Cestopisy:

Brazílie (jih)

Brazilci, portugalština a my...

Po 46 hodinách cesty bez přestávky nejprve letadlem přes Milano do Sao Paula a dále brazilským autobusem jsme dorazili do města Cuiabá na pokraji Pantanalu i sil. Brazilci jsou neuvěřitelně vstřícní a milí, což je naše jediné štěstí, neboť jediná řeč, kterou používají je zcela nenastudovatelná. Bez jejich vlídnosti bychom se ani nenajedli, nenašli směnárnu, neobjednali si pivo... Cenové relace taktéž naprosto nepříznivé, nicméně nabídka přírodních krás víc než úžasná. Dnes jsme byli v NP Chapada Guimaraes, viděli několik vodopádů a v některých se i koupali. Tvrzení, že vodopády jsou uzavřeny jsme jako praví Češi nebrali vážně, neboť vodopády nejsou obchod či úřad. Provedli jsme tradiční obchvat zadem, jímž jsme se dostali všude, kam nikdo nesmí... Fotili kytky a papoušky ara. Teď již tradičně padáme na ústa. Další zprávu podáme po návratu z bažin, kde nás doufejme čekají aligátoři, pirani, anakondy a další vlídní živočichové.

Vzhůru do bažin!

Po značném váhání jsme se zcela nerozumně rozhodli vynaložit velkou část našeho rozpočtu na čtyřdenní výpravu do bažin Pantanalu s agenturou Joela Souzy, který je roztomilý šizuňk a skvělý bavič. Úřaduje zásadně v bistru na hlavní třídě od chlazeneho piva a zařídí cokoliv. Na český "mezinárodní" řidičák nám totiž odmítli půjčit auto.

Náš průvodce je čistokrevný indián kmene Wapashana, mluví anglicky a má dnes narozeniny. Náš řidič indián není a nemluví ani slovo anglicky, zato překrásně hraje na kytaru a zpívá nádherným tenorem brazilské balady. Občas přihodí sambu. Z přírodního bohatství Pantanalu jsme pešky, z lodi a koně viděli především spoustu ptáků včetně tukanů a Ara hyacintového, stovky aligátorů, kapybary s rozkošně připitomělým výrazem, jednoho tapíra a pásovce, o opicích nemluvě. V noci jsme potkali na silnici dokonce i menší anakondu - sedm metrů zrovna neměla, ale stejně byla moc pěkná a bohužel i značně rychlá. Poslední den začalo poprchávat, což je dobře, neboť se nám díky tomu snáz odjíždí.

Zlaté rybky, pestří papouši a překvapení na závěr

Nočním přesunem jsme se dopravili do oblasti města Bonito ve státě Mato Grosso do Sul. Jeho okolí je plné přírodních atrakcí. Na každou z nich je ovšem nutno mít průvodce a cena odpovídá atraktivitě. S lítostí jsme odmítli ponor v jezeře na dně propasti, kam se musí nejprve slanit za pouhých 5100 Kč na osobu (jsme děsní šetřílkové!) a zvolili o něco levnější alternativu - tzv. floating - splutí části řeky Rio da Prata v neoprenu, s maskou a šnorchlem uprostřed stovek velikých a nádherných ryb v křišťálově průzračné vodě.

Korunou všeho je Burago Araras - propast, která silně připomíná naší Macochu, s tím rozdílem, že v Macoše nehnízdí 40 párů papoušků Ara Macao, a dole nečíhá osamělý aligátor, o němž nikdo nevi, kudy se tam kruci mohl dostat...

Na zpáteční cestě náš řidič nevzrušeně poznamenal, že pokud uvidíme mravenečníka, rád nám zastaví. Brali jsme to s humorem. Mravenečník se ale nakonec překvapivě konal. Zvíře je to podivuhodné, naštěstí dost nahluchlé a přisleplé, takže se lze přiblížit hodně moc.

~

Vlastivědnosti

Následující den se věnujeme vlastivědné činnosti. Dopolední výlet do Gruta do Lago Azul - převelice pěkné krasové jeskyně (spíš velký převis) s inkoustově modrým jezerem na dně. Bohužel, jak je v kraji zvykem, výklad je důkladný, leč opět pouze v portugalštině... Stalagmity, stalaktity, stalaHnáty... V pozdním odpoledni návštěva serpentaria, kde nám byla vysvětlena prospěšnost plazů na naší planetě a zdůrazněn fakt, že hadi NEJSOU slizcí - to jen my, lidé... Nakonec následoval "polibek smrti" od hroznýše pro každého z diváku. Byl mimořádně něžný.

V závěru večera by se pravděpodobně každý ochránce zvířat nad námi otřásl odporem - v našich "tuláckých", již teď dost orvaných úborech - jsme navštívili nejdražší místní restauraci za účelem poznávání... Večeře na stříbrném podnosu pro dva sestávala z aligátora, kapybary a pekari. Nevím jak komu - mně osobně nejvíc chutnala kapybara na slanině...

~

Všude samá voda

Po zhruba čtyřiadvacetihodinovém přesunu přijíždíme do Foz do Iguazu ve státě Parana - díky blízkým vodopádům Iguazu (též Iquacu) - jednoho z nejnavštěvovanějších míst v Brazílii vůbec. Začínáme zázrakem techniky - výkonem největší vodní elektrárnou na světě - Itaipu na řece Parana. Speciální program pro zvídavé obnáší nejen prohlídku zvenčí, ale i uvnitř! Vašek projevuje tolik zájmu a nadšení, že si chudák průvodce neodpustí truchlivou otázku: "Není von to nakonec inženýr, milostivá paní?" Voda nad námi, pod námi, Francisovy turbiny, generátory, 18 z dvaceti zrovna v provozu... Polovina vyrabi 50Hz elektřinu pro Paraguay, druhá 60Hz pro Brazílii. Hranice (namalovaná na podlaze) prochází přímo středem velína.

Stále samá voda

Další den překračujeme hranice do Argentiny, abychom zhlédli vodopády Iguazu z levého břehu řeky. Trochu se bojíme - je to přece "profláknutá snobárna". Ne. Ne a ne a ne! Nic úžasnějšího jsme snad nikdy neviděli. To NEJSOU vodopády! To není sedmý div světa! To je PRVNÍ div přírody od stvoření Adama (a především Evy). Ostrov San Martin uprostřed peřejí, romantická vyhlídka s vystižným názvem "Okno" a nakonec to nejúžasnější - Ďáblův chřtán! Modrojasné nebe s bílými beránky, oddělené úzkým pásem sytě zelené džungle - a dál už jen burácející a pěnící voda, spadající snad až do středu zeměkoule. Vpravo i vlevo, kam oko dohlédne. Něco, co se nedá představit, neřkuli nafotit. Člověk by tu nádheru chtěl spolykat očima a nechat si ji v mozku napořád. Každý by měl mít v hlavě takovou soukromou videotéku - třeba pro horší časy...

Ataque do Koati

Dnes jsme prověřili brazilskou stranu vodopádu Iguazu. Je stejně krásná, ale úplně jiná než argentinská. Zatímco na druhé straně získá člověk přehled komplexní, tady jdeme do detailu. Hnízda rorýsů, ukrytá přímo pod vodopádem, kapky vody na objektivu. Rozhodně se doporučuje ranní světlo. Na zpáteční cestě od jednoho z nejúžasnějších míst celých vodopádů - Ďáblova chřtánu, což je hluboký kotel do kterého padá voda ze tří stran - jsem byla napadena krvežíznivým nosálem (portugalsky Koati). Chtěla jsem si ho JENOM vyfotit... Jakmile jsem se ale přiblížila, vrhlo se mi to roztomilé zvířátko na igelitku s chlebem, kterou jsem měla pověšenou na zápěstí a přitom pěkně cvakalo zoubky... Stihla jsem sice zvednout ruku až do výše ramen, ale potvora se vymrštila a už mi všemi čtyřmi visí na sáčku hlavou dolů a houpe se se zjevným úmyslem: "Já ten pytlík urvu, ať se děje, co se děje!" Obecenstvo fandí. Chvíli jsem bojovala, pak ruka začala umdlévat a já usoudila, že nemám zapotřebí nechat se kousnout pro kus žvance. Zahodila jsem nosála i s chlebem. Obecenstvo aplauduje.

Přískokem vpřed

Pokračujeme do NP Aparados da Serra ve státě Rio Grande do Sul - s několika přestupy ve všemožných podivuhodných místech, jako Caxias, San Francisco do Sul, Gramado a Canela, kde jsme uvízli na noc. Další den máme spojení až odpoledne, takže se vydáváme do Parku Caracol - spíš parčíčku s pěkným vodopádem, ke kterému vede něco přes devět set schodů dolů a totéž nahoru... Možná bychom byli nadšeni, kdybychom právě nepřijížděli od Iguazu...

Odpolední přesun nás dovezl do poslední výspy civilizace poblíž hranic mezi státy Rio Grande do Sul a Santa Catarina. Tady v Cambara nám Pousada Pindorama nabízí sprchu, kuchyňku a trávník za hubičku. Ráno vyjíždíme na proslulý kaňon Intainbezinho - leč je zavřeno. Zde se neuvádí dny v týdnu (mimo sobotu a neděli) jménem, ale číslem, přičemž se počítá od neděle - tj. např. úterý je třetí den v týdnu. Trochu nás to mate. Rozhodli jsme se tudíž pro netradiční jungle trip - po podplazení plotu rezervace z ostnatého drátu nás téměř neprostupná džungle pohltila na celý den. Pronikli jsme do lůna přírody, minuli dva sežrané pásovce, ale nikoli bažinu a na závěr promokli na kost. Bylo to skvělé. Zítra půjdeme zas.

Kaňon kaňonů

Dnešek je ve znamení úspěchu. Především neprší, autobus jede a park je otevřený veřejnosti. Jsou v něm tři značené trasy, ze kterých dvě vedou po okraji kaňonu a třetí, která ale začíná v Santa Catarina, po dně kaňonu. Obešli jsme ten div přírody zprava i zleva a žasli nad tou nádherou. Šest set metrů hluboký úzký zářez ve skále, z níž spadají dolů dva vodopády, se dvakrát lomí v úhlů 45 stupňů a průhledem v dáli je možná vidět i moře. Nad kaňonem neustále krouží dravci a kolem se v klidu a pohodě pasou krávy. Podél jeho okrajů rostou prazvláštní stromy s typickým tvarem koruny - araukárie. Nafotili jsme ho ze všech možných úhlů a v nastávajícím šeru a mlze stopli auto zpátky do Cambara. Pršet začalo až posléze.

Kam chodí velryby spát

Prcháme z deštivého Cambara a pokračujeme k moři do Praia da Rosa - tradičního útočiště velryb. Zdá se, že jsme dešti konečně unikli. Je krásné počasí a v zátoce už po půl hodině vidíme velryby. Jsou dost daleko a většinou vystrkují nad hladinu jen prsní ploutve nebo špičky ocasu, ale i tak je to skvělé! Další den už opět slunný není - u nás v Brazílii prostě pořád prší. Přesto jsme se vypravili na velryby už za svítaní - a hustého deště. Ani velrybám tohle počasí nevyhovuje - nikde ani ploutvička. Leč my vytrváme! Nakonec přichází odměna - odpoledne prší už trochu míň a z útesu mezi dvěma zdejšími plážemi pozorujeme další velrybu. Pěkně si s námi pohrává. Rejdí tu tam, tu onde, až najednou nabere směr přímo pod útes. Běháme přes hřeben tam a zpátky jako šílení, až se potvora smilovala a předvedla tři rychle po sobě jdoucí výskoky nad hladinu. Nakonec nam zamávala ocasní ploutví a zmizela v mlze jako přízrak.

Hory doly

Po důkladném prozkoumáni předpovědi počasí pro celou Brazílii se rozhodujeme přemístit poněkud na sever, zde tedy za teplem. Poblíž města Belo Horizonte je jedna skvělá jeskyně - Gruta Rei do Mato. Už jsme viděli z krasových oblastí lecos - tohle dosud ne! Nádherné stalaktity, závoje, jezírka - 15 m vysoké stalagnáty... Jako prémie prehistorické malby pod převisem.

Vynikající byla i návštěva Mercado Municipal přímo v B.H., které je nesmírně zajímavé urbanistickým konceptem kolmých ulic vyplněných dalšími bloky a ulicemi pootočenými o 45 stupňů. Lze zde najit úplně všechno. Bylinky, ryby, nádobí, klobouky, košikářské zboží a ZVÍŘATA! Andulky, křečky, morčata, rybičky a PSY! Ratlíky, pudly, bernardýny... Co ráčíte!

Nakonec jsme se ve zlatém údolí nechali spustit drezínou na laně 300 m do bývalého zlatého dolu Mina de Passagem, kde provádí chlapík jménem Ikarus. Spousta chodeb, slují a podzemní jezero. Vedro a vlhko, ale zážitek.

~

Brazilské baroko

Horské město Ouro Preto ve státě Minas Gerais je důležitým centrem těžby zlata a dalších rud. Také plné kostelů a kaplí - horníci měli podporu z nebe zatraceně zapotřebí. Při práci s dynamitem jich ve štolách mnoho zahynulo pod závaly. Kostelů je zde prý 23 - od jednoho k druhému je to vždy prudce do kopce či z kopce. Sv. Fratišek z Assisi, Sv. Rosaria, Sv. Ifigenia, kaple otce Faria a další. Interiéry jsou bohatě zdobené vyřezávanými sochami, malbami na dřevěných stropech, obrazech na stěnách i oltářích, a všude samé zlato! Nosili ho sem prý otroci z dolů ve vlasech a vykotlaných zubech.

Vrcholným dílem místního sochaře Alejandrinha (zvaného Mrzáček pro jeho strašlivé onemocnění) je dvanáct kamenných soch proroků před kostelem v nedalekém městě Congonhas. Tam jsme i přespali v hotelu, který byl zaručeně nejstrašnější v celé Brazílii. Měli jste někdy dveře z pokoje s nikdy nemytou podlahou přímo na veřejné toalety? My ano!

Rio není Brazílie

Pokud se vám zdálo, že jsme doposud opomíjeli nejznámější místa Brazílie, tak vězte, že nyní si je užíváme do plných. Jsme totiž pravě v Rio de Janeiro. Ubytovali jsme se kousíček pravě od snad nejznámější pláže světa Copacabana. Tohle je ta pravá Brazílie všeobecných představ! Slunce, pláže, snědé krásky v miniaturních bikinkách, bouřlivý noční život... Rio (vyslovuj Hiu) je město, kde se neustále něco děje. Celých 24 hodin denně. Už jsme stihli sledovat mistrovství světa v surfovaní, hada desetitisíců maratonských běžců, ktery ani po hodině nebral konce, živou muziku a tance ve čtvrti Lapa. Vašek se i osobně pokoušel pokořit na moři ono prkénko se střídavými (ne)úspěchy a nakonec skončil s odřenými koleny.

Horké noci

Naprosto nejúžasnějším zážitkem však byl dnešní večer. Po nábřeží Copacabany defiloval kilometrový průvod s alegorickými vozy a maskami, který skončil gigaparty na pláži.

Tentokrát to byl letošní průvod gayů a lesbiček. Ale nenechte se mýlit, bavili se všichni bez ohledu na orientaci a velmi nevázaně, nějaký důvod se v Riu najde vždy a alkohol pak teče proudem. Něco takového jsme nikdy a nikde před tím nezažili. Jestli toto je jen obyčejná slavnost, tak pak si vůbec neumíme představit známý karneval. Chtěli bychom vám popsat tu strhující, skvělou, energií sršící a nevázanou atmosféru, ale veškerá slova tu selhávají. To se nedá prostě popsat, to se musí zažít!

Na Homolce

Poslední den v Riu je nutno zasvětit turistickým povinnostem - návštěvě proslulé Cukrové Homole, tyčící se nad městem i oceánem a přístupné pouze lanovkou. Výhledy jsou úžasné. Výškové budovy hotelů podél bílých pláží, modrý záliv se spoustou lodiček i obří hřbitov. Z plošiny pod vrcholem každých pár minut startuje vrtulník pro movitější klienty, aby obletěl sochu Krista na protějším kopci Corovado. Oblet trvá pouhých 6 minut, ale nám trvá cesta po zemi a prohlídka téměř půl dne. Potíž je v tom, ze socha se prostě celá nevejde ani do mého nejširšího objektivu. Buď nemá ruce, nebo nohy. Nahoře je děsné hemžení - všichni se přišli vyfotit s Kristem osobně - hlavní je, aby všichni doma viděli... I tady je úžasný pohled na to obrovské, mnohamilionové město.

Čas cachacy

Absolvovali jsme noční přesun zpět do státu Parana přes Curitibu do poslední štace - Morretes. Mezi těmito městy jezdí strmými úbočími vyhlášený "vlak smrti", který poskytuje prý nejděsuplnější zážitek z celé Brazílie. Ranní TAM nám ujel - pojedeme s ním ZPĚT. Prší. Stále prší, jen někdy leje. Já vám dám Brazílii! Stihli jsme jen krátkou vycházku po začátku staré cesty z vnitrozemské náhorní plošiny do přístavu Paranaqua - Via Graciosy a návštěvu přístavu Antonina. Všechno oblečení je mokré, nebo aspoň vlhké - nic neschne. Vzhledem k této skutečnosti jsme byli nuceni poslední dva dny pobytu zasvětit porovnávání různých značek zdejšího nejoblíbenějšího nápoje - CACHACY (čti "kečasa"). Vyrábí se z cukrové třtiny, má čtyřicet procent a může být dokonce levnější než balená voda! Jen následky srovnatelné nejsou... Pije se jen tak, s colou, nejoblíbenější je však jako caipirinha (koktejl s ledem a limetkami). Večer jsme si zazpívali s domorodci.

Toto byla naše poslední zpráva, nasedli jsme na vláček, potom na autobus do Sao Paula a hurá na letiště. Náš čas se naplnil. Nikdy ho není dost, ať je naše cesta dlouhá jakkoliv. Teď už jsme zpátky v Praze. Zůstávají vzpomínky a fotografie, jejichž ochutnávku jsme vám tady nabídli. Co dodat? Byla to obrovská p....

zpět

~

– www.HicSuntLeones.info –