeli jsme si na šnorchlování na oplachtěné piroze s vahadlem, leč loďka je tak úzká, že slovanské boky se do ní napasovaly jen hrubou silou a plachta je sešitá z pytlů od rýže, ale sviští si to překvapivě rychle! Dechberoucí korálová zahrada tady zrovna k vidění není, některé korály jsou dost polámané od kotev lodí, rybky jen menší v obvyklém sortimentu, ale bylo to moc příjemné, slunečné a pohodové...
Odpoledne jsme ještě zašli do zdejší botanické zahrady Reniala Forest, kde prý plot zainvestovala samotná Brigitte Bardot ??! Mají to tu hezké a dozvěděli jsme se dost zajímavého o baobabech - mají jich tu několik druhů, některé docela kuriózně narostlé a taky mají svá jména: čajová konvice, nosorožec a pr... - no prostě... Vyfotili jsme se u toho největšího, s obvodem 13 m a stářím prý okolo 1200 let. Baobab nemá letokruhy, takže se věk těžko určuje (a uhlíková metoda není zdaleka tak přesná, jak se původně myslelo), ale úctyhodné to rozhodně je! Bardotce by se tady jistě líbilo!
Peyrieras Reserve
Po šílené třiadvacetihodinové cestě z Toliary do Ambositry (660 km, dojezd ve tři ráno) pokračujeme druhý den do Antananarivo, kde nás uvítal tropický liják a KROUPY! Zato dneska nádherný den, rezervace Peyrieras je všude výsostně doporučovaná! První dojem příšerný - polorozpadlé klece a voliéry s hustou drátěnou sítí - hrůza! Na to nám stačí půl hodiny, když už jsme se sem trmáceli! Nakonec jsme zůstali dvě hodiny a byli jsme u vytržení! V první voliéře doslova přechameleonováno, jeden nádhernější exemplář za druhým přímo na dosah - ti smaragdové zelení, žlutooranžoví, bizarní nosáč a nakonec i ten největší krasavec - chameleon pardálí! Průvodce nakonec prohlídky ještě sáhl do kapsy, vytáhl krabičku, z krabičky cvrčka - a šup! Je to snad jenom jedna jediná vteřina, během které vystřelí jazyk "chamíka" do vzdálenosti, která se rovná délce jeho těla - a už chroustá! Dokáže prý vyvinout rychlost jazyka až 5 metrů za sekundu!
Nechme stranou, jako co se vlastně tahle "rezervace" tváří, kdysi snad chovná stanice, dnes možná výukové středisko nebo prostě Zoo - zkrátka tohle byste v přírodě nikdy nenafotili! Nejmenšího gekonka velikosti 2,5 cm, dva hroznýše přímo na stříbrném podnose... "Jo, a ještě máme lemury - chtělo by panstvo lemury?" No jasně že chtělo! V lesíku na kopečku za voliérami už je kolega láká na banány! Celek, polodetail, detail... anfas a poloprofil! Prostě pohlednicová záležitost! Jasně - ve volné přírodě by to byl mnohem autentičtější zážitek - ale takovéhle snímky tam nafotíte spíš výjimečně (pokud vůbec)! Nebudeme mlžit - užili jsme si to!
NP Andasibe
NP Andasibe - Mantadia je obrovské území 810 ha pralesa, rozdělené na několik menších NP a rezervací. Nejsme žádní vlčáci, za dva dny jsme stihli jen čtyři z nich??! Rezervace Mitsinjo je vysoce doporučovaná a prý oblíbená dokonce u filmařů z National Geografic, tak snad bude vyhovovat i nám. Místní specialita jsou ti největší lemuři - Indri indri! A zase máme štěstí! Už po necelé hodině jsme narazili na výstavního samce úplně nízko na stromě (obvykle ty chlupaté potvory sídlí vysoko v korunách). Vůbec se nenechal rušit a v pohodě se živil bobulemi!
Bez průvodce a stopaře by je normálně cestovatel či turista těžko hledal. Staří, zkušení průvodci dovedou napodobit lemuří volání dost důvěryhodně, ale ti mladí, nadějní už mají zvukovou smyčku na mobilu??!" Později jsme na Indráče narazili ještě několikrát, ale ti už se neobtěžovali spustit ze svých nadoblačných výšin! Udržet foťák doslova ve verikále s hlavou vyvrácenou do korun třiceti metrových velikánů je fakt těžká disciplína! Lemur si hoví na větvi jako na pohovce, napůl schovaný v listí a když si člověk konečně najde okénko mezi lupením, buď mu podrazí nohy zlovolná lijána, nebo lemur v poslední chvíli hodí zadkem a desetimetrovým skokem plavmo se přenese na další strom! Během těch dvou dnů jsme jich viděli spoustu, taky krásnou rodinku sifaky diademového, hnědé lemury, několik malých gekonů a žabiček, jednu sovičku a jako bonus "roháče" - úžasného rohatého chameleona Parsonova (Calumma parsonii), ve výši očí a na keříku, který se dal obejít kolem dokola! Průvodce nám úslužně ohnul vetvičku s lupenem, která nám kazila záběr...
Sedmnáct mostků
Vašek chce ještě mermomocí vidět tu část NP Mantadia, kam se ale pěšky nedá, je to cca 20 km, máme si prý najmout tuk tuk. Přestože cena je fixní a přemrštěná (160.000??), nikdo jet nechce! Že prý je tam mizerná cesta! Ale když náčelník něco moc chce, odpor je marný! V poledne se přece jen podařilo transport zajistit, jede nás pět! My dva s Vaškem, průvodce Jean Claude, řidič a kluk, co se asi chce popovézt někam cestou, na střeše má nějaká prkýnka... Cesta je zprvu nic moc, ale zažili jsme už horší, pak to teprve začalo! Jsou tu dřevěné mostky a ten kluk je ženista ??! Mostky jsou totiž určené pro dvoustopá vozidla (ideálně jeepy) a tuk tuk je tříkolka! U každého mostku se sundají prkýnka ze střechy a nahradí chybějící střední fošnu! Prkýnka podložit, přeložit, naložit... Počítala jsem to! Bylo jich SEDMNÁCT!!! Těch pár kilometrů jsme jeli 2 a půl hodiny - ale ten zážitek! Už chápeme, proč tohle "rito" nikdo nechtěl!
Konečně v cíli! A zase Indri! Strašně vysoko, skoro v nedohlednu - a právě ZPÍVAJÍ! Lemuří mnohohlas se nese nad korunami stromů, je to úžasné, až jde mráz po zádech! Vydrápali jsme se na kopec, rozhlédli se po krajině a už musíme zpátky, stmívá se brzy! Ještě jsem skoro šlápla na hada! Škrtiče - na Madagaskaru žádní jedovatí hadí nejsou a pro hroznýše jsme přece jenom velké sousto! Ale kdybych mu šlápla na hlavu - asi by moc nadšený nebyl... Jasně - zážitky nemusí být vždycky krásné, hlavně když jsou silné!
Palmarium
Romantika může mít mnoho tváří. Po celodenních přesunech (jako obvykle) jsme navečer dorazili do vesnice Manambato a ráno přejeli lodí kanálem na jezero Ampitabe do rezortu Palmarium. Nemůžeme ho vynechat, i když patří k turisticky nejnavštěvovanějším a tudíž i nejdražším ( a taky nejprofláknutějším) lokalitám Madagaskaru, protože nabízí něco, co ve volné přírodě těžko uvidíme. Je tady příšerně drahý hotel a stejnojmenná "rezervace" - spíš bych to nazvala ZOO Park... Nocleh ve dvoulůžáku tady přijde na třeskutých 220.000 ar (cca 1.200 Kč) oproti běžným 50.000 - to si dovolit nemůžeme a už ze zásady nechceme, ale máme dobrý tip od kamaráda Sallyho na nedaleké bungalovy Fantasia, mnohem levnější a pohodové. JENŽE: Fantasia už nefunguje, od covidu je zavřená! Ale to bychom nebyli Češi! Po krkolomném vyjednávání nám jednu chatku odemkli - není sice tekoucí voda, elektřina a samozřejmě ani signál, ale postýlka je čerstvě povlečená a břeh jezera dvacet kroků! Odhodili jsme batohy a hurá na prohlídku parku. Mají tu hned několik druhů lemurů zase včetně Indriho, žádné klece, zvířata se prostě pohybují volně v lesíku. Průvodce jde skoro na jisto, jednotlivé druhy mají svá území, zvlášť Indri je přísně teritoriální...Lemur hnědý, korunkatý, krásný Vari černobílý... V jednu chvíli jsme se dostali do početné tlupy těch menších, skáčou všude kolem, najednou hop - a už ho má Vašek za krkem! Jasně, je to trochu "opičárna" (i když lemuři jsou jen poloopice??), ale kde jinde bychom je nafotili takhle zblízka?
Ksukol Střihoruký
Zlatý hřeb nastává o půl šesté - jdeme na noční pozorování nejpodivnějšího tvora Madagaskaru - ksukola ocasatého! Tady mu říkají Aye Aye a kurióznější zvíře si dokážete těžko představit. Zuby jako králík, uši jako netopýr a prostředníček jako Střihoruký Edward, jak se píše v průvodci... Ten prostředníček je totiž nejdůležitější a nejstrašidelnější! Strašně dlouhý, tenký a kostnatý jako umrlčí hnátek! Ostatně mezi domorodci byla prý rozšířena pověra, že pokud na někoho ukáže svým dlouhým hubeným prostředníčkem, tak dotyčný zemře. Ale ksukol má jiné starosti a prodrápává jím skořápky kokosáku, aby se dostal k oblíbené potravě. Je to typické noční zvíře a je hodně vzácný (taky hodně ošklivý), v přírodě na něj těžko narazíte. Tady jich mají osm kusů! Hezky to tu mají zařízené. Na plácku v lese lavička, naproti ní reflektor a v rozsoše stromů nastražen kokosák. Chvilku sedíme mlčky a potmě, pak se ozve zvuk jako nebozezem do dřeva a na kokosu se objeví - strašidlo! Úžasné! Jsme tu jen s průvodcem Romeem a jedním dalším průvodcem/osvětlovačem sami a máme to podivné stvoření sami pro sebe celou hodinu! Tichý přízrak jakoby z jiné planety...
Díra po granátu
Jsme v Soanierana a čekáme na loď na ostrov Sv.Marie. V pátek nejela, protože byly vlny. V sobotu taky ne (moc fouká) a v neděli je den Páně - možná v pondělí! Prší, ale neleje - zatím... Blíží se období dešťů. Šli jsme na mši a byl to zážitek! Kostel narvaný k prasknutí, možná 200 lidí, všichni ve svátečním, kněz káže s takovou vehemencí, že by mu záviděl i feldkurát Katz! Káže dlouho, hřímá jako o posledním soudu... Mladá maminka ve vedlejší lavici kojí miminko... Tři zpěvačky v bílých komžích zpívají jakýsi chorál a na závěr mše se vybírají milodary - houby kasička! Rovnou do košů! Tady má církev vážnost! Odpoledne se Vašek ještě vnutil na kohoutí zápasy - ženské přístup nemají a ani mi to nebylo tak moc líto, i když na rozdíl třeba od Filipín tady nejde naštěstí přímo o boj "na život a na smrt"! Hodně se sází, i když malé částky... Ale vášně - jó, ty jsou!
Saint Marie
Nakonec loď v pondělí opravdu jela, oproti "jízdnímu řádu" jen s dvouhodinovým zpožděním. Tedy podle místních vlastně načas. Ze začátku jsme jeli napříč vlnami, docela to házelo a domorodé pasažérky schovávaly hlavičky do klína a tiše štkaly. Personál začal rozdávat barevné kyblíky na blití a naše sousedka, záchranářka z Mnichova se zalykala smíchy. Pak už klídek, nuda a po dvou hodinách přistáváme na ostrově Sainte Marie/Nosa Boraha. Ostrov je hrozně populární v sezóně od června do září, kdy kanálem proplouvají prý doslova stovky keporkaků - bohužel teď už je listopad a velryby dávno odpluly... Pobřeží vroubí kolem dokola jeden hotýlek/bungalov vedle druhého, ale až na dva-tři luxusní nabízejí všechny skoro totéž, je vlastně jedno, který si vybereme. Zklamáním je koupání! Moře čisté, voda teplá - jenže DALEKO! Je tu strašně mělko, člověk se brodí po kolena ve vodě 50 metrů, aby pak přišla pasáž mořských ježků... Zkrátka vodní turistika v praxi! Mají tu "Pirátský hřbitůvek", příjemné, romantické místečko: za mostem je kopeček, na kopečku hrobeček! Náhrobky jsou ovšem datované kolem roku 1830, což je zhruba sto let poté, co piráti ostrov opustili! Navíc ten, na kterém je ta klasická lebka s hnáty patřil - váženému obchodníkovi. Proč tam ten znak vyryli legenda nepraví...
Další pamětihodnost má být palác místní princezny Betty, která proslula hlavně tím, že podepsala smlouvu, v níž ostrov odevzdala pod francouzskou nadvládu. Skoro jsme ho nenašli - oprýskaná, zašlá budova se slepými okny, na dveřích zarezlý visací zámek - jen vchod zdobí z obou stran dva obrovité sloní kly! A to je vlastně všechno. Asi nejsem ten pravý "dovolenkový" typ, chybí mi akce... Kdyby tak byly velryby!
Toamasina, Ivoloina a cestářky
Překvapivě cesta lodí zpátky do Soanierany (byť s odjezdem ve tři ráno) i návazný autobus firmy Gasikara do Toamasiny proběhl tentokrát naprosto bez problémů. Dokonce se nám podařilo z místní pošty odesla pohlednici pro mého syna Kubu, který si minulý rok stěžoval, že on-line pohlednice je neosobní a tudíž bezcenná! Tahle tedy nesporně cenu měla, přinejmenším ve smyslu nasazení všech aktérů! Ono takové odeslání pohlednice je komplikovaná záležitost, hlavně KAM má chudák úřednice nalepit všechny ty známky, když je ta Evropa tak daleko?! Dvě pracovnice daly hlavy dohromady, následně přivolaly vedoucí směny a problém vyřešily! Místo těch šesti malých známek dají jednu velkou a jednu malou, v součtu by to mělo klapnout!
ZooPark a výukové centrum Ivoloina je s taxi brousse od Toamasiny vzdálený asi 30 km - a zbytek co bys pěšky ušel (cca 4 km). Cesta vede podél řeky, podél břehu stojí desítky přístřešků a pod nimi pracují cestářky - štěrkařky! Hodinu za hodinou, den za dnem, většinu života kladivem roztoukají větší šutry na drobnější štěrk! Některé už mají z monotóního pohybu palec pravé ruky zdeformovaný jako ta "palečnice" v pohádce - plochý a rozpláclý! Většina se na nás zubí, ochotně zapózuje... Taková typicky ženská, nenáročná práce...
Na zpáteční cestě jsem se v kiosku ve vsi seznámili s osmdesátiletou babkou, která mluvila plynně anglicky a německy, prý vystudovala agronomii ve východním Německu a dokonce byla i v Praze! Ke kulatinám si od rodiny vyžádala jako dátrek elektrokolo...
Ivoloina nás po pravdě trochu zklamala, i když procházka po parku s opravdu zasvěceným komentářem průvodce byla rozhodně přínosná - ale jinak tu mají zvířata zabavená na černém trhu, lemury v klecích s hustým pletivem a dojem je spíš smutný. Jen ten chameleon, který se Vaškovi o vlatní vůli usadil rovnou na hlavě byl "navolno"...
Ankarafatsika
Do našeho už opravdu posledního NP Ankarafatsika to máme třeskutých 450 km (asi jako na Mars??), ale jedeme tou nejluxusnější možnou VIP dopravou společnosti Cotisse! Sice mi hned od začátku teče voda z klimatizace na záda i plyšové sedadlo, ale zato máme WiFi! Za jízdy! Nevídané, neslýchané! Silnice skoro slušná, krajina nádherná - jsme tam coby dup! Tolik kilometrů za jedenáct hodin jízdy je tady na hranici báchorky! V tomhle NP mají sifaky - jmenovitě ty Coqerelovy, a ty patří do skupiny tanečníků! Potom, co jsme na YouTube viděli to úchvatné video od National Geografic, kde předvádějí svoje passo double, strašně si přejeme zažít tu Star Dance taky! Sifaky občas sestoupí na zem a pohybují se po zadních, navíc bokem - je to komické a kuriózní... Bohužel občas je občas a ta zvířata nemají žádnou disciplínu! Viděli jsme hned dvě početné tlupy, které se houpaly ve větvích, krmily se mangem a slupky nám házely na hlavu - ale na zem se jim zkrátka nechtělo.
Ještě že zdejší malebný kaňon nezklamal. Krásné pískovcové skály v odstínech od temně rudé přes okrovou a růžovou za hodinovou štrapáci v poledním slunci stály. Sifaky nás sice zklamaly, ale jedním zvířecím zážitkem mne přesto Ankarafatsika obdarovala! Když jsem se ve čtyři ráno s čelovkou na hlavě ploužila na WC a úlevně dosedla, zpoza mísy se vyplazil HAD! Krásně smaragdově zelený, asi 1,5 metrů dlouhý, ale tenký... To je dobrá zpráva, škrtič to nebude! Přitáhla jsem kolena k bradě a jen doufala, že se hádě neuloží ve dveřích a neodřízne mi únikovou cestu! Zvedl hlavičku, zakmital jazýčkem a vláčně se odvlnil do škvíry mezi futry... Škoda, že jsem si místo toaleťáku nevzala na WC mobil - mohla to být pěkná dokumentační fotečka ...
Domů, pane Berka!
TAK už jsme spotřebovali poslední kapku repelentu i after bite, velitel spravedlivě rozdělil posledních pět koleček uheráku, sedíme na letišti v Antananarivo a čechráme si peří k odletu (tentokrát nikoli do teplých krajin)! Domov ale zahřeje TAK jako TAK!
Na úplný závěr - OBROVSKÉ DÍKY Ivanovi Šimůnkovi z Turistického akademického klubu Praha, který prostřednictvím WhatsAppu s velikým nasazením a péčí zprostředkovával po celou naši cestu ukládání příspěvků na náš FB, korigoval nepřesnosti, opravoval překlepy a projevoval nám veškerou podporu jak technickou, TAK i osobní! Není nad to, když má člověk dobré kamarády - a když jsou navíc ještě schopní - nemá život chybu!
~