Cestování je svého druhu postižení, hraničící v mnoha případech až s posedlostí. Vím o čem mluvím! Václav, můj partner na cestách i v životě je člověk jemné duše, laskavý, ohleduplný a empatický. Až do jisté doby! Na cestách se z něj rázem stává nemilosrdný velitel expedice. Dlužno však říci, že stejně nemilosrdný, až bezohledný je i sám k sobě – nebo co si pomyslet o vysokoškolsky vzdělaném člověku v aktivním věku, který neváhá vyrazit do jižní Afriky se dvěma, kulantně řečeno „zralými ženami“, jejichž společný věk činí v součtu 110 let a společná váha 180 kg? Ten člověk je buď šíleně odvážný - nebo prostě jenom šílený. Trpí naprostým nedostatkem představivosti, nebo ztrátou pudu sebezáchovy. Už za několik dnů uvidíme, která varianta je pravděpodobnější. Neboť vězte, že právě vyjíždíme – naším cílem je tentokrát JAR, Namibie a Botswana.

Africa Hoo

Vzdor všem protivenstvím se nakonec první části našeho teamu podařilo opustit republiku. Že jsem ještě půl hodiny před odjezdem nemohla najít důmyslně ukrytý pas, a posléze v rozčilení nechala na stole celou svou cestovní hotovost, je vcelku detail. Po dvou dnech putovaní jsme skutečně vystoupili v Johannesburgu a díky šťastnému omylu pracovnice cestovky byli ruče ubytováni v Backpackers hostelu. Jmenuje se Stella a je vskutku "hvězda", neb druhy den zrána učinila nemožné - sehnala nám nádherné auto se stanem na střeše na TENTÝŽ den! V pondělí ve čtyři odpoledne jsme opustili město a započali naši úžasnou cestu! Další den jsme navštívili "Big Hole" - známý diamantový důl v Kimberley, dnes vodopády Augrabies, nafotili ještěrky, zemní veverky, kočkodany, damany a přesunuli se k bráně NP Kalahari Gemsbok Park. Vzhůru za Velkou pětkou!

Dneska lovím já!

Kalahari Gemsbok National Park nás obdaroval do sytosti. Prvotní nadšení z antilop skákavých a přímorožců opadlo již v dopoledních hodinách. Šakal čabrakový nás přestal bavit poté, co nás uvítal na odpočivadle a tvrdošíjně odmítal opustit přívětivý stín stromu. Po poledni už zaznívaly hlášky typu: "Zase pštros..." I když nutno uznat že ten pštros, který se nám zjevil nad serpentinou silnice, kráčející zamyšleně přímo před kapotou našeho auta BYL vcelku zajímavý. Vrcholným zážitkem byl rozhodně ten seschlý pahýl stromu, co měl ouška. Ouška byla leopardí, a ta potvora, když si nás dostatečně vychutnala na nejvzdálenější dohled, se nakonec ladně zdvihla, s královskou blahosklonností sestoupila ze svahu a prošla ledabylým krokem silničku těsně za zádí auta. Leopard je i tady tím nejtěžším "úlovkem"... Druhý den ráno, když jsme se smutkem opouštěli park, nedoufali jsme už v nic dalšího. Kdo nedoufá, ten se dočká! Tři kilometry před branou parku, jen lehce ukrytá pod keřem, odpočívá královna! Je-li lev králem zvířat, musí být lvice nutně královnou... Jsou-li lvice dvě, je to už královská rodina? Znuděně pozorují vzrušením funící "tůristy" a jen občas pro zpestření zazívají. Na rozloučenou se jedna z nich převalila na záda, předvedla nacpané břicho a královsky (jak jinak), se ubzdila. Holt vychování...

Setkání v Luderitzu

Dnes o půlnoci došlo k zásadnímu setkání. V pensionu Pouštní růže jsme se spojili s třetím účastníkem zájezdu - Šárkou Rubkovou (TAK, 16. trasa). Druhý den ráno v 6, 7 či 8 hodin jsme vyrazili na cestu. Časový údaj je odvislý od rozhodnutí jednoho každého účastníka zájezdu, o KOLIK a KAM se pohybuje časový posun v Namibii. Posunuje-li se vůbec. Kolmanshoop - Město duchů, nás až tak nenadchlo. S německou pečlivostí bylo umetené a odházené, čímž značně ztratilo na své chmurné atmosféře. Les aloí rozsochatých byl o hodně lepší. Bizardní siluety stromů s větvemi jako vztyčenými v žalostné prosbě, lehce oživené postavičkami čilých damanů byly tak říkajíc "spektakulární". Vyhlášený Fish River Canyon JE rozhodně úžasný - kdyby v něm ještě byla voda, to by byla teprve krása! Teď ale vrcholí období sucha, a hluboko dole se nezrcadlí ani kapka...

Mys tisíců tuleňů

Cape Cross je místem, kde sídlí obrovská kolonie tuleňů jihoafrických. Podnebí tady ale zrovna africké není - spiš by člověk hádal Island nebo Špicberky. Omýván ledovými vlnami oceánu je celý pokrytý tisíci tuleňů, kteří tady vyvádějí mláďata. Jim se tady libí. Odpočívají na skaliskách, plahočí se na mlaskajících ploutvích jeden přes druhého, štěkají a troubí. Je tu silný zápach - a to prý bývá ještě horší v době, kdy se mláďata rodí. Všude je plno krve a šakalí smečky se krmí placentami. I teď se mezi stádem probíhají desítky šakalů. Čekají na zbytky potravy a troufnou si pěkně blízko dokonce i k velkým samcům. Ti mohou být hodně nebezpeční. Mají silné zuby a dovedou je rychle použít - často i mezi sebou, když si hájí svůj harém. Postaví se proti sobě, zvednou horní polovinu těla, cení zuby a výhrůžně řvou. Koušou se ponejvíce do krku a často pak mívají hluboké jizvy. Máme je takřka na dosah a než nás ledový vítr zažene pryč, máme všichni spoustu skvělých záběrů.

V ráji Epupa Falls

Epupa Falls je jedno z nejkrásnějších míst, která jsme zatím viděli. Po dlouhé cestě prašnou krajinou se před námi otevřela oáza, obrostlá vysokými zelenými palmami, pod kterými je těsně vedle vodopádu stinný camp. Vodopády samy jsou úžasné - na rozdíl od všech ostatních míst je tady dostatek vody, která se řítí úzkým hlubokým kaňonem a burácí na kamenech. V zapadajícím slunci si člověk nutně musí v duchu zabroukat naši starou dobrou "Niagaru". Tady přenocujeme a zítra ráno vyrazíme s místním průvodcem Ruanou do osady kmene Himba. Ruana je synovec zdejšího náčelníka, vystudoval střední školu a mluví opravdu čistou a srozumitelnou angličtinou. Bez něj by nás do vesnice nepustili - a my bychom se nedozvěděli nic o životě těchto zajímavých lidí.

Himba vilage

Himbové jsou jedním z nejpozoruhodnějších místních kmenů. Živí se pastevectvím a žijí v chýších z větví, pokrytých trusem dobytka, smíchaným s hlínou a vodou. Půda, a vlastně všechno kolem dokola je sytě rudé. Rudé jsou i Himbačky. Natírají si celé tělo specielní rudou hlinkou, smíšenou s tukem a mají složité účesy z tlustých dredů, které si také tuží hlinkou s tukem. Každý účes a ozdoby náleží k jinému postavení - malé holčičky nosí dva dopředu vyvázané copánky jako kozí růžky, jinak se češou neprovdané dívky a jinak vdané. Jsou to krasavice s útlými pasy, vznosnými ňadry a štíhlýma nohama, na kterých nosí spoustu těžkých kovových ozdob. Také na krku nosí silný kovový kruh a oblečené jsou pouze do složité zástěrky vzadu s "honzíkem" z kozí kůže. Horní polovinu těla si nezakrývají. Jsou půvabné a mimořádně smrduté. Muži nosí vzadu na hlavě prohnutý copánek, na který si ale většinou narazí vysokého kulicha - překvapivě je jim stále zima často jsou nachlazení. Ve vesnici jsou málokdy k zastižení - obvykle jsou s dobytkem na pastvě daleko od domova a ženy si musí se vším poradit samy.

Archa Noemova

V 7,15 hod. jsme projeli branou NP Etosha. Již v 7,45 jsme zahlédli na obzoru pomalu se pohybující tmavý bod. Stále se zvětšoval, až bylo možné rozeznat siluetu. Přišel nás uvítat strážce parku - velký sloní samec kráčí neochvějně svou sloní stezkou přímo na nás. Blíží se po ranní sluncem osvícené savaně a je úžasný. Ale už i úžasně blízko, což může být i o život. Sedíme bez dechu. Dus, dus, dus. Šedé tělo nám zakrylo výhled z okénka! Další krok a slon rozvážně prochází nějaké tři-čtyři metry za autem silnici a pokračuje dál za svými sloními povinnostmi. Za chvíli je savana zase tichá a prázdná. Jedeme dál. Ještě jsme se nevzpamatovali z toho skvělého nástupu, když Vašek objevil pod stromem odpočívajícího nosorožce. Ten na naši přítomnost nereaguje ani v nejmenším - jenom občasný hluboký povzdech prozrazuje, jak se takový nosoroh v parku nadře... Pokračujeme do vyhlášeného kempu Okaukuejo. Všude kolem cesty se pasou stáda vąech možných kopytníků. Když projíždíme kolem, většinou jenom zvednou hlavu, popř. se k nám natočí zády, abychom to focení přece jenom neměli tak jednoduché. Ale ono i pozadí může být celkem zajímavé - například takové to zebří... V Okaukuejo jsme se nechytli - mají půl roku dopředu všechno zamluvené. Udělali nám telefonicky rezervaci v dalším kempu, nazvaném případně Halali. Lovy beze zbraní začínají. Hned u prvního napajedla, kam jsme zajeli, nás čeká neuvěřitelná podívaná. Celá pláň kolem jezírka je přeplněná zvířaty. Stovky springboků, zeber, přímorožců a pakoňů, mezi nimi nevzrušeně procházejí žirafy a pštrosi. V popředí na malém kopečku odpočívají dvě lvice se lvíčaty. Pán zvířat polehává opodál - přece jenom chce mít trochu klidu... Šelmice jsou po jídle, ostatní zvířata to dobře vědí a vůbec se jich nebojí. Takhle nějak to plánoval praotec Noe?

Partyzánskou stezkou

Čím víc se hroužíme do nitra Afriky, deník se začíná podobat Příručce automechanika. Píchli jsme po osmé. Zlomili hever a odpravili příruční kompresor i hustilku, utrhli plech pod předním šasi a o antilopou ohnuli blatník. Díky těmto pravidelně neočekávaným situacím dorážíme do kempů při zavření brány či o den později, než byl plán. Jižní Afrika je organizovaná a pohyb v přírodě je přísně kontrolován. Rezervace do kempů se dělají rok předem, brány parků i campů se otvírají ráno v šest a večer v šest zamykají. Kdo zůstane venku, zaplatí vysokou pokutu. Němci i Holanďani tady zavedli řád, který všichni striktně dodržují. Jen my ne. Přesto se nám pokaždé podařilo vše prostřelit. Při pohledu na naše zpustošené auto, orvané oblečení a strhané tváře je jasné, že náš osud musí být mimořádně krušný a nějaké místo se najde, i když naše rezervace chybí a vše je údajně plně obsazeno.

Noc hyeny

Zvýšili jsme skóre. Píchli jsme po desáté a z parku Moremi vyjeli se soumrakem. Honí nás čas – ráno musíme být v Chobe. Terén je tradičně na hranici průjezdnosti, písečný a nepřehledný, protože v období dešťů je třeba hledat stále nové a nové objížďky, které se různě oddělují a většinou zase vracejí k původnímu směru. Značení prakticky neexistuje. Odbočka, kterou jsme zvolili my, se pochopitelně nevrátila. Jedeme úvozem, lemovaným po obou stranách hustým křovím. Boříme se pořád víc, ale otočit se nedá a zastavit už vůbec ne. Musíme stále kupředu – pan Livingstone by z nás měl radost. Za jednou ze zatáček nám v cestě leží tři velké hyeny. S hlubokým nezájmem zvednou hlavy s dobře vyvinutými čelistmi a nejeví snahu opustit cestu. Teprve když jsme vjeli skoro do nich, neochotně se zvedly a ledabyle odkráčely do křovin. Pokračujeme v cestě až do chvíle, kdy nastane to, co se stát muselo.

V písečném hrobě

Zahrabali jsme se. Úplně a dokonale. Je hluboká noc, nad námi svítí studený úplněk měsíce a auto vězí celým břichem v písku. Velitel expedice se ujímá své výsostné role. Tuhle katastrofu bude řídit osobně! Kostky jsou vrženy, úkoly přiděleny. Zatímco my se Šárkou rozbíjíme tábor, vyklízíme auto a vaříme večeři, chrabrý Václav se chápe lopaty a začíná odhazovat . Jemný sypký písek se mu tvrdošíjně sype zpátky pod kola, leč Václav se nevzdává.Po třech a půl hodinách usilovné práce se mu podařilo odhrabat většinu písku zpod vozu a srovnat zhruba třicet metrů cesty nazpátek, až k místu, kde se možná, MOŽNÁ dokážeme zítra ráno otočit. Naděje, že by tudy v nejbližších měsících někdo projížděl a vysvobodil nás, je nulová. Přenocujeme a ráno se uvidí. Možná přijdou i hyeny. Miluju táboření nadivoko. Je to TAK romantické!

Uprostřed dunícího stáda

Je slunečný den - i nálada mužstva je slunná. Časně ráno se nám podařilo vyjet z našeho písečného hrobu a najít správnou cestu. Uháníme směr NP Chobe. Vjíždíme na velkou planinu s napajedlem. Všude kolem něj jsou sloni. Obrovské stádo, snad 200 kusů. Velcí samci, samice i slůňata. Malá, menší i úplně malinkatá. Koupají se v napajedle, popásají se kolem a hlavně nám stojí v cestě! Tohle se projet nedá! Cesta vede přímo prostředkem stáda… Aspoň si je nafotíme. Tuhle skupinku, pak tu o něco dál – Vašku, popojeď mi tak o 2 metry, ještě kousek… Pořád je to v pohodě a život je nádherný. Pak už to najednou v pohodě není. Část stáda se nenápadně přesunula za naše záda a odřízla nám cestu zpátky. Jsme uprostřed. Uprostřed pěkně nasraného stáda, jak se zdá. Obři se k nám blíží ze všech stran, pomalu a neúprosně. Jejich úmysl je zřejmý. Udělat z naší Mitsubišky krabičku od sardinek a z nás tří exponát do herbáře.

Útěková vzdálenost

Teď to chce klid. Nezazmatkovat. Hlavně nepřekročit útěkovou vzdálenost… Přežili jsme! Trvalo věky, neľž se nám podařilo procouvat zpátky do bezpečí. Ten den jsme potkali slony ještě několikrát. Nikdy už ale tak velkou skupinu a tak nablízko. Podél řeky jsou k vidění stáda zeber, vodušek a daląšch kopytníků. Dvakrát jsme viděli i pasoucí se hrochy, ale pokaždé byli moc daleko. K večeru jsme přímo na silnici potkali pět žiraf, které se chovaly jako profesionální modelky. Vláčně nesly štíhlá těla na vysokých nohách, před autem se postavily do poloprofilu, na chvíli strnuly v půvabné pozici a pak odkráčely do zapadajícího slunce. Jsou v pohodě. Zato my už zase táboříme nadivoko, protože komunitní kemp, uváděný v průvodci už neexistuje. Ráno se vydáme na zběsilý úprk směr Jo´burg, kde musíme v pondělí vrátit auto. Poslední dny budeme jezdit normálním osobákem, v Krugerově NP to ale nevadí – jsou tam asfaltky.

Bushtrackers

Do Johannesburgu jsme dorazili v pondělí v pět odpoledne pěkně orvaní. My i auto. Vykládáme za drobného deště, všechno se vším, omlácené a zaprášené. Naštěstí majitelé jsou zřejmě na něco takového zvyklí a neztrácejí zdvořilost. Objednaný taxík nás pak odváží tam, odkud jsme před měsícem vyrazili – do přátelského hostelu Backpackers na protější straně města. Dnes budeme už po čtvrté!! během výpravy spát v posteli. Absolutní luxus! Nějak se nám ale stýská po spaní na střeše… Zbývá nám sice ještě skoro týden, ale pomalu už na nás doléhá smutek z blížícího se konce. Za chvíli budeme doma, ve všedním životě, kde člověk narazí spíš na vola než na slona, a kde nám zůstanou jen „Vzpomínky na Afriku“. Nejhůř je na tom Vašek, jehož vzpomínky se válí někde v trávě u paviánů. Při natáčení paviánů nechal brašnu nehlídanou na střeše auta – a najednou už nebyla… Pro nás pro všechny je to děsná ztráta – a co teprve pro vás!

Kruger NP

Dnes ráno nám přistavili nové, neposkvrněné, ale úplně civilní auto, neboť Krugerův park prostě JE civilizovaný. Zdejší kempy jsou nejlépe vybavené a počty zvířat, uvedené v brožuře ohromující. Jak se tam proboha kromě 2.000 lvů vejdeme i my? Odpoledne už vjíždíme do parku. Dvě hodiny do setmění, ale zatím jsme krom obvyklého sortimentu kopytníků a spousty ptactva nebeského nepotkali nic mimořádného. Druhý den je lepší - na mostě u Sabie s krásným výhledem na řeku jsme zastihli dva sloní samce přímo při koupeli a moc jsme si je užili – skoro v nadživotní velikosti. Sotva odešli, vynořili se z močálu další dvě těžké váhy – buvoli kaferští. Z celé Big Five jsou nejnebezpečnější, ale dnes jenom procházejí za pastvou. Na jednom z napajedel zase hroši – tak dvacet kusů. Ve vodě i na souši, plovající, spící i pasoucí se. Jen lvy a nosorožce jsme zatím nezaznamenali. Zítra máme poslední den a poslední naději…

Návraty

Leje. Nebe je zatažené. Období sucha skončilo. Afrika jakoby nám chtěla usnadnit odjezd, jakoby říkala, že už nám nemá být čeho líto. Prší i cestou do Jo´burgu, kde se na letišti loučíme se Šárkou. Ta si ještě prodlouží pobyt o týden u přátel v Durbanu. Byla pro nás dobrou a statečnou parťačkou - a to je víc, než se mnohdy dá říci i o starých přátelích. Odlet letadla se pro nepřízeň počasí opozdil. Nakonec jsme vzlétli do doznívající bouřky a to bylo poslední dobrodružství naší letošní výpravy. Po pár bezesných nocích nad počítačem a díky neuvěřitelnému úsilí jsme v sobotu 27.11. byli schopni předvést na cestovatelském setkání Cesty v Prosiměřicích náš zbrusu nový program "Afrikou za Velkou pětkou". Pochvala z úst legendárního českého cestovatele ing. M. Zikmunda moc zahřála.

zpět