Cestopisy:

Velké indické dobrodružství

Je sobota 8. května.

Zataženo, chladno. Stojím na křižovatce ulic Dukelských hrdinů a Veletržní v  Praze 7, a čekám na Vaška s Markétou, která nás odveze na letiště. Mám 17ti kg kletr a nezbytnou výbavu české ženy – igelitku s potravou. Řízky evokují představu jednodenního výletu do koněpruských jeskyní, a mně připadá naprosto nepravděpodobné, že odjíždím na 5 týdnů do Indie…

Vašek s Markétou ale nakonec s mírným zpožděním přece jenom přijíždějí – spěcháme, a tak jenom hodíme moji Gemmu dozadu do stejšna a vyjíždíme směr letiště. V 10:20 vstupujeme do odbavovací haly, a velmi rychle začínáme být velmi nervózní – nikde není vidět vedoucího zájezdu s viditelným označením BIVAK Tour, ani rozesmátou skupinku krásných mladých lidí s batohy.Nejistě se potulujeme s vozíky na zavazadla po letištní hale, ptáme se informátorky – nic ! Nutně nás oba napadá katastrofický scénář, v dnešní době u nás dost rozšířený – cestovka zkrachovala, majitel utekl, a my nikam nepojedeme ! Nahlas to ovšem ani jeden z nás nespecifikuje. Tichá, velmi ovládaná panika…

Teprve před 11:00 hodinou potkáváme dva cestující s batohy, vznášíme dotaz a  po kladné odpovědi se připojujeme. V nejvzdálenějším koutě haly stojí hlouček důchodců s kufry, bicykl a skautský vedoucí v zeleném svetru přes kostkovanou košili. TO je ono ? Zdá se, že budeme s Vaškem plnit roli benjamínků výpravy – jsme tu snad nejmladší ?! Nakonec se ukáže, že tu jsou díky bohu ještě dva páry skutečně mladých – sourozenci Petra a Radek Brychtovi (24 a 28 let), útlounká hnědooká Šárka (27) a bodrý kulaťoučký Moravan Pepa (32).

Času vlastně není nazbyt. Rozdávají se pasy a letenky, kontroluje se pojištění. Necháváme si zabalit velké bágly do polyetylenové fólie a řadíme se k  odbavení. To trvá tradičně téměř do ohlášeného odletu. Bystrý letištní personál netrpí ukvapeností. Nakonec odlétáme s téměř 20ti minutovým zpožděním, a HLAVNĚ se konečně dovídáme doplňující údaj: letíme přes Moskvu !

Let proběhl zcela normálně, na letišti v Šeremetěvu jsme v 16:50 místního času. Nastává vleklá nuda – airbus do Delhi letí ve 23:20 m.č.

Trochu se procházíme, prohlížíme free shopy (ceny rozhodně nejsou nejvýhodnější), posedáváme, kouříme. Je zima a mrholí.

Ve 20:20 dostáváme stravenku na večeři a zbytek času tedy prolelkujeme aspoň při jídle. Odbavení proběhne tentokrát poměrně rychle, za úporného mrholení nastupujeme do airbusu. Před samotným startem třikrát vypadne veškerá elektřina v letadle, což je důvodem k mírným obavám – nakonec se ale odlepíme a opět letíme – tentokrát už přímo do Delhi.

Dostáváme pohoštění, pak se ztlumí světla a my dospáváme zbytek noci. V Delhi přistáváme v 07:40 místního času.

Je neděle 9.května.

Celní odbavení proběhlo v klidu a poměrně rychle. V hale nás očekává hlavní vedoucí zájezdu, Martin Primas – dlouhý, hubený dvaatřicetiletý kluk s milým, plachým úsměvem. (Ten, jak se později ukáže, je jeho hlavní zbraní…). Vítá nás a  doporučuje vyměnit peníze rovnou na letišti, kde je dobrý kurz. Za 120 USD dostávám 5.040 rupií – pět tisíc v padesátkových bankovkách je úhledně složeno do cihličky a „velmi prakticky” sešito sešívačkou, čímž se z platidla stává prakticky nedobytná záležitost.

Nastupujeme do autobusu zn. Karosa s nápisem „Autoškola Pernica”, který (dá -li Šiva) nás bude vozit celých dalších 35 dnů.

Je vedro (asi 46°C) a velmi prašno. Tu a tam kdekoliv na ulici leží v prachu člověk. V prvním okamžiku jsem si vzpomněla na hrůzostrašné historky o  epidemiích a mrtvolách na ulici – skutečnost je ale v zásadě pozitivní.V duchu filosofie, že život je jen cesta, si prostě člověk, kráčející po ulici, pokud se cítí zemdlen, lehne na tom místě, kde právě je. Trochu se prospí, odpočine si – vstane a kráčí dál…

Poprvé se setkáváme s neodbytnými indickými dětmi – jsou neuvěřitelné ve všem všudy. Neuvěřitelně drobné, neuvěřitelně špinavé a otrhané, s neuvěřitelně krásnýma laníma očima a neuvěřitelně rychlými prstíky. !Bakšiš, čoklit, rajtpen…” Odháníme je jako opičky, nasedáme do autobusu a vyjíždíme směr camp. Cesta trvá přibližně hodinu. Je únavné vedro, a my jedeme takřka krokem – provoz je tak hustý, že přejít ulici je v mnoha případech vysloveně nedokonaným pokusem o  sebevraždu. Autobusy, auta, motorky, rikši motorové i šlapací – všechno otlučené, pomačkané, pospravované dráty, provázky a hadry. Jezdí se VLEVO (tedy předpisově). Specielně rikši jsou ovšem kapitola sama pro sebe. Předjíždějí se z  obou stran, kličkují po ulici vesele (a šíleně rychle) v protisměru, podjíždějí korby náklaďáků. Jejich rejdění po ulici silně připomíná pohyb Trepky velké či Krásnoočka zeleného pod mikroskopem. Jsou absolutně asertivní, bez nejmenších rozpaků porušují veškerá pravidla silničního provozu i některé fyzikální zákony, nemají zpětná zrcátka a brzdy. Nepotřebují je – Šiva je mocný, a bude-li chtít, abychom přežili – však on to nějak zařídí !

Lidé v šílených hadrech i nádherných úborech princezen z Pohádek tisíce a  jedné noci se brodí doslova po kotníky v odpadcích, na ulicích, chodnících a v  přízemí domů leží posvátné krávy a cupají činorodá černá prasátka.

Přijíždíme do Tourist campu na ulici Jawaharlala Nehrua v Old Delhi, což, (jak pochopíme až o něco později) je na místní poměry místo oslnivě čisté, s  proužky trávníku, stromy a vlastním bazénkem ! Ten je sice velký asi jako chovný rybníček pro mřenky, ale JE v něm opravdická VODA, a lze se do něj PONOŘIT !

Zabíráme místa na trávníku po odjíždějící první výpravě a stavíme stany.Odpoledne strávíme převážně u bazénku – odpočíváme a zvykáme si na podnebí.

V pozdních odpoledních hodinách podnikáme první malou výpravu po Delhi – jdeme pěšky do parku Raj Ghat, kde jsou pomníky slavných osobností indického politického života, jako jsou Mahátma Gándhí, Jawaharlál Nehrú a Indíra Gándhíová, a jejiž pozemská těla byla spálena na březích posvátné řeky Jamuna – v současné době ovšem vyschlé. Park je čistý, upravený a velmi tichý, což v  jinak naprosto přelidněném a špinavém městě působí nesmírně uklidňujícím dojmem. Našlechtěné rodiny se přicházejí poklonit svým velikánům, a zároveň pořádají všude na trávníku kolem rodinné pikniky. Dívají se na nás se stejnou zvědavostí jako my na ně, a chtějí se s námi vyfotit ! Na keřích kvetoucích ibišků a všude po trávníku pobíhají drobounké pruhované veverky (burunduk páskovaný) a čiřikají jako ptáčci.

Procházíme parkem, a protože Vašek projevil přání přese všechno koryto vyschlé Jamuny spatřit, obcházíme park na odvrácené straně zvenčí.

Musím říci, že pokud by snad někdo chtěl vstoupit do reálné Indie rovnýma nohama – pak TOTO je ideální příležitost ! Vstoupili jsme ledabylým krokem turistů do nejnepředstavitelnějšího slumu, kde lidé bydlí v přístřešcích z  plechu, papundeklových krabic, cárů plachet a cihel z kravského trusu. Děti jsou všude – doprovázejí nás po celé délce trasy, jsou převážně nahé – starší mají potrhaná trika, občas šortky…Celá „ulice” je jediné veliké kaliště, ve kterém se děti válí společně s kravami , ušatými ovcemi, prasaty a psy. Zvířata volně procházejí přístřešky. Na všem, co se vaří a jí jsou roje much. Na ulici se žije, pere, SERE…

Zpočátku jsem měla značně tísnivý pocit, a neodvážila jsem se fotografovat (což mne později hodně mrzelo), ale všechno se ukázalo být velmi v pořádku. Lidé se usmívali, prohlíželi si nás neméně zvědavě jako my je, ochotně se nechávali fotografovat a natáčet. Na konci vesnice sedí na hromadě hnoje na bobku takřka jedné krávě pod ocasem překrásná Indka v nepochopitelně zcela čistém, krásně barevném sárí, a štíhlýma, aristokratickýma rukama s útlými zápěstími plácá z  kravinců cihličky na zátop. Se zářivým úsměvem nám zapózuje do objektivu a  zlehka nám pokyne zamazanou rukou s náramky na rozloučenou.

Opouštíme slum s úžasem a úctou, a já mám najednou pocit, že jsem možná strávila většinu života řešením věcí zcela nepodstatných a snad i  neexistujících.

Vracíme se do campu dost unavení, a s naprosto změněnými měřítky čehokoli…

VEČEŘE ??? Protože můj před měsícem opařený palec u levé nohy důrazně protestuje proti pobytu v uzavřené kecce při teplotě 47°C , je nezbytně nutné a  neodkladné koupit si sandály… A tak si bereme rikšu k Velkému bazaaru. Už se stmívá, ale uličky jsou přeplněné stánky, dvoukoláky, prodávajícími i  kupujícími. Mezi tím vším pobíhají všudypřítomná prasata a slepice, prodírají se neuvěřitelně naložení oslíci. Nemám ještě vyzkoušeno, kam až sahá Vaškova trpělivost, a jaký je jeho poměr k nakupujícím ženám, a tak se držím velmi zkrátka. A tolik by se chtělo nakukovat, přebírat, zkoušet ! Ale netroufám si. V  jednom krámku objevujeme s Lenkou nááádherné šaty – ale protože se ostýchám nakupovat hned první den, opouštím je. (Později se ukázalo, že jsem chybila. Jediný možný způsob, jakse nedopustit chyby, je totiž: koupit cokoli, co člověka zaujme hned, teď a tady ! Se stejným typem zboží už se totiž velmi pravděpodobně nikdy více nesetkáte..)

Stmívá se, ale vzduch se téměř neochlazuje – nelze spát, nelze bdít. Sedíme s  Vaškem na obrubníku bazénku a povídáme si dlouho do noci. Občas z některého stanu mátožně vybloudí některý z cestovatelů, vratkým krokem prokličkuje do umývárny, a za chvíli se stejně tápavě vrací.

Následuje pondělní ráno – 10. května

Fasujeme první snídani z naší polo-polopenze, a po ní vyjíždíme na celodenní prohlídku Delhi. Máme k dispozici indický autobus s rodilým řidičem (podle vzoru „rodilý mluvčí”) – ti naši – autobus i řidič- by to nemuseli vydržet !

Prohlídku začínáme v New Delhi Prezidentským palácem, Parlamentem a Bránou Indie, která byla postavena na oslavu vyhlášení nezávislosti Indie (15.8.1947). Indický Parlament má světové prvenství v počtu poslanců – 544 členů. Jak Presidentský palác, tak Parlament jsou zářivě bílé, čisté a velmi britské. Britský koloniální styl je nesporně velmi pohledný.

Na prostranství před Branou Indie potkáváme muže s opičkami a v zápětí dalšího s kobrou.

Dále pokračujeme autobusem do Quatab Minaru – obrovský komplex budov, pavilonů, sloupořadí a balustrád, nad kterými se tyčí věž minaretu, který dal celé památce jméno. Je vysoký …m – a bohužel uzavřený pro veřejnost od té doby, kdy náhle vypadlo osvětlení, a výprava indických děti, které byly právě uvnitř, popadala ze schodů…

Na nádvoří před minaretem stojí proslulý sedmimetrový železný sloup, který má 97 % ryzosti.

N a trávníku naproti minaretu stojí jako podivná stolová hora tmavý základ uvažovaného největšího minaretu světa, který však nebyl nikdy dostavěn, a v  pozdějších dobách sloužil jako zdroj stavebního materiálu pro okolní stavby.

Další historickou památkou je nedaleká ummájovská hrobka, kde je pohřben poslední ummájovský vladař Humayun (zemřel r. 1556 po pádu ze schodiště) se dvěma svými manželkami, třemi dcerami a několika syny. U vchodu do hrobky je velkým pečlivým písmem napsáno „Pozor na včely!” Průvodce nám s radostným úsměvem ukazuje zhruba 15 m vzhůru do klenby vstupní brány, kde visí mohutný včelí úl.

Odtud pokračujeme do Červené pevnosti – neuvěřitelně mohutného strategicko-vojensko-palácového uskupení s pavilony, okrasnými bazény, trávníky a opevněním, které dal postavit vládce Šáhdžahán.

Po prohlídce je možno buď se vrátit do campu naším autobusem, nebo ještě samostatně navštívit nedalekou Páteční mešitu (Jami masjid ) My s Vaškem samozřejmě volíme druhou variantu. Probíjíme se nesmírně rušnou a prašnou hlavní silnicí podél nekonečných hradeb Červené pevnosti, absolvujeme nervy drásající přechod silnice, a spletí uliček plných stánků s ovocem docházíme k majestátnímu vchodu do mešity, která stojí na kopci na vrcholu mohutného schodiště. Právě probíhá večerní modlitba, a tak musíme asi půl hodiny počkat právě na těchto schodech. Přichází k nám asi čtyř až pětiletý chlapeček, natahuje ručičku, a  monotónně prosí o bakšiš. Z povzdálí ho pozoruje bdělým okem otec. Odmítáme ho, protože už víme, že v okamžiku, kdy bychom mu cokoli dali, se kolem nás nakupí všechny děti z dalekého okolí, a pro nás už nebude úniku. Nedíváme se na něj, kouříme a povídáme si, ale chlapeček zarytě stojí, a opakuje do nekonečna svou prosebnou litanii. Vydržel to celou tu půlhodinu – až do našeho odchodu…

Páteční mešita je velmi dobře udržovaná, výstavná a čistá. Vévodí jí vysoký, převysoký minaret, na který se samozřejmě vyšplháme, a odměnou je nám velkolepý výhled na obrovské, za obzor uplývající a zdánlivě nikde nekončící město. Po návratu dolů, na pevnou zem, si před mešitou kupujeme ohnivě kořeněný kuřecí kebab, a rikšou , už značně unavení, se vracíme do campu.

Po nezbytné sprše, a velmi vítané večeři opět odpočíváme u bazénku – tentokrát bohužel vypuštěného. Ani dnes není společenský život skupiny příliš intenzivní, takže lehnout si odcházíme poměrně brzy. Spát ovšem ne ! V chlívku, inzerovaném vedením campu jako „pokoj k pronajmutí”, před jehož dveřmi máme postavený stan, se začíná cosi dít. V hluboké tmě svítí kapesní svítilny, míhají se tmavé postavy, a doslova přes naše hlavy podávají balíky s neznámým obsahem. Zdá se, že miniaturní místnůstka musí mít pod podlahou nějaký tajný sklad, z  něhož proudí přízračný kontraband. Nemůže nás nenapadnout, že se jedná o  překladiště drog… Celá záležitost trvá téměř dvě hodiny, a o nás během té doby nikdo neprojeví sebemenší zájem.

Když se po skončení akce jdu už po bůhvíkolikáté osprchovat,vybíhá mi v  ústrety téměř půlmetrová krysa. Kupodivu mi to připadá romantické…

Úterý 11. května

hned po snídani (v 7:00 hod) skládáme stany, balíme, a opouštíme Delhi. Po asi hodinové jízdě městem absolvujeme první zastávku dnešního dne – Chrám sekty Bahá´í v Bahapuru. Sekta má jen sedm chrámů, roztroušených po celém světě, a  právě tento, koncipovaný jako stylizovaný lotosový květ, navrhl proslulý architekt Fariburz Sahba.. Společným znakem všech Bahá´í chrámů je totiž půdorys devítistěnu. Devítka je nejvyšší číslicí a značí obsáhlost, jedinost a jednotu. Budova je bělostná, architektonicky zcela čistá, bez jakýchkoliv příkras, a krom vlastní stavby nás překvapí ještě tím, že v jejím informačním středisku nám bez hnutí brvy rozdávají informační materiály sekty – v češtině !!!

Po zhruba třičtvrtěhodinové prohlídce pokračujeme tentokrát několikahodinovým přejezdem do Amberu, někdejšího sídla Džajsinha II. jednoho z nejmocnějších maharádžů Indie.

Palác se tyčí na kopci nad tmavomodrým jezerem a je překrásný. Už v podhradí je možno si na cestu vzhůru pronajmout slona (bohužel jsem nebyla dost rychlá, a  všechna místa na hřbetech dvou tlustokožců obsadili hbití důchodci – pardon – senioři).Ale i pěší cesta je dostatečně romantická, protože všude na dosah se prohánějí desítky opic. Palác sám je pastva pro oko i pro objektiv – chodby, pavilony,a zahrady, všechno velmi dobře udržované a zachovalé. Z hradeb je vidět dolů na řeku, v ní se koupají další sloni. Přímo pod námi je u břehu plovoucí zahrada se záhony květin a vodotrysky, a na protějším hřebeni přes řeku je další opevněný komplex obránců pevnosti . Procházíme prostorami paláce jako bludištěm, v pravidelných intervalech se s Vaškem ztrácíme a zase setkáváme. Vládne tu klidná, pohodová atmosféra, a na prohlídku je (jak oceníme teprve později) dostatek času. Teprve v pozdním odpoledni vyrážíme do dnešního cíle cesty – výstavného devítimilionového města Jaipur, kde budeme přenocovat...

V Jaipuru rozbíjíme stany na miniaturním trávníčku před hotelem Jaipur Inn, který je, jak se zdá zcela neobydlený – nicméně nám skýtá útočiště ve formě dvou koedukovaných záchodů se sprchou. Stany, poskládané těsně vedle sebe, zajišťují naprosto minimální míru soukromí – slyšíme všechno – šustění igelitových sáčku spolucestující Vlastičky, předsmrtné chroptění a pokašlávání Radka, vrčení rozevíraných zipů…Po nezbytné sprše vycházíme s Vaškem na krátkou podvečerní výpravu . Začínáme pokusem dovolat se mým „drahým bříbuzným” – Káša ani Kuba doma nejsou, zato s babičkou mám štěští – reaguje okamžitě a vzrušeně. Několikaminutový rozhovor s Prahou stál v přepočtu něco kolem 50ti korun. Povzbuzeni tímto úspěchem si bereme rikšu, a necháme se vézt jednou z hlavních tříd Jaipuru. Bohužel už je téměř 21:00 hodin, a to je chvíle, kdy obchodníci skládají svoje stánky, a zavírají. Rikša nám nabízí návštěvu v textilním velkoskladu – pravděpodobně nějakého svého příbuzného – je to ale obchod na jiné úrovni, než je ta naše – hádáme, že jde o atrakci pro „amerikanos”. Zboží je velmi kvalitní, ale svým zaměřením ani cenou neodpovídá našim představám. S  omluvou se loučíme, a necháme se odvézt zpátky k hotelu – po cestě se ještě zastavíme v jednom z řídkých obchodů s alkoholem, který nám rikša ukáže, a  koupíme na zkoušku jednu láhev indického piva – je velmi drahé (80 rupií) a  velmi špatné.Stále je hrozné dusno, i když vedro přece jenom trochu polevilo, a  tak sedíme ještě dlouho na skládací židličce před stanem, a povídáme si.

Ve středu 12. 5.

ráno hned po snídani nastupuje celá naše výprava do houfujících se motorikš, abychom absolvovali prohlídku města. Náš rikša je rozený Fittipaldi – nesnese před sebou jediného z kolegů, túruje svůj Velorex o stošest, a riskuje , že z  našich celkem 5ti !! dětí budou sirotci.

S ohledem na to, že už v Dillí nám kuchař a boxer výpravy Honza (funkce zjevně nezastupitelná) vyprávěl, jak „právě včera měl jeho rikša nehodu, která skončila předpisovým parakotoulem Honzy, odvozem vozidla na vrakoviště a řidiče do nemocnice…”, je náš smích sice bujarý, nicméně poněkud nucený…

První zastavení je Krišnův chrám v hlubokém údolí na okraji města. Cesta dolů je poměrně krkolomná – kameny dost kloužou pod nohama, a sandály nejsou pro tento druh terénu zcela vyhovující – dole je ovšem RÁJ. Ze skály prýští pramen vody čisté, která napájí čtvercový bazén před chrámem, a ve kterém se nadšením ráchají hnědě děti. Graciézní Indky perou svá nádherně zbarvená sárí, potom je ve dvou vypínají na slunci a suší. Kolem hopsají opice, a dvě budovy chrámu jsou jako z pohádky. Všechno je oslnivě bílé, prohřáté ostrým sluncem. Na zpáteční cestě nahlížíme do malé svatyňky, kde se dva svatí mužové oddávají svému zřejmě každodennímu zaměstnání – tj. meditaci a zpěvům posvátných meditačních písní za zvuků bubínků. Ochotně se nechají fotografovat – za drobný příspěvek do misky milodarů…

Je vedro. Teplota se již opět vyšplhala na 47°C, ačkoliv je teprve ranné dopoledne. Nastupujeme do čekajících rikš a vracíme se do centra města, abychom si prohlédli proslulý (a velmi dekorativní) Palác větrů – HAWA MAHAL na hlavní třídě Jaipuru. Budova paláce je celá červená, s desítkami malinkých okének, která vypadají jako střílny, a následně na snímcích vypadá jako kulisa. Nechal ji vybudovat opět maharádža Šáhdžahán jako harém pro několik desítek svých konkubín. Uvnitř paláce je zakázáno fotografovat (smysl zákazu nám tentokrát uniká, neboť žádný strategický význam budova nemá), ale pochopitelně všetečná česká povaha se něčím takovým omezit nedá.

Dalším zastavením je Městský palác (City Palace), který je význačný především na zdejší poměry neobvykle vysokým vstupným, a dále pak tím, že v něm dodnes žije poslední maharádžův syn. Komplex budov již tradičně je velmi zdobný, členitý, oživený všudypřítomnými opicemi a malebnými postavami stráží v bílých uniformách s červenými turbany. Ti se (samozřejmě za bakšiš) nechávají ochotně fotografovat a natáčet. V jedné z budov je muzeum, v němž vévodí obrovský křišťálový lustr – pochopitelně českého původu. Dále maharádžův osobní vůz, nosítka a loďka. V areálu paláce se také nachází jedna z řídkých (asi dvou) prodejniček pohledů na celém území Indie – jak jest nám v průběhu zájezdu seznati, v této turisticky tolik atraktivní zemi nejsou k dostání pohledy. Máte-li to štěstí, že pohled přece jenom seženete, vzniká další problém – nejsou známky.A do třetice všeho dobrého – neexistují pošty…. Jakmile vykráčíme z  přítmí palácového interiéru na nádvoří, jsme mokří skz naskrz – vedro, odrážené mramorovou dlažbou je k nepřežití…Už máme dost, ale agilní rikšové nás ještě lákají do astronomické observatoře Džantar Mantar, postavené r. 1728 a dalšího paláce menšího paláce menšího významu v sousedství. Ten je především domovem početné a malebné tlupy opic, které se nechávají vcelku ochotně fotografovat – jen mláďata okamžitě postrkují do středu skupinky, aby byla co nejvíce chráněna.

V pozdním odpoledni nás ještě rikšové (jistě za provizi) odvážejí do jedné z  textilních manufaktur, kde je možno nakoupit v přepestrém výběru a za slušné ceny nejrůznější sárí, punjábí, šátky, přehozy a koberce. V mžiku je prodejní místnost poseta nádhernými látkami, prodávající i my kupující se válíme po zemi, přehrabujeme, smlouváme. Koupila jsem zelený šátek pro Rendu, malý hedvábný pro Kubeše, zelené punjábí (pro koho a proč vlastně – ani nevím), a přenádherné batikované sárí- to ale rozhodně pro sebe !

Konečně se smíme vrátit ke svému hotelu, vysprchovat, občerstvit… Já se ale ještě nechávám vysadit na hlavní třídě naproti Paláci větrů, kde jsem si dopoledne vyhlédla některé stánky, a vyřizuji nákupy ve velkém. Když jsem sama, smlouvám mnohem zdatněji a rozhoduji se rychleji, než před Vaškem, před kterým mám přece jenom trochu ostych. Podařilo se mi koupit skvělé (a hlavně dostatečně velké) šaty pro maminku, další sárí v oranžovo – terakotovém vzoru, dva šátky, dvoje rolničky na kotníky (pro mne a pro Káču) a opravdu efektní šaty z indické mačkané bavlny s motivy slonů – opět pro sebe. Na zpáteční cestu si beru cyklo-rikšu, kterému se podaří zabloudit, takže mám vlastně hodinovou projížďku večerním Jaipurem za směšnou cenu 20 rupií. Do hotelu dorážím už za tmy. Vašek mne vítá, zdá se s potěšením, a po tak po malém odpočinku vycházíme opět do šumu velkoměsta, protože město je přímo přeplněné svatbami. Pokud se Martinovy informace informace zakládají na pravdě, mohou se Indové ženit a vdávat jen několik měsíců v roce, a červen je právě pro tento krok měsíc nejvhodnější. Jaipur nadto zřejmě plní funkci jakéhosi Las Vegas Indie – je věcí společenského postavení brát se právě tady- a město je na to zařízeno. Přímo v naší ulici jsou tři velké zahrady, v jejichž areálu se svatby odbývají. Svatební průvod se ubírá od ženichova domu městem za ohlušujícího hlaholu svatebčanů, s hudebníky a  zpěváky na bohatě vyzdobených nákladních autech, doprovázených dvěma řadami žen a dětí, které plní funkci světlonošů. Každý z nich nese v jedné ruce obyčejné vědro, v němž je upevněna kolmo vztyčená zářivka. Za nimi se táhnou svazky drátů, které jsou napojeny na poslední vozidlo průvodu – agregát tažený párem volů. Uprostřed této světelné aleje jede na bílém koni, oblečený a nazdobený doslova jako princ z Pohádek tisíce a jedné noci sám ženich. Jede opravdu sám – nevěstu přivezou příbuzní až těsně před půlnocí, aby přijala se sklopenýma očima gratulace – a opět se nechala odvézt – tentokrát již do manželova domu. Díváme se z chodníku na ten úžasný mumraj, když vtom si někdo ze svatebčanů všimne přítomnosti „bílého sahiba”, a tančící dav okamžitě pohltí Vaška do svého středu, kde je nucen ke zběsilému tanci.Tančí jen muži ! Vašek se drží statečně, odhodlán nenechat se zahanbit, ale rytmus je příliš divoký i na vytrénovaného sportovce -v závěru, úplně bez dechu, tančí kozáčka doslova s očima v sloup. Naštěstí v tom okamžiku dospěl průvod před bránu zahrady, takže hudba na chvíli ustává a Vašek se může nenápadně vrátit ke mně. Vstupujeme do zahrady, která je celá obestavěna stoly s pohoštěním. V cele je květinami ověnčené pódium, na které nyní usedá ženich, doprovázený asi deseti „družby”. „Družičky” přivádějí nevěstu. Je překrásná. Mladičká, něžná, upravená až k dokonalosti, a v laních očích se jí skutečně lesknou slzy. Statečně se usmívá, klopí zamžené oči a  přijímá gratulace. Jsme vyzváni, abychom také vstoupili na pódium, potřásli si rukou s ženichem a nechali se s oběma vyfotografovat. Upadáme do rozpaků – nemáme žádné dary, nevíme, zda se to hodí. Všichni svatebčané jsou však upřímně vstřícní, nadšeně ochotní zapózovat a nechat se natočit na video. Vašek opět točí jako zběsilý. Postarší příbuzným nám slušnou angličtinou vysvětluje některé části obřadu. Přichází jiný, mladší muž s podnosem čehosi neidentifikovatelného, zablýská na mne zuby, hnědou rukou hrábne na podnos – a beze všech skrupulí mi nacpe potravu i se třemi vlastními prsty přímo do pusy…Hlavou mi proběhla zásadní věta:”Nejíst NIC co neznám a co není možno oloupat !” V příští vteřině myšlenka číslo dvě:”Nelze urazit !” A tak polykám, a Vašek se láme smíchy, neboť, jak se později ukáže na natočeném materiálu, obě myšlenky se mi zřetelně zobrazily ve tváři…

Na svatbě jsme strávili ještě asi hodinu, potřásli si rukama se stovkou dětí, zodpověděli dvěstěkrát dotaz, jak se máme a jak se jmenujeme, a nakonec, naprosto umordovaní, se po anglicku vytratili.

Plni dojmů jsme ovšem opět ještě dlouho nešli spát, na plátěné židličce před stanem a vyprávěli si.

Čtvrtek 13. 5.

Ráno tradiční hodina vstávání (7:00) i odjezdu (8:30) směr Bharatpur. Cesta naopak probíhá netradičně bez překvapivých a náročných epizod, takže do městečka přijíždíme již kolem 13:30. Ubytování v hotelu PELICAN je také neobyčejně uspokojivé- pokoj je útulný a čistý, s velkou postelí a malou koupelničkou.

Kolem půl čtvrté, když polevila polední vedra, jsme si půjčili kola, a jeli do ptačí rezervace. Pro mne byl zážitek umocněn přítomností kola. Jednak proto, že já a bicykl jsme si nikdy nebyli výrazně blízcí, jednak toto bylo kolo typu Ukrajina – vysoké, těžké – a s RÁMEM !

V úvodu se zdálo, že pravděpodobně ani nenastoupím – nicméně posléze se problém podařilo minimalizovat na okamžiky nastupování, sestupování, zastavování a udržování rovnováhy…Jednou jsem také narazila do Vaška, který se právě KOCHAL, neboť jsem nestačila zareagovat flexibilně, takže po zbytek vyjížďky poctivě hlásil úmysl zastavit předem…Je fakt obdivuhodný.

Jezdili jsme po hrázích mezi bažinatými rybníky, viděli jsme kormorány, volavky, chřástaly a kolpíka (zde se mi podařilo ohromit znalostí biologie !) – a dokonce sovu a bukače nočního. Také antilopy, bahenní buvoly a papoušky.

V pátek – 14. 5.

odjezd z ptačí rezervace po snídani v 8:30 do Ágry (asi 180–200 km). V Ágře jsme před polednem, a protože je pátek (svátek na úrovni naší neděle), jsou vstupy do všech památek ZADARMO. Navštěvujeme po řadě Fatehpur Sikri (Město duchů), postavené posledním z velkých Mugalů Akbarem na místě, kde mu svatý muž Salím předpověděl narození toužebně očekávaných synů, kde však nebyl dostatek vody, a proto bylo město již po 16ti letech opuštěno., Červenou pevnost, která se podobá jako vejce vejci té v Dillí, a konečně proslulý Taj Mahal – jeden z  nejznámějších monumentů Indie vůbec. Tuto hrobku dal postavit maharádža Šáhdžahán pro svou milovanou choť Mumtázmahal (Vyvolená pro palác), která zemřela při porodu 14. dítěte r. 1631. Celý komplex je pod velmi přísnou kontrolou – Indové se obávají pomsty sikhských separatistů. Již před vchodem se každý návštěvník musí podrobit velmi přísné osobní prohlídce, během které jsou mu zabaveny veškeré ohrožující předměty – jako například cigarety, zapalovač a  načatý sáček burských oříšků. Uvnitř areálu je zakázáno naprosto všechno. Nesmí se točit videokamerou, chodit obutý po trávníku, kouřit, jíst, pít – a dokonce se LÍBAT ! Jakmile kdokoli překročí zákaz, ozve se ostrý hvizd píšťalky a zazní kouzelná věta:”Not allowed!” My s Vaškem jsme pochopitelně překročili VŠECHNY zákazy – včetně posledního – a byli jsme přísně pokáráni…Zůstali jsme v „Tádži” až do zavření – do 19:00 hod., a potom se příjemně unaveni vrátili volným krokem do hotelu SHANTI LODGE, kde jsme pro dnešek ubytováni. Dali jsme si se spolucestujícími (Šárka, Pepa se Standou, Petra s Radkem, Jitka Václavíková, boxer Honza, Martin Primas)večeři na střeše, odkud je krásný výhled na Tádž (tedy BYL BY, kdyby z obavy před sikhskými separatisty nebyl neosvětlený). Kolovaly „spirity”, pivo a jointy. Pro některé z přítomných poměrně náročná kombinace…

Sobota 15. 5.

Nejeli jsme na Gwalior ! Po nočních událostech se nám nechtělo vstávat, otáleli jsme do poslední chvíle, a když jsme se konečně usebrali a vyrazili k  autobusu, trochu jsme zakufrovali. Vzali jsme si sice honem rikšu, ale ten nás dovezl na parkoviště v okamžiku, kdy autobus mizel v ohbí silnice. Po pravdě řečeno nás to ani tak příliš nemrzelo, a udělali jsme si krásný odpočinkový den.Nechali jsme se odvést do banky, kde jsem rozměnila druhou stodolarovku, potom jsme snídali na střeše jedné ze stovek „restaurací” kávu s mlékem a  palačinky, a povídali si, a bylo to moc hezké Připomnělo mi to Hemingwayovu „Fiestu”. Potom jsme se vrátili do hotelu a konečně přeorganizovali zavazadla (ten člověk je TAK praktický !). Vašek pak psal deník, a já, protože můj deník odjel s  autobusem, aspoň napsala většinu nejdůležitějších pohledů, což mne natolik zmohlo, až jsme z toho usnula.

Ještě později jsme jeli rikšou na Baby Taj Mahal, který byl opravdu maličký, ale zato úplně prázdný. Jen my dva a stádečko opic. Po všech těch dnech s  miliardou lidí a minimem soukromí to bylo báječné.

Na zpáteční cestě jsme koupili ovoce a „spirituální” láhev jako příspěvek ke společnému posezení, a ještě o kousek dál nás rikša nahnal do obchodu s koženým zbožím, kde si Vašek koupil krásnou bundu z nejkvalitnější měkounké kůže za 110 marek.

Vašek pak požádal rikšu, aby nás dovezl někam co nejblíž řece, aby mohl natočit Taj Mahal při západu slunce, a ten nás odvezl přímo na břeh Jamuny. Najednou jsme byli v ghátu – pohřebišti. Podél řeky jsou postavené kamenné přístřešky s kovovými rošty, na kterých, zasypáni náručemi květinových věnců, se spalují zemřelí. Místo má přízračnou atmosféru, ještě umocněnou padajícím soumrakem. Vašek dostal svolení natočit planoucí hranici a pálení obětních věnců v malé svatyňce ve skále. Bylo to hodně silné a majestátní.

Poté jsme ještě stihli i ten kýžený západ slunce, a večer zakončili jako včera s kumpány na střeše. Kompetence se poněkud promíchaly – kdo hřešil včera, dal si dnes pokoj – a NAOKAP (pozn.překl.: naopak).

Neděle 16. 5.

Včerejší příprava se vyplatila – máme ve chvilce sbaleno a odjíždíme rikšou k  autobusu. Dnes nás čeká obzvláště náročný den – pojedeme prakticky celý den a  část noci. Naším cílem je Corbettův národní park – tygří rezervace, kde zůstaneme zítra celý den a kde i přespíme.

Vyjíždíme.Po asi 50 km je kratší zastávka ve městě Mathura – údajně rodišti Krišny. Svatostánek vypadá naprosto stejně jako Palác smíchu na Matějské pouti. Neumělé sošky a obrazy božstev jsou pomalované křiklavými barvami, mračna lidí proudí otupěle v jednom směru. Dovnitř, dokola, ven… Je šílené vedro. Dnes opět kolem 48°C. Voda, kterou jsme koupili, je během půl hodiny úplně vřelá, takže se nedá pít. Jedeme krokem. Tečou po nás doslova proudy potu, nedá se ani mluvit. Ještě později stojíme asi hodinu v poledním žáru uprostřed silnice kvůli dopravní nehodě. Už se ani nesnažíme pohybovat.Polosedě pololeže s přivřenými víčky odevzdaně čekáme. Když se konečně rozjedeme, namáčí Vašek ručník vodou z  lahve, a vzkřísí nás.Je skutečně vynalézavý, a dobře se o mne stará.

Jedeme dál. Jak se blíží večer, mírně se ochlazuje vzduch – naproti tomu houstne atmosféra v důsledku houstnutí provozu. Indičtí řidiči-kamikadze jezdí po silnici vlevo i vpravo, ale nejraději středem, používají zásadně dálková světla a vynikají ve hře – kdo víc vydrží. Vítěz vytlačí poraženého z pruhu, ze silnice, ze života. Vraky havarovaných vozidel leží neosvětlené na silnici, a  nikdo je neodklízí. Vašek půlku noci stojí v uličce autobusu a s hrůzou pomáhá na dálku našemu řidiči očima. Mzda strachu.

Něco po půlnoci dojíždíme do údolí, kde teče bahnitá – ale přesto říčka. Rozbíjíme tábor, koupeme se, spíme. Spím špatně – přišla moje ženská hodinka, což se vzhledem k programu dvou příštích dnů skutečně hodí.

Pondělí 17. 5.

- ráno bleskové balení, žádná hygiena – vzhůru na tygry ! Ti si taky zuby nečistí !

Corbettův park má rozlohu … m², a údajně se pyšní asi stovkou tygrů. Neviděli jsme žádného. Prohlídka, rozdělená na část dopolední (7:00–11:00), siestu (11:00–16:00) a odpolední (16:00–19:00) sestává z projížďky jeepem se specielně upraveným, téměř bezhlučným motorem, a výkladu strážců parku. Těm je zaplať bůh dobře rozumět. Jinak je tato atrakce nesporně nejdražší z našich indických programů – 530 rupií na osobu.

Viděli jsme spoustu jelení a dančí zvěře, rajku, orla, výra i supy, a  krásného, asi třičtvrtěmetrového varana s hlaďounkou tmavomodrou kůží, kterého se nikomu z nás nepodařilo vyfotit.

Po 19:00 hodině přijíždíme zpátky k autobusu a večeříme.Jeden z členů výpravy, Petr Mulač, má horečku a zimnici. Nevypadá dobře..

I já mám krizi. Je mi zle, a jsem neschopná dělat cokoliv. Neumím najít talíře, mám rozšlápnutou baterku, a v závěru programu si vyklopím kompletní večeři (guláš s rýží) na šaty a boty.Vašek se ovládá, ale zlobí se. Chtěla bych ho vidět ve své kůži. Nicméně ho chápu – má určitě taky dost.

Kolem 20:00 hodiny vyrážíme na celonoční přejezd do Haridwáru a zítra večer budeme při troše štěstí v Riššikéši, kde spíme opět v hotelu ! Do té doby ovšem… Moje sedadlo se nedá sklopit. Nemám se kde a jak hygienicky zabezpečit a krom fyzického nepohodlí mne situace vzhledem k Vaškovi dost uvádí do rozpaků. Při popůlnoční čůrací zastávce vstoupím obounož do bahna. Nebo do hoven ? Nevím. Nemám už sílu to zjišťovat. Usedám na okraj skupinky co nejdále od Vaška a  oddávám se osudu. Tichounce poplakávám. Vašek mne hledá, ale já se skrývám.

V závěru pauzy mne přece jenom našel…Užasl, nasral se – ale polil mi nohy vodou, utřel a mlčky mne odvedl do autobusu !

Jedeme dál. Ve čtyři ráno stavíme u motorestu, vyndaváme si karimatky na trávníček a dospáváme zbytek noci.

Ráno je poněkud optimističtější, je úterý 18. 5.,

a na záchodě TEČE VODA ! Našla jsem hygienické potřeby a tašku s dárky – obojí nepochopitelně nepoškozené. Nasedáme. Bude líp ?

Nebylo ! Asi po hodině jízdy vjíždíme do díry v silnici. Silně to houpne, pšoukne.Je vymalováno ! Utrhl se vodní měch, u levého zadního kola se náprava vtlačila kamsi vzhůru, urazila jakousi trubku. Vysedat ! Opravuje se. Půjde to ? Spolucestovatel Petr má stále 38,6 a je mu opravdu zle.

Celé odpoledne se popelíme v bodláčí a plané marihuaně vedle silnice, zatímco nebozí řidiči se válí pod autobusem a rozebírají ho na součástky. Je opět 48°C.

Míjí poledne. Zhruba ve 13:00 hodin dává Martin Primas povel k přesunu místní linkou do svatého města Háridwáru, vzdáleného zhruba 8 km. Vystupujeme na parkovišti, a Martin dává rozchod do 17:30 hod.

Háridwár je jedno ze sedmi nejsvatějších měst Indie, kde se jednou za 12 let pořádá svatá pouť KUMBA MELA. Nicméně město je jedna velká nepřetržitá pouť po celý rok.

A je to nádhera ! Ganga je tu skutečně mohutný a překvapivě prudce tekoucí veletok. Po obou jejích březích jsou stupně, na kterých se povalují, převlékají a myjí poutníci a svatí mužové. Je to úžasná pastva pro oko – barvy a lidské typy. Na několika metrech se lidé vedle sebe mydlí a koupou, perou sárí, o  kousek dál někdo pije a těsně nad ním kdosi právě sype do téže vody popel svého dědečka…Přes řeku vede několik mostů, které se různě křižují a vytvářejí umělé ostrůvky, na nichž jsou postaveny nejrůznější svatostánky. Vašek točí jako o  život. Vstupuju mu do záběru, abych demonstrovala smývání hříchů – a rázem dochází k velmi důkladnému očištění ! Poslední stupínek nad vodou je kluzký, mně zcela klasicky podjedou nohy, a v tu ránu mně nese voda ! Právě v tomto místě je proud opravdu VELMI prudký! Podaří se mi zachytit řetězů, které jsou tu právě k  tomuto účelu natažené, ale voda je tak dravá, že se nedokážu přitáhnout ke břehu. Visím na řetězu jako opice, šaty se za mnou vzdouvají, lidé křičí a  natahují ke mně ruce. Po několika minutách mne spojenými silami splihlou, odřenou a poněkud zmatenou vytáhli…

„Vašku, točil jsi ?” „Mám to !” jásá oslovený. Život je nádherný !

Na protější stranu řeky přichází malý průvod. Skupinka přidřepne na paty na schodech, a jeden z mužů sype cosi z plátěného pytlíku do vody. Pohřeb… Vašek opět nadšeně točí.

Potom se procházíme, znovu koupeme, Vašek dává kameru na zpětný chod, aby se pokochal…:”Do prdele, já to NEMÁM, to není možný !” Bolestný výkřik se rozezněl nad posvátnou řekou…Jak se lekl, když jsem spadla do Gangy, Vašek omylem vypnul kameru, a po celou další dobu vlastně vysílal opačné signály – „vypnuto” – „zapnuto”…TAKOVÁ ŠKODA ! Mohly to být nejlepší záběry vůbec…Smůla.

Přesto je Háridwár úžasný, a moc jsme si ho užili. Vašek koupil Tomášovi bubínek.

V 17:30 se scházíme na parkovišti. Dobré zprávy nemají konce. Náš autobus je opravený a schopný další jízdy. Nastupujeme a celkem svižně zdoláváme vzdálenost asi 30ti km do Riššikéše. Přesto opět vystupujeme z autobusu značně zmožení. Únava z vyprahlého dopoledne u silnice je znát především na psychice. Náš dlouhý a nízký autobus nemůže projet spletí úzkých uliček kolem našeho hotelu, takže si musíme vzít jen to nejnutnější a dojít pěšky. Za možnost chůze je každý asi spíš vděčný, zato přehrabování zavazadel v přeplněném autobuse, kde je vedro a vlhko jako v prádelně, je obludnost ! Spolucestovatelé po sobě lezou jako chrousti. Tradičně nejbojovnější jsou naši senioři. Vůbec obecně ti nejstarší jsou v plné síle, zatímco jak fyzicky, tak i psychicky na dně jsou zástupci střední mužské populace. Petr už sice nemá horečku, ani jiné reálné příznaky, nicméně se z něj stal pološílený tragéd. Plouží se po okolí s obřadností toho, jenž přijal svou smrtelnost, těká zasmušilým, jakoby do sebe pohrouženým pohledem, a občas hluboce vzdychne. Inženýr Standa a zubař Míra Tauer ho co do výrazu vydatně napodobují. ALE: ubytování je v hotelu Ganga Putra – dvoulůžkové pokoje se sprchou a velmi slušnými postelemi. Jest nám toho zapotřebí, neboť následující čtyři dny budou zřejmě vyžadovat vrcholné nasazení. Jedeme totiž na trakking do Himalájí. Chtělo by to zodpovědnou přípravu.

Právě to je ale momentálně zhola nemožné – naše bágly jsou v zásadě

nedosažitelné, a přístup do nich neproveditelný. Ze zavazadel naší skupiny se stala jednolitá masa, kterou lze s úspěchem přehazovat vidlemi – nikoli však z  ní cokoli vyjmout. Můj příruční batůžek definitivně ztratil dno, a stal se tak oboustranně volně průchozí – podobně jako rukávník. Nezbývá než ještě večer zaběhnout koupit nový. Je modrozelený, se zcela nedůvěryhodným nápisem NIKA – ale stojí 200 rupií a má vyhovující velikost.

Na zpáteční cestě zkouším opět volat domů – ale opět marně…Ještě se poptáváme po poštovní schránce, a TO je tedy NĚCO ! Na rohu ulice vedle stánku s čímkoli je asi metr vysoká železná trubka, a na ní mimořádně zrezivělá kulatá plechovka – asi jako 5ti litrová konzerva. „TO je schránka ?” „ Ano. Ano, opravdu – jen to tam hoďte – zítra v poledne se vybírá !” přesvědčuje prodejce ze stánku, a tak se značnou nedůvěrou házíme pracně získané i napsané pohledy doslova do popelnice. Jestli dojdou, budu to pokládat za tajemné a neovlivnitelné řízení osudu.

Vracíme se do hotelu.

A je středa 19. 5.

Vstáváme v 6:30, protože odjezd do Gangótrí, poslední základny před nástupem do Himalájí má být v 8:30, a my (všichni) ještě musíme přebalit.

Pochopitelně jsme se zbytečně přepínali – místní autobus přijel před 11:00 hodinou. Ten náš je totiž příliš dlouhý a nízký úplně na všechno – neřkuli na Himaláje.

Vyjíždíme, a je to opět NESKUTEČNÉ ! Deset hodin bereme serpentinu za serpentinou smykem, obvykle s pravým zadním kolem visícím za krajnicí nad propastí hlubokou jako Macocha. Místy krajnice není vůbec, tu a tam se kousek utrhl, a je třeba projet zvláště rychle – vlastně takové místo přeskočit s  rozběhem. Jako sportovní disciplínu lze skok autobusem do neznáma zařadit mezi nejnáročnější – zhruba jako volné lezení… Nadto se do serpentiny vjíždí výhradně na plný plyn, a na plný klakson. Pravděpodobnost čelného střetu s protijedoucím vozidlem činí zhruba 85 %.

Šárka s něžným úsměvem poplakává – a není jediná, kdo se bojí. Jako mnohokrát, i tady se jako slabší jedinci projevují převážně muži v produktivním věku. Zato fialový postrach Zdenička, takto jedna z nejstarších a nejvehementnějších seniorek výpravy silně připomíná ústřední ženskou postavu ze Svěrákova filmu „Rozpuštěný a vypuštěný”, má šátek na babku a igelitovou pláštěnku (jako ochranu proti pádu do propasti ?) a fotí jako zběsilá.

V posledním, méně náročném úseku cesty se vezou Martin a Radek na střeše. Vidíme jejich opičí stíny poskakovat po skalách ve protilehlém svahu.Musí to být nebezpečné a vzrušující!

Do Gangótrí jsme nedojeli, neboť v důsledku ranního zdržení padl soumrak dřív, než jsme dosáhli cíle. Teď už OPRAVDU nelze pokračovat… Přespáváme v osadě Uttarkaši.

Neuvěřitelné – nepopsatelné. Takovou jedovou chýši jsem neviděla v životě ani ve filmu.Temné komůrky 2 x 2,5 m, se dvěma kavalci, pokrytými NĚČÍM (mohl by to být lisovaný humus ?), zamřížované okénko. Hoteliér rozdává svíčky. Tohle bez panáka ? BOŽE, dej mi sílu !

Za svitu svíčky vybalujeme spacáky, a tolikrát už oceněné prostěradlo. Pod spacáky si prostíráme pláštěnky, protože přes matraci by nikdo z nás pravděpodobně nepřešel ani v kanadách. Veškerému našemu konání přihlíží skrz zamřížované okénko houf užaslých dětí. Celkový dojem se blíží obrazu skanzenu ze života prvobytně pospolné společnosti. Vašek se pokouší naši jeskyňku natočit – velmi bych si přála, aby se mu to podařilo, i když ani tak zřejmě nikdo neuvěří…

Čtvrtek 20. 5.

Ráno bleskurychlý nástup do autobusu , kolem 10:00 hod. příjezd do poutního místa Gangótrí. Poutní místo je vskutku jedna velká matějská pouť – nicméně přímo nad ní se OPRAVDU tyčí Himaláje ! Nahazujeme bagáž. VZHURU ! Do stěny ! Následuje nádherný, deset hodin trvající výstup do ášrámu Bhojwasa, který leží ve výšce 4.000 m nad hladinou moře. Cestu, dlouhou 14 km, lemují pokřivené borovice. Míjejí nás další poutníci na mulách i v nosítkách. Ve víceméně pravidelných vzdálenostech potkáváme přístřešky s čajem. Indian tea s mlékem, black tea, lemon tea.Ceny se s nadmořskou výškou také zvyšujují – stále jde ale o směšné částky: 4, 5, 8 rupií. V poslední fázi cesty se obloha zatahuje, vane silný vítr a začíná pršet. Zbývají 3 km. Jít – nejít ? Bereme si pláštěnky a  pokračujeme. Rozhodnutí se ukázalo správné – asi za 20 minut vítr mraky rozfoukal,a zhruba po hodině jsem dosáhli ášrámu Bhojwasa, kde je dnešní nocleh. Několik nízkých budov je z kamení, kryté vlnitým plechem. Uvnitř černá kuchyně s  otevřeným ohništěm, tři holé místnosti na spaní s kopcem matrací v koutě. Vašek má zimnici – zřejmě to s nasazením tentokrát přehnal. Má toho chudák asi dost – přece jenom oproti mně vlekl o dost těžší bágl, a řidší vzduch udělal taky své. Doktorka tradičně nemá ani aspirin, ani zájem. Zato bodrý Moravan Pepa mi nabízí Paralen. Jen aby to zabralo. Ukládám Vaška, a jdu večeřet s mnichy. Těch, kdo se pozvání odvážili přijmout, není mnoho – ale z hlediska životní zkušenosti to pokládám za nezbytné. Místnost je plná kouře, osvětlená bohudíky jen plameny z  ohniště. Dostáváme talíř a misku. V tureckém sedu zdviháme dlaně v prosebném gestu, a mnich nám do nich hází čapátí. Další přiděluje hlavní chod – sojové maso s bramborem v pálivé omáčce. V misce je teplá voda, a zdá se, že mniši ji pijí – my jsme si v ní pro jistotu pouze opláchli prsty. Prosím zlatníka Milana o dokumentární foto.

Jde se spát. Vašek jenom hoří – modlím se, aby Paralen zabral. Tady se pomoci zjevně dovolat nelze, a do údolí je to přes šest hodin pochodu. Chvíli ho hlídám, ale nakonec přece jenom usínám. Spánek za moc nestojí – Vašek (I všichni ostatní) se několikrát za noc budí a chodí ven. Zaplať Pámbu ale už tolik nehicuje.

Pátek 21. 5.

Ráno už je v zásadě O.K., a můžeme vyrazit na poslední, celkem nenáročný výstup k pramenům Gangy, která vyvěrá z ledovce v místě zvaném Kraví tlama (Gaumukh). Je opět slunečno. Kolem nás se tyčí nesmyslně vysoké štíty Himalájí. Na mnoha místech se ozývá slabý zvuk drobného padajícího splazu. Fotíme. Vašek, opět ve vrcholné kondici, natáčí jako divoký. Chce se ještě podívat nahoru na ledovec – já to ale vzdávám. Ne snad z důvodu vysílení – od začátku výletu až doteď jsem v  naprosto vynikající kondici – ale bojím se stále častějších sesuvů morén.

Scházím na rozcestí ke Kraví tlamě, a vyhřívám se na velkém kameni. Vašek se vrací za hodinu, přesně, jak slíbil. Vůbec je obdivuhodně přesný, a drží slovo. Skutečně je vynikající parťák – nemohla jsem si vybrat líp.

Odcházíme zpátky do ášrámu, obědváme z vlastních zdrojů a ve 14:00, tradičně jako poslední, se vydáváme na zpáteční cestu do Gangótrí. Vaška, zřejmě v  důsledku námahy spojené s výstupem na ledovec bolí hlava, sotva se vleče, ale po požití dvou Kafevitů nastává rychlé zlepšení, a potom už nám cesta ubíhá v  pohodě a radosti.Dokonce si zpíváme, Vašek mne zdobí divokou růží,a všechno je hodně fajn. Jen v závěru cesty mi natekly nohy, a kecky jsou mi rázem poněkud malé. Trochu pokulhávám, ale dá se to vydržet.

Do Gangótrí přicházíme kolem 19:00 hodiny, šťastnou náhodou potkáváme na „hlavní třídě” Martina, a ten nás ubytovává. Protože jsme přišli poslední, dostali jsme ubytování v jiném „hotelu”, než zbytek zájezdu – bezpochyby však ve stejné kategorii.Dnes je komůrka o jednu hvězdičku lepší než minule v Uttarkaši – má vlastní koupelnu ! Dost dlouho váhám, nemám-li se sprchovat v botech…ale ano. Určitě…

A je ráno, sobota 22. 5.

Vašek našel na polici nad postelí trojzubec. Zasunuji si ho operativně do nohavice jako provizorní dlahu, a důstojně kulhám k autobusu. Cestou potkávám pomocníka Jardu, vlekoucího průseráře Standu Vojtěcha. K pramenům Gangy nešel, protože ho cosi kouslo do nohy. Teď, po dvou dnech už ji má příšerně opuchlou a  zarudlou, a je zjevně vyčerpaný bolestí. Doktorka Zdena nereaguje ani minimem zájmu. Nasedáme.

My s Vaškem aspoň kousek cesty jedeme na střeše, a je to opět vzrušující. Ano. Zážitky nemusí být krásné – hlavně že jsou silné ! Ale i !

Jsme už tak proškolení, že nikdo nepiští hrůzou při terénním závodě nad propastí – slovo normální tu má poněkud jiný rozměr.

V 17:30 jsme zpátky v Riššikéši, zpět v hotelu Ganga Putra. Po nezbytném vysprchování jdeme s Vaškem koupit sluneční brýle, které mu kdosi (jistě čacký důchodce) rozdupal, a já potom se Šárkou po nákupech. Kupuju si blankytně modré hedvábí na blůzu za 65 rupek/m, mýdlo, buchty pro Vaška. Původně jsme se chtěly také najíst – ale jsme tak utahané, že nám dělá potíže se rozhodnout a něco si koupit, takže to nakonec vzdáváme a vracíme se zpátky do hotelu. Vašek sedí s  Petrou na terase, a hulí marjánu. … Za chvíli tráva začíná účinkovat. Směje se, a nemůže přestat. Dává mi taky pár tahů, ale na mne to nějak neúčinkuje. Možná to neumím. Sedíme, a je pohoda. Asi za dvacet minut dává Vašek povel k odchodu.

Neděle 23. 5.

Dnes dopoledne máme na programu rafting. Dva jeepy pro nás přijely překvapivě na čas a odvezly nás, 13 nejstatečnějších asi hodinu cesty proti proudu.Tam nafoukli naši průvodci dva čluny, přidělili nám vesty a helmy – a už to jede !

Bylo to skvělé ! Pro Vaška sice asi trochu nuda – je zvyklý na vyšší obtížnost – já jsem ale nadšená jako dítě ! Projíždíme asi čtyři peřeje, a  velitel plavidla mne umisťuje na příď raftu, břichem na gumový bort, hlavou dopředu. Je to úžasná jízda – mám všechny peřeje tzv. „z první ruky”, vaří se přese mne voda ! Úžasné !

Ve 13:00 hod. přistáváme poblíže chrámu Kailašanand Mission, který je šestnáctipodlažní, a jde se k němu po Lachšmanském visutém mostě – velmi, velmi pomalým krokem… Nikdy nekončící zástup věřících se zvolna sune přes řeku, a  stoupá po schodech na vrcholek chrámu. Na ochozech jsou zavěšeny desítky malých I větších zvonců, na které každý zbožný poutník zazvoní, když ho míjí. Zpátky do hotelu se pak vracíme rikšou. Jede nás v ní sedm !

Mezitím nebohý Standa podstoupil operaci nohy v indické nemocnici, a vypadá to s ním opravdu na pováženou. Přesto zarputile odmítá transport domů, a tak čekáme zhruba do 17:00 hod. kdy ho sikhský chirurg předává do naší kolektivní péče. Stará se především jeho bodrý parťák Pepa, ale i všichni ostatní – vyjímaje doktorku ovšem…Ta jeví známky absolutní neprůstřelnosti…

Využívám čekání a letím ještě vykoupit železářství – VOK pro sebe, VOK pro Karolínu, pánvičku na jíšku, dvě misky (pro naše mladé) a skvělou krabičku na tabák pro Kubeše. Všechno STAINLESS.

Okolo 17:00 hodiny startujeme na celonoční přejezd směr Amritsar. Přestože je už skoro večer, je tradičních 47°C. Šárka má narozeniny. Stmívá se. Přichází noc, a je přímo přízračná. Pije se skoro horká whiska, sedmiletý rum. Zpíváme. O něco později nám praská vodovodní potrubí. Zastavujeme, a zatímco řidiči opravují systémem „vraž tam kolík, Romane”, vystupujeme z autobusu. Vašek vstupuje takřka přímo ze schůdků do otevřeného kanálu. Naštěstí zde jsou i  kanály úzké – krom pár odřenin na nohou a loktech vyvázl bez zranění.

V mžiku je kolem nás obrovský dav křičících a divoce gestikulujících domorodců. Vypadá to, jakoby nikdy neviděli Evropana. Jejich tmavohnědé tváře s  vyceněnými bílými zuby a koulejícími bělmy vystupují ze tmy jako na orloji. Nic nechápeme. Vašek mne v zájmu družby nutí zpívat „Čechy krásné, Čechy mé”. Davy šílí. Já taky. Desítky opičích paciček mne otlapkávají po celém těle.Jako obvykle pod šaty nic nemám, a tak se dávám bystře na ústup do bezpečí autobusu. Ten se právě nechal zprovoznit, a myslím, že nejsem jediná., kdo považuje okamžitý odjezd za poslední možnost, jak uhájit holé životy. Jedeme dál dusnou nocí. Nedá se sedět ani spát. Není co pít. Voda v plastových lahví se blíží bodu varu. Vpředu v uličce úpí ležící Standa s nohou. (Na rozdíl od něho druhý, prozatím zdravý Standa je nyní paradoxně titulován „Standa bez nohy”…- rozuměj – Standa s bolavou nohou, a Standa bez bolavé nohy).

Když časně ráno, v pondělí 24. 5.

zastavujeme u benzinky, už se prakticky neudrží na nohou. Obvaz má celá promokvaný. Tady jde skutečně o nohu !

Kolem 11:00 hod. přijíždíme do hklavního města Sikhské menšiny – AMRITSARU – města smutně proslulého sikhským povstáním, a následným masakrem Sikhů, kterým v  roce 1964 krvavě potlačila Indíra Gándhíová jejich hnutí za suverénní stát Chálistán. Paradoxně právě tento krok, při němž zahynulo na 20.000 Sikhů, a byl téměř zničen symbol jejich víry – proslulý Zlatý chrám, byl i její záhubou. Sikhové jsou totiž od nepaměti skvělí válečníci, vzrůstem i intelektem daleko převyšující indický populační průměr. Proto se z jejich řad odevždy rekrutovala osobní garda vládců Indie, a následně i Indíry Gándhíové. A právě tito hrdí válečníci, oddaně sloužící svému národu, nakonec na ní vykonali pomstu. Indíra Gándhíová zemřela rukou členů své stráže již za několik měsíců po tomto nešťastném zásahu – 31.října 1984.

Srdcem města a symbolem nezničitelné víry Sikhů je právě Zlatý chrám. Procházíme vstupní branou, abychom skutečně zůstali nevěřícně stát !

Obrovská plocha hlavního nádvoří je ze všech stran obložena oslnivě bílým mramorem, a lemována kolem dokola bílým mramorovým podloubím se stěnami vykládanými modrou, zelenou a zlatou mozaikou. Střední část plochy tvoří veliká čtvercová vodní nádrž – Pool of Nectar – ze které vystrkují zvědavé tlamičky stovky kapitálních kaprů. Kapři jsou bezpochyby svatí.

Uprostřed nádrže září v poledním slunci Zlatý, opravdu zlatý chrám. Čtvercová budova, ze všech stran vyzdobená spoustou oken, balkónků, balustrád a zábradlí – všechno v zářivě vyleštěné mosazi. K chrámu samotnému vede zlatý most se zlatým zábradlím, které celý den leští stovky dobrovolníků. Uvnitř chrámu je uložena posvátná kniha sikhské víry, nad kterou se celý den modlí skupina svatých mužů. Další služebníci chrámu neustále zdobí vnitřek svatyně čerstvými věnci květin, a  pořadatelky s úsměvem, leč důrazně usměrňují neustávající proud věřících, kteří svatyně procházejí. Je to úžasná, neuvěřitelná podívaná ! Fotíme, natáčíme ! Ale stejně už TEĎ všichni víme, že to, co nám zůstane na fotografiích a  videozáznamech, bude jen plochým a nedostačujícím barvotiskem proti skutečnosti.

Vlastní srdce objektu je obkrouženo zahradami a minarety, a především je zde obrovská, ohromující jídelna Guru Ka Langar , kde se každý poutník může zadarmo najíst. Tvoří ji dva ohromné sály, kde jsou v pravidelných pruzích nataženy pásy kokosových rohoží. Poutníci usedají na zkřížené nohy na kokosák, a čekají. Jakmile se celá jídelna naplní (Vašek napočítal asi 1.200 strávníků na jeden zátah), začnou chodit roznašeči. Každý stolovník dostane nerezový talíř a misku. Další roznašeč lije z konví pitnou vodu do misek, a ještě další rozděluje sběračkou vlastní pokrm – fazole, brambory, čočku – vše v ostré omáčce. Nakonec přichází nosič čapátí. Lidé k němu zdvíhají sepjaté dlaně, a on jim do nich za chůze s bravurní jistotou metá placky. Přichází předzpěvák s magnetofonem a  modlí se. Začíná se jíst. Lidé nabírají omáčku na čapátí. Ji se rukama. Roznašeči čile procházejí uličkami a přidávají. Všechno probíhá neuvěřitelně organizovaně. Lidé dojedí, a v mžiku je jídelna prázdná. Každý odnese svůj talíř a misku na nádvoří, kde desítky dobrovolníků nádobí myjí a hází umyté do drátěných kontejnerů na kolečkách, aby mohly být okamžitě odvezeny do druhé jídelny o patro výš, která se mezitím opět zcela zaplnila.

Vašek zuřivě natáčí. Podaří-li se to, budou to úžasné, skvělé záběry.

Cestománie ? Pche !

Jíme s ostatními. Nebezpečí střevního onemocnění vysoce převyšuje síla zážitku. Něco takového si přece nelze nechat ujít ! Po jídle se ještě jdeme podívat na přilehlou kuchyň. Vypadá přesně tak, jak si člověk představuje pekelnou kuchyň v pohádkách. Obrovské kotle, u kterých stojí na stupátkách míchači s pádly v ruce, plotny velké tak 3 x 4 m, kde se pečou čapátí. Pytle mouky, rýže, fazolí. Nepředstavitelné !

Jsme dost unavení a máme žízeň. Opouštíme komplex, na náměstí Vašek kupuje pití a já si měním dalších 20 USD. Na zpáteční cestě kupuju dva báječné šátky – bílý a blankytně modrý. Potkáváme Radka s Petrou, Pepu a Martina, kteří jdou právě do kina. Indické kino ? Ano ! Připojujeme se. Jedeme opět bicyklovými rikšami, a protože už mám založený 400 film na noční snímky chrámu, nechávám nás od Pepy fotit za jízdy. Doufám, že to vyjde – mělo by to být moc pěkné.

Kino je obrovské, betonové, a vypadá asi jako prostory Metra v Budapešti. Beton, špína. Film je indická limonáda špionážně milostného charakteru, a trvá včetně přestávky 4 hodiny. Dozvídáme se, že Indové milují kinematografii, a  produkují ročně mnohem víc filmů, než např. USA. Do kina také chodí celé rodiny – včetně nemluvňat, která se během představení kojí a přebalují.

Zpátky ke Zlatému chrámu se vracíme opět rikšami – je skoro půlnoc. Před bránou je PCO – veřejná telefonní stanice. Zkouším to – a heuréka ! Mám štěstí ! Je to KUBEŠ !

Okamžitě chudák odhodlaně hlásí:”Maminko, to jsi Ty ? Všichni jsme v pořádku – Eliáš se má BÁJEČNĚ !” Ví přesně, co chci slyšet. Je dojemný…

Protelefonovala jsem 35 rupií za necelé dvě minuty hovoru – je to velmi levné. Mám radost, a Vašek má ode mne aspoň na chvíli pokoj. Odcházíme spát do mramorového loubí ke Zlatému paláci, který teď září ve svitu měsíce ještě nepravděpodobněji, než ve dne.Sikhové se před spánkem omývají v posvátném nádrži – Pool of Nectar. Noří se do vody pouze v bederní roušce, zato v turbanu, do něhož mají vetknutý vždypřítomný kinžál – odznak své národní příslušnosti. Ještě fotografujeme, a ke spánku se ukládáme okolo 01:00 hodiny ranní. Spíme jen tak, v šatech a nepřikrytí na karimatkách, jako všichni poutníci. Podmínkou je spát hlavou (pokrytou) směrem k chrámu.

Jsem opravdu unavená. Asi po hodině spánku se do mne dává zima, ale Vašek má náš batoh bezpečně pod hlavou, a protože toho má chudák taky dost, nechci ho budit Doslova tedy proklepu zbývající dvě hodiny beze spánku, neboť v 04:00 hodiny začíná příprava na ranní meditaci. Desítky Sikhů vyvíjejí horečnatou činnost a polévají celý areál vědry vody. Kdo včas neuskočí – je očištěn ! Nám se podařilo spasit útěkem doslova v poslední vteřině – okamžik nato už bylo místo, kde jsme předtím leželi zalito vodou.

Vyčerpaní a poloslepí únavou a rozespalostí se motáme po kluzkých dlaždicích do sousední zahrady, kde dospáváme další dvě hodiny…Pak bleskurychle zabalit, vypít Indian tea ve stánku na rohu – a už zase nástup a odjezd. Dovolená ? Na zotavenou ? Jo !

Standa s nohou je definitivně zanechán na pospas indickým lékařům, a bude, až to jeho stav dovolí, letecky deportován zpět do vlasti.

Je úterý 25. 5.

Většinu dne jsme strávili překonáváním indicko-pákistánské hranice (5 hodin), a přejezdem do 40 km !! vzdáleného Lahore. Rozdíl v kultuře je zřejmý na první pohled. Především my ženy se konečně musíme zahalit. Šaty musí být dlouhé až na zem, s dlouhými rukávy a těsně ke krku. Zpod černého šátku čádoru – nesmí vykukovat ni jediný vlas, což specielně v mém případě, a při mé kvalitě vlasů je zcela neproveditelné. Naštěstí Lahore je v pákistánském pojetí téměř velkoměsto, a k cizincům je přece jenom benevolentnější, než k vlastním lidem…pardon – ženám…

Před dojezdem do místa noclehu se ještě na hodinku stavíme v Šalímarské zahradě, což je jakýsi park odpočinku se spoustou fontán a bazénků – pohříchu dnes většinou bez vody. Jen na naši počest se desítky fontán na pár minut rozzurčely…

K večeru přijíždíme do misijní školy YWCA, na jejímž dvoře máme dnes campovat. Sotva vynosíme bágly z autobusu a začneme stavět stany,přižene se bez jakéhokoli předchozího varování písečná bouře. V mžiku máme písku plné stany, oči, vlasy, ústa.Ti méně šťastní, kdo příliš toužili po hygieně a stihli se vysprchovat, teď vypadají jako šedí zombies – obalení pískem a prachem od hlavy k patě, slzy vzteku na krajíčku. Písek ve spacáku., v jídle, v ručníku. Nauzea. Těžko se to vysvětluje, ale propadnout v takové chvíli hysterii není tak docela vyloučené a  nepochopitelné. Teď konečně půjde do tuhého. Sbohem, má sladká, pohádková Indie ! Teď jsme v – p….. PAKOŠI !

Ležíme na kupce písku ve stanu, který už má rozbité všechny tři zipy, a  čekáme.Asi za hodinu se vítr utišil, prach přestal vířit, a je možno vyjít ven. Kýcháme. Vytíráme písek ze stanu ručníkem, vyklepáváme šatsvo a věšíme ho špinavé na šňůry kolem hřiště. Přece jen se mírně ochladilo. Sprchujeme se. Je o  něco lépe. Zručný moravan Pepa dokázal propašovat přes hranice do prohibicí sužované země termosku kořalky.Naše „molodaja komanda” v tradičním složení – sourozenci Brychtovi, Šárka, Pepa a já s Vaškem tedy sedíme na lavičkách v  houstnoucím šeru a klábosíme. Já jsem ale po několika neprospaných nocích totálně grogy, a jdu si za chvíli lehnout.

Středa 26. 5.

Ráno jedem rikšami k Badshaki mosque – Zlaté mešitě, až do postavení proslulé mešity v Mekce největší na světě, která nás okouzlí především kuriozním lešením, konstruovaným ze zcela mimořádně, a zjevně s velkou péčí vybraných, co možná nejkřivějších klacků, posvazovaných provázky a povřísly. Tuto „Konstrukci z  měkkých fazolí” máme jaksepatří zdokumentovanou na foto i video materiálu. Následuje další, v pořadí již třetí (a nutno říci že nejzanedbanější) Červená pevnost.

Martinova slova, že Pákistánci jsou vlídnější a méně obtížní oproti Indům mi nepřipadají výstižná.

Po poledni dostáváme osobní volno, a trochu se couráme bazaarem a Starým městem. Střídají se krámky s přepestře vyšívanými šaty zdobenými zrcátky se špínou tak nepopsatelnou, až otupuje. Ještě navštěvujeme Masjid Wazir Khan – mešitu Vezíra Chána, jejíž mramorové nádvoříčko je tak rozžhavené, že ho bosýma nohama lze jen těžko přeběhnout…

Vašek má hlad. A hladový Vašek…?! Nikde ovšem nic, co by se dalo vložit do úst. Unavení a otupělí se vracíme do YWCY, odkud před 15:00 hodinou vyjíždíme na další úsek cesty do umělé lesní rezervace Čanga Manga, kam dojíždíme něco po 18:30 hod.

Původně zřejmě velkorysý projekt lesního zábavního parku s bungalovy, restauracemi a promenádami ustrnul (patrně z finančních důvodů) v půli cesty. Bungalovy jseou na zdejší poměry opravdu luxusní – s ložnicí, obývákem a  koupelnou – my ovšem tradičně stanujeme před nimi. Neteče voda a nesvítí světlo. Když tudy projížděla první skupina, tyto vymoženosti civilizace ještě k  dispozici byly – nyní však zdejší rozvodné závody odstřihly rezervaci od zdroje.

Jinak je místo ale docela hezké, a jak padá večer, dokonce se i trochu ochlazuje.

Malíře Oldu Cíglera cosi bodlo do nártu a paty – rázem má nohu jako konev, s  leskle červenou, napnutou pokožkou.Po předchozích děsuplných zkušenostech se Standou neváháme. Přinášíme naši obsáhlou lékárnu, a Vašek začíná ordinovat: „Sestro – pean, sušení”. Je radost se dívat, jak ho to těší. Naše zodpovědná příprava konečně došla uplatnění.Každopádně okamžitý zásah přinesl ovoce, a  všichni jsou rádi, že nemáme dalšího maroda. Paní doktorka Zdena se po celou dobu zákroku usilovně sprchuje – neboť správce parku nahodil generátor, takže TEČE VODA ! Doktorka nereaguje ani na bušení pěstí na dveře, a vystupuje z  oblaků páry se zářivým úsměvem až po 40 minutách. Svou asertivitou začíná pomalu takřka vzbuzovat mou úctu…

Ještě chvíli posedáváme v zapůjčeném „centrálním” bungalovu, trochu se popíjí, vyprávějí se příběhy a vtipy Relaxace.Spát jdeme krátce před půlnocí.

Je čtvrtek 27. 5.

Ráno bohužel musíme vstávat v 5:30, protože nás čeká zvláště výživný úsek cesty – přejezd přes Harappu a Multan do Bolanského průsmyku, stále dál, celý den, noc a další den. Oblast jižního Sindu je považována za nejméně bezpečnou v  celém Pákistánu, což je důvodem, proč jí projíždíme tak rychle, jak jen to stav silnic dovolí. Na stav osob se tu nikdo neptá. Nakonec – nesmíme zapomínat, že život je jen cesta, že…

Dvoudenní jízda skončí, budeme-li mít štěstí, ve městě Quetta, kde budeme opět stanovat na poměrně civilizované úrovni na zahrádce místního hotýlku…

Cesta proběhla kupodivu v plné míře podle plánu.Oproti Indii je v Pákistánu stejně horko, ale prašněji, lidé jsou špinavější, otrhanější, a agresivnější. Barevná sárí vystřídalo „pyjama” – dlouhá, původně bílá pánská košile a pod ní stejně zašedlé plátěné kalhoty. Modifikace ve tmavě hnědé je neméně pochmurná. Jediné, co je v této zemi opravdu barevné jsou neuvěřitelně pestře pomalované a  vyzdobené náklaďáky. Jeden každý vypadá, jako by právě přijel z Matějské pouti. Boky, zadní stěnu i kabinu zdobí doslova kazetové dílce s poněkud nepatřičně působícími motivy labutí, leknínů a pestrobarevných květů, které v této vyprahlé krajině NIKDY nemohly vykvést. Každá kazeta je orámována ozdobným, téměř barokním rámem, dozdobeným v rozích nalepenými zrcátky a zlatým vykládáním. Kabina má aerodynamickou a téměř panoramatickou nástavbu, a nárazníky vpředu i  vzadu krášlí hustá šňůra řetízků s rolničkami.

Prvním dnešním zastavením je Harappa – vedle Mohendžo Dáro místo nejstaršího osídlení na indickém území, datující se do nejstarší doby bronzové. Není tu však téměř nic k vidění. Zbytky cihlových základů a miniaturní muzeíčko v jediné nevelké místnosti neohromí .Další zastávkou je Multan.

MULTAN má dvě mešity a celkově vypadá jako romská osada na Východním Slovensku. Nikde nemají vodu. Cola, Fanta, Sprite ? Cold water ? NO ! Podél silnice stále častěji shluky kopečků z navršených kamenů… Hřbitůvky. Bez křížků, náhrobků, květin. „Žádný kytky – a nasrat na hrob…!”

Vedro k padnutí, prach. Beznaděj. Nemám ráda Pákistán ! Pokračujeme v cestě.

Den se mění v dusnou noc. Mnohokrát nás staví vojáci, často musíme obrátit, a  vrátit se na předchozí odbočku silnice. Dvakrát čekáme, až se z přijíždějících vozidel utvoří početně silná kolona, schopná eventuelně vzdorovat nájezdu teroristů. Nacházíme se v jedné z nejnebezpečnějších oblastí naší cesty. Malátně visíme v sedadlech a trpíme mlčky…

Ráno, v  pátek 28. 5.,

stavíme u silnice. Podává se snídaně – dnes párky a čaj. Dál – musíme dál ! Martin slibuje na dnešní odpoledne koupání v Bolanském průsmyku. HURRAH ! Některé sny se přece jenom plní ! Okolo 14:00 hodi. přijíždíme k řece. Pod malebnou skálou, jako vystřiženou z „Pokladu na stříbrném jezeře” je dokonce hloubka na plavání. Sotva jsme se ale rozložili ve vodě a po břehu, začíná spektákl… Pestrobarevné kamiony zastavují jeden za druhým, a v mžiku je kolem nás Pakošů až černo… Hoši jsou neuvěřitelní! Postávají se založenýma rukama a  posedávají na bobku těsně vedle nás, a z bezprostřední blízkosti nám upřeně hledí mezi nohy…Jsou TAK bezprostřední ! Normálně by nás to dokázalo zahnat na ústup – po útrapách minulých dvou dnů a nocí však ignorujeme absolutně všechno, a koupeme se ze všech sil až do 16:00 hod.,kdy je předčasná večeře. Ještě jedno rychlé namočení, a v 17:00 hod. pokračujeme Bolanským průsmykem do posledního většího pákistánského města – Quetty. Tam přijíždíme sice už za tmy, ale zato hotel Bloom Star, na jehož zahrádce dnes budeme stanovat, je na zdejší poměry velmi luxusní. Zahrádka je travnatá, a dva pokoje, které tradičně pronajímáme kvůli sprše a WC (ženy – muži) jsou velmi přijatelné. Dokonce nám číšník nosí čaje na alpakovém podnose přímo na zahrádku. Bohužel však chybí síly a podpůrný alkohol, takže po lehké společenské konverzaci rozpouštíme debatní kroužek kolem 23:00 hod. Přesto, že noc tentokrát není tak dusná jako obvykle, nespím nijak vynikajícně.

V sobotu 29. 5.

ráno, po sprše, leč bez snídaně následuje poněkud nesmyslná korporativní vycházka na dosud zavřený bazaar, a v 10:00 odjezd. Opravdu se zlobím ! Doposud jsem nedokonalosti organizace omlouvala nemožností přimět domorodce k logickému myšlení – tady ale zklamává logika v řadách Bivak-touru. Vím-li, že je na návštěvu bazaaru příliš brzy, může se pokračovat v cestě hned po snídani, a ev. se zastavit někde jinde, kde JE něco k vidění., nebo zasvětit dvě zbývající hodiny času odpočinku, který by rozhodně všichni ocenili. Je mi jasné, co je motivem. Je logické, že Karosa, která pronikla odvážným výpadem ze Žďáru nad Sázavou až na indický kontinent, se musí stejnou cestou také vrátit – přesto jsem přesvědčena, že by bylo možno postupovat trochu operativněji, namísto předstírání programu tam, kde už zjevně žádný není. Vytkla jsem to Martinovi formou co nejspolečenštější, ale překvapivě se mi jeho obvyklé reakce tentokrát nedostalo – náhle nebyl ani vstřícný, ani vlídně chápavý… To jest – je si toho vědom, a není mu milé, že jsem situaci pojmenovala.

Mám svůj typický, zřídka se projevující Račí hněv, a nemůžu vzteky ani mluvit.Nesnáším nesmyslně bloumající ovce ! Rychlost úsudku i pohybu skupiny je pro mne v současné chvíli naprosto nepřijatelná ! Po třičtvrtihodině naprosto promrhaného času odcházím sama zuřit do uliček bazaaru, který se právě otevírá. Jediné, co zde mohu koupit pro své miláčky je Palestina snad ve všech představitelných barvách – klasická červená, černá, tmavě i ostře modrá, zelená, žlutá. 60 pakošů za kus… Kupuji jednu pro Kubeše, a rychlým krokem ze sebe vydupávám adrenalin na zpáteční cestě do hotelu. Ještě buchtu pro Vaška, abych ukázala, že můj hněv není osobní – a už zase „do stopy”. Je 10:00 hod. Pojedeme opět celý den, a naším cílem v pozdních večerních hodinách by měl být DALBANDIN – poslední malé hnízdo před íránskou hranicí.

Jedeme Balúčistánskou pouští. Naprosto plochá, šedá, táhnoucí se až k obzoru a ještě mnohem dál. Čas od času se v absolutní rovině roztočí sloupec prachu – písečný vír. Tornádo v malém.

Při konstantní teplotě 47°C zdoláváme cca 280 km celý den. Staví se jen dvakrát na čůrání, ale já bohužel nemohu. Jakmile totiž zastavíme, z šedé pustiny pouště začínají jako přízraky vystupovat vyhublé postavy Pakošů. Protože sedíme s Vaškem na posledních sedadlech autobusu, tradičně vystupuji jako poslední. Moje soukmenovkyně v neštěstí sedí způsobně vyhřadovány v absolutně plochém terénu, a močí pod soustředěnými pohledy zvídavých Pákistánců. Zdá se to neuvěřitelné, ale ta zvířata stojí několik kroků od našich čůrajících dam, a  usilovně pozorují praménky, vyvěrající mezi jejich nohama…

ODMÍTÁM !!! Ať umřu – ale umřu jako DÁMA ! Stojím za autobusem, a pláču. Je to ohavné ! Všichni ostatní přistoupili na úroveň prvobytně pospolnou bez boje. Ovšemže bych to taky dokázala – ale vzpírám se přijmout pokoření tak absolutní… Nevadí mi konat potřebu třeba s celým autobusem najednou, podávat si toaletní papír a živě konverzovat. Ale Pakoše-zvířátka o d m í t á m… Je to šílený den.

Do Dalbandinu dojíždíme už za soumraku – kolem 19:00 hodiny. Scenérie naprosto odpovídá písni „Na kraji pouště sluncem spálený”, kterou si nepřítomně pobrukuje Vašek.

I on měl dnes těžký den – střevní potíže, které se mu doteď vyhýbaly, přece jen nakonec nastaly. Zvládá to dobře – není vzteklý ani hysterický . Jen si ničeho nevšímá a neobdivuje krajinu – ani mne. Ale chápu to. Všichni už mají dost. I mladý a pohodový kuchař-boxer výpravy už jen automaticky a zasmušile plní nezbytné úkony. Před potkanovitě zvědavými zraky dalbandinců večeříme rýži s čímsi, a každodenní bitva o čaj do zásoby se přiostřuje. Už žádné ohledy ! Přežít !

K dispozici je šest (ŠEST !) pokojů pro třicet lidí. Spíme jeden přes druhého v šíleném dusnu. Ve 22:00 hodin vypnuli agregát. Je tma, nejdou větráky a neteče voda. Přes Šárku přeběhl těžkotonážní šváb, dlouhý jen asi 7 cm. Petru uchvátil na schodišti růjný Pakoš, a vlekl ji do temnot. Ubránila se masivní českou fackou. Nikoho z našich toto drobné extempore příliš nezaujalo. Dokonce ani Petřina jinak starostlivého a ochranitelského bratra Radka…

Přežili jsme. Je neděle 30. 5.

Voda stále neteče. Snídáme. V 7:00 hod. vyjíždíme směr íránská hranice. V  8:09 povolila řemenice. V 8:42 závada odstraněna. Jedeme dál. V 10:23 řemenice opět povolila. Přichází skutečná, celoplošná a plnotučná pouštní bouře. I když jsou všechna okna zavřená, jsme plní písku. Písek na kůži, ve vlasech, v zubech. Místo, kde stojíme, se případně jmenuje NOK KUNDÍ. Po zhruba půl hodině opět vyjíždíme. Barva písku se mění z šedé na sytě žlutou. Bouře pokračuje. V 11:32 silnice končí pod písečnou dunou. Vítr žene písek ohromnou rychlostí, takže není skoro vidět. Utrhl se odpadkový koš ze schůdků u řidiče, a vzdor Šárčině bystré reakci za ohlušujícího rachocení odskákal jako prchající zajíc daleko do pouště, za obzor, možná do jiné země, do jiného časoprostoru…

Naši chrabří mužové si rozdávají poklice od hrnců a kuchyňská umyvadla, a  hrdinně se jimi pokoušejí dunu odstranit. Nesmyslnost pokusu je zřejmá..Zdá se, že hrdinství a snaživá blbost nejsou zase tak odlišné polohy…Duna se zvětšuje. Všechno je velmi přízračné a malinko komické. Přijíždí domorodý kamion. Bez problémů si to prohasí dunou, zastaví, a osádka nám kráčí ku pomoci. Všichni muži bratry jsou.Po nezbytném úvodním rituálu, kdy si obě strany vyměnily znalecké posudky, připojily nás ochotné hnědé ruce na lano a celkem bez problémů nás přetáhly přes dunu. On ten náhon na všechny čtyři má své výhody…

Bouře se mezitím trochu zklidnila. Na silnici jsou místy písečné jazyky – ty ale dokáže zdolat i naše Karosa, takže okolo 14:00 hodiny přijíždíme na pákistánsko-íránskou hranici, kde setrváváme cca do 19:00 hodin. Náplní práce zdejších úředníků je zevrubné, plánovité lelkování. Pouze pasová kontrola na íránské straně přináší jisté vzrušení – v místnosti velikosti obývacího pokoje v  paneláku se přes sebe plazí zhruba 200 lidí se zavazadly nejroztodivnějších tvarů a velikostí – pytle, ohromné džbány z nepálené hlíny, otepi ČEHOSI… Oblíbený je zejména patvar utvořený několika zavazadly běžnějšího, takřka evropského typu (kufry, tašky, batohy), svázanými dohromady sukovitým sisálovým provazem. Zřetelně se jedná o rodinné jmění. Lidé křičí a kvičí, vzrušeně se dožadují pozornosti celníka, přenášejí zavazadla a děti bez zjevného důvodu sem a tam…Uprostřed místnosti je malá skleněná kukaň, v níž dva úředníci s pilně vyplazenými jazyky zpracovávají pasy, dodávané jim zvenčí nekonečným řetězem rukou. Jejich velitel se zatím u malého zrcátka v rohu budky zálibně češe...

Je zcela nepochopitelné, že vzdor takovým schválnostem, jakými je zde zřetelně naše národnost, skutečnost, že jeden z nás je Slovák, a záhadným jménům typu VAKLAFF, SHARIKA a PIPIKH jsme nakonec byli uznáni způsobilými vstoupit do svaté země Írán. Je večer, a oproti původnímu plánu bivakovat v poušti se Martin rozhoduje najmout hotel v blízkém Mirjaveh (Mirdžave). Ve dvoulůžkových pokojích jako obvykle nocuje 4–6 unavených poutníků. My s Vaškem zbýváme jako poslední. „Budete na pokoji se mnou, Jardou a Honzou – my se tam ale přijdeme jenom ospršit…” říká omluvně Martin. A skutečně. Na pokoji se dvema postelemi jsme zůstali sami, zatímco provozní team Bivak-touru se ohleduplně tísnil na balkóně…Ach, ta mužská loajalita !

Pondělí 31. 5.

Po snídani v 7:00 hod. nástup do autobusu (jak překvapivé !) – odjezd směr oáza Bam a dále.V Íránu se zase už jezdí vpravo, a je nutno se opravdu pečlivě zahalit.

Projíždíme hlavním městem této oblasti – Zahedánem. Íránské obyvatelstvo se skládá z 50% z Peršanů, dále Ázerbajdžánců, Kurdů, Balúčů a Turků. Oficielní řečí je perština – PÁRSÍ.

Po 1. světové válce, kdy země zůstala neutrální, se ujal vlády země Réza Chán Páhlaví, který prosadil množství reforem. Po 2. světové válce emigroval do Jihoafrické republiky, zatímco jeho syn Réza Šáh Páhlaví v reformách pokračoval, nicméně potlačoval opozici nejkrutějšími metodami.V r. 1974, kdy nastala celosvětová ropná krize, nákup amerických zbraní vyčerpal státní pokladnu, došlo k bojům a represím. Vůdcem opozice se stal Ajatolláh Chomejní, který v průběhu islámské revoluce vyhlásil Íránskou islámskou republiku – přísně teokratický stát pod vládou kléru. Na dodržování náboženských a mravních omezení dohlíží mravnostní policie.

Po poledni přijíždíme do pouštní oázy Bam. Vstup je zde 15.000 rijálů (asi 7 Kč), a stojí to za to! Ohromný komplex obytných stavení s monumentální citadelou byl založen v 2.st. n. l. Největšího rozkvětu však dosáhl v 12.-13.st.n.l. Je na co se dívat, i když stavebním materiálem je kamení, bláto a sláma. Celé to obrovské termitiště je šedohnědé a nedozírně obrovské.

Po dvouhodinové prohlídce máme v 16:00 hod. časnou večeři, a ledva dovybíráme kamení z čočky a dožužláme párek, pokračujeme v cestě do Mahanu, kde je kratší zastávka v mešitě asketických Súfi-dervišů. Dále pokračujeme do Kermanu. Tam opět zhlédneme další mešitu – tentokrát již při večerním osvětlení. Vaškovi se splnilo jeho toužebné přání dát si shiskebab.

Jedeme dál dusnou nocí. Moje sedadlo už nejde sklopit ani o kousek. Mám opuchlé nejen kotníky, ale už i celá lýtka. Trpím jako raněné zvíře v keři – tak moc a tak mlčky… V 04:00 hod. ráno parkujeme v oblasti Yazdu, přímo na úpatí Studny mlčení, kde dospáváme jen na karimatkách a kamení dvě hodiny do svítání, abychom stihli východ slunce. Studny mlčení (jsou dvě proti sobě) jsou vlastně pohřebišti stoupenců víry zvané zoroastrismus, kteří vyznávali dualitu vlády ohně a vody. Hlasatelem tohoto učení byl Mazda Zarathustra (viz Friedrich Nietsche:”Tak pravil Zarathustra”) – v perštině Zoroastra. Vyznavači zoroastrismu dnes žijí pouze na území Yazdu a indické Bombaje, kam uprchli po nástupu islámu, a kde se nazývají Pársíové.

Pohřbívali své mrtvé na vyvýšených plošinách, kam byly pokládány nahé mrtvoly, a následně byly jejich kosti buď pohřbeny do země, nebo častěji naházeny do šachty uprostřed DACHNE – Studny mlčení.

Svítání jsme zachytili, a  je úterý 1. 6.

Snídáme marmeládu a oschlé placky (Bože můj, co ještě jest mi vytrpěti !) a  pokračujeme asi 3/4 hodinky do města Yazd, kde kromě Věčného ohně zoroastristů není k vidění absolutně nic. Martin, houževnatě předstírající prohlídku města, se nám „jako z udělání” ztrácí mezi dvěma smetišti a ruinou obytného domu – pohříchu pocházející z tohoto století. Ví samozřejmě stejně dobře jako my, že od okamžiku opuštění Indie nejde o nic jiného, než o zdolání několikatisícikilometrové cesty k domovu, jejíž zastávky jsou v drtivé většině případů stínovým divadlem. V zásadě jsem schopna se s tím vyrovnat – pokud se se mnou jedná na rovinu. Jen nesnáším představu, že si někdo myslí, že mu to žeru…Obecně samozřejmě uznávám, že se zpáteční letenkou by byl výlet nepoměrně dražší – viz podobná akce cestovky Kudrna, která nabízí 30 dní v Indii bez stravování za 24.980 K4č + letenka Pha-Dillí-Pha 22.000 Kč. Celkem tedy bez jídla za 46.980 Kč !!

Tedy se vztekám – samozřejmě marně. Nikde nemají pohledy. Není možno telefonovat. Nikdo nemluví anglicky, a není kde rozměnit peníze…Jak patrno, moje rozmrzelost se začíná stabilizovat…Výhrady ? Ano. Dá se to tak říci…

Jedeme opět dlouhé, předlouhé hodiny, umordovaní, utlučení…Snad jen vedro trochu polevilo.

Kolem 13:00 hodiny přijíždíme do Esfahánu, kde máme zaplať bůh ubytování opět v hotelu – s názvem Amir Kabir hotel: „V recepci visí povzbudivá vývěska „Nekupujte si jídlo v sousedním bistru – jsou známy případy uspání a následného okradení !” Pokoje jsou po třech a po pěti, takže spíme tentokrát s kuchařem Honzou. Ale postele jsou čisté a teče voda (dokonce i teplá). Po bleskovém ubytování je korporativní odchod na centrální náměstí Ajatolláha Chomejního, které je rozlehlé, hezké a velmi čisté. Mají pohledy, známky, mění dolary v  klasickém kurzu 80.000/USD a mluví slušně anglicky ! Přece jen se to lepší ! Po prohlídce Immámovy (pův. Šáhovy) mešity, která by byla krásná, nebýt lešení, které je postavené na nádvoří TAK důmyslně, že kazí jakýkoliv záběr z  kteréhokoli úhlu. Pravdou ovšem je, že stopadesátásedmá mešita v pořadí už nevyrazí dech ani nejskalnějšího milovníka památek… Dostáváme rozchod. Vašek kupuje pro svou mladší dceru Bělu tkaný kazak. Myslím, že se bude líbit. Já se chytám Šárky a Petry s Radkem a Pepou, a prozkoumáváme bazaar. Ceny tu kupodivu s ohledem na avizovanou láci jsou dost vysoké. Přesto se mi nakonec podaří koupit slibovaný stříbrný náramek pro Karolínu za 50.000 rijálů = cca 230 Kč, vynikající, ručně trhaný indický čaj – půlkilovka za 20.000 rijálů = cca 90 Kč a  miniaturu na velbloudí kosti, kterou se mi podaří usmlouvat na 40.000 rijálů = cca 180 Kč. Mohla by se používat jako záložka do knihy. Pro sebe ještě bavlněnou černou šálu s třásněmi za 80.000 rij. = 35 Kč. Jsme už zase dost unavení. Chtěla jsem ještě koupit smaltovanou mističku na čaj pro Kubu, ale je drahá, a  obchodníci jsou přístupni smlouvání jen ve velice malé míře. Chtějí za ni 20 USD, což je opravdu hodně – a tak si nechávám zajít chuť. Ale mrzí. Mrzí. Nemám pro něj slibovaného Budhu, ani kazetu Íránského pěvce – a vlastně ani nic jiného z toho, co si přál. Možná jsem ji přece jenom měla koupit…

Vracíme se do hotelu, sprchujeme, a odcházíme s Martinem a Honzou na večeři.Vašek jde sám – točit mosty. Nedivím se mu – vlastně jsme od počátku zájezdu strávili společně doslova KAŽDOU minutu. Po třiceti dnech je chvíle osamění víc než na místě. Řekla bych, ať už z jakéhokoliv hlediska, že jsme oba velmi, velmi disciplinovaní a vstřícní.

Večeře byla dobrá – gyros, hranolky, zeleninový salát s jogurtem, nealkoholické pivo. Celkem za 9.600 rijálů = cca 40 Kč. Pokračujeme procházkou k  řece, okrášlené několika půvabnými, krásně osvětlenými mosty. U jednoho si dáváme čaj. U posledního sedíme asi 1/2 hodiny na navigaci, kouříme , a hlouček íránských teenagerů za našimi zády houstne. Žerty, společenská konverzace. Česko-íránské přátelství. Where are You from…What´s Your name…

Kolem 23:00 hodiny si bereme taxi (6 osob + řidič v normálním osobáku), a za 5.000 rijálů jedem zpět na Chomejního náměstí, kde kolem vodotrysků posedávájí a  polehávají Íranci, a pijí čaj. Mají piknik. Za mešitou visí přízračně šišatý měsíc těsně po úplňku. Esfahán je opravdu krásné město.

Chvíli se procházíme, ale máme už dost – do hotelu doklopýtáme z posledních sil. Poslední dnešní sprcha. Vlastní čistá postel ! Honza už spí, Vašek ještě není „doma”. Spím, co mi síly stačí…

Ráno vstáváme v 6:50, a  je středa 2 .6.

Vašek objednal čaj ! V 7:30 odjezd směr Teherán. Projíždíme zelenými a  modrými skalami, jakoby pokrytými měděnkou. Občas míjíme klusající družstvo vojáků v kompletních uniformách včetně bagančat. Je 38°C. První vojín nese v  natažené ruce zástavu. Míří do cca 280 km vzdáleného Teheránu, kde proběhnou pozítří oslavy k úmrtí Ajatolláha Chomejního. My bohužel tuto jistě masivní ukázku víry neuvidíme – budeme v Teheránu o den dřív. V poledne vjíždíme do Quomu (Chom), kde je centrum šíitského náboženství.Uvidíme hrobku Fatimy – sestry Chomejního. Hrobku jsme neviděli (alespoň většina z nás – Vašek se pochopitelně probojoval..,.). Já obešla mešitu zvenčí, nakoupila rohlíky a dala si místní nealkoholické pivo DELSTER.

Po hodinové zastávce pádíme dál k pravděpodobně poslednímu noclehu v hotelu na naší cestě – hotelu HAFEZ v Teheránu.Po cestě se ještě stavujeme u monumentálního památníku s hrobkou Ajatolláha, který bude mít 4.června desetileté výročí úmrtí. Je to betonový kolos velikosti i urbanistického řešení Strahovského stadionu. Z venku socialistický realismus, zevnitř islám. Četa vojáků si na prostranství před hrobkou hromadně zouvá půllitry a nastupuje ke klanění. Ženy hladí mříž hrobky a pláčí ! Přicházejí pionýrky v modrých košilích.

Nás Ajatolláh zjevně rozplakat nedokáže – po cca 3/4 hodinové zastávce pokračujeme do Teheránu. Cíle jsme dosáhli v 17:30, rychle ubytovat a v 18:30 sraz na prohlídku bazaaru. Hotel je zdejší poměry velmi slušné úrovně a Martin si dal záležet, abychom měli opět dvojlůžák – byť až pod střechou, což krom výškového výstupu znamená, že nám ze sprchy teče absolutně vařící voda. Tímto způsobem aspoň z části odčinil fakt, že opět zklamal organizačně – bazaar je otevřený pouze do 17:00 hod. I pošta je zavřená, a na kartu se mezinárodně volat nedá. Jsem roztrpčena na nejvyšší míru a je mi skoro do pláče. Nemám dárky pro své miláčky, nemohu s nimi navázat kontakt a náš výlet už téměř končí.

Vašek mé náladě sice nerozumí, ale upřímně se mi snaží vyhovět, nebo přinejmenším mne akceptovat. Vztekám se víc a víc, mám hlad, žízeň, bolí mne nohy – a vůbec… Nakonec se Vaškovi (komu jinému) přece jenom podaří najít bistro s vynikajícím kuřecím kebabem, a dokonce mi skočí přes ulici pro jednoho DELSTRA. Musím uznat, že má se mnou na chlapa dost slušnou trpělivost.

V hotelu mne krmí třešněmi a zabije pro mne švába. A vůbec. A tak mu odpouštím, že Martin je vůl…

A je čtvrtek 3. 6.

Nástup je zaplať bůh až v 8:30, takže vstávání je vlídné, neuspěchané a velmi příjemné. Jen ze sprchy stále teče vařící voda, a Vašek si spálil prodloužená záda…

Nepřipojuji se k milovníkům umění a návštěvu muzea nahrazuji bazaarem. Stále se nemohu smířit s vlastní nedostatečností v oblasti zajištění dárků – obávám se, že jsem skoro zbytečně umíněná – ale, jak by řekl jeden z mých přátel:”Já to mám prostě takhle !”. Dlužno připustit, že moje umanutost opět nepřinesla výsledky – mám jen čajovou misku pro Kubeše (čínskou !) a kuchyńský nůž. A ještě něco: mám persky psanou větu: Tato paní chce koupit kazetu Nusrat Fatáha Alí Khana. Mám tedy zítra v Tabrízu ještě jednu, poslední šanci…Dobíhám k hotelu 3 minuty po 12:00 hodině. Vašek mi zabalil, naložil zavazadla, čeká před autobusem, A NEVZTEKÁ SE ! Neuvěřitelné…

První zastavení – lanovka na nejvyšší horu oblasti. Jízdné nahoru stojí 8.000 rijálů, ale už na prvním zastávce (jsou tři) se dozvídáme, že výš už pro silný vítr nelze. Pravda je, že zlatníka Milana při focení na návětrné straně kopce vítr skutálel dobře o několik metrů níž – asi to opravdu není tak úplně bezpečné.Takže pár pohledů z kopce na nekonečně do dálky se táhnoucí Teherán, 2–3 fotky, a dolů. Máme ještě trochu času do odjezdu, a Vašek objednal v  restauraci pod lanovkou kuřecí kebab. Je ho spousta, s oblohou i s nebesy, ale stojí 18.000 rijálů – tj. cca 65 Kč, což je na zdejší poměry hodně hodně. Ale chutnal !

Další zastavení je bývalý palác Rézávé Páhlavího – nyní národní muzeum. Komplex je ve stinném zeleném parku se vzorně udržovanými a zavlažovanými trávníky. Palác šáha, Palác šáhovy matky, ženy, bratra, syna. Chybí jen Palác oblíbeného šáhova jezevčíka…V závěru před tzv. Bílým palácem v nadživotní velikosti, odlité z bronzu šáhovy nohy ve vysokých botách.. Neodolám, abych se u nich nevyfotila.

Procházka je velmi příjemná. Jen vstupné 20.000 rijálů je dost vysoké – ale nešť…

Ještě krátké zastavení u monumentu Azádí – moderního pomníku národní hrdosti novodobého Íránu, a v 19:00 vyjíždíme na celonoční přejezd do Tabrízu, který bude naším posledním zastavením na íránském území. Kolem 21:00 hod.zastavujeme na odpočivadle, a kuchař-boxer Honza vaří už ve tmě večeři. Doteď přestálé útrapy se podepisují na psychice jediného Slováka mezi námi, Otmara, který se v  nestřeženém okamžiku zmocnil trychtýře na čaj, a s umíněností své rasy ho odmítá vydat, dokud se nenají, neboť: „…za svoje peniaze mam narok na dva krčiažky čaju, a nikto mi ich nebude odpierať..” Obecně je jeho odvážné řešení přijato s mírným popuzením, lehkým, zdvořilým úžasem – a posléze shovívavým pokrčením rameny. Každý máme své slabé chvilky, není-liž pravda…

Čeká nás dlouhá noc,a je třeba šetřit silami. Vaška bolí hlava, a celkově se necítí, takže ho ukládám na karču do uličky. Tím mám k dispozici obě sedadla, ale pohodlné to stejně není. Bolí mne každý sval, a jak se postupem noci ochlazuje, třesu se zimou. Až v 04:00 ráno, kdy zastavujeme na krátký odpočinek 40 km před Tabrízem, se mi podaří vydobýt z podložních vrstev spacák, a zahřát se.

Je pátek 4. 6.

Po snídani – v 7:00 hod. ráno – jedeme do Tabrízu, kde není k vidění sice vůbec nic, ale má tam být obrovský bazaar… No – ANO…Bývá tam. Dnes je ale pátek – muslimská neděle, a nadto výročí Chomejního smrti. Bazaar, ale i všechno ostatní, je zavřené. Martin se ambivalentně usmívá a pojídá koblihu. Bylo tedy zcela nesmyslné jet celou noc, abychom byli v 8:00 hod. v Tabrízu, když jsme mohli spát v relativním pohodlí někde v příkopu ! Bylo nesmyslné strávit tam dvě naprosto ztracené, bezcílné hodiny, když jsme mohli zdolat íránsko-tureckou hranici, a dojet do dnešního lákavého noclehu, v němž teče voda i Pilsner Efes Bira ! Bylo do nebe volající sedět klidně na patníku na náměstí a živit se koblihou, aniž pro nás hnul prstem, nebo projevil alespoň minimum rozhodnosti.

Po dvou hodinách, v 10:45 smíme pokračovat v cestě, jak bylo původně stanoveno… V 15:30 hod. stavíme v poslední vesničce před hranicí a měníme peníze. Momentální kurz je možno uhádat na 4,000.000 tureckých lir za 10 USD, íránské rijály v kurzu 40.000 TL za 1.000 rijálů. Rázem jsou z nás všech milionáři. Na naše směšné hemžení shlíží vpravo nad vesnici majestátní Ararat, vysoký 5.134 m.

Na hranici přijíždíme v 16:12 íránského, odjíždíme v 18:17 hod. tureckého času (s přeřízením hodinek o 90 min. zpět) – tj. na hranici jsme strávili POUHÝCH 3:47 minut. Velmi pozitivní !

Následkem toho jsme přijeli do Muratova campu už v 19:30hod. Postavili jsme stany, a hurá do restaurantu. Po průjezdu Pakošem a Íránem mají všichni slušný absťák, a lámou do sebe piva o závod. Půllitrový Efes Pilsen stojí 400.000 TL, což je cca 40 Kč. Inflace. INFLACE ! Nicméně – chuť je chuť, a po chuti buď jak buď ! Pokoušíme se zpívat, ale protože nemáme kytaru, nikdo z výpravy nezpívá ani průměrně, a Turci stejně nevypnou svojí reprodukovanou hudbu, výsledky mého snažení (vyžádaného) jsou dost ubohé. Zato se pije kouří a hovoří s místními. Já vstupuji do debaty s osmadvacetiletým horolezcem, který prý byl vloni šestý nejlepší v Turecku. Je překvapivě inteligentní, s moderními názory a hovořící velmi srozumitelnou angličtinou. Až v závěru večera začíná hovořit o tom, že život je krátký…- a tak mne Vašek odvádí.

Ráno je slunečné, a  je sobota 5. 6.

Okolí campu je doslova divukrásné – hory a kopce nejrůznějších barev a  odstínů, ostré útesy skal, a na blízkém kopci palác Ishaka Pashi. Ten je velmi krásný. Prolézáme místnost za místností, fotím, Vašek natáčí, kouříme na cimbuří a kocháme se výhledem. Je to pohoda, když slunce svítí, a člověka někdo líbá na hradbách…

Po návratu dolů ještě stihneme pivo u Murata na terase, a v 10:00 odjíždíme. Kratičká zastávka na nákup chleba je v Dogubayazitu, dále pokračujeme na Erzurum.

Jedeme příjemnou zelenou krajinou, kde pramení řeka Eufrat. V pozadí se občas tyčí nějaká ta tří-čtyřtisícovka. Vane svěží vítr. Zastavujeme u mostu, postaveného v letech 1294–1306 – tj. v době vybudování Ishak Pasha Serai – velmi pravděpodobně i týmž stavitelem. Je příjemný den, a útrapy Pákistánu a Íránu jsou zapomenuty. Dopřáváme si krátkou, hodinovou zastávku v městečku Pasinlar, kde jsou malé termální lázně. Zde je možno se za 100.000 TL umýt a vykoupat. K večeru přijíždíme do města Erzurum. Je zde velká a malebná MADRESA (církevní škola, kde krom hlavního předmětu – výkladu koránu – se vyučovaly i základy matematiky, astrologie a dalších věd – v podstatě na úrovni středověkých vysokých škol). I jinak je městečko docela půvabné, lidé přátelští a hlavně !!! Nemáme už pro dnešek kam spěchat, takže máme téměř dvě hodiny na courání v  uličkách a posezení v čajovně, kde sklenička čaje stojí 3.000 TL (3 Kč). V 19:30 je odjezd, a po 20:00 hodině příjezd do campu. Ten není ani pěkný, ani neskýtá možnost občerstvení – před nevlídnou prosklenou hospodou myjí řidiči dva TIRácké náklaďáky, a vůkol kolem je obrovská louže bahnité vody, ostatní terén je v  přísném zákrytu hustě osázen stromy, takže kořeny jistí absolutní nerovnost terénu, a ještě jsou zarostlé hustou polovysokou a vlhkou trávou. Je chladno, kterému už jsme dávno odvykli, a drobounce mží,takže večerka je nezvykle brzy.

Ráno jsou k snídani míchaná vejce, je neděle 6. 6.

V 8:00 opět nasedáme do autobusu, abychom zdolali několik dalších stovek kilometrů ve směru na Ankaru. První zastávka je Tercan, kde si prohlédneme Karavanseraj a seldžuskou madresu – jde v podstatě jen o protažení nohou. Kolem 17:00 hod. přijíždíme so města Sivas, kdysi hlavního města seldžucké dynastie. Zde si prohlédneme dvě madresy a mešitu, která sama o sobě příliš zajímavá není, ale výstup na její minaret po uzounkých, prošlapaných a místy téměř neexistujících schodech v naprosté tmě situaci slušně ozvláštnilo. V závěru prohlídky jsme s Vaškem a Pepou zakufrovali, a KONEČNĚ přišli k odjezdu téměř o  15 minut později. Kupodivu uvítání proběhlo krátce a poměrně vlídně. Opouštíme Sivas kolem 19:00 hod. Někdy kolem 19:30 začíná pršet.

Po 20:00 hod. přijíždíme do jakýchsi místních termálních lázní, kde za drobného, leč neustávajícího deště stavíme stany a večeříme. Je tu tábor Kosovských uprchlíků – ti se ale v tomto počasí drží uvnitř vojenských stanů, takže s nimi prakticky nepřijdeme do styku.Vašek s Pepou se jdou ještě podívat k  horkým pramenům – mně se ale nechce ven do vlhka, zalezu do spacáku a prospím celou noc.

Ráno znovu vstáváme do vytrvalého deště, balíme mokré stany, snídáme a  odjíždíme.

Je pondělí 7. 6.,

náš výlet se chýlí ke konci, je uplakaný počasí. Bude mi smutno ?

Zastavujeme na půl hodiny v malém městečku Yozgat, čistě jen na výměnu peněz, a pokračujeme do 45 km vzdáleného Bogazkale. Máme na programu prohlídku chetitské metropole Chatušaš a skalní svatyně Yazilikaya. V campu na jejím úpatí také budeme nocovat. Camp je tentokrát noblesní, čistý, s tekoucí vodou (pro prvních pár šťastlivců dokonce teplou) a evropskými záchody. Stavíme nejdřív stany, aby proschly, protože už zase svítí sluníčko, a pak se vydáváme na de facto celodenní pěší výlet po ruinách Chatušaše, které jsou roztroušeny po několika travou porostých kopcích.

Kromě několika bran (např. Lví brána) se z velkého města dochovaly jen základy – nicméně zasazené do velmi romantického prostředí.Také je to jeden z  mála (asi tří) dnů z celého zájezdu, kdy se nespěchá, a tak se potulujeme po bukolických kopcích, a máme zase konečně v duši mír, který ruší jenom vytrvale otravující obchodníci se suvenýry, kteří nás vydrží doprovázet prakticky celou první polovinu cesty. Po houževnatém smlouvání jsem si koupila krásného okřídleného lva z leštěného zeleného kamene za 2,000.000 TL. Je těžký a příjemný na omak, a bude mi připomínat jeden krásný den v Turecku.

Zpátky do campu se vracíme v 17:15, dáváme si pivo a v 18:00 je večeře. Koprovka s vejcem a bramborem. Večer mastí Radek, Pepa , Honza a Vašek karty. Vaškovi to evidentně jde.

Kupuju si telefonní kartu napůl s Pepou, ale opět nemám štěstí. Zbývá už jenom Istambul. Pepa se dovolal. Radek taky. Ach jo !

A je úterý 8.6.

V 7:00 se podává snídaně, v 7:45 odjezd. Protože se podávají vločky, zříkám se dobrovolně snídaně a tím pádem ještě stihnu sprchu .

V dopoledních hodinách přijíždíme do Ankary, absolvujeme prohlídku Atatűrkova mauzolea, kde se dovídáme, že milovaný a ctěný otec Turků na sklonku života propadl alkoholu a zemřel na cirhózu jater ! Dále navštívíme ruiny zdejší citadely a Muzeum chetitské civilizace. To je opravdu krásné, plné předmětů neuvěřitelně čistých linek a tvarů, vytříbené k jednoduchosti.

Jen vstupné je tu vysoké – 1,200.000 TL – asi 120 Kč. Inflace v Turecku postupuje velmi, velmi rychle. Ta vytoužená země nádherných památek a vlídných cen za posledních několik let urazila velký kus cesty směrem k západnímu životnímu stylu. Bohužel…

Ve 14:30 opouštíme Ankaru, abychom (půjde-li všechno dobře) večer dojeli do 421 km vzdáleného Istambulu, kde definitivně ukončíme cestu za poznáním. Zbytek už bude jen vleklý zápas s kilometry, celníky a únavou…

Do Istambulu jsme dojeli kolem 22:00 hod. Camp tentokrát skýtá komfort sprch s horkou vodou , evropských záchodů a telefonní budky. Stále se nemohu dovolat ani domů, ani k babičce. Existuje vůbec ještě Praha ?

Středa 9. 6.

Ráno stihnu dokonce i umýt si vlasy, nechávám na vlastním záznamníku vzkaz pro Kubu a Káču.

V 8:15 nás naše už značně zdevastovaná Karosa odváží do čtvrti Sultanahmed. S  ohledem na to, že veškeré pamětihodnosti této lokality mám v malíčku už třikrát, odpojuji se a sólově se pokouším zachránit co se dá v nákupu dárků. Tři hodiny čistého času mi ale moc prostoru nenechávají – především musím nakoupit železnou zásobu jídla na přejezd Bulharskem a Rumunskem. Ještěže sortiment a umístění obchodů se tu od mé první návštěvy v r. 1995 takřka nezměnilo, takže jdu najisto. Dolů na trh u mostu Eminonu pro sýr, ovoce a uzeninu, do ulice batohů pro khaki batůžek pro Kubeše, a pro sebe v osvědčeném krámě nad Velkým bazaarem překrásné pareo v barvách pálené hlíny.

Ve 12:45 sraz s Vaškem před Modrou mešitou (je přesný jako vždy), ve 13:00 hod. nástup do autobusu, odjezd zpátky do campu pro pár lenochů a marodů, kteří na prohlídku města nešli, a odjezd směr Edirne, kde povečeříme, abychom naposled nabrali sil a mohli ustát přechod turecko-bulharské hranice. Edirne je poměrně příjemné městečko se dvěma opravdu hezkými mešitami s velmi krásně malovanými klenbami kopulí a různorodě zdobenými minarety.

Večeříme párky.. Odjezd z Edirne. Příjezd na hranici v 18:50, kde překvapivě a zcela netradičně není velký provoz. Přesto zde setrváme do 22:12 hod. Nemusíme však vykládat a předvádět zavazadla, což je velmi potěšitelné. Šárka a Petra usilovně zvrací. Už tak lehkotonážní Šárka je úplně průsvitná (její problémy už trvají skoro týden), a totálně mimo. Ani Pepa-Blšany není v kondici, a v závěru odbavování blije i řidič Láďa. My s Vaškem kupodivu stále O.K.

Následuje celonoční přejezd, po němž ve čtvrtek ráno, 10. 6.

přijíždíme v 06:30 hod. na bulharsko-rumunskou hranici. Po prvním úspěchu přichází incident. Hysterický rumunský celník dává našemu řidiči Láďovi facku. Rázem to vypadá na mezinárodní zápletku a celodenní pobyt na hranicích. Honza-boxer vystupuje z autobusu, a se zasněným výrazem se tyčí vedle našich řidičů. Po zhruba půlhodině napjaté atmosféry se vášně utlumily, přišel jiný celník, pak ještě jiný, nakonec pasová kontrola, a v 11:10 opouštíme bulharsko-rumunskou hranici. Projíždíme NON-STOP Rumunskem až do Sibiu, kde bude náš poslední, opravdu poslední nocleh. Za posledních pět let prodělalo Rumunsko nečekaně rychlý vzestup – už to není ten totální svrab a neštovice, které si pamatujeme. Opravené silnice i domy, ve městech slušně, čistě a evropsky oblečení lidé. Ale ani na vesnici už není jen bláto a prasata u cesty.

Míjíme cikánský pohřeb. Vpředu mladíci s věnci, za nimi čtyři muži s rakví na marách. Krokem jedoucí, pohřebně vyzdobený pick up, a asi padesát truchlících. Kolorit.

Ačkoliv jedeme bez přestávky opět celý den, je to celkem snesitelné. Jednak není vedro, jednak už jsme zřejmě přijali nomádský způsob života…

Expedice Indie´99…

Do campu v Sibiu jsme dojeli v 19:30 hod. Teplá sprcha, teplá večeře. Večer sedíme s Vaškem a Pepou, klábosíme. Pepa kouzlí láhev vodky…Poslední noc…

A je ráno – pátek 10.6.,

a už nás čeká jen celodenní a celonoční přejezd domů. Camp opouštíme v 8:00 hod., na rumunsko-maďarskou hranici přijíždíme ve 14:00 hod. Cestou dvě čůrací zastávky. Při jedné rostou u silnice moruše. Vypadají jako ostružiny, ale rostou na vzrostlých stromech, asi jako třešně.

Celní a pasová prohlídka trvala od 14:00 do 16:15 (ve skutečnosti je teprve 15:15, protože na této hranici si naposledy přeřizujeme hodinky na středoevropský čas). Autobus propátrává psovod se statným vlčákem, který v  polovině prohlídky nevydrží pachy, linoucí se z našich zavazadel, vybíhá ven a  uhání vzhůru svahem nadýchat se čistého vzduchu ! I na něj, chudáka, je to moc…Nicméně smíme jet dál.

Před 16:00 hodinou přijíždíme do maďarského lázeňského města Gyula. Máme tři hodiny času na koupání v 16ti termálních bazénech. Velmi příjemné zakončení !

V 19:00 hod. naposled večeříme u místního potoka, vracíme talířky a kelímky, a ve 20:30 startujeme směr DOMOV.

Až na to, že nevím nic o dětech, kocourovi a babičce mne domů nic netáhne…

V sobotu 11. 6.

v 05:27 hod. vjíždíme na území České republiky. Je zataženo, sychravo, poprchává… Ve Žďáru nad Sázavou, definitivní konečné naší cesty jsme po čertech brzo ráno. Naši ještě spí. Prožijeme organizačně poněkud nezvládnuté dopoledne ve zdejší nádražní restauraci (neboť telefonní styk s mými rodinnými příslušníky je přinejmenším zmatečný), až konečně naše „Pouštní bouře” s posádkou: Káča, Kuba a Chráma přijíždí, aby nás odvezla domů. Spolu se Šárkou, která by se pravděpodobně po utrpení posledních dnů sama domů těžko přemístila, je nás šest – plus zavazadla – ale nějak jsme se poskládali…

Příjezd do Prahy cca v 16:00 hodin místního času – naše Velké indické dobrodružství KONČÍ. Ujeli jsme 2.132 km po Indii, 1.818 km po Pákistánu a 2.719 km po Íránu. Prožili jsme spoustu dobrodružství, okamžiky exaktického nadšení i strádání – už teď ale víme, že MUSÍME příští rok znovu… Spolu ?

zpět

~

– www.HicSuntLeones.info –