Srí Lanka
Den první
Letošní výpravu jsme naplánovali na přelom srpna a září, kdy se na Srí Lance koná hned několik velkých slavností. Na první vyrážíme hned po příletu - do městečka Munneswaram. Hinduistický svátek Esala Perahera probíhá několik dní v čase před úplňkem. Každý den začíná púdžou a pokračuje průvodem uličkami města. Osvětlené vozy s oltáříky božstev ověnčené květy doprovázejí hudebníci a davy věřících. Lidé rozbíjejí o zem kokosy pro štěstí a splnění přání, mléko stříká na všechny strany, hořící pochodně, pestrobarevná sárí, ryk a vřava. Vychrtlý tanečník předvádí úžasné pohybové kreace. Je to silné, autentické.
Banánové opojení
Následující den nabírají oslavy na síle. Vyvrcholením průvodu je symbolické podtínání banánovníku. Desítky mužů nesou nosítka se symboly šivaistických božstev, lidé přinášejí mísy s obětinami pro požehnání, hudba stále sílí a zrychluje a nosiči s nosítky běží už poklusem! Najednou se prudce rozbíhají zpátky! Pak ještě jednou kupředu a zpátky, nabírají rychlost, aby nakonec v šíleném tempu oběhli skupinku mladých banánovníků uprostřed nádvoří. Za obrovského jásotu davu jeden z mnichů podtíná stvoly a lidé se rvou o odštěpky pro štěstí a hojnost. Jen já zrovna tolik štěstí neměla a v reportérském zaujetí šlápla do díry po banánovníku! Rozsekla jsem si patu... Štěstí holt není pro každého!
Alegorické vozy
Poslední den svátku z přístřešku před chrámem vyjíždějí obrovské nazdobené alegorické vozy -"rathy", každý zasvěcený jednomu z pěti hlavních hinduistických božstev. Ten největší, Šivův, má na výšku možná osm metrů a věřící ho táhnou na tlustých lanech hlavní ulicí. Zase přicházejí lidé s mísami obětin a mladí mniši-pomocníci je podávají nahoru na vršek vozu k požehnání. Metr za metrem v obrovském poledním žáru a tlačenici, to je samo o sobě velké pokání! Hory kokosových skořápek se vrší na vozech úklidové čety, na několika místech se bezplatně podává voda jako na maratónu...
Mají ho na háku...
Ten nejsilnější zážitek nás ale teprve čeká! Pozdě odpoledne se na scéně objevují vyznavači bohyně Kálí, zavešení velkými háky za kůži na zádech i stehnech na trámech, trčících přes střechy dodávek. Pomocníci je pro větší efekt rozhoupávají a mučedníci se šťastně usmívají. Je to jejich velký den, kdy mohou pro svou bohyni trpět... Před nimi křepčí tanečníci v kostýmech pávů, přidávají se diváci. Stařeny s rozpuštěnými šedivými vlasy v extázi víří jako čarodějnice na sabatu. Je to hodne silné, trochu až děsuplnné!
V Kandy
Další den se hned ráno přesunujeme do Kandy, abychom stihli poslední den oslav největší Perahery v celé zemi. Kandy je velké město, dnes narvané k prasknutí místními i bílými návštěvníky. Sehnat ubytování je skoro nemožné, ceny jsou až trojnásobné než běžně. Musíme sebou hodit, abychom získali dobré místo. Na rozdíl od Munneswaramu jde tady totiž o spektákl, fantastickou podívanou, na které jsou diváci od aktérů oddělení hrazením! O víru už tady tolik nejde, spíš o komerci a nejlepší V.I.P. místa jsou placená a rezervovaná dlouho dopředu! Přesto jsme se s nutnou (a notnou) dávkou asertivity prodrali až pod nohy jeřábu místního televizního štábu. Program je velkolepý, připomíná skvělé cirkusové představení! V úvodu jdou chlapci, práskající dlouhými biči, za nimi tanečníci v úžasných kostýmech, bubeníci a pištci. Muži s ohnivými kotouči, dokonce i na chůdách. Důstojným krokem přichází první slon v bohatě zdobeném, zlatem vyšívaném rouchu a s aureolou blikajících žárovek kolem hlavy. Je to chrámový slon a na podobné záležitosti se cvičí celé roky, ale i tak je mi ho trochu líto! V průvodu jich takových kráčí nejmíň dvacet, každý z pěti místních chrámů jich má hned několik a každý má jiný "kabátek"! Ten nejstarší, Maligawa Tusker nese na zádech schránku s replikou relikvie Buddhova zubu. Průvod kolem nás procházel hlavní branou celé čtyři hodiny - a to ho čeká ještě celé město!
Divoké včely pana Liptona
Včera skončila Perahera a všechny místenky na vlak z Kandy jsou beznadějně vyprodané na týden dopředu - zbývá jenom třetí, nemístenková třída! Ta je narvaná k prasknutí už při příjezdu z Colomba, ale přesto jsme se do ní probourali. Nic jiného nám ani konec konců nezbylo... Stojíme tělo na tělo v uličce, děti pláčou, žena vedle mne právě omdlela. Až po dvou hodinách jsme ulovili sedadlo a pak už se mohli kochat krásným pohledem na krajinu. Večer, totálně hotoví, jsme dorazili do Haputale a padli za vlast... Ráno vstáváme brzy, naplánovali jsme si výstup na Lipton's Seat. Nádherný den, nádherný trek mezi čajovými plantážemi, sběračky ukazují v usměvu oslnivě bílé zuby, prostě paráda a po rušných dnech oslav přímo balzám na nervy! Po dvou hodinách jsme skoro nahoře, ale z poslední zatáčky se proti nám řítí dva domorodí kluci a mávají tričky nad hlavou. Že by uvítání? Upřímně řečeno trochu jiné, než bych si přála - na vrcholku řádí rozzuřené divoké včely! Bronzovému Siru Liptonovi na vyhlídce to nevadí, ale my jsme díky nim byli dole o půl hodiny dřív, než jsme plánovali... Kdyby sem někteří majetnější výletníci nejezdili auty, které hlučí a smrdí, včely by nejspíš tak rozzuřené nebyly…
Dunhinda Falls a Little Adam´s Peak
Díky přítulným včelkám jsme stihli už odpolední vlak do Baduly a brzo ráno nato jsme mezi prvními návstěvníky vodopádu Dunhinda nedaleko města. Voda spadá do hloubky slušných třiašedesáti metrů a vede sem příjemná cesta lesem, plným zlodějských opiček a krámků s občerstvením. Zase je krasně, vodní tříšť odnáší větřík a nebe září blankytem... Jako z Máchova Máje! Přichází partička místních mladíků s bubny. Budou mít piknik! Postarší domorodý pár se dává do tance - a není to žádný "ploužák"! Tihle lidé se umějí radovat ze života! Taky jsme si to ráno hezky užili a teď už zase svištíme na vlak, tentokrát do Elle, kde dáme v rámci pohybových aktivit ještě výstup na "Malého Adama" (Little Adam´s Peak). Jak název napovídá, až tak moc velký není, dá se vyšlápnout za hodinku, když trochu mákneme. Nahoře je zase krásný výhled na strmou Ella Rock a půvabné údolí pod ní. Chvíli si povídáme s přátelským Australákem, co vypadá jako Krokodýl Dundee v mladším vydání a pak už fofrem zpátky dolů a na autobus. Čeká nás jeden z vrcholů našeho putování (doufejme) - NP Yala.
Stín levharta
NP Yala je známý největší populací levhartů na celém světě - na 142 km2 jich uvádějí třicet kusů a i díky tomu je tady vstupné pořádně třeskuté! Pokud se nám nepodaří najít někoho dalšího, s kým bychom se podělili o náklady na pronájem džípu, bude to pořádná díra do rozpočtu! Ideální by byly čtyři osoby, ale i za toho jednoho Frantíka do počtu jsme vděční - zase máme dost prostoru pro přebíhání mezi sedadly tam, kde je něco k vidění! V parku je samozřejmě i spousta dalších zvířat, viděli jsme vodní buvoly, divoká prasata, krokodýly, dvě mangusty a šakala, tlupu opic a asi 1,5 m dlouhého varana. Leopard je ale to, za čím se sem jezdí především - a je to pěkný cirkus! V šest ráno vyráží do parku několik desítek džípů a zuřivě projíždějí krížem krážem krajinou, aby ho vystopovaly. Divím se, že se z toho humbuku šelmice nezblázní! Možná pro ně Správa parku fasuje zvláštní příděl uklidňujících prostředků? Ani tak není moc snadné nějakého spatřit, na stříbrném podnosu se zrovna neservírují! Většinou jsou zalehnutí někde na stromě nebo v houští, kde nejsou moc dobře vidět! My jsme měli úžasné štěstí, prý naprosto neobvyklé, protože jsme viděli, nebo přinejmenším zahlédli ŠEST kusů. Ovšem postupně, protože levharti jsou až na dobu páření samotáři. Právě proto bude teď park celý měsíc zavřený, aby měli na ten "honey moon" aspoň trochu klidu!
Tissamaharama
Následující den jsme věnovali památkám Tissamaharamy. Dagoba Yatala je opravdu stará, z 2.stoleti před naším letopočtem, i když dnes trochu "vylepšená" bílou fasádou. Vedle ní je i malé muzeum, kde nás provedl mladý zapálený archeolog, který nám podal zasvěcený výklad k vystaveným exponátům. Nedaleký Menik by se možná nemusel stydět před známějším Stonehenge, alespoň co do množství sloupů. Ovšem nikdo neví, k čemu sloužily. Třetí dagoba Sandagiri zůstala v daleko původnějším stavu, než většina ostatních, její kopule je z neomítnutých cihel a vypadá tím pádem o hodně víc autenticky. Plánované koupání v jezeře Tissa Wewa jsme po shlédnutí bahnících se buvolů raději vynechali... i když místní si v něm užívají očisty bez problémů. My jsme se místo toho vrátili do hotýlku a pokusili se napsat zprávičku na náš web. Pokusili... Jako skoro všude, kde jsme zatím byli, i tady inzerují wi-fi, ale signál je mizerný, pořád to padá a protlačit aspoň pár vět je záležitost na celý večer!
Posvátná šlépěj
Adams Peak (2243m) není sice nejvyšší hora Srí Lanky, ale patří k nejposvátnějším. Každoročně v prosinci a lednu proudí na vrchol tisíce poutníků, ale teď je po sezóně a nahoru se drápe jen pár bílých bláznů. Není divu, protože výstup, který začíná ve dvě ráno je jenom pro otrlé! Nahoru vede neuvěřitelně strmá stezka s udajně více než pěti tisíci nestejně vysokými schody a kdyby se tudy musel na svůj vrchol šplhat Adam, byl by to možná jeho konec a lidstvo by nikdy nevzniklo! Ostatně i s tou posvátnou šlépějí na jeho vrcholu (sinhálsky Sri Pada) je to složité, protože se připisuje jak samotnému Buddhovi, tak Šivovi, dále právě Adamovi a dokonce i svatému Tomášovi. Jedno je fakt: I my jsme se připojili k hrstce šílenců a za úsvitu stanuli na vrcholu. S roztřesenýma nohama, u konce s dechem, na hranici sil. Svítání bylo sice spíš mlhavé, ale byl to zážitek! Když se na mne nahoře otočila mladá sportovkyně v běžeckém úboru, zvedla palec a pronesla to pověstné „Well done, Lady“, byla jsem tak jako tak v sedmém nebi!
Ostrůvek klidu
Jsme zpátky v Kandy! Jako vždycky máme plný program - dopoledne Botanická zahrada, která je ostrůvkem klidu v jinak šíleně rušném městě. Místní sem chodí hlavně v neděli na piknik a na rande! Všude pod stromy se tulí mladé dvojice a cudně se drží za ruce. Žádné polibky - tak daleko spolu ještě nejsou! Je tu pěkné orchidárium a spousta rostlin i stromů, dobře označených tabulkami. V aleji pamětních stromů, které tady vysadily nejrůznější známé osobnosti se skví jména His Majesty Queen Elizabeth, thajského prince Norodoma Sihanouka i maršála Josipa Bros Tita... Jsme ve vybrané společnosti! V jedné části parku rostou vysoké stromy, celé obsypané hejny kaloňů - tzv. "flying fox". Užili jsme si tady moc příjemné dopoledne.
Chrám Buddhova zubu
Odpoledne nás už zase čekají "Naše památky za pět set"! Prohlédli jsme si slavný Chrám Buddhova zubu a přilehlé muzeum. Dopřáli jsme si i podvečerní divadelní představení typických kandyjských tanců se zlatým hřebem - ukázky chození po ohnivém koberci. A ještě na závěr stihli "U Buddhova zubu" púdžu a krátce zahlédli i zlatou schránku s relikvií, vystavenenou za stříbrnými dveřmi, které se otvírají veřícím jen na pár minut denně.Zapálenému dentistovi bych asi návštěvu nedoporučila, protože zub samotný nesmí už léta nikdo nezasvěcený vidět a stejně - už v r.1597 ho Portugalec Quezroy identifikoval jako - buvolí...
Chrám utrpení
Z Kandy míříme do skal! Čekají nás hned dva skalní chrámy - první je hinduistická Aluvihara. Rozlohou malá a intimní, ale s nečekanou nabídkou mimořádně krvavých motivů! Zdejší umělec se vyřádil v zobrazování nejrůznějších druhů mučení hříšníků. Čtvrcení za živa, klování očí krkavci, vybírání mozků lžící... Ten tygr, co mu z tlamy čouhají lidské nohy nás fakt „dostal“! Na druhou stranu některé výjevy nám silně připomínaly biblické příběhy - třeba ten o Adamovi, Evě a hadovi v ráji! Zvláštní, jak se legendy různých náboženství navzájem podobají. Možná byla kdysi jen jediná pro všechna?
Pět jeskyní
Odpoledne nás čeká Dambulla - další skalní chrám a jeden ze skvostů Srí Lanky. Na vrcholku kopce se ve skalní stěně ukrývá pět unikátně vyzdobených jeskyní, plných soch Buddhů, Bodhisatvů a králů. Nejuznávanější jsou stropní malby, které pokrývají celý strop přírodní skály. Zobrazují hlavně různé úseky Buddhova života v zářivých barvách a naturalistickém pojetí. Dambulla stojí opravdu za shlédnutí!
Sigiriya - Palác rozkoší
Původní pevnost na vrcholu skály dal král Kassapa v 5.stol. přestavět na svůj Palác rozkoší nejspíš proto, aby se v případě dlouhého obléhání nenudil. Na úpatí jsou zahrady s jezírky (bohužel momentálně bez vody) a pak už jen schody a schody... Za každý platíme krom námahy i tučnou částku (necelé 4.000 Rs/os., zatímco místní platí stovku!). Na terase pod převisem předvádějí svoje vnady tzv. "Sigirijské krásky" - unikátní fresky nebeských apsar, jak si je idealizoval malíř v 5.století.
Sloní sešlost
Tolik historie, jako jsme si dopřáli na Sigirii (včetně davu turistů) je na jednoho až dost! Vyrovnáváme si skóre návštěvou NP Minneriya, proslulého největší populací asijských slonů. Tady tomu říkají "Sešlost", i když Afrika to tedy zrovna není, ale občas se jich tu sejde až dvě stě. Džípů "jen" asi čtvrtina, takže připadají zhruba čtyři sloni na jedno auto! Zase jsme měli štěstí na šikovného řidiče. Nepochopím, jak může někdo při řízení teréňáku po polňačce zaregistrovat na větvičce deseticentimetrového chameleona! Slony naštěstí přehlédnout nejde, dneska je jich tu kolem šedesáti včetně úplně maličkých slůňat! Pasou se kolem jezera a z přiměřené vzdálenosti si je můžeme užívat skoro dvě hodiny! Nás řidič je nadšený z našeho zajmu - tuhle prý vozil čtyři Japonce, ti přehlédli stádo, odfotili a po patnácti minutách zaveleli: "Do hotelu!" Odškrtnuto, už toho bylo dost!
Kulturní orgasmus
Polonaruwa, jeden z vrcholů tzv. Kulturního trojúhelníku je podle nás opravdu tím nejlepším z architektury a umění, co Srí Lanka může nabídnout. Vzhledem k rozloze bývalého historického města a faktu, že já se na bicyklu sotva udržím, a když už ano, spolehlivě sejmu při zastavování aspoň Vaška, jsme si skoro na celý den pronajali tuk-tuk (motorová tříkolka) s řidičem, který nás vozil pěkně od jedné zajímavosti ke druhé. Začali jsme se muzeem, které je na asijské poměry dost slušné a stejně se tady musí koupit vstupenky do celého areálu (bohužel zase za cenu nabourávající náš skromný rozpočet). Podrobně vyjmenovat, natož popsat všechna místa, všechnu tu krásu zkrátka nejde - na to je přece Lonely Planet! Muselo to být ve 12. stoleti velkolepé hlavní město království s obrovským množstvím svatyní, klášterů i paláců zdobených nádhernými freskami, sochami, vlysy, umělými jezirky, všechno v zeleni, ze které ční zvonovité dagoby. Lahůdka pro každého milovníka umění!
Starověká Anurathapura
Anurathapura je zase úplně jiná. Byla královským hlavním městem 119-ti sinhálských králů od doby svého založení v r. 380 před naším letopočtem až do roku 1000 našeho letopočtu. Patřila kdysi taky k největším městům své doby a památky jsou roztroušené v délce 25 km. Taky často vzdálené jedna od druhé kus cesty, takže ani tady se neobejdeme bez tuk-tuku. Od roku 1982 je součástí světového dědictví UNESCO. Celý den objíždíme nejrůznější místa počínaje posvátnými skalními převisy až po obrovské dagoby. Na rozdíl od Polonaruwy jsou tady chrámy a kláštery většinou "živé", neustále tu probíhají bohoslužby a všude je plno věřících v bílých oděvech. V době největší slávy prý tady žilo deset tisíc mnichů! V chrámu Srí Maha Bodhí uctívají nejstarší posvátný strom Bo, který prý vyrostl z odnože původního stromu, pod kterým došel Buddha osvícení. Nejuctívanější ve městě je obrovská dagoba Ruvanvalisaya, která měla mít tvar dokonalé polokoule, což se ale lehce nepovedlo, takže ze všeho nejvíc teď připomíná "krtkův dort" s bílou cukrovou polevou. Dokonalost prý mrazi... Mnohem tišší, zato romantičtější je dvanáct kilometrům vzdálené Mihintale, kde se prý pro Srí Lanku zrodil buddhismus a z jehož vrcholu je nádherný výhled do okolí.
Konečně prázdniny!
Uppuveli nedaleko města Tricomalee je přesně to místo, podle kterého si naši kamarádi představují každý náš den na Ceylonu. Pláže, palmy a desítka "beach resortů". Večer planou na pláži kolem stolů před restauranty louče a servírují se dary moře. V šest ráno už jsme na vodě - právě začíná tah velryb! Po půl hodině jízdy něco zafunělo kousek od lodi, zahlédli jsme tmavá záda a typickou zahnutou hřbetní ploutvičku - a už je v háji. Tohle se opakovalo několikrát, vždycky pár sekund a dost... Nafotit se sice nepodařilo zhola nic, ale fakticky jsme potkali pět velryb modrých. Velitel výpravy si pak ještě "švihl" ponor pod Swami Rock, kam kdysi Portugalci svrhli sochy z pobořeného hinduistického chrámu a ty jsou teď k vidění pouze pod vodou. Na mě zbyly zase jenom medúzy - potvory pálivé! Alespoň že velitel udělil na celé Odpoledne volno na pláži...
Od severu na jih
Z nejsevernějšího bodu naší cesty jsme se přesunuli na ten nejjižnější. O půlnoci jsme opustili romantiku v Uppuveli, nasedli do luxusního autobusu směr Colombo a ve čtyři ráno jako zázrakem chytli návazný spoj do Galle. Uvnitř mohutných hradeb staré portugalské pevností s honosnými branami a majákem se skrývá půvabné staré koloniální město, v kterém četné křesťanské chrámy doplňují mešity a dokonce jedna dagoba. Večer jsou hradby plné korsujících domorodců a ti odvážnější se dokonce koupou v moři pod hradbami. My ale rychle vyrážíme do vesničky Ambalangoda, proslulé výrobou dřevěných masek. Sloužily k rituálním tancům nebo divadlu Kólam. Bohužel nácvik v jakési místní "LŠU" se dnes nekoná. Takže nám zbývá muzeum masek - těch nejhezčích starých a výrobna nových - převážně jako suvenýry.
Pobřežní kuriozity
Vyrážíme dál po pobřeží. Poblíž městečka Ahangama je totiž největší koncentrace zvláštních rybářů sedících při lovu na kůlech v příboji. Nedaleko městečka je zajímavý chrám Kataluwa Purvarama Mahavihara s pitoreskními nástěnými malbami, kde nás provázel dosti zmatený stařičký mnich, který když jsme ho konečně našli sice odemkl, ale chrastě klíči křičel cosi o 10-ti minutách. Poblíž Kudaweli se zase nachází zdejší "div přírody" Hoo-maniya blowhole (tedy já bych to nazvala "Velký šplouch"). Průrvou ve skále vyráží při silném vlnobití sloupec mořské vody jako gejzír až 15 metrů vysoko a místní z toho mají druhé Vánoce. Dokonce sem jezdí autokarové výpravy!
Zase pijavice!
Poslední zastávka našeho letošního putování je Sinharaja - rezervace území deštného pralesa. Až doteď jsme měli úžasné štěstí na počasí - je čas na změnu! V deštném pralese neprší, ale leje! Větší zvířata díky tomu sedí schovaná někde pod lopuchem, ale viděli jsme nádhernou brčálově zelenou Agamu nosatou, varana, barevné šneky, obří stonožky, pavouky a hlavně pijavice. Náčelníka nejvíc potěšila ta, kterou jsem měla na tváři. Jo, jo, deštný prales je holt deštný prales! Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Ratnaputře, proslulé těžbou drahokamů. Mimo soukromé muzeum drahokamů jsme měli možnost shlédnout jak těžbu povrchovým způsobem, tak hlubinnou pomocí šachty a z ní vybíhajících štol. Ale v tom prokletém celodenním lijáku ale už dokonce ani Vašek neměl sílu ani odvahu (nahoře jsme viděli materiál na výdřevu) dolů sešplhat.
Buddha a my
Posledních pět dní pobytu jsme strávili v buddhistickém meditačním centru v Kandubodě, kde se o naše duše staral český mnich, který tady už skoro devět let žije. Byla to pro nás opravdu zajímavá zkušenost. Nahlédli jsme aspoň trošku do theravádového buddhismu, který se tady na Srí Lance praktikuje a pokládá se za původní formu Buddhova učení. Zdůrazňuje práci na sobě prostřednictvím meditace a studia sutt (buddhových rozprav). Učili jsme se meditovat v chůzi (ale spíš při ploužení), v sedě a také metta meditaci (meditace laskavosti) - na té ale bude potřeba ještě trochu zapracovat! Cesta k osvícení a nirváně je dlouhá a vedou k ní miliony reinkarnací. V té dnešní zběsilé honbě za úspěchem a mamonem pro ni bohužel místo není...
Dnes jsme se vrátili do Colomba, prošli dvě jeho čtvrti (Fort a Pettah), kde se historie prolíná s nejmodernějšími stavbami (jedna se dokonce jmenuje World trade centrum a má náhodou dvě věže) ve strašlivém dopravním a obchodním chaosu. V jednu v noci místního času jsme vyrazili na letiště a nabrali směr domů.
~