Filipíny
Startujeme
Velikonoce se valem blíží, a kde jinde je oslavit, než na Filipínách? Do země sedmi tisíc ostrovů, desítek činných vulkánů, malebných terasových rýžových políček, úžasných potápěčských lokalit a především obyvatel tak silně věřících, že se právě v tomto čase nechávají za živa přibít na kříž se vydáváme už dnes – 17. března 2012 v tradiční sestavě: Velitel výpravy Vašek Lomič a mužstvo Saša Ryvolová. Právě na našich stránkách můžete sledovat naši cestu a být při tom!
Nejmenší sopčička
Přelet z Prahy do Manily s mezipřistáním v Dubai proběhl hladce a rovnou z letiště plynule pokračujeme k prvnímu zastaveni naši cesty - Taal Volcano. Úvodní část naší letošní výpravy probíhá důsledně pod heslem: "Hlavně neztrácet rychlost!". První noc na Filipínách nás trochu zaskočila - přes den bylo zataženo a večer začal vát silný vítr. Je nám zima. Z kohoutku v hotýlku 5. cenové skupiny prýští ledová voda a venku hvízdá meluzína jako v Kerkonoších. Paní v krámku přes ulici má naraženou plyšovou čepici v podobě vlčí hlavy včetně uší, čenichu a vyplazeného jazyku. Chybí už jen palčáky a sněžnice. Tahle cesta se přece původně neměla jmenovat "Po stopách Roalda Amundsena"!?. Našim dnešním cílem je údajně nejmenší činná sopka světa - Taal Volcano. Protože je nejmenší, nejedná se o žádný sportovní výkon - spíš o půldenní zahřívací výlet. Sopčička trčí uprostřed stejnojmenného jezera na ostrově v sopečném kráteru a jezdí se sem loďkou. Nahoru se chodí buď pěšky, nebo na koníku. Ten je také malý - ale šikovný. Nahoře je trochu opar a žádné úžasné záběry jsme nepořídili, zážitek byl spiš příjemný nez dramatický až na to, ze sirné výpary laškovně zapálily suchou trávu přímo za velitelovými zády a plameny ho donutily k tomu, co se mně osobně nikdy nepovede - totiž ke spěšnému ústupu... V nedalekém městě (překvapivě opět jménem Taal) jsme si prohlédli katedrálu San Martin de Tours, pro změnu prý největší katolicky kostel v Asii. Je to pětilodní basilika postavená do tvaru kříže a s prodlouženým průčelím. Filipínci jsou převážné zapáleni katolíci a neustále sem směřují celé zástupy poutníků.
Svéráz veřejné dopravy
Zdejší veřejná doprava disponuje několika specifickými typy vozidel, o kterých by byla škoda se nezmínit. Nejčastější a nejoblíbenější jsou “jeepney” a tricykl. Jeepney je navíc pojízdné umělecké dílo. Původní americké jeepy jako pozůstatky působení McArtrurovy armády se přestavovaly, aby lépe vyhovovaly potřebám lidu. Prodloužily se a na vzniklou korbu se místo sedadel umístily dvě lavičky podél stěn. A protože Filipínci jsou národ veselý a kreativní, nudnou armádní khaki vystřídala výzdoba, za kterou by se nemusel stydět ani majitel lunaparku. Ozdobně vyřezávaná okénka, lišty a především vkusná výtvarná dílka ve škále od Myšáka Mickeyho přes menažerii tygrů, orlů a žraloků až po Panenku Marii, křečovitě svírající v náručí Jezulátko. Při způsobu jízdy zdejších řidičů ostatně není divu... Ve vnitřním prostoru nesmí na palubní desce chybět háčkovaná dečka (nejlépe růžová), sádrová soška Krista a nějaký povzbudivý nápis. Kromě “Kouření zakázáno” nás asi nejvíc zaujalo “Let Jesus guide You” – tedy “Nechť Bůh řídí tvé kroky”. Tuhle značku GPS ještě neznáme! Do Jeepneye se dle potřeby vejde 16-20 osob, přičemž místo se získává úporným vrtěním pozadí. Kdo se nevešel, má ještě stále šanci na stupátku zvenčí vozu, popřípadě na střeše. Jízdné si pasažéři předávají “tichou poštou”, až dospěje k řidiči, který za jízdy ledabyle nastaví pravačku přes rameno, přijme obnos a pokud je to nutné, stejným způsobem vrací nazpátek. Bankovky překládá podélně a mezi prsty levačky z nich vytváří originální vějíř. Mám ráda jeepneye. Jsou levné a člověk přijde mezi lidi. Tricykl naproti tomu je vozítko ryze soukromé – vlastně se jedná o motorku se sajdkárou nijak přehnaně velkorysých rozměrů a se stříškou. Ačkoliv v sajdce jsou pouze dvě místa k sezení, často jsme vídali i devět pasažérů – na kole, na střeše... Slouží převážně k přemisťování po městě a na kratší vzdálenosti, je dražší než jeepney a řidiči často mívají manýry pražských taxikářů.
Apokalypsa
Nezahálíme. Ještě týž den provedeme úžasný přesun, který by se mohl jmenovat "Cesta všech svatých" do další zajímavé lokality - Pagsanjan. Přestupujeme postupně v San Tomas, San Pablo a Santa Cruz. V cíli jsme kolem desáté večerní. Ráno si dopřejeme kultovní vyjížďku na dřevěné kanoi, které se tady říká “bangka”, kaňonem proti proudu řeky, až do míst, kde se natáčel slavný Coppolův film “Apokalypsa” s Marlonem Brandem v hlavni roli. Scenerie je úžasná a ještě úžasnější je styl jízdy našich lodníků (bangkeros). Předák v peřejích za jízdy svižně přeskakuje z lodi vždycky jednou či druhou bosou nohou z balvanu na balvan, od kterého loď odráží vpřed, přičemž současné manévruje špicí lodi. Úctyhodný výkon! V závěru nás čeká ještě třešnička na dortu - pardon, na voru. Bambusovém! Na něm vjíždíme pod hlavni vodopád, proud vody nám buší do hlavy jako krupobití - a už jsme v jeskyňce za vodopádem. Na cestě zpátky jen uvažuji, jak asi americky štáb denně transportoval v té době už monstrózně tlustého Branda do kaňonu. Snad ho spouštěli na laně?
Neviditelná sopka
Z Pagsanjanu jsme se rozhodli pro noční přejezd luxusním dálkovým autobusem, což se ukázalo jako sebevražedná volba. Čím je totiž ve zdejších končinách bus dražší, tím je v něm větši zima. V tomhle byl regulérní mráz... Po deseti hodinách konečně spása - jsme v Legaspi - a LEJE! Leje jako blázen a vysněná sopka Mt.Mayon se skrývá v neproniknutelných hustých mracích. Našli jsme si ubytovaní a snažíme se doufat. Marně - na BBC se celá jihovýchodní Asie vyjma Sumatry utápí v mracích. Dlouhodobá předpověď: do konce měsíce hlásí: situace setrvalá! Není ostatně divu - momentálně tu mají suché období. Místní nás konejší: "Jo, tohle nic není - to nevíte, jak to vypadá, když přijdou monzuny!" Rušíme trek na Mayon a další ráno se raději přesuneme do Donsolu za žraloky velrybáky - těm snad déšť nevadí! Toto město je totiž ještě ke všem ostatním nepříjemnostem přísně nekuřácké! Nekouří se nikde - natož na ulici... Velitel trpí!
Svobodní a divocí
Legaspi opouštíme stále v dešti a se smutkem. Ale naděje umírá poslední - v Donsolu si snad spravíme náladu s velrybími žraloky! Mají tu na ně doslova fabriku - všechno jde jako na drátku. Rychle, efektivně. Už půl hodiny po příjezdu sedíme na lodi a máme tři hodiny na to, abychom obra vystopovali. Mizerné počasí jsme nechali zaplaťpámbů za sebou, je slunečno a moře je klidné, ideální podmínky! Což o to - podmínky by byly, ale žraloci ne! Brázdíme moře sem a tam - nikde nic! Velrybáci si prostě dneska šli zaplavat jinam. Byla to příjemná vyjížďka, ale ten očekávaný VELKÝ zážitek se bohužel nekonal... Přitom včera prý byli! Někdy se prostě nedaří - velrybáci jsou svobodní mořští tvorové a je jenom na nich, jestli se rozhodnou obdarovat nás svou přítomností...
Comfort Room
Cestou necestou pokračujeme na ostrov Masbate, což je hnízdo hnízd. Tady musíme přenocovat a konečné je to opravdu tulácké - nocleh v lepenkové krabici s pryčnami jako ve třetí nápravné skupině a se záchodem na dvorku. Tady se neoznačuje WC ale CR, což značí Comfort Room. Nemůžete ovšem věřit všemu, co se kde píše! Cihlová budka bez dveří, kam dírou ve stropě svíti měsíc, ve vedlejším odděleni rejdi čile kolem záchodové mísy dvě selátka... Ráno mne probudil pěti centimetrový šváb, který mi spadl na obličej. Těžko říci, kdo se lekl víc. Naštěstí nás už opět čeká lodní přeprava na ostrov Cebu. Sbohem, díro po granátu!
Zpátky v civilizaci
Sláva, jsme zpátky v civilizaci. V Cebu City nás vítá kamarád naši kamarádky Jirka, řečený Jerry, který tu už dva roky žije se svou malilinkatou přepůvabnou filipínskou snoubenkou Jenelyn. Přespali jsme u nich a další den se společné vydáváme na ostrůvek Malapascua, který je vyhlášený jako potápěčský ráj. Vašek si střihl tři ponory, viděl šest žraloků liščích a jednoho mořského hada. Večer jsme potkali další českou dvojici velmi komunikativních a bodrých Moraváků, došlo na bratření a všeho bylo dost. Až dost! Končili jsme - jak jinak - než zpěvem. "Dobrú noc, má milá" a Wabiho "Letokruhy" se nesly filipínskou nocí jako husitský chorál...
Santo Niño
V Cebu City jsme vystáli frontu na Jezulátko (Santo Niño), které je obdobou toho pražského a je zde velmi uctívané - ostatně celé Filipíny vyjma Mindanaa jsou katolické, podívali se na Magalhaesův kříž, který se nám zdál na své stáří (1521) trochu podezřele zachovalý a zaskočili i do pevnosti San Pedro. Zbytek času jsme strávili s našimi novými přáteli, jejich polodomácím kocourem Tomem a leguánem Igu, který má doupě pod dřezem. Jenelyn se moc těší na svatební cestu, protože jí Jirka slíbil Prahu. Chce vidět sníh a tučňáky. Sice byla trochu zklamaná, že si je nebude moci pochovat, ale vcelku to chápe. U nich se už přece taky nesmí sahat na nártouny. A paradoxně má na tom zásluhu naše další kamarádka, česká zooložka Milada Petrů-Řeháková, která vede na ostrově Bohol projekt www.tarsiusproject.org na jejich ochranu.
Boholsky dobrý den
Ráno chytáme rychlou loď na Bohol, abychom se setkali s jedním z nejmenších primátu, endemickým nártounem filipínským (Tarsius syrichta). A skutečně v kusu oplocené džungle výzkumné a ochranné stanice v Corelle nás průvodce zavedl ke stromu, kde podřimuje (neboť je to tvor noční) zvířátko, které by se vešlo do dlaně (do kovářské možná i třikrát!), zato s obrovskýma očima a dlouhým ocáskem. Docela dobře se dá věřit tomu, že bylo předlohou filmového IT-ho. Nártounek pro nás dokonce i pohnul hlavou, ale zas ne tolik, aby potvrdil, že to umí o 360 stupňů. Pak nás čekal další neopomenutelný zážitek - Chocolate Hills - jedinečný geologický útvar 1300 souměrně tvarovaných kopečků. Z roviny rýžových poliček tu vystupuji pohádkové homolky jedna vedle druhé. Za dva měsíce, až zhnědne tráva, kterou jsou porostlé, prý už budou opravdu čokoládové. Bratři Slováci by řekli, že to byl bohovsky dobrý den. Nebo že by Boholsky?
Delfíní flotila
Alona Beach na ostrově Panglao je kromě všech ostatních lákadel východiskem pro šnorchlovací výlety na okolní malé ostrůvky a taky na delfíny. Vypluli jsme v šest ráno a už po půl hodině vidíme před sebou v moři shluk lodí. Napočítala jsem jich čtyřiadvacet a několik dalších máme ještě v zádech. Uprostřed téhle flotily sviští jako dráha hejno delfínů. Vystrkují černé hřbety nad hladinu, občas lehce povyskočí. Lodi je honí kolem dokola jako slepice. Upřímně řečeno, já jsem taky dost komunikativní a přátelská, snad i hravá, ale nechat se denně nahánět tlupou vřeštících turistů by mne dost stresovalo. Na druhou stranu – snad jim to tak nevadí, když by přece stačilo změnit teritorium a měli bychom po žížalkách. Pardon – po delfínech... Na ostrůvku Balicasag jsme si pak skvěle zašnorchlovali na korálovém útesu, plném báječných pestrobarevných rybiček a viděli jsme dokonce hned tři mořské želvy. Velebně mávaly ploutvemi jako ptáci ve zpomaleném filmu a dovolily nám, abychom je provázeli celé minuty.
O Jonášovi a velrybáku
V noci zase lilo jako z konve a ani ráno to není lepší, což je moc špatné, protože dnes konečně jedeme na ty žraloky. Velrybí. Prý “hundert %”. Nebe bylo černé jako thér až do chvíle, kdy jsme zakotvili v zátoce. V tu chvíli se rozjasnilo a v tom samém okamžiku prořízla hladinu typická trojúhelníková ploutev. Je tam! JE!! “O.K. Joe, jump! JUMP NOW!” povzbuzují nás naši lodníci. Je to úžasné! Plaveme bok po boku s králem moří, největší parybou světa, mírumilovným osmimetrovým obrem. Půl metru od nás se rozvažně pohybuje mohutné puntíkaté tělo s obrovskou, skoro dva metry širokou tlamou. Na štěstí pro nás je zařízena jen na plankton – ale kdyby omylem vdechl, když nás míjí..? Jak že to bylo v Bibli s tím Jonášem a velrybou? A tamhle je další! V masce mám omezené periferní vidění, takže jsem si ho nevšimla až do chvíle, kdy mi zašermoval ocasem doslova před očima. Promiňte – jen procházím... Od kluka z naši lodi jsme pak za jedno pivo koupili pár docela dobrých žralouních fotek, protože jsem si ještě stále nenašetřila na dobré podvodní pouzdro nebo foťák - a ještě zbyl čas na dva ponory u Sumilonu.
Maximální výtěžnost
V pozdním odpoledni jsme v rámci maximální výtěžnosti a zážitkovosti stihli ještě soukromý výlet na blízká jezera Twin Lakes. Krasná, byť dost krkolomná cesta na motorce serpentinami do kopce, občas sesuvy půdy či potok přes cestu. Druhý den ráno jsme popojeli do Malatapay a tam v poslední minutě naskočili na loď potápěčské báze “Negrosdivers” pana Gűntera s partou jeho německých klientů směr Apo Island - jedné z nejvyhlášenějších potápěčských lokalit na Filipínách. Konečné jsem překonala blok z loňského proraženého bubínku a šla do ponoru. Nelitovala jsem! V nádherných korálových zahradách se skoro na dosah ruky proháněly veliké mořské želvy, kterými je Apo proslulé...
Antropologie v praxi
Na ostrově Panay toho není moc k vidění. Mají tu jeden opravdu krásný kostel Santo Tomas de Villanueva v Miagao, zapsaný v UNESCO, s naprosto úžasným basreliéfem na vstupním portálu a dřevěnou sochou Panenky Marie, jejiž stáří je prý několik století. Dále je tu asi šest negritskych vesniček, jejichž studiem se zabývá místní antropoložka Daisy Yanson (doporučovaná dokonce v Lonely Planet). Když zrovna nebádá, nabízí své služby jako průvodkyně vlastní cestovky Panay Adventures Tours. Je docela profesionální, takže si vcelku dobře uvědomuje, že ostrov žádné velké zajímavosti nenabízí, ale snaží se. Zavedla nás do jedné z vesniček - moc původní už ale není - žádné tradiční oblečení, žádný trpasličí vzrůst - jen tmavší pleť a rozcuchané kudrnaté vlasy. Dávno se smísili s ostatním obyvatelstvem, pomalu přejímají majoritní způsob života. Vláda je obvykle uklidí někam z dohledu, aby nekazili dojem o vzkvétající filipínské společnosti, odpustí jim daně (které by beztak neměli z čeho platit) a nechá je být. Za dvě, tři generace už splynou s ostatním obyvatelstvem docela a jejich původ bude navždycky zapomenut.
Rychlá smrt
Ale je neděle a to se konají kohoutí zápasy. Daisy tvrdí, že dnes už se nebojuje na smrt, ale jen na vítězství, takže jsem ochotná se zúčastnit... Kruhová aréna, kolem sedadla jako v cirkuse. V obecenstvu samí muži. Kolem obchází “hecíř”, povzbuzuje diváky a přijímá sázky. Na scéně čtyři kohouti - dva bojovníci a dva "sparing partneři", kteří mají zvýšit bojechtivost zápasníků. Zápasníci mají na levé noze připevněnou dlouhou, jako břitva ostrou ostruhu s chráničem, aby kohout před zápasem nezranil svého majitele. Hvizd píšťalky, chrániče jsou sejmuty. Muži kladou kohouty na zem a nastává boj. Pár vteřin víří peří, ozve se jediné zakrákorání - a jeden z kohoutů leží na zemi. Vytřeštěné oko a tenký pramínek krve ze zobáku je jasná výpověď. Přesto se ptám: "On je mrtvý?" "Jo, mrtvý", přikyvuji muži bez vzrušení. Nastupuje další dvojice. Znova jsem čekala dlouhý lítý boj, vřavu, vášnivé povzbuzování diváků – a zase marně. Zápas opět trval jen sotva minutu... Kohout ví instinktivně, kam zasadit smrtelnou ránu. Jediným šmiknutím protne sval až na kost, přetne tepnu. Rychlá smrt. I vítěz má hluboké rány, uvnitř jsou doslova vidět vnitřnosti. Místní veterinář dává hrdinovi uklidňující injekci a začíná šít. Pracuje dlouho a důkladně. Po příštím zápase už možná nebude co šít...
Mt. Pinatubo
Na druhém konci Filipín, na severním Luzonu, stojí sopka Mt. Pinatubo. Při posledním výbuchu ztratila 300 m výšky ale pravě teď vypadá docela klidně. Sólový výstup bohužel možný není – je nutné se zaregistrovat ve zdejším Santa Juliana Tourism Council a najmout si terénní jeep za nepříjemných 3.000 P plus 350 P/os. registrace a poplatek za průvodce. Většinou se ale sejde dostatek zájemců, aby zaplnili auto a podělili se o náklady. V St. Juliana je taky moc příjemný B&B pension Bognot, který může nabídnout balíček výletu s ubytováním o něco levněji. O ceně se tu takříkajíc dá hovořit... Každopádně vyrazit se dá výhradně po ránu – mezi 6:30 až 9:00. Později už ne. Užili jsme si adrenalinovou 1,5 hod. cestu jeepem (a pochopili, že pěšky by to opravdu nešlo) a další dvě hodiny pěší cesty korytem říčky. Místy brodíme. Na konci cesty nás čeká nádherná scenérie, odpočinek a koupání ve smaragdovém kráterovém jezeře. Rádi bychom tvrdili, že šlo o nebezpečný a náročný vystup, ale opak je pravdou. Na rozdíl od jiných vulkánů se totiž nedíváme shora do jícnu, ale naopak vzhůru na strmý okraj kráteru. Na zpáteční cestě nás zase chytil liják. Co to sakra pořád mají s tou “dry season”? Po návratu ve vesničce s nadšením objevujeme internet. Ale OUHA! Žádné připojeni široko - daleko není - PC tu mají jen pro hry!
Velký Pátek po filipínsku
Vrcholem naší letošní cesty jsou oslavy Velikonoc v San Fernando v provincii Pampanga, které máme v plánu už třetím rokem. Vašek soudí, že u něčeho takového nemůžeme chybět. Jeho představa je taková, že on bude natáčet, zatímco já vystoupím v roli figurantky... “Prosil bych trpět víc na kameru – bude to detail!” Ve zdejší čtvrti San Pedro Cutud dovedli pašijové hry do absolutní dokonalosti - včetně závěrečného ukřižování. Na tuhle podívanou se sjíždějí lidé z celého okolí, ale i cestovatelé a novináři z celého světa. Očekává se cca 350.000 diváků. Předem jsme si na radnici řekli o VIP vstupenku do zvláštního sektoru blízko křížů. Nám bílým ji dávají automaticky, ale pokud chcete používat stativ, požádejte o status Media na protější pódium. Nejdřív ulicemi prochází průvod kostýmovaných aktérů, doprovázený flagelanty - sebemrskači. Za chvíli jsme i my celí zacákaní od jejich krve. Přijíždějí římští vojáci na koních. Přivádějí Krista. Ortel byl vyřčen a Pilát si myje ruce. Na kříže na kopečku přibíjejí první trojici. Hřeby jsou veliké a lesklé. Zdejší "šampion" Ruben Enaje podstupuje ukřižování už po šestadvacáté. Mučedníci visí na kříži asi čtvrt hodiny v plném slunci, pak jsou sejmuti a na nosítkách odneseni do nedaleké ošetřovny. Následuje další trojice. Římští vojáci v krvavě rudých kostýmech, polonahá těla ukřižovaných, Maria a Magdalena, farizejové v černém... Čekala jsem drastický zážitek, sténání a nesnesitelné utrpení. Ve skutečnosti to celé vypadá spíš jako výpravný holywoodsky velkofilm. Nakolik je to o víře a jakou roli hraje turistický ruch, zájem diváků a tím i finanční přínos pro jinak ničím nepřitažlivé a vlastně nehezké město, nedokážu posoudit. Každopádně krev byla pravá.
Tetovaná mumie
Opustili jsme křesťanské San Fernando a celodenním přesunem vstoupili do horské oblasti Cordilliera. Přespali jsme v oblíbeném, i když ne příliš zajímavém městě Baguio a nazítří se vydáváme na malý výlet k Timbac Cave. Ta totiž skrývá naši první letošní mumii. Podle LP je cesta jednoduchá a dobře značená. Popojeli jsme autobusem na 55.km zdejší "takyhighwaye" a jali se sápat do kopce. Dost příkrého kopce. Nahoře číhá babka klíčnice a ochotně s námi cupitá k jeskyni. Fotit je tu striktně zakázáno, ale zato si můžeme rakvičku vynést na světlo boží, otevřít a prohlédnout si zblízka, jaké ma pěkné tetováni na zbytcích kůže na předloktí... Hezká prácička! V našich salonech by záviděli...
Pomsta ducha hor
Z Timbac Cave vede cesta dolů z kopce do Kabayanu, kde chceme přenocovat dnes. Prý, že se nemůžeme zmýlit. Kdo říkal, ze nemůžeme? Museli jsme někde překročit bludný kořen - potácíme se s těžkými batohy z kopce do kopce a začíná nám být jasné, že je něco špatně. Z malé procházky se stává po čertech ostrý trek! Není koho se zeptat - nikde ani živáčka, navíc začíná pršet. Půda je čím dál bahnitější, terén kluzký, černé mraky protínají blesky. Docházejí síly a navíc se začíná stmívat. Kabayan je někde hluboko dole pod námi. Nedojdeme! Z úzké stezky by se dalo spadnout jedna – dvě. Déšť nám šlehá do očí, už se nedá. Uklouzla jsem a s batohem na zádech se kutálím ze stráně. Pohotový velitel mne chytil za nohu a vláčí mne zpátky na hrázku políčka. Z posledních sil jsme se vydrápali k blikajícímu světélku ve svahu. Chýše s otevřeným ohništěm, petrolejkou a svatými obrázky, venku hadice s tekoucí vodou. Vdovec se třemi dětmi nám na přespání poskytl úzkou tvrdou lavici, k večeři sladkou bramboru a čaj z "lemon grass". Diky bohu - jsme zachráněni. Možná jsem neměla tu paní klíčnici přemlouvat (ač marně), aby se chvíli dívala jinam?
Kostičky a rakvičky
Jsme nepoučitelní - stále jsme si těch mumií neužili dost! Nedaleko Kabayanu je další jeskyně, Pongasan Cave, ke které vede, jak jinak, nejstrmější možná stezka. Nahoru to jde místy pouze "na přední náhon", což je v jistém smyslu výhoda, protože zdejší strážkyni klíčů se nahoru rozhodně nechce. Za malý příspěvek na údržbu (jak se asi udržuje kostra?) nám svěřila klíče a my si po náročném výstupu můžeme rakvičku s mumijkou zase vynést ven a nafotit ze všech stran. Mumie jsou totiž ukládány v skrčenecké poloze, čímž se ušetři hodně místa. Rakvička má potom podobu velkého vlašského ořechu - cca 1,2 m. Mise splněna! Vzhůru do Sagady!
Mekka baťůžkářů
Sagada je v LP označena jako "Mekka baťůžkářů". Hotýlky, penziony, homestaye, restaurace a suvenýrové obchody na každém kroku... V okolí několik zajímavostí - hlavně tzv. "visací rakve", zavěšené vysoko na skalách - některé prý až pět set let staré. Ty nejfotogeničtější jsou v nedalekém Echo Valley. Druhou skvělou atrakcí je návštěva jeskyně Sumaging Cave, kam se smí jen s průvodcem s náležitou znalostí terénu a velkou punčoškovou lampou. V úvodní části je tma, později kluzko a smrduto, neboť na stropě sídlí velká populace netopýrů, kteří shora kálejí na návštěvníky a ještě později několik úchvatných krasových útvaru. Světýlka lamp ozařují krasová jezírka s průzračné čistou vodou a celé je to velmi tajemné a mystické.
Rýžové terasy
Už jsme měli ode všeho aspoň trochu. Jen ty slavné rýžové terasy, které Filipínci označují za osmý div světa, nám ještě chybí... Zapsané jsou i v Seznamu světového dědictví UNESCO a vidět je chce každý, kdo na Filipíny přijede. Pojednali jsme to zodpovědně - ty první, skvělé a málo navštěvované v Maligcongu poblíž Bontocu, další v Batadu a nakonec ty nejproslavenějši a největší přímo nad Banaue. Na závěr ještě ty, kterým se tady říká "pavoučí" v Hungduanu. Jak to tak bývá, ty nejprofláknutější jsou k dosažení tricyklem za pár pesos a bez námahy. V Batadu jsme si docela mákli a každé zrnko rýže máme v nohách. Měli jsme štěstí, protože právě v tomhle období jsou krásně zelené - jen ty úzké chodníčky mezi nimi bych si docela odpustila... Pro někoho, kdo trpí strachem z výšek bych doporučovala nějakou krotší zábavu...
Poslední zpráva z Manily
Dokonáno jest! Poslední dva dny jsme věnovali hlavnímu městu Manile. Vychvalované Intramuros nás až na kostel San Augustin s přilehlým muzeem kupodivu spíš zklamalo. Z pevnosti Fort Santiago zbyla jen brána a park s několika pobořenými zídkami, obklopený výškovými budovami a jeřáby stavebních společností. Zajímavější je Čínský hřbitov severně od čtvrti Santa Cruz. Město ve městě, regulérní ulice s řadami honosných až dvoupatrových mauzoleí, vybavených nejen lavicí pro odpočinek rozjímajících, ale i kuchyňkou a splachovacím záchodem. Některé dokonce s klimatiací. A ještě Národní muzeum filipínského lidu s kolekcí pokladů, zachráněných z vraku španělské galleony San Diego, která se potopila u pobřeží Luzonu v r. 1600. Nenápadná vitrína v temném zákoutí obsahuje největší skvost – část lebky tzv. Tabon Mana, jehož stáří se odhaduje na 24 000 let před Kristem. Poslední výzkumy prý ovšem ukazují, že byl nakonec žena. Což mne nijak nepřekvapuje – ženská odjakživa vydrží víc než člověk – to je známá věc! Tak to bychom měli. Už jen cesta na letiště v odpolední špičce a pozítří budeme zpátky na rodné hroudě. Do batohu jsme zabalili pár propocených triček, spoustu zážitků a skvělých fotek, včetně pár lahví zdejšího skvělého rumu Tanduay. Stálo to zato!
~