Indočína
Tajemství Zlatého trojúhelníku
Dnes 26.října 2010 odjíždíme na další dobrodružnou výpravu do Barmy, Laosu a Kambodže.
Absolvovaná trasa:
Letecky Thajsko - Bangkok, Kanchanaburi (most přes řeku Kwai), Tiger Temple a zpět Bangkok.
Letecky Myanmar (Barma): Yangoon (Rangún), Mandalay a okolí, Bagan (Pagan), horský Hsipaw, jezero Inle, Yangoon, letecky zpět do Bangkoku.
Thajsko - Ayuthaya, Chiang Mai, pohraniční Mae Salong, Chiang Rai, přes Mekong přejezd do Laosu.
Laos: Luang Prabang a okolí, Phonsavanh (Planina džbánů), Vientiane, vesnice Ban Na, jeskyně Kong Lo, Pakse, Champasak, přejezd do Kambodže.
Kambodža: Banlung a okolí, Phnompenh, Siem Reap (archeologický komplex Angkor), zpět do Bangkoku.
Odlet 5.12. 2010 do Prahy.
Slovan všude bratry má
Po dvou dnech cestování jsme dorazili do Bangkoku. Sotva jsme se ubytovali v hotýlku New Joe v batůžkářské kolonii Khao San, pod balkonem sládne mateřština. Češi! Jdeme se bratřit. Jeden z mládenců zádumčivě hledí na mého Václava, řkouc: "Já ho znám! Nepotápí von se vám, paní?" Jak to ví? Inu protože je to syn našeho starého dobrého potápěčského instruktora Terezy! Svět je pořád menší a menší... Ráno nastává boj s byrokracií - je nám třeba laoského víza, letenek do Barmy a vlídného rádce. Během dopoledne se nám dostalo všeho plnou měrou, čímž pádem nás již po obědě mohla přivítat jedna z nejslavnějších thajských památek - Královský palác se slavným Watem Smaragdového Buddhy. Wat je bohužel nejen nejsvětější, ale také největší a nejvyšší, takže se prostě do mého objektivu nevejde. Jedenácté přikázání cestovatele praví: "Nenafotíš!". Smaragdový Buddha kupodivu na to, že je tak slavný, zas tak velký není. Turisté fotí věřící, kteří zapalují vonné tyčinky a kropí si hlavy svěcenou vodu pomocí kropenky z lotosového květu. Vítá nás Thajsko.
Železnice smrti a Tiger factory
Dnešek jsme zasvětili "turistickým nevyhnutelnostem". Začali jsme na plovoucím trhu, což je obrovská psina, protože se musí nakupovat i prodávat rychle - jinak kolem stánku prosviští další loď, nejlépe na motorový pohon vzadu s dlouhým "rádlem" a páchnoucím výfukem, šplouch - a je po kšeftu! Smutně proslulý most přes řeku Kwai nelze vynechat už ze sentimentálních důvodů. Odpovídá tomu i počet turistů, kteří vrávorají po jeho pražcích tam a zpátky a mají jedinou myšlenku: "Hlavně nespadnout"! Bůhví, kolik z nich vůbec zná jeho smutnou historii... Na konci mostu sedí domorodý houslista a fidlá známou melodii ze stejnojmenného filmu. Nás dnes ještě čeká nedaleký "Tiger Temple" - Wat Pha Luang Ta Bua. Věděli jsme ovšem, že se záchranou tygrů nemá tento klášter dávno zhola nic společného, neboť logicky vzato takový tygr, kterému projde "tlapami" denně několik stovek návštěvníků, by po návratu do divočiny zdechl na nedostatek společenského vyžití... "Postavte se do fronty, sundejte brýle, čekejte. Naši zřízenci si poradí s každou kamerou. Vy nefotíte, vy jen platíte! Další prosím!" V malebné soutěsce se povaluje kolem dvaceti šelem, se kterými je možné zapózovat. U stromu, na skále - hlavně přirozeně! Úplně jako hrdinný kapitán Korkorán se svojí věrnou Jiskrou! Skutečná a nefalšovaná "továrna na dobrodružství". Klášter jsme ani nezahlédli a mnicha jednoho. Ale to byl také turista...
Barma - svět sám pro sebe
Vždycky něco extra! Sotva jsme projeli thajsko-barmskou hranicí, závora zaklapla a žádný další bílý už do země nevstoupí, dokud nebudou známy výsledky voleb. "Ještě aby nám ti zatracení cizáci do něčeho mluvili!" Internet je odstřižen, mezinárodni telefony nefungují. Specifikum Myanmaru tkví především v tom, že díky politickému systému a informačnímu embargu je tu mnohem více míst, které nelze navštívit, než těch, která vidět lze. To je důvod, proč většina cestovatelů a turistů absolvuje prakticky stejnou trasu, má stejné zážitky a stejné fotky. Do země je možné aktuálně vstoupit pouze letecky s cílovou stanicí Yangoon. Jako většina návštěvníků jsme rovnou z letiště navázali busem do Mandalay. Ve měste jsme si najali báječného rikšu Joe a projeli s ním většinu nejdůležitějších památek. Chrámy, paláce, kláštery z teakoveho dřeva... Mniši a mníšci jezdí na kole s deštníkem v ruce, nebo visí vzadu na dodávce - a pořád telefonují - mobilem... Navečer jsme se zajeli podívat na nejdelší teakovy most na světě, který vede přes jezero Taungthaman a měří 1,2 km. Tady patří k dobrému tónu kochat se západem slunce z loďky se sklenkou šampaňského v ruce.
Pohádkový Bagan
Nejúžasnější a největší poklad UNESCO v Barmě je obrovská planina s rozlohou 42 km2, posetá cca 2.000 (podle některých pramenů dokonce 3.000) chrámů, pagod a chedi. Obvykle přelidněná turistická atrakce dnes zeje prázdnotou - turisté čekají za hranicemi a my máme celý Bagan téměř sami pro sebe. Pěšky se to nedá - najali jsme si bryčku s koníkem jménem Rambo a objeli, co se dalo. Prolezli jsme zchátralé chrámy, pokochali se zbytky fresek a vyšplhali na nejvyšší pagody. Je to jako panoramatické kino v 3D programu. Kam oko pohlédne, tam skvost! Na skok jsme se stavili i ve vyhlášené výrobně lakovaných předmětů. Krabičky, škaltulky, misky a podnosy... Postup výroby je zdlouhavý a náročný. Kostra z bambusu se zbrousí jemným říčním pískem, vytmelí a pokryje několika vrstvami prvotřídního laku. Zatáhli nás i do vesničky za hradbami, kde v obchodě se suvenýry pro podpoření turistického ruchu ukazují tři stařenky z kmene "Dlouhých krků". Smutné babičky na požádání zatancují, zapózují... V jejich přirozeném prostředí už je ale těžko uvidíte.
K horám
Chrámů už bylo až-až. Úmornou celodenní cestou s trojím přepřaháním jsme se přemístili na severozápad, do hor. Krajina kolem Hsipaw je mnohem drsnější, kopcovitá, všude fialové bodláky, žluté astry a hedvábné borovice. Udělali jsme si dvoudenní trek do horských vesniček. Je právě doba sklizně kukuřice. Všude lidé na polích a buvoli, slunce pálí, zato noci jsou chladné. Nevzali jsme si teplé prádlo... V jedné z vesniček jsme potkali i pár starších žen v tradičním oblečení Zlatých Padaungů. Na nohou ovšem klasické invaz-kecky. Mladí už nosí trička a jezdí na motorce do města.
Kurýr se zvláštním pověřením
V Hsipaw jsme se setkali s pravým barmským disidentem, který nám svěřil desetistránkový dopis - neuhodnete pro koho! No přece pro pana presidenta Havla! "Nebude vás to příliš obtěžovat, že ne?" Jistěže ne - předáme mu ho hned při nejbližší návštěvě. Jistě ho to potěší - a hlavně - Dáša jak bude ráda..! Neznáte někdo adresu na pana Havla? Tohle je vážná věc, i když tak nevypadá! Možná si budeme muset po návratu udělat vandr na Hrádeček.
Na jezeře
Jezero Inle je oblíbeným turistickým cílem a není se co divit. Je překrásné! Velká vodní plocha, loďky rybářů a pěstitelů rajčat na plovoucích zahradách, domky na kůlech, kolem hory a sem tam chrám nebo klášter... Obvykle taky mraky turistů. Když si ale člověk umí vybrat správnou dobu, má celou tu krásu skoro sám pro sebe. To když takhle zavřou hranice a ještě k tomu váš noční autobus dorazí do cíle v pět hodin ráno, je jezero jenom vaše. Zdejší rybáři mají specifický způsob pádlování - totiž nohou. Vypadá to dost zvláštně - jakoby se tu producírovala parta paraplegiků - ale funguje to!
Fantastický je Indein - stovky chedi jedna vedle druhé, zarostlé ve spoustě zeleně... Chrám Skákající kočky byl opravdu koček plný, ale neskákaly o nic víc než ty naše - byly šíleně přežrané! Rýží! Ve výrobně doutníků dostal Vašek jeden pro štěstí - a byl tlustý "jako stehno řecké bohyně"! V protější manufaktuře tkají krásné a drahé hedvábné látky - ovšem stylově - z vláken lotosu!
Myanmar se mění každým dnem
Všechno, co jsme pracně nastudovali z LP i odjinud, už není pravda. Hlavním městem Barmy už dávno není Rangún, dokonce ani Yangoon, ale docela jiné a většině lidí úplně neznámé město Naypyidaw. Vlajku změnili před třemi týdny a jezdí vpravo, přestože mají pravostranné řízení. Ještě že ty památky jsou stále na svém místě! V Rangúnu je to hlavně obrovská Shwedagon Paya - samé zlato, diamanty, mramorové podlahy, co pálí do chodidel a zvon, který chtěli kdysi Britové odvézt do Anglie, ale na mostě jim nějak došly síly a zvon spadl do vody. "Že bychom se na to nevykašlali!", řekli si Angláni... A Barmánci? Dali si tu práci, zase ho s velikým úsilím vyzvedli a vrátili ho na místo. Všude je spousta mnichů v šafránových rouchách, ale hlavně obyčejných věřicích, protože Paya je jedním z nejposvátnějších míst Barmy. Buddhové stojící, ležící, odpočívající, meditující. Nám na meditace nezbývá čas, dnes se zase na chvíli vracíme do Thajska. Sillas Fog objel celý svět za osmdesát dnů - my máme bohužel jen čtyřicet...
Přepřahání
Jsme zpátky v Thajsku. Prolétli jsme Bangkokem a úspěšně neminuli úžasnou památku UNESCO - Ayuthaya. Stavby ze 14. století jsou zase úplně jiné, než jsme viděli doteď, pro změnu cihlové. Nejznámější je určitě Wat Phra Mahathat s Buddhovou hlavou, zarostlou v kořenech stromu, nás ale nejvíc oslovil Wat Phra Si Sanphet, do kterého jsme vnikli záludně až po zavírací době, kdy byl nádherně osvětlený. Tři obrovské chedi, nad kterými se houpal na bok překocený srpek měsíce, stíny toulavých psů a bzučení hmyzu - scenérie jako z pohádky. Jen královský pár na nás nevydržel čekat sedm století. Škoda. Rádi bychom jim vzdali hold.
Chiang Mai - město hříchu
Město Chiang Mai snad vzniklo jen pro ukojení potřeb turistů z celého světa. Hotely, restaurace, obchody, cestovky, masážní salóny na každém kroku. Večer jsou ulice plné nesourodých párů, trojic, někdy i čtveřic. Mladý bílý muž a krásná Thajka, starý bílý muž a dvě krásné Thajky... K vašim službám, pane! Proslulý Noční bazaar kypí životem až do půlnoci. Butikové módní oblečení, hedvábné šály, stříbro, jadeit, dřevořezby a ruční papír se zalisovanými sušenými květy. Zdejší malíři vám za 800 bahtů (cca 500 Kč) podle fotky namalují věrný umělecký obraz. Pro každého se tu najde to pravé - nějak z vás ty peníze tak jako tak dostanou. Pro mne byly to pravé nové kalhoty z "hrabáku" za 50 bahtů - ty staré není čas vyprat...
Horské kmeny na opiových stezkách
Mae Salong je horské pohraniční městečko, uváděné jako oblast pěstováni čaje. Ach ano - čaj se tu pěstuje také. Hlavně ale mák - políčka jsou ovšem dobře skrytá na těžko přístupných úbočích. V okolí je spousta malých etnických vesniček - hlavně Akha, Lisu a Lahu. Nechybi ani Padaungové - ženy s žirafími krky. Půjčili jsme si motorku a pár vesnic objeli. Některé z nich jsou opravdu autentické, jiné se už dávno staly tržištěm suvenýrů, kde prodejkyně pro potěchu návštěvníků nosí místo služební uniformy místní kroj. Obecně se dá říct, že ústrojovou kázeň dodržují už jenom staří. V jedné vesnici jsme se zúčastnili křesťanské bohoslužby. Křesťanské chorály, zpívané za doprovodu kytary v jazyce Akha, nám promluvily do duše. Ovšem tu naši, motocyklovou, jsme v zápětí píchli. Vysvětlit příslušníkům horského kmene, jaký máme problém, bylo na hranici našich možností. Přesto se povedlo. Až za hluboké tmy jsme se po klikatých silničkách přiřítili do noclehu. Den jsme využili beze zbytku.
Thajská masáž
Po výletě jsme si zaslouženě dopřáli pravou thajskou masáž. U nás se k tomuto slovu často pojí přídomek "relaxační". To tady rozhodně neplatí! Drobounká Thajka nám dala tak "do kožichu", že jsme jen skučeli. Akupresura, hnětení, tření, jakoby chtěla zkusit novou metodu rozdělávání ohně, lámání kostí a právo útrpné. Taková je thajská masáž v reálu. Jak říká pan Hlinomaz v Limonádovém Joe: "Mučeníčko, to je moje potěšeníčko!
Přes Mekong do Laosu
Z Thajska jsme se přemístili úmorným 29-ti hodinovým přesunem na osm přestupů a jeden lodní trajekt do Laosu. Luang Prabang patří mezi památky UNESCO, jinak je to ale příjemná malá vesnice, celá uzpůsobená pro pohodu cestovatelů. Všechny hotýlky jsou z teakoveho dřeva a maji půvabné terasy, všude spousta stánků s různým jídlem včetně zdejší speciality - sušeného říčního mechu v kořeněném oleji. Množství nádherných chrámů, zdobených zlatem (přičemž ty nejdůležitější a ty nejméně důležité vypadají oboje stejně úžasně), Královský palác, uvnitř zachovaný tak, jak ho poslední laoský král s rodinou v roce 1975 ne zcela dobrovolně opustil. Na každém domě tu vlají dvě vlajky - jedna laoská a druhá rudá se srpem a kladivem. Před školou hrají fotbal malí mniši v oranžových hábitech s ošátkovanými pionýry.
Planina džbánu
Nedaleko města Phonsavan leží proslulá "Planina džbánů". Ve skutečnosti jsou naleziště tři a je na nich několik desítek až stovek velkých kamenných nádob. Ty největší mají až dva a půl metru výšky a skoro dva metry v průměru. K čemu sloužily a kdo je vytvořil se neví, ale asi právě proto patří také mezi památky UNESCO. Nám spíš než džbány připomínaly urny, což by nebylo tak od věci, protože okolí je poseto nevybuchlým arzenálem z dob amerického bombardování. Člověk si musí dávat setsakra pozor, kam šlape. Součástí prohlídky byl i vrak ruského tanku (aby to bylo patřičně mezinárodní). Pro nás to ovšem zas taková historie ani exotika nebyla. Na zpáteční cestě dáváme ještě krátkou zastávku v palírně laoské rýžové kořalky lao-lao. Pro větší grády se občas přidává do lahve kobra nebo škorpion. Prý má cca 40%. Tedy ta kořalka. Kolik má kobra, nevíme...
Virtuální sloni
Urazili jsme dlouhou a namáhavou cestu do mrňavé vesničky Ban Na, kde mají v pralese solisko, kam prý chodívají divocí sloni. Z těch tří set, kteří ještě v Myanmaru žijí, čítá místní stádo údajně cca šedesát jedinců. Prochodili jsme džungli křížem krážem, koupali se v nádherně čistých tůňkách, slyšeli spoustu ptáků - ale neviděli ani živáčka. Krom našeho průvodce, který se sice jmenoval Kong, ale žádný King to nebyl. Dokonce ani opičák. Nocovali jsme na pozorovací věži, byl právě úplněk a bylo to romantické a tajemné. Jen ti sloni nepřišli. Možná se už dávno odstěhovali někam jinam a zbyla jen ta pralesní výhlídka...
Podzemní řeka
Jedním z divů Laosu je jeskyně podzemní řeky Tham Konglor. Cesta k ní vede úžasným údolím, plným políček, buvolů a sušáren tabáku, ohraničeném neuvěřitelně strmými a rozeklanými skalními stěnami. Jeskyně je prostě obrovská! Místy je skoro sto metrů široká a nejméně šedesát vysoká, občas s krásnými krasovými útvary. Projížďka trvá tam a zpátky skoro tři hodiny a podzemní úsek měří sedm kilometrů. Malá loďka s mělkým kýlem proplouvá proti proudu řeky celým skalním masivem, až se vynoří do dalšího tichého a odjinud nepřístupného údolí. Místy se musí vystoupit a chvíli brodit chladnou vodou v hluboké tmě. Jen v dálce občas problikne bludička baterky z další lodičky. Kdyby se tu rozmístilo sem tam pár reflektorů, měl by člověk asi větší představu o tom, jak je tunel monumentální, ale zase by to pohádkové místo ztratilo na atmosféře. Skalní hřebeny v okolí skrývají takových divů jistě mnohem víc - zatím neprozkoumaných, neprobádaných.
Máme pasy krátký
Museli jsme do Vientiene pro další víza, což se nakonec nepodařilo, neboť máme malé pasy! Vašek už nemá žádnou prázdnou stránku, takže "sorry, no possible...". Riskneme to na hranicích. Vientiene jako hlavní město stejně není nic moc, až na pár Watů. Pha That Luang je prý moc slavný a celý zlatý, ale krásy moc nepobral. Mnohem hezčí je Wat Sisaket s půvabnými, i když dost špatně zachovalými malbami na zdech a se sbírkou prý šesti tisíc Buddhů. V protějším muzeu je jich sice méně, ale zato ty nejskvostnější kousky z celého Laosu. Na nás kulturní neznabohy ale největší dojem udělaly úžasné křupavé bagety (pozůstatek francouzké koloniální éry) a úžasný spací autobus, ve kterém jsme město opustili. Žádná lehátka, ale regulérní dvojlůžka! Úžasný luxus!
Na všecko je UNESCO
Vyspali jsme se do růžova a ráno už jsme v Pakse. Půjčili jsme si opět motorku a udělali celodenní okružní jízdu po místních vodopádech, korunovanou noční zpáteční jízdou a pokutou za údajnou jízdu na červenou sto metrů od hotelu! Lov cizinců je tady oblíbená zábava policie - z místních by stejně nikdy žádnou pokutu nevyrazili! Druhý den jsme navštívili Champasak na protějším břehu Mekongu, kde stojí (nebo se spíš rozpadá) další proslulá památka UNESCO - prastarý Wat Phu Champasak. Líbil se nám. Osobně dáváme starobylým ruinám přednost před nablýskanými zlatými paláci - v našem věku je nám to už bližší.
"Welcome Cambodia"
Cestou na hranice jsme neplánovaně navštívili i "Čtyři tisíce ostrovů" (konkrétně největší z nich - Don Khong), neboť jsme v hluboké tmě omylem přestoupili z autobusu na přívoz kamsi do neznáma. Ostrovy jsou místo vpravdě relaxační - dá se tu jezdit na kole po jediné silnici, popíjet na stinných verandách hotýlků a nejspíš i trochu "hulit". Dvě Francouzky z našeho home staye byly z večera trochu rozevláté a ráno jako dvě bludičky marně hledaly pasy. Kde by tak asi..? Naopak Vaškův pas se na hranici stal středem zájmu celniků, leč po zaplaceni jakési nedoložené taxy mu bylo vstupní vízum přelepeno přes staré brazilské. Vítá nás Kambodža.
Pasení slonů
Šíleně prašnou rudou silnicí jsme dospěli do naší první kambodžské zastávky - Banlungu. Spíme v úžasném, půvabně zanedbaném koloniálním hotelu s obrovskými pokoji, báječnou vyřezávanou teakovou postelí, koupelnou větší než panelákový obývák a vanou pro dva, suma sumárum za necelých sto korun českých za noc. Ráno máme vyjížďku na slonech. Po pravdě řečeno jsme spíš měli pocit, že slony paseme. Kráčeli s námi rozvážně džunglí - a neustále žrali. Ono krmit takové tělo dá makačku. Vychvalované romantické kráterové jezero Boueng Yaek Lom vypadá trochu jako jihočeský rybník - místní sem jezdí na pikniky a odpadkové koše jsou plné lahví od kořalky. Všude cedule: "Před koupáním si prosím nezapomeňte obléci plovací vestu!" Domácí v plaveckém umění zrovna nevynikají...
Hřbitovní turistika
Jedeme se podívat na "veeery najs" hřbitov jedné z místních animistických vesniček. V pralesním pološeru jsou rozeseté hroby. Přístřešek se stříškou z palmových listů, pod ním udupaný hliněný rov a v průčelí dvě dřevěné figury s mužskými a ženskými atributy pro odhánění zlých duchů. Pozůstalí sem zřejmě přicházejí často - a rádi. Všude kolem se totiž povalují plechovky od piva... Tím se zřejmě pozůstalí dostávají do tranzu, potřebného pro komunikaci s nebožtíky. Na zpáteční cestě se ukázalo, že zlé duchy jsme neodpudili. Motorka není tank a na prašné silnici se snadno smekne. Zvlášť, když předjezdci vlétne moucha do ucha ve chvíli, kdy v protisměru přebíhá přes silnici prasnice se třemi selátky. Vašek neubrzdil - a už je tu silniční lišej... Mohlo to dopadnout i hůř. Z nejbližší chýše ruče vyběhla dívenka s kabelou se znakem červeného kříže, nebožáka ošetřila a pečlivě si ho zapsala do notýsku "Modrého života". Zas jeden zachráněný turista - oni snad neumí jezdit, nebo co?
Phnompenh
V plné odpolední špičce jsme dorazili do Phnompenhu - hlavního města Kambodže. Stovky motorek, auta, bicykly a tuk-tuky - nepředstavitelný zmatek! Jezdí se, kudy to jde. Po chodníku, zleva, zprava i v protisměru. Na zelenou i červenou. Český dopravák by tu zešílel do hodiny - pokud by rovnou nedostal infarkt. Hotýlek u jezera nabízí kompletní služby - od jízdenek na autobusy a lodě přes prostitutky až po gandžu a opium. Rozhodně pestřejší nabídka, než zdejší pamětihodnosti. Královský palác a Stříbrná pagoda nás nijak zvlášť neuchvátily a Muzeum genocidy nám náladu také nespravilo. Už u vchodu nas přivítala tabulka s přeškrtnutým usmívajícím se obličejem. Zde se nesměje! Pol Potův režim skutečně k smichu nebyl. Člověk si těžko dokáže srovnat v hlavě, že takové obludné krutosti se neodbývaly v temném středověku, ale v 80.letech 20.století. Ještě že už píšeme nové!
Příliš mnoho slunečníků
Poslední tři dny naší výpravy jsou ve znamení Angkoru - nejkrásnější památky Kambodže, plným pravém opět pod záštitou UNESCO. Siem Reap je opravdu jedna velká vesnice s veškerými službami pro bílé návštěvníky. Hotely, bary restaurace khmerské, mexické, indické a bůhvíjaké. Jen tu českou ještě neumějí... Nabídka výletů lodí na jezero Tonle Sap, masáží, vystoupení tanečnic tradičního tance apsara a bůhví co ještě. Najali jsme si tuk-tuk na celé tři dny a využili ho až na doraz. Viděli jsme všechny nejkrásnější a nejdůležitější chrámy a dokonce i několik těch nedůležitých. Vyráželi jsme každé ráno v 5:30, ještě za tmy a za tmy jsme se také vraceli. Nevynechali jsme svítání nad Angkor Watem ani západ slunce nad jezerem, vyšlapali tisíce schodů a drtili kletby na rtech nad všudypřítomností početných výprav japonských turistů s růžovými slunečníky. Jsou to veselí lidé - a vlezou všude...
Mámo, chyť mi žábu
Žábu jsme sice nechytili (to spiš "vlka" z neustalého sezení v tuk-tuku), ale na oslavu konce výpravy jsme si na ní pochutnali v jedné z místních hospůdek. S hranolky chutnala výborně - něco mezi rybou a kuřetem - jen těch kostiček!
To vietnamská minorita v plovoucích vesničkách na jezeře Tonle má život zařízený úplně jinak. Místo motorky loďku, místo domácího mazlíčka hroznýše. Je to praktické zvíře - dá se nosit kolem krku a člověk pak tak snadno nenastydne... Plovoucí jsou chýše, škola i baptistický kostel. Děti se tu rodí s pádlem v ruce a na koho nezbyla loďka, dopádluje ze školy domů v plastovém škopíku. Jedna dorostenka se živí roznáškou chlazených nápojů. Táta řídí motorovou loďku, dojede k turistickému člunu, děvče ladně za jízdy přeskočí na palubu a nabízí pivo a colu, které má ovázané kolem pasu. Prodá, vezme peníze a v pohodě zase přeskočí zpátky k tátovi. To vše za jízdy. Normálka...
Last minute
Všechno jednou skončí. Nafotili jsme sedmatřicet filmů, spotřebovali všechnu zubní pastu a papírové kapesníčky, utratili všechny peníze. Zítra ráno se vrátíme do Bangkoku, kde jsme přeď šesti týdny začali naše putování, nasedneme na letadlo do Mnichova a popozítří, pokud nebude v Mnichově sněhová kalamita, překročíme hranice České republiky. Hodně jsme toho viděli, hodně zažili... Batohy máme narvané vzpomínkami a vítr v kapse nevadí. Těšíme se domů, na naše nejbližší, kamarády i na ty, kteří naši cestu sledovali jen z povzdálí.
~