Uganda
Vzhůru do Ugandy!
Už v pondělí 25.dubna odlétáme na další výpravu, tentokrát do africké Ugandy. Bude-li odkud, budeme na náš web vkládat krátké "on-line" zprávy z jejího průběhu. V opačném případě sledujte kouřová znamení a naslouchejte dunění tamtamů! Držte nám palce a na shledanou! Saša Ryvolová a Vašek Lomič
Welcome to Jůů-Ganda
V pondělí 25.dubna 2016 jsme přistáli v Entebbe. Hned na letišti nás postihla první, byť očekávaná ztráta - vízum za sto dolarů! Následující ráno nás přivítalo lijákem, ale Patrik s pronajatou Toyotou měl zpoždění a než jsme se prodrali dopravní zácpou v Kampale, déšť ustal. Vašek se seznamuje s řízením vlevo, automatickým řazením a předností na kruhových objezdech. Provoz je úděsný, dopravní předpisy jsou jen pro blbce a vše je dovoleno! Nejzáludnější jsou motorky, které se zjevují bez předchozího varování (nejraději v protisměru) a s oblibou přepravují rozměrný příčný náklad (např. železné či bambusové tyče, případně zasklené okno apod.). Auto má své nejlepší dny dávno za sebou (adekvátně našemu věku), trochu táhne doleva a počitadlo kilometrů pro jistotu nefunguje vůbec! Přesto se nám podařilo už kolem čtvrté odpoledne dosáhnout našeho prvního cíle - jezera Nabugabo!
Na samotě u jezera
Pokud si chcete užít klidu a samoty, jeďte do Ugandy - nejlépe v době monzunů! V krásném kempu na břehu jezera ani živáčka, stavíme stan na brutálně zeleném pažitu, na stromě nacházíme přípojku elektřiny a na dalším vodovodní kohoutek. Koupel je osvěžující, jezero bez bilharzie, ale bohužel i bez avizovaných cichlid (tlamovců), na které jsme se těšili. Je po dešti a viditelnost je mizerná... Navečer jsme nasbírali trochu dřeva na oheň a grilujeme klobásky. Nebe plné hvězd slibuje na zítřek dobré počasí! Ráno přišla na snídani tlupa kočkodanů, ale s osvědčeným prakem jsme chleba s paštikou uhájili! Před polednem už vyrážíme na další pouť. Cestou všude stánky s ovocem a zeleninou - velký ananas v přepočtu za 7 Kč, trs banánů za 15 Kč, kasava i žluťoučké brambory - a námi tak oblíbené "fast food" špízy! Zato silnice nám dávají zabrat! Někde bez krajnic, ve vesnicích (a co jich je!) co sto metrů příčné zpomalovací prahy - "ležící policajti". Dlouhá stoupání do hor (průsmyk přes 2000m n.m.) a auto moc netáhne... Zato nádherné výhledy!
Na dlabance
Další nocleh máme zase na jezeře - tentokrát Lake Bunyonyi. Tohle je oblíbená turistická oblast, takový ugandský Mácháč, kolem jezera minimálně desítka rezortů, ale i tady jsme jediní hosté. Hned vedle toho nedražšího je další, komunitní “Bugombe Island Gateway”, mnohem levnější a o to hezčí! Dřevěná veranda nad jezerem, plácek s posečenou trávou tak právě pro náš stan a personál se může přetrhnout, aby si nás vyhýčkal... Půjčili jsme si loďku dlabanku a celý den objížděli ostrovy. Trochu nás mate, který je který, ale asi je to jedno - všechny jsou skoro stejné, porostlé eukalypty, plnými ptáků, tu a tam koza, ovce… Jen legenda je pokaždé jiná. Na jednom bývalo kdysi leprosárium a dneska je tu škola. Pan učitel nás přišel pozdravit a pravil, že je mu potěšením se s námi seznámit – když jsme přece tak staří! Logika sdělení mi unikla, ale fakt je, že co do zdvořilosti Uganďany hned tak někdo nepředčí... Stavili jsme se na chvilku i na dalším, kde je dnes ekofarma, ale na ten mrňavý, co jsme skoro přehlédli, jsme radši ani nevstoupili. Sem kdysi deportovali neprovdané dívky s outěžkem a pro většinu z nich to byla konečná stanice... Dlabanka je sice moc romantické plavidlo, ale dost vratké a hlavně děsně těžké. Nadřeli jsme se jako koně a zpátky do kempu dorazili tak právě vpodvečer. Zítra se zase pohneme dál!
Páteční trhy
Dneska je pátek a na břehu jezera je domorodý trh, což je příležitost podívat se a možná nafotit pár žánrových obrázků! Lidé se sjíždějí na loďkách, přivážejí zeleninu, ovoce, sem tam i kozu. Středně velká koza stojí v přepočtu pětatřicet dolarů, ovce čtyřicet. Jinak mají v nabídce už jen cukrovou třtinu, gumové boty a dřevo na otop. Nijak zvlášť malebné to není a taky každému se přítomnost foťáku nezamlouvá! Radši už pojedeme – dnes nás čeká přesun do Kabale (NP Mgahinga). Krajina je nádherná, horské svahy poseté políčky jako z patchworku, jedna zatáčka za druhou – Vašek si už dlouho tak nezařídil! Před námi se černý cyklista nechává táhnout za náklaďákem, najednou mu to podjelo a kolo i sám sebe položil přímo před nás! Měl by děkovat Pámbíčkovi za Vaškovu rychlou reakci, že neskončil pod našimi koly! Závěrečný úsek cesty k bráně NP Mgahinga je už naprostý tankodrom, kameny, výmoly – prostě síla! V poslední vesnici je pro zpestření přímo na silnici další trh. Projíždíme po centimetrech mezi hlávkami zelí, svazky mrkve a davy lidí. Bylo by to na kameru, ale nedá se, jízda vyžaduje maximální soustředění – vlevo hleď, vpravo hleď! Už je to jenom kousek! V Komunitním kempu u brány parku si za kus trávníku účtují 5 USD/os., ale aspoň nám ohřáli a ve vědrech nanosili vodu na sprchování!
Zlaté opice
O půl osmé ráno se registrujeme na správě parku, platíme hříšný peníz a vyrážíme na Golden Monkeys Trip. Jsme dost vysoko v horách a bereme to jako aklimatizaci před výpravou za gorilami, navic "zlatušky" jsou endemické a tudíž vzácné... Česky je to kočkodan – zlatý! Vstupné do Národních parků letos podražilo, čtyřicet dolarů jen za vstup a dalších padesát za opice… To jsou snad doopravdy zlaté? Je zataženo, ale zatím neprší. Stoupáme úzkou blátivou stezičkou prudce do kopce až k bambusovému háji, kde se prý s oblibou pasou. „Zlatý voči! Nejsou, nepasou!“ Pod stromy je tma jako o půlnoci a stačí se na chvilku zastavit a hned nastoupí mravenci. Ty potvory vám vlezou všude a koušou i přes ponožky! Nakonec jsme sice „goldíky“ přece jenom našli, ale bohužel se cpaly výhonky vysoko v korunách... Spíš je tušíme, než vidíme a pokud vůbec, poštěstil se mi jeden jediný slušný snímek. Fotka za všechny prachy - DOSLOVA! Na zpáteční cestě jsme promokli na kůži, ale jen co jsme došli zpátky do kempu, zase pršet přestalo.
Gorila ex machina
Nadešel náš velký den! Včera jsem se celou cestu modlila, aby přestalo pršet, abychom je našli, aby, aby... Andělíčku, můj strážníčku... Trek za gorilou horskou patři k vrcholům toho, co Uganda nabízí - a taky za vrcholné ceny! Na druhou stranu v květnu, kdy je deštné období a turistů málo, jsou ve slevě! Vybrali jsme si skupinu Habiyanyia, protože je početná a jsou v ní i mláďata. Už doma nás kdekdo strašil, že je to fyzicky náročná záležitost, že polezeme několik hodin po čtyřech do kopce, že musíme mít osm litrů vody a dva nosiče... A že je nakonec ani nemusíme najít! Mám trému jako před maturitou. Ve skupině je nás pět: my dva s Vaškem, postarší manžele z JARu a mladší, leč o to tlustší Američanka z New Yorku. Dáma si bere hned dva nosiče – tahouna a tlačiče. Prosím? No ano - jeden potáhne, druhý bude tlačit, říká rangerka Farida. Děla si psinu? Ani náhodou! Push, pull! Ještě že nám přeje počasí - po včerejším lijáku modračka jako z plakátu.
Silverback a ti druzí
Do kopce je to tedy pořádně, ale po čtyřech ještě pořád ne. Občas máme vítanou zastávku, než dotlačí kolegyni z Yorku. V pelotonu vedeme my s Vaškem - za Čechy, za Slovany. Farida průběžné komunikuje vysílačkou s trackery, kteří šli před námi a plnili roli pátračů. Najdeme je? Na kraji pralesa dáváme povinnou svačinu, dál už půjdeme bez batohů. Ke gorilám se nechodí s jídlem, pitím ani s chřipkou. Taky prý ne s náušnicemi. Mohla bych přijít o ucho... Prodíráme se hustým porostem, zase prudce do kopce - tam nahoře se něco hýbá! Že by? Sssss, Madame... Co? Cože? Málem jsem na ni šlápla! Na gorilu! Leží za padlým kmenem a klidně na mne zírá. Nenapadlo mne nic lepšího, než se jí omluvit: “Pardón”! A tamhle v tom ďolíku jsou ostatní - včetně majestátního Silverbacka. Několik samic a hlavně mláďata. Nejmenší je jenom pár týdnů staré. Celou hodinu je máme před sebou na vzdálenost ani ne pěti metrů! Je to zvláštní, ale mají v pohledu takovou vyrovnanost a moudrost – jakoby věděly něco, co jsme my už dávno zapomněli, nebo se možná máme teprve jednou dozvědět. Moje včerejší modlitbičky zabraly na celé čáře a pršet začalo až na zpáteční cestě...
Krajinou stromových lvů
NP Queen Elizabeth je proslulý výskytem tzv. stromových lvů. Nejedná se o samostatný druh, jen o libůstku zdejších lvů odpočívat v rozsochách velkých stromů a tím pádem vstřícně pózovat návštěvníkům parku. Tedy obvykle... Mají jich tu prý padesát kusů! Ale asi jsme všechno štěstí vyčerpali u goril - projezdili jsme park křížem krážem, poctivě objeli všechny loopy kolem lvích stromů, ale ani tlapka... NIC. Prý si možná odskočili na pár dnů přes řeku do Konga. Viděli jsme samozřejmě spoustu antilop, hrochy a pár slonů a náčelník Vašek tady natočil první letecké záběry z dronu - prchající stádo buvolů vypadá na plátně vždycky dramaticky... Tábořili jsme na krásném plácku těsné nad řekou a do usínání nám zněl temný řev hrochů... Dokud jsou v řece, je to v pohodě – ovšem v noci vycházejí na břeh na pastvu a nejsou zdaleka tak dobrosrdeční a neohrabaní, jak vypadají. Pár rybářů z blízkého okolí už prý svoje setkání s nimi nikdy nedovypráví...
Mezi křovisky
I Kazinga Channel je součásti NP Queen Elizabeth. Dorazili jsme sem těsně před uzavřením brány, už za tmy, a zatábořili. Na rozdíl od těch, které jsme zažili třeba v Namibii, Botswaně, kempy v Ugandě jsou neoplocené a není tu vlastně nic, než posečený palouk a zděná kadibudka někde na dohled. Bez tabulky s názvem „Camp“ by je člověk od okolní krajiny nerozeznal! Nikde ani živáčka, tma tmoucí, prší. Od řeky opět zaznívá řev hrochů - už si začínám zvykat... Než jsme postavili stan, dva "hipáci" už se popásají pár metrů od auta. Vašek je nazval živoucí sekačky na trávu! O něco později přicházejí z blízkých křovisek další zvuky,o dost děsivější... Mňoukání, mručení, mlaskání - stromoví asi nebudou, ale při chuti určitě! Nejsem sice zrovna hysterka, ale ve stanu dnes rozhodně nespím! Ne a ne! Sežrat se nenechám, když mne ta výprava stála tolik peněz! Noc v autě byla k nepřečkání, ale ráno bylo zase všechno O.K., Vašek, byť setrval ve stanu, sežrán nebyl, o snídani se přišla přihlásit tlupa asi patnácti mangust a noční děs zahnala projížďka lodí na kanálu se spoustou ptactva i zvířectva. Ledňáčci, kormoráni, volavky, čápi marabu i orel jasnohlasý, buvoli, hroši, varani – jo, a loď jsme měli opět sami pro sebe!
Do kopců
Další den přejíždíme do Kasese. Těsně předtím, než jsme už podruhé překročili rovník, se za zatáčkou v u silnice mihl stín. Pískově žlutý stín! Než jsme stačili zabrzdit a couvnout, smečka sedmi lvic už loudavě mizí mezi stvoly vysoké trávy. Škoda – o pár vteřin dřív a měli jsme je jako na talíři! Přespali jsme tentokrát v hotýlku a ráno vyrazili do podhůří Rwenzori. Pohodový den jsme protoulali po svazích pohoří mezi políčky a chatrčemi domorodců v příkrém srázu, místy je to i „na přední náhon“, stezičky v jílu děsně kloužou…Tedy tady bych chtěla bydlet! Za námi se táhne banda dětí, které z nás mají psinu – jejich babičky to chodí bosky a s otepí dříví na hlavě jako nic! Nejstarší kluk si chce povídat – a mluví docela pěkně anglicky! Je mu osmnáct, do školy už nechodí a je z osmi dětí. Jeho mamince je dvaačtyřicet – bude mít ještě hodně dětí!
Šimpové v lese
Fort Portal by mohl mít klidně přídomek „město hříchu“. Špinavé, hlučné, po ulicích se potulují prostitutky… Je pátek večer a lidé se chtějí bavit! Shoestring hotel „Visitours“ je ve skutečnosti hodinový hotel, pokoje nemají čísla, ale jména. Ten náš se jmenoval „Echo“ – a dělal čest svému jménu! Z protější komůrky jsme měli zvukový přenos „on-line“! Po rušné noci si plníme další cestovatelský sen - výpravu za šimpanzy. V NP Kibale Forest jich prý mají přes jedenáct set, tak by snad byla velká smůla, kdyby na nás nějaký nevybyl! Tady je to o dost jiné, než u goril. Jde se hustým lesem, ale skoro po rovině a chybí vysílačky trackerů. Jsme tu jen my dva s Vaškem, ranger a šimpové někde mezi stromy..! Naštěstí jsou dost hluční a už z dálky je slyšet jejich křik! Našli jsme je! Tlupa kolem třiceti členů včetně mláďat polehává v odpolední siestě na zemi, takže je vidíme jako na talíři. Jedna ze samic kojí mládě. Alfa samec hlídá svůj harém a občas z plných plic zařve, aby snad někdo nezapomněl, kdo je v lese pánem! Hodina uplynula, audience je u konce! Zase jsme měli štěstí.
Murchison Falls-in
Všechno jde skvěle, dnes máme v plánu NP Murchison Falls. Na bráně nám doporučili novou trasu "Honeymoon Trail". Smějí se, když se ptám, zda na to nejsme moc staří! Ráno nešlo stáhnout okénko u spolujezdce, prach a písek zadřel mechaniku – nevadí, sednu si dozadu. Aspoň budu mít výhled na obě strany... Krásná krajina, kolem cesty paviáni, prasata, půvabné velké antilopy s úzkou lebkou… Najednou smyk! Sem-tam, sem-tam, náčelník už to neudrží! Převracíme se dvakrát přes střechu a zůstáváme na boku opření o strom. Tma, řinkot skla, všechno lítá... Nevidím Vaška! "Vašku, žiješ? Vašku, Vašku..!" Nic. Ticho!
Andělé na motorce
Snažím se dostat z auta, nemůžu vyprostit nohu zpod sedadla. Nepřestávám křičet: "Vašku, Vašku, mluv se mnou!" Konečně jsem se uvolnila, soukám se rozbitým okénkem ven. Od předku auta leze po čtyřech Vašek, z hlavy mu cáká krev, ale žije a reaguje! Nemůže se postavit, má něco se zády. Zřejmě proletěl předním sklem... Co teď? Naše věci jsou roztroušené všude kolem, v trávě i pod autem - nenajdu mobil! Je nízká sezóna, nikde ani živáčka a na bránu tak pětadvacet kilometrů. Žádné řešení! Najednou povědomý zvuk - motorka a na ní dva andělé - rangeři! Jsme zachráněni, aspoň prozatím! Kluci zavolali na bránu pro pick-up, prohledali okolí a našli obě karimatky. Jako provizorní nosítka to musí stačit! Než přijel pick-up, vytahali z trávy a auta skoro všechen náš majetek, naložili a vezou nás do Masindi do špitálu. Ugandského špitálu! Cesta je strastiplná, na hrbolech to drncá a velitel kvílí, navíc zaútočily roje ovádů! Jestli se řidič ožene a ztratí kontrolu nad řízením – to už by bylo trochu moc!
Noc ve středověku
Dorazili jsme až za soumraku a možná dobře tak! Masindi špitál je jako ze středověku! Volné lůžko mají jediné, na oddělení nedonošenců, noční sestra má uniformu a na hlavě kulicha. "Bažanta? Neznám! Rentgen? Cože to?" Vaškovi dali injekci proti bolesti a vytahali mu střepy z lebky, mně poskytli štoudev s vodou na umytí. Nedonošenec stále pláče, má vzdor všemu hlas jako zvon a celonoční výdrž. Přespím na podlaze velitelových nohou a ráno nás pošlou sanitkou cca 200 km do Kampaly. Je to hlavní město, tam si budou vědět rady! Don't worry, Madame!
Melodie podzemí
Jsme v hlavním městě Ugandy v Kampale, kde sice mají na všechno specialisty, ale zato komunikace vázne. Neznáme zdejší systém, postupy, ugandská angličtina má pro nás málo srozumitený přízvuk... Nejsem lékař, pojišťovák ani automechanik a role simultánní překladatelky na mně klade vysoké nároky – co když si spletu karburátor s pneumotoraxem?! Nemocnice Nakasero je soukromá a drahá – budete platit hotově, nebo kartou, Madame? Prokrista pána, půl milionu za rentgen? “To je v šilincích – ale můžete samozřejmě platit i ve vaší měně – v dolarech!” Vašek má sice hodně dobré pojištění, ale to by se nám muselo podařit navázat spojení s asistenční službou! “Hááálóó, slyšíme se?” Houby! Na internet jezdím na taxi-motorce do města – a je to pro mě vždycky mzda strachu! Pro řidiče možná nevšední erotický zážitek – zepředu jim zarývám prsty do žeber jako orlí spáry, zezadu mají štěstí, že nemám podprsenku s kosticemi! Jinak by hrozila perforace plic…Zkrátka sado-maso! Po třech dnech nás převeleli do jiné nemocnice a dostali jsme pokoj sami pro sebe - ovšem v podzemí vedle garáží, kde není okno ani signál. I lékaři chodí telefonovat na dvorek! Jinak ale péče i servis úžasný! Jídlo donáší číšník z nedaleké hotelové restaurace. Vchází v číšnické vestě, ruku předpisově za zády a ptá se, co si pán bude přát k obědu! Vašek v rámci černého humoru objednává: „Dal bych si stejk s hranolky!“ „Velmi dobře, pane – medium nebo propečený?“ Neuvěřitelné!
Návrat velkého náčelníka
Velký náčelník "Přeražená záda" se vrací domů! Budou nás repatriovat! Cétečko odhalilo, že problém je vážnější, je to na operaci a Vaškova zdravotní pojišťovna ho posílá domů leteckým Speciálem - bez zavazadel a beze mne! Zinková rakev netřeba, stačí visuté lůžko, jako za války! Věrná jeho družka "Stará pažba" pak poletí tentýž večer linkovým spojem. Po značných organizačních a komunikačních šumech byl náčelník skutečně odeslán v doprovodu rumunské lékařky a maďarského ošetřovatele do Prahy záchranným Speciálem, který je TAK malý, že se do něj nevešly ani berle! Následoval převoz do nemocnice v Motole, kde vysvitlo, že má celkem sedmnáct zlomenin (obratle, žebra atd.). Další den už podstoupil operaci, narvali do něj pár šroubů a trochu morfinu a a dnes už ho mám doma! Mě mezitím na letišti v Entebbe málem zavřeli, mám totiž místo dvou velkých zavazadel a jednoho palubního ode všeho dvojnásobek! Máte nadváhu, paní – to bude 150 USD! Tolik už ani nemám a hlavně mne to uráží – můj Body Mass Index je naprosto v normě! A cože to mám v tom červeném kufříku? Tak DRON, ahá! Začíná „tóčo“! „Jste žurnalistka? Co jste chtěla natáčet? Máte zvláštní povolení? Ne? Pokuta 1.000 USD! Nemáte? Jo a tu kvadroptéru vám zabavujeme! Nedáte? Tak vás zavřeme!“ Už mám všeho až nad hlavu! Kruci, proč vždycky jenom já? Nepropadám panice nijak snadno a z krizových situací mám dávno červený diplom, ale tohle už je prostě MOC! Klepu se jako palácový pinč a, trousím po zemi lékařské zprávy i kopii Vaškova transportního listu. Přiloudali se dva ozbrojenci s kvéry, jsou slušně vychovaní a zdraví: „Hallo, Madame, jak se máte?“ Já přece VÍM, že správná odpověď zní: „Mám se fajn“ - místo toho zvedám ruce nad hlavu a ječím: “Jak se asi tak můžu mít, co?“ Na displeji foťáku třesoucím se prstem předvádím fotku těsně po nehodě. „Vidíte, vidíte to? Tady léééžíí!“ Auto na boku, Vašek na zádech… Asi jsem předvedla nadstandardní dramatický výstup, protože mi najednou přinesli židli a sklenici vody! „No tak, paninko, uklidněte se – ono snad nebude tak zle! Sbalte si ty svoje fidlátka a upalujte do letadla! A příště, až pojedete do Ugandy, nechte ten dron doma!“
Co říct na závěr? Čeká nás běh na dlouhou trať a batoh na záda Vašek hned tak nenahodí, ale na cestování jsme rozhodně nezanevřeli! Děkujeme všem, kdo nám drželi palce (a že vás bylo...!)
~