Lidé z doby kamenné
Indonéská republika je archipelag. Archipelag znamená souostroví, a to v tomto případě souostroví mnohočetné – skládá se zhruba ze 17.000 tisíc! ostrovů a ostrůvků, z nichž téměř každý má své vlastní mikroklima, zvyky, specifika. Na nejvýchodnějším konci indonéského souostroví leží ostrov Nová Guinea, geograficky rozdělený na dvě části. Východní, samostatný stát Papua-New Guinea, a západní, náležející k Indonésii – West Papua, nebo, chcete-li Irian Jaya.
Tato oblast je dodnes obestřena značnou dávkou tajemství. Zdejší domorodci byli donedávna kanibaly, a jejich rituální pojídání mozků zabitých nepřátel přivedlo na svět proslulou nemoc kuru-kuru – dnes nemoc šílených krav. První běloch vstoupil na půdu Papuy až v roce 1935 (údolí Baliem objeveno v r.1938) a ještě v roce 1976 zde bylo pozřeno 11 holandských misionářů. Dnes je kanibalismus vládou zakázán – občas se však stane, že se někdo z výletu nevrátí – snad skončil v čelistech obrovských, až 5ti metrových krokodýlů, možná se zřítil do propasti, možná – kdo ví…?
Dodnes nebylo s jistotou vysvětleno zmizení šestadvacetiletého syna amerického senátora Rockefellera, který se vydal poznávat kmeny tzv. stromových lidí“ v centrální části země v r. 1961.
Buď jak buď, především díky geografické poloze, je Západní Papua stále ještě jedním z nejméně probádaných a civilizovaných koutů zeměkoule. Domorodci, žijící v sevření vysokých hor v Baliemském údolí, nebo naopak v bažinatých pralesích u hranic se sousední New Guineou, žijí ještě stále takřka jako za doby kamenné. Jejich vesničky na úpatí strmých stěn Baliemu jsou jako vystřižené z dobových cestovatelských fotografií ze začátku tohoto století. Nízké chýše s kupolovitou střechou, kde žije rodina v jediné místnosti spolu se svým nejcennějším majetkem – dětmi a prasaty, manioková a batátová políčka v prudkém svahu. Sladké brambory a maniok jsou téměř jedinou potravou domorodců – rýži musí nakupovat a nosit z města, protože ve zdejším terénu se pěstovat nedá. Ve městě se také dá koupit petrolej, cukr a sůl a především cigarety. Každý pravověrný Papuánec či Papuánka totiž kouří jako daremná kamna! Už od útlého dětství, a neustále. Nabídnutí cigarety je nezbytnou součástí seznamovacího rituálu, stejně jako obřadné potřesení ruky s jedním každým pocestným, což například při míjení se na úzké stezce úbočím zdejších hor může přinášet i jistý prvek nebezpečí, v každém případě však značné časové ztráty.
Ani co do společenského protokolu to nemají Papuánci jednoduché. Ústních pozdravů je celá řada a není lehké se v nich vyznat. Zdraví se jednak indonésky (úředním jazykem je zde Bahasa Indonesia), jednak kmenovým dialektem, jichž existuje několik stovek. Příslušníci některých kmenů si navzájem naprosto nerozumějí.
Bahasa je jazyk umělý, má své základy v malajštině – a pro co chyběl výraz, doplnila převážně angličtina. Tak škola se řekne „sekolah“, hnědý je „čoklet“ – a podobně. Velmi přísně se dodržuje časové rozlišení pozdravu : Selamat pagi – dobré ráno (od 7:00 do 11:00), Selamat siang – dobrý den (11:00–15:00), Selamat sore – dobré pozdní odpoledne (15:00–18:00), Selamat malam – dobrý večer (18:00–21:00) a Selamat tidur – dobrou noc (21:00 je „večerka“) Na Západní Papui se totiž stmívá úderem šesté hodiny večerní, a dlouhá posezení u ohně se nepěstují – dřevo je v této oblasti poměrně vzácné, a za petrolej se musí platit. Když je tma, jde se spát. Když se rozední – vstává se.
Příslušníci nejpočetnějšího kmene Dani mají také zvláštní pozdrav pro jednotlivé situace – jinak zdraví jeden muž jednoho muže, jeden muž více mužů, jeden muž jednu ženu, více mužů více žen. Tak složitý ceremoniál nemá ani mnohá královská rodina.
Anglicky nemluví kromě dvou nejdražších domorodých průvodců v kraji a imigračního úředníka ve městě Wamena nikdo.
V kanceláři tohoto výsostně důležitého muže visí na zdi neumělý graf, z něhož vyplývá, že např. v roce 2000 navštívilo Irian Jayu celých pět Čechů a dokonce jeden Slovák!
V horských osadách je pochopitelně největším vzdělancem učitel. Mluví indonésky a nosí tričko. Jeho role spočívá především v tom, že se snaží sjednotit komunikaci mezi různými kmeny. Kromě toho také vyučuje náboženství. Otázka víry je pro domorodce velmi důležitá – při seznamování je po úvodních otázkách na jméno a počet dětí okamžitě položena tato třetí, zásadní. Jste křesťané ?
Holandští misionáři zde udělali medvědí službu, když obrátili děti přírody na křesťanství – mnohé příkazy obou náboženství se totiž navzájem popírají, a chudáci Papuánci mají s jejich dodržováním spoustu starostí.V jejich rodovém uspořádání bylo běžné mnohoženství – zato ale žena po porodu byla tři až čtyři roky nedotknutelná, aby nepřišla příliš brzy znovu do jiného stavu, a mohla co nejdéle kojit a věnovat veškerou péči již narozenému dítěti. v zemi s tak drsnými životními podmínkami to byl jeden z předpokladů přežití. Misionáři pochopitelně mnohoženství zakázali – co ale má chudák bojovník dělat ty tři-čtyři roky, to už jim neporadili…
Kombinace původní animistické víry a křesťanství je vůbec poněkud matoucí. Papuánci oslavují Panenku Marii, a zpívají náboženské písně, oslavující Ježíše Krista, na druhou stranu například dodnes dodržují poněkud barbarský zvyk usekávat si prsty na rukou na znamení smutku. Zemře-li v rodině dítě či jiný blízký příbuzný, žena si na znamení smutku sama usekne článek prstu. Zdejší život je opravdu těžký a úmrtnost je vysoká. Starší ženy už často nemají na rukou víc než jeden-dva prsty. Potřesení takovou rukou může v mnohém Evropanovi vyvolat silné rozpaky.
Zdejší domorodci se ostatním indonéským typům nepodobají ani za mák. Mají drobné postavy a výrazné negroidní rysy – husté a tvrdé kudrnaté vlasy, jejichž dotek připomíná drátěný kartáč, nízká masivní čela, rozpláclé nosy s proraženou nosní přepážkou a odulé rty.. Jsou velmi tmaví – téměř černí, a dodnes chodí většinou nazí – pouze s tzv. „kotekou“ na penisu. Koteka je vlastně vysušeným plodem stromu lahvovníku, a plní funkci jakého přírodního suspenzoru. Současně je využívána i jako schránka na peníze a tabatěrka. Může být nejrůznějších tvarů, velikosti a zbarvení (dle příslušnosti k různým kmenům) – obecně platí, že čím větší štramák, tím větší koteka. Koteka pro všední den je pochopitelně méně honosná než ta, kterou nosí bojovníci při rituálních bojových tancích, nebo jiných slavnostech. Ženy mají sukénku z trávy, nebo z vláken stromové kůry, a především nepostradatelnou velikánskou síťovku, z orchidejových vláken, která se nosí jako pytel na zádech, a je zavěšena silným popruhem přes čelo.V ní přepravují veškeré náklady – především sladké brambory, rýži, ale i dřevo, malá živá selátka a děti. Jinak jsou pochopitelně také nahé. Ve Wameně a okolí už dosáhl pokrok bohužel značných úspěchů, a obyvatelstvo je zde promíšené – nazí domorodci ze vzdálenějších vesnic, a ti takříkajíc „domestikovaní“, kteří většinou nosí rozdrbané šortky a trika – nejlépe s emblémy fotbalových či jiných sportovních klubů. Velmi oblíbené jsou např. Chicago Bulls či New York Rangers…U žen je to pak šíleně umýcená plisovaná sukně – nahoře bez – a ovšem nezbytná cigareta v koutku úst. Všichni ale chodí bosi, a mají neustále obrovskou nudli u nosu – zdejší klima je totiž typické velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. Zatímco ve dne jsou teploty standardně kolem 32°C, v noci bývá často i kolem nuly – a především téměř stále prší. Proto je terén velmi obtížný – všude je hluboké, lepkavé a páchnoucí bahno – nejméně 20–30 cm hluboké.
Velká nafouklá břicha jsou jasným důkazem podvýživy a potravy chudé na bílkoviny. Maso jedí domorodci jen vzácně – občas uloví šípy a foukačkou nějakého ptáka, ale větší savci na ostrově téměř nežijí. Největším majetkem je tu prase. Za prasata je možno si koupit manžela, pro prase se donedávna válčilo i zabíjelo. Muži podnikali loupežné výpravy k sousedním kmenům a odvetou za ukradeného vepře byla kmenová válka. Na druhé straně je čuník právoplatným členem rodiny – ženy malá prasátka dokonce kojí, a ta je potom považují za svou adoptivní matku. Chodí všude s nimi jako psi.
Krajina vyráží dech nejen svou náročností, ale i divokou krásou. Pohled do hlubokého strmého kaňonu, kde se divoce valí hnědě zpěněná řeka Baliem bere dech. Sem tam vede přes její bouřící vody visutý most – chůze po něm je ale poměrně silným zážitkem – houpe se a vrže po nohama, místy nějaký kousek chybí, a dírou je vidět divoce se valící proud sotva 1,5 m pod ním!
Všechno kolem je sytě zelené – malebná terasová políčka na strmých úbočích v téměř 70% sklonu a na nich téměř černé nahé postavy Papuánců, obdělávajících je donedávna ještě kamennými motykami a sekerami. Dnes už mají většinou železné – to je ale také dosud téměř jediný prvek civilizace, který sem dosud pronikl. Hustá džungle bují všude tam, kde síly domorodců nezvítězily nad přírodou. Mezi kapradím a přesličkami rostou a omamně voní zářivě barevné květiny, které u nás známe zpravidla jen z botanické zahrady nebo skleníků.
Domorodé vesničky s jejich malebnými střechami z palmových listů, okolo nichž se hemží děti a prasátka jsou od sebe vzdálena většinou jeden, ale často i několik dnů cesty. Návštěva správního střediska oblasti Wameny, spojená s nákupem bývá záležitostí zhruba týdne. Nikomu to ale nevadí – tady se nespěchá – není kam. Západní Papua je dodnes jedním z mála míst na Zemi, kde se čas zastavil. I sem však stále více pronikají vlivy naší, takzvaně „civilizované“ společnosti. Pro zdejší domorodce to může být danajský dar – pro nás pak ztráta jednoho z posledních míst, odkud čerpá lidstvo svoje kořeny.
~