Borneo
Snídaně s orangutanem
V sobotu o půlnoci jsme se vypotáceli z letadla v Kuchingu na Borneu a hned další ráno vyrážíme do Rehabilitačního centra Semenggoh. Bohužel nám už nepomůže nikdo, ale orangutanům ano! Zdejší centrum, Semenggoh Wildlife Rehabilitation Centre, bylo založeno v roce 1972, je prý nejlepší v zemi a na rozdíl od některých jiných nedělá ze svých odchovanců cirkusáky. Se vkusem, citlivě jsou v džungli postavené dvě krmicí plošiny, kde jim dvakrát denně přilepšují banány a kokosy - a orangutan je primát, tudíž není blbý a rád přijme pozvání na snídani... Žádné krmení z ruky, žádné focení s lidoopem v objetí. Jen mezi vysokými stromy sem-tam napnutá lana, aby bylo líp vidět na jejich artistické výkony. Konec konců návštěvník zaplatil vstupné, ze kterého se pak financuje provoz centra. Řekla bych, že je to rozumný způsob pro obě strany. Viděli jsme asi devět orangutaních samic s mláďaty, některá úplně malinká a rozkošná! Jejich nejoblíbenější zábavou je položit se naznak mámě na záda ve výšce kolem třiceti metrů a čůrat do nebe... Dospělí samci jsou spíš výjimkou, protože mají na starosti jen sebe a dokážou si obstarat dostatek potravy sami. Zkrátka chlapi... Poslední Pralesní muž (doslovný překlad Orang Utan) - tedy vlastně žena na nás čekala ve křoví tak dva metry od stezky, opravdu v pralese a přitom nablízko. Užili jsme si hodinu portrétní fotografie v praxi... Skvělý začátek výpravy!
Nosáči v Bako
NP Bako je jeden z nejhezčích a snadno dostupných parků v blízkosti Kuchingu. Strávili jsme tu tři dny, absolvovali tři treky a tím i ověřili, ze Vašek tu zlomenou nohu poslední tři měsíce prostě jen markýroval! Teď už běhá jako laňka, byť trefená! Jsou tu skvěle značené stezky, takže netřeba průvodce, místy žebříčky a haťové chodníčky, dojem trochu jako v Adršpachu - jen s dipterokarpním lesem místo borového. Viděli jsme spoustu výstavních láčkovek a především úžasně komické nosaté opice Proboscis (česky Kahau nosaté), které nám připomínají typického českého pivního skauta s obrovským břichem a převislým frňákem. Jako jediní jsme tady stanovali a měli tábořiště sami pro sebe - komfort se třemi sprchami a tlupou zlodějských makaků. K ránu lilo, narychlo jsme stěhovali bágly pod přístřešek a Vašek tvrdí, že pohled na zcela nahatou českou důchodkyni, cválající po trávníku s batohem na zádech, byl jeho dosud nejsilnější erotický zážitek!
Na soukromém ostrově
Strávili jsme dva dny na malém soukromém ostrově Satang Besar, který patří jedné malajské rodině už 200 let. Je téměř pustý a nejezdí sem skoro žádní turisté - není tady totiž žádný hotel, restaurace ani internet, jen želví záchranná stanice. Byl právě úplněk, který prý želvy považují za výzvu ke kladeni vajec, ale bohužel bylo zataženo a chvílemi i pršelo (je totiž suché období, ha-ha), takže nepřipluly. Prý proto, že když je písek mokrý, je pro ně hloubení hnízda moc namáhavé. Zato jsme viděli v líhni celkem pětapadesát právě čerstvě narozených želviček, které se po vylíhnutí zaevidují a vrátí rovnou do moře, kde mají větší šanci na přežití. Jinak na ně totiž číhá hned po vyklubání spousta predátorů a ze sta narozených přežijí v průměru jen dvě... Zajímavé je, že stejně jako u krokodýlů o pohlaví mláďat rozhoduje teplota písku. Že bychom si z nich vzali příklad ohledně plánovaného rodičovství? I když se obávám, že by se dost těžko hledala tak obětavá těhulka, která by se nechala na devět měsíců zahrabat po krk do písku, aby to byl na sto procent kluk!
V malajském skansenu
Poslední den před odjezdem z Kuchingu do skutečné divočiny dáváme skoro povinnou návštěvu nedaleké kulturní vesnice Dawai. Jezdí sem nejen turisté, ale hlavně malajské rodiny na nedělní výlety. V udržovaném parku stoji několik replik domorodých domů (longhousů) různých místních kmenů. Iban, Penan, Orang Ulu, Melanau... Překvapilo nás, jak jsou ohromné - nejen ty dlouhé, jak praví název, ale některé i vysoké, takže není divu, že v jediném mohla žít společně celá vesnice. Taková komunální ubytovna... V jedné z nich je divadelní scéna, kde se dvakrát denně pořádá představeni "Souboru dajackých písní a tanců". Je to docela pěkná a barvitá, i když ne úplně autentická podívaná.
Ibanové na řece Batang Rejang
Dopluli jsme do Kapitu a s průvodcem Joshuou (není sice licencovaný, ale zato je v LP) usmlouvali třídenní výpravu do dajackého longhousu na řece Yong. Prý je to poslední tradiční v okolí, ostatní jsou z betonu a vypadají jako dělnické ubikace v bývalé Rosiji! I když je jen nějakých pětačtyřicet kilásků od města, je opravdu starý, dřevěný, na terase se vkusnou dekorací lebek, ulovených pradědem! Každá z osmnácti rodin tady má vlastní byt, osmnáct jednotek, propojených společnou verandou. V obýváku té naší stojí na ratanové rohoži plyšový fotel a nefunkční televize, v pravidelných intervalech tudy nízko nad zemí prolétá vlaštovčí pár, který má v koutě mezi trámy hnízdo. Život tady plyne spolu s průzračně čistou říčkou. Žádný adrenalin, zato klídek, pohoda...Ženy se věnují vaření, úklidu, praní a ručním pracem. Pletou košíky z ratanu, tkají na starém stavu a starají se o titěrné děti. Muži v jednom kuse kouří a mají potetované paže, záda i hrdlo. Nikdo neumí anglicky. K obědu jsme měli žabí pulce se špenátem a rýží, k večeři vlastnoručně nalovené rybičky-čudly. Had dnes k našemu zklamání nebyl - možná zítra, pozítří... V džungli jsme viděli brčálově zeleného Dráčka létavého z čeledi agamovitých a krásné motýly Raja Brook´s Wingbird. Obávaných pijavic tu není tak mnoho - Vašek si přinesl do noclehu zatím jen jednu... I tak to stačilo na zakrvácení půlky longhousu - a že je opravdu dlouhý, cca 200m! Střídavě je děsné vedro a vlhkost 90%, nebo leje, což nakonec vyjde nastejno - tak jako tak jsme od rána do noci mokří jako pověstná "UNDATRA"!
Opuštěný Niah
Proslulé jeskyně Niah nás vítají hrdým sdělením, že park usiluje o zařazení do Seznamu pokladů UNESCO. Asi už dlouho - a marně! Kromě pokladny je všechno zavřené, opuštěné. Zavřená je Správa parku i kavárna, nikde žádný zdroj potravy, pití, informací... Jen pokladna je pochopitelně v provozu! Před časem sem přestala jezdit veřejná doprava - dostat se sem dá jen taxíkem z 12 km vzdálené křižovatky! Zavřená je momentálně i oblíbená Painting Cave s prehistorickými kresbami - naštěstí aspoň ta hlavní a největší, Great Cave přístupná je - a je opravdu obrovská, s několika majestátními dómy, propojenými dřevěnými chodníčky. Vysoko nahoře prolétají netopýři a salangy (druh vlaštovky), které jeskyně proslavily - ale už i ty zřejmě park pomalu opouštějí. Tisíce a tisíce, jak praví LP, už tady rozhodně nejsou. Prošli jsme jeskyně od A po Z, pokusili se pohovořit se sběrači vlaštovčích hnízd, kteří tady čekají, až odejdou turisté, aby vyšplhali po vratkých bambusových tyčích 60m vysoko na strop jeskyně pro speciální pochoutku boháčů. Nikdo se nepodivil, ani nepozastavil, když jsme večer jsme zakempovali na břehu říčky, pojedli z vlastních zásob (ještě že jsme tak předvídaví a soběstační) a usínali za křiku makaků na druhem břehu...
Bario hardcore
Okolí Baria v horské oblasti Kelabitské vrchoviny v těsné blízkosti hranice s Indonézií obýval od dávných dob kmen Kelabitů - lidí drobného vzrůstu, jejichž ženy si vytahovaly ušní lalůčky až k ramenům a nosily v nich těžké ozdoby. Vydali jsme se za nimi do hor, abychom zjistili, ze časy se mění. Za posledních zhruba šest let tradiční způsob života skoro úplně zanikl. Dlouhé domy zejí prázdnotou - mladí odešli do města za prací a zábavou a staří vymírají... Přesto jsme objevili vesnici Ramadu, kde ještě žijí relativně po staru. Nemají totiž televizi, mobilní signál ani internet, spojující je se světem. Zůstali jsme u pana Uduh a jeho ženy Naima tři dny, jedli jejich jídlo, uvařené na ohništi a na závěr podnikli se skřítkem Ushupem naprosto šílenou cestu OPRAVDOVOU divokou džunglí zpět do Baria. Dávno nepoužívanou zarostlou stezkou nejhustším pralesem jsme se celý den prosekávali mačetou, plazili bahnem a brodili po stehna řekou. Ten pravý hardcore nastal, když si Vašek po návratu s úlevou zul botu, plnou pijavic a vlastní krve! Tohle nebylo "jako" - to bylo NAOSTRO - naprosto!
Zprávy z podzemí
V Mulu prší. U letadélka společnosti MAS stojí zřízenec a vydává pasažérům deštníky. Veškeré ubytování je zabukované dlouho dopředu a o kempu, uváděném v LP nemá nikdo potuchy. Často se v duchu ptáme, jestli autor příslušného průvodce byl vůbec cestovatel, nebo mnohem spíš básník a zda vůbec v příslušné lokalitě někdy osobně byl... Ochotný strážce parku míní, že se možná můžeme zeptat na nocleh za hospodou - tam, co stoji to červené auto. Což o to - stálo - tedy to, co z něj za ta léta zbylo. Za vrakem blátivá cestička a ušmudlaná tabulka "Ubytování 15 Myr/os". V domku na kuřích nožkách s příčkami z lepenky pokojík s pěti postelemi, kde jsme na druhou stranu zcela sami. Komfort odpovídá ceně... Nevadí, nepřijeli jsme se na Borneo vyspat! NP Mulu je v Seznamu pokladů UNESCO díky svým proslaveným jeskyním, které patří k největším na světě, takže dva Češi navíc se v nich dozajista ztratí jako malina!
Člověk jeskynní
Jeskyně Lang Cave má nádhernou krasovou výzdobu, neuvěřitelně vysoké štíhlé věže stalagnitů, stalagtitů a místy i "stalahnátů". Největší atrakcí Mulu je ale Deer Cave s obrovskými dómy, obývanými prý šesti miliony netopýrů. Kdo a jak je asi spočítal? Každý večer před soumrakem vylétají obrovská hejna droboučkých nočňátek z jeskyně za potravou a kroutí se proti šeřící se obloze jako nekonečný had. Tedy - když neprší... Dnes opět lilo cele odpoledne, ale před pátou se svatý Petr smiloval, utáhl kohoutek - a netopýři přece jenom vylétli! Spočítali jsme je - a víte co? Jeden chyběl!
Jeskyně větrů
Další den jsou na pořadu Clearwater Cave a Cave of the Winds. Obě taky krásné, taky obrovské a oblíbené i proto, že se k nim jezdí pramičkou po řece, což je romantické a moc příjemné! Taky proto, že moskyti s motorem o výkonu 50HP nedokážou držet krok a tak můžeme na chvíli zapomenout na repelenty, které stejně skoro nefungují, protože je pot odplaví rychleji, než letní záplavy. V jeskyních je chládek a netopýři, kteří veškerou havěť spořádají na posezení. Nadto člověk jeskynní dávno před námi objevil to, co je na jeskyních nejlepší. Totiž že tam neprší! Jinak leje v celé Malajsii už několik dnů, občas pro zpestření nastává průtrž mračen...
Tunku Abdul Rahman
Opustili jsme Sarawak a přeletěli do Sabah. Kota Kinabalu nabízí obrovskou spoustu aktivit - a tou nejbližší je Tunku Abdul Rahman Marine Park. Z pěti ostrovů, kam se jezdí za potápěním jsme si vybrali Sapi. Koralové zahrady jsou tu dost hezké, ale slibované bohatství rybí říše nás už tolik neoslnilo. Viděli jsme jednoho perutýna, pár jehlic, mořské okurky, modré hvězdice a samozřejmě spoustu malých korálových rybiček. K dovršení jsem měla zase problém s kompenzací. Po loňské perforaci bubínku se ucho ne a ne umoudřit, dostat se dolů mi trvalo skoro 15 minut a bylo to trápení. Proto velitel na další den ohleduplně vyhlásil odpočinkový den a jeli jsme jen šnorchlovat na další z ostrovů - Manukan. Oblíbené výletní místo nabízí především jednu sportovní disciplínu - "ležing"... Malajci kupodivu většinou neumí plavat a pohled na muslimské krásky, oděné do šatiček pod kolena, legín a nezbytného šátku, jak se v záchranné vestě cachtají dva metry od břehu a nechávají se fotit na mobily svých manželů nám připravil spoustu zábavy. V Malajsii mají právě "public holidays" a všude je plno výletníků...
Kde rostou raflésie
K dobrým mravům na Borneu patří podívat se na největší kvetoucí rostlinu světa - raflésii. Kdyby byla normální velikosti, vlastně by ani tolik krasy nepobrala - ovšem ona normální není! Podle některých pramenů údajně může mít květ i přes metr v průměru (ačkoliv tenhle údaj bych řadila spíš do sekce myslivecké, případně rybářské latiny...) Ta, za kterou jsme podnikli celodenní výlet do Tambunanu i přes varování, že je silnice zablokovaná sesuvem půdy po deštích, byla jediná kvetoucí široko daleko a měřila jen 38 cm. I tak to pokládáme za úspěch - raflésie totiž kvete jen týden a tahle už měla chudinka předposlední den! Nám ještě pár dnů zbývá.
Den zoborožce
Řeka Kinabatangan ve vychodním Sabahu nabízí výpravy za divokými obyvateli džungle v největším ekosystému Bornea. Dnes se samozřejmě jedná o vyhledávanou turistickou atrakci a společností, které ji provozují, je celá řada, ale i tak patřily ty tři dny na Kinabatanganu k nejhezčím, které jsme na Borneu prožili. V důsledku mýcení pralesa a zakládání plantáží palmy olejné se totiž prakticky veškerá zvěř přestěhovala k řece, která se tím pádem stala něčím jako Noemova archa. Nikde jinde neuvidíte takové množství a pestrost bornejské zvířecí a ptačí říše jako tady. Vybrali jsme si společnost s příznačným názvem Nasalis Larvatus - Kahau nosatý a z lodge na břehu řeky vyrážíme dvakrát denně na vyjížďky člunem pozorovat zvířata a ptáky. V korunách stromů se hašteří tlupy uvřískaných makaků, početné rodiny nosáčů s velkým alfa samcem s nafouklým břichem a převislým raťafákem zkušeného spiťara visí na větvích jako přezrálé hrušky. Na nízkých větvích nad vodou číhá pestrobarevný Kingfisher - ledňáček na svou ranní rybu a vysoko na vrcholcích nejvyšších stromů posedávají úžasní zoborožci. Jsou nádherní, ale nedosažitelní!
Můj orangutan
Jen na tom úseku řeky, který každodenně projíždíme, je podobných lodží hned několik a dá se předpokládat, že všechny nabízejí srovnatelný program i servis, která je ale nejlepší se dá těžko ověřit. My můžeme jen říct, že ta naše nás rozhodně nezklamala a ochotně bychom se do ní zase vrátili. Protože jsme se rozhodli na poslední chvíli, byly už všechny chatky obsazené, ale dormidory rooms bylo hned osm vždy o čtyřech lůžkách - a opět jsme tu byli sami - s plným komfortem a nižší cenou! Romantická otevřená (open air) jídelna na kůlech poskytovala třikrát denně výběr ve stylu švédských stolů - pravda s asijským menu. A to nejdůležitější a nejlepší byl náš průvodce Aljun. Hezký mladý kluk s upřímným úsměvem, úžasně šikovný i zkušený. Zvládal sám řídit loď a současně dalekohledem propátravat břehy - vždycky něco našel! Nakonec jsem ale nejvíc zabodovala já - a jsem na to nezřízeně pyšná! Toho orangutana jsem si totiž našla úplně sama! Mladý samec se cpal listím jen kousek za nejbližším stromem a dovolil nám se přiblížit doslova na pár metrů... Nádhera! V divoké přírodě už jich žije jen několik stovek a setkání s nimi nejsou zrovna častá! Měli jsme i noční pěší vycházku do džungle a zase to byl Aljun, který nám našel výstavní cibetku. Kinabatangan nezklamal!
Muslimská svatba
Pod Mt. Kinabalu jsme se ubytovali v malé vesnici s příznačným jménem Kundasang v klidném homestayi s prostorným dvorkem. Klidný byl ovšem jen do chvíle, kdy nám majitel sdělil, ze se zítra žení a jsme srdečně zváni! Bodejť bychom nebyli, když se to bude konat přímo před našimi dveřmi! Dopoledne jsem si zajeli k místním Poring Hot Springs (pozůstatku japonské okupace za 2.světové války) a podívat se na další raflésii (tahle měla 56 cm), která občas vykvete ku prospěchu místních Mičurinců na blátivém dvorku za domem a oznamuje se cedulí u silnice ve stylu našeho pohraničí - "Zimmer frei". Na zpáteční cestě jsme v Ranau koupili dort, abychom nepřišli na svatbu s prázdnou a tím se z nás rázem stali "special guests". Novomanželé přijeli v autě nazdobeném papírovými mašlemi, třikrát se převlékali ze slavnostního do ještě slavnostnějšího, krájeli dort a přijímali požehnaní celé vesnice. Celou dobu jim k tomu hrál originál "Bamboo Orchestra" - píšťala, cimbál, dvě kytary a něco jako saxofon - všechno z bambusu, jen gongy byly mosazné! Všichni svatebčané v jednom kuse jedli, smáli se, tančili a zpívali (texty měli v mobilech jako karaoke). Jen mně nezbylo, než zpívat "a capella" a bez textu - Křesťanovu Panenku tady překvapivě nikdo neznal! Ale odvedla jsem ji s náležitým patosem (jak se v kraji žádá), a když jsem byla požádána o překlad a trvala jsem na tom, že se jedná o milostnou píseň mladé ženy o její svatební noci, potlesk neznal mezí..! Muslimové - a zvlášť muslimky, se dovedou pěkně odvázat - i bez alkoholu vydrželi dlooouho přes půlnoc!
Nejdražší čtyřtisícovka
Výstup na Mt. Kinabalu je velká atrakce a monopolní společnost Sutera drží vysokohorskou přirážku pevně v paži. Na vrcholu jsme nebyli a mohli bychom se vymluvit na Vaškovu nedávno zlomenou nohu, po pravdě 5.000,-Kč za dvě pryčny ve společné ubytovně ve výšce 3.000 m nám přišlo nehorázné! Vystoupali jsme tedy k Layang-Layang, kam se ještě smí bez průvodce a za pár šupů. Zvládli jsme to za tři hodiny - je to na půl cestě ostrého stoupání na vrchol, kam se ale chodí až další den před rozedněním, protože pak už vrchol zůstane celý den v mracích. Existuje i varianta jednodenní, která je o něco levnější, a určitě se dá zvládnout! Pokud jste například aktivní sportovec 25-, potomek Rakoncaje či Ocelová žena, určitě. Trpíte-li kloubními problémy, atrofiií svalů, máte čerstvý by-pas nebo spadáte do kategorie důchodců a rekonvalescentů jako my, asi to nezkoušejte. I kdyby vám nedošly síly, ve 13:00 hod. povinný průvodce zavelí nekompromisivně "Návrat" - a je po žížalkách... Dolů jsme to seběhli za necelé dvě hodiny a vydali se za dalšími zážitky.
Zapomenutý Pulau
Pokud vám třeba v Malajsii místní poradí, abyste si na 200 km cestu vzali taxi, nepodléhejte panice. Většinou mají na mysli sdílené taxi, které je pro sedm pasažérů a není o mnoho dražší, než minibus pro jedenáct. Problém je jen v tom, že nevystartuje, dokud není plně obsazený do cílové stanice a cestou tudíž nikde nestaví. Proto jsme museli až do Kota Kinabalu, abychom za tři hodiny projeli stejným místem nazpátek na cestě na ostrov Pulau Banggi - podle LP odlehlý malebný ostrov, kde lidé bydlí na stromech a mluví jedinečným jazykem. Nutno konstatovat, že přinejmenším to první je pravda. Odlehlý, Bohem zapomenutý... ano! Dál už je to slabší! Lidé Banggi už dávno přestali bydlet v chýších na stromech, archeologické vykopávky jsou v muzeu v Kuala Lumpur a ve vesnici není co vidět ani dělat. Pobřeží vroubí hromady odpadků a koupat se nedoporučuje i kvůli mořským krokodýlům. Ani ty jsme neviděli, i když Vašek moc chtěl - museli jsme vzít za vděk hejnem sardinek, které rejdily mezi igelitovými pytlíky a chaluhami. Vystoupali jsme na kopeček za městem, kde silnice končí, vyprali a dopsali deníčky. Zpátky do vlídné náruče Lucy´s hostelu jsme se vrátili první ranní lodí a s úlevou...
Singáč za všechny prachy
Opustili jsme Borneo a vítá nás Singapur. Dost zostra. Věděli jsme, ze Singáč patří k nejdražším městům světa, ale skutečnost předčila očekávání! Singapurský dolar je momentálně asi 15 Kč, ale za jeden nekoupíš ani sirky! Nejlevnější ubytování i ve čtvrti Little India kolem 1.000 Kč za noc, vstup do ZOO 750 Kč/os... Stejně jsme tam šli - a nakonec nelitovali! Zvířata tu z větší části nedrží v klecích - malé druhy běhají volně po parku, větší jsou ve výbězích, oddělených od návštěvníků jen příkopem a jen velké šelmy jsou za sklem. Úžasný byl lední medvěd, plovoucí v akváriu jako u nás lachtani - s výhledem pod vodu, bílí tygři, kaloni a lenochod, který nám překvapivě utekl, než jsme si připravili dlouhé sklo na foťáku. A pak věřte Atlasu zvířat! V etiopské sekci stojí hodně zdařilá slušná betonová napodobenina Simienských hor, kde posedávají endemičtí paviáni gellady...
Noční lov
Hodinu po zavření Zoo naopak otvírá blízké Night Safari. Noc má úžasnou atmosféru, ze spoře osvětlených výběhů se vynořují noční zvířata. Hyeny a lvi odpočívají na pahorku ozářeném měsícem v úplňku, leopard obláčkový se jako duch mihl mezi křovisky, cibetky, binturong, outloň, kočka rybářka...Zpoza skaliska přicházejí pro svou pozdní večeři vzácní malajští tygři... Kdyby se k pravidlům návštěvy ještě přidal zákaz řevu, bylo by to úplně úžasné! Asijské obyvatelstvo bohužel prozatím pochopilo civilizační proces jako jeden obrovský Disneyland - nejen děti, ale i dospělí projevují svou kulturnost hlavně cpaním se popcornem a vřískotem... Ale i to se snad časem změní - jen co dorazí teta Ekologie! První vlaštovky už jsou tady - Na rozloučenou zvířecí show "Noční příšery" nabízí ještě zábavně-výchovnou část, ve které už i vydry třídí odpad!
Květiny pro Železnou Lady
Oblíbeným místem odpočinku v Singapuru jsou Jezerní zahrady. Taky už potřebujeme trochu klidu... Zdejší orchidárium je úchvatná záležitost! Záplavy žlutých, fialových, růžových i kropenatých orchidejí všude, kam se člověk podívá, je tu i ta zvlášť vzácná černá. Některé druhy byly vypěstované přímo k příležitosti návštěvy význačné osobnosti a nesou její jméno. Herci, zpěváci, politici... Svou orchidej tu má i Železná Lady - Margaret Thatcherova. Jen my už v šíleném vedru a dusnu trochu uvadáme - a to nás dnes ještě čeká rychlopřesun do Kuala Lumpur! Nejlevněji to jde linkovým autobusem na hranice a odtud nočním vlakem. Ušetří to čas i peníze za nocleh, ale je to maraton. Do autobusu, na celnici, na pasovku...všechno klusem! Na lůžko ve vlaku jsme dopadli z posledních sil - a čeká nás poslední zastávka našeho letošního putování. Ráno nás vítá zamlžený Kuala Lumpur.
Křídla motýlů a ptáků
Velká města nejsou naší nejoblíbenější disciplínou - něco jsme ale přece jen nemohli vynechat. Petronas Towers jsou dominantou Kuala Lumpuru už od r.1998. Dnes je bohužel pondělí a spojovací můstek mezi oběma budovami, Sky Bridge, je pro návštěvníky uzavřený. Ale tak moc nás to nemrzí, protože vstupné je skoro stejně vysoké jako věže... Stále se ještě nemůžeme nabažit přírody. Už jsme měli zvířata a květiny, dnes ještě doplníme o Motýlí a Ptačí park. Motýli nás trochu zklamali - byli sice krásně barevní a bylo jich spousta, ale ti obrovští, s rozpětím křídel přes 20 cm právě nemají sezónu. Ptačí park nabízí opeřence nejen z Malajsie, ale z celého světa. Narazili jsme na kasuáry z Papuy, jihoamerické papoušky i plameňáky. Z místních byli rozhodně nejlepší obrovští zoborožci. Teď už nás čeká jen jediný pták - ten ocelový. Za pár minut nasedáme na letadlo směr Istambul-Praha.
~