Kuba
KUBA JE VÝZVA!
Milujeme cestování – a milujeme výzvy! Zrovna tahle, v době covidové už od začátku úplně předčila očekávání! Všechno je teď hodně složité a hlavně plné zvratů, pravidla se mění každým dnem, někdy i hodinou, co platilo ráno už večer může být jinak… Možná je to něco jako zkouška pod značkou „Vždy ve střehu“! Aby lidstvo nezakrnělo, bylo schopné reagovat na rychlé změny… Zvykli jsme si možná až moc, že věci kolem nás jsou snadné a bezpečné, stačí pár kliků na počítači, na mobilu – a všechno na stříbrném podnosu… Pohodlně, na jistotu… Spoléháme se, že přece žijeme v jednadvacátém století – všude to ale neplatí!
Havana
15.11. 2021 Kuba zrušila povinnou covidovou karanténu, nejsme žádní hazardéři, letíme tudíž až 18.listopadu! Setrvání s milovaným partnerem v jediném hotelovém pokoji celý týden bez možnosti úniku by totiž jeden z nás bezpochyby nepřežil! Pro začátek jsme na doporučení kamarádky Haničky zvolili v Havaně ubytování v Casa Particulara (ubytování v soukromí, něco jako mini-penzion nebo „zimmer frei“) u paní Heleny, takto rodilé Češky z pražských Vinohrad, provdané Rodriguez. Seňora Helena pracovala dlouhá léta na zdejší české ambasádě a znala se dokonce osobně s Che Guevarou, což je myslím dostatečné doporučení! Její zkušenosti a informace, podané navíc v ryzí češtině se nám určitě budou hodit! OVŠEM: Kuba se v současné době nachází v přechodu od čehosi k čemusi a ani místní zatím nemají přehled… V podstatě nic nefunguje! Doprava, internet, kanceláře cestovek ani informační centra… Nikdo nic neví – to je realita, se kterou budeme žít celý měsíc našeho pobytu!! Jsme de facto „první vlaštovky“, aktuální informace v podstatě nejsou, neb poslední rok a půl nikdo z nezávislých cestovatelů na Kubě nebyl! Na Havanu jsme si vyčlenili v úvodu dva dny a pak se hodláme přesunout na západ, do oblasti Viňales. Určitě nebude od věci rezervovat si jízdenky na autobus s předstihem! Od věci sice ne, ale od reality bohužel ano! Autobusy Viazul, určené pro transport turistů zatím do Viňales nejezdí! A kdy začnou jezdit? To se neví! Nevadí - my nejsme úzkoprsí a na Kubu máme celý měsíc! Tak prostě zatím pojedeme místo na západ na východ – kam máte nejbližší spoj? Nemáme! Asi jsme se nevyjádřili dost srozumitelně – takže KAM pojedete zítra, pozítří? Nikam! Aha… A co tady tedy děláte? Já tady pracuju! Kuba disponuje celou škálou dopravních prostředků, všechny ale nejsou ro každého! Viazul jsou pro turisty (ale mohou v nich jezdit i místní – když platí tvrdou měnou), naopak Astra je jen pro místní a turistovi do nich lístek neprodají! My máme přece jezdit taxíkem – máme na to! Jenže Viňales je nějakých 180 km daleko a taxikář chce 4.000 pesos (peso je cca rovno české koruně). Možná by slevil? No tak 3.000! Což se nám jeví jako nesmysl, autobus by samozřejmě stál o řád míň! Ale to nic – jsme tu první den, ještě nejsme v obraze, oni vlastně po covidové odmlce taky teprve začínají – ono si to sedne! Zatím si prohlédneme město!
Prochodili jsme Staré město křížem krážem, Kapitol jsme směli nafotit jen z protějšího chodníku a Muzeum revoluce je zavřené a v rekonstrukci! S tímhle se budeme setkávat bohužel víc než často, kvůli covidu, ale i nedostatku turistů využívají mnohá zařízení „mrtvého mezičasu“ k rekonstrukcím a přestavbám. Do baru La Bodegita, kam chodil na panáka rumu sám Hemingway nás zatáhla samozvaná průvodkyně, která se s námi dala do řeči na náměstí a „náhodou“ měla stejnou cestu! Už se chystala objednávat mojito za naše peníze pro všechny a když jsme odmítli s tím, že jsme abstinenti, žádala za „své služby“ dost nekompromisně ASPOŇ deset Euro! Tenhle systém je dost rozšířený, jakmile se vás na ulici začne někdo přátelsky vyptávat, odkud jste, je nejlepší odpovědět že z Marsu a dál nekomunikovat! Obrana je jednoduchá: díky, už jsme tam byli, máme schůzku s přáteli, chceme být chvíli sami… Konec konců cestu do baru jsme už za svůj život našli sami – mnohokrát! Havana je velké město s bohatou a strhující historií. V 60.letech dvacátého století vzkvétala neuvěřitelným způsobem, zabydlovali se tady bohatí investoři ze Spojených států i odjinud, stavěly se výstavné vily a paláce, ale potom, co zvítězila revoluce a Fidel znárodnil cukrovary a továrny, všichni zemi zase hezky rychle, mnohdy přímo nakvap opustili… Nádherné koloniální budovy jsou dneska totálně zdevastované, místy už jenom polorozpadlé ruiny, průčelí podepřené trámy, ale v patrech nad ním se neuvěřitelně pořád bydlí! Pro nás romantika zašlých časů, pro jejich obyvatele každodenní realita!
Vnadné Kubánky bez roušek předvádějí poprsí na balkoncích, ze kterých vlaje oslnivě bílé prádlo, mávají, když je fotíme! Bohužel jinak se nosí roušky všude – a bez výjimky! Na ulici, v parku, pod pokutou 2.000 pesos! Těšili jsme se na ty nádherné portréty, které tady nafotíme, lidské osudy vepsané ve tvářích – tohle nás nenapadlo…
Na ulici odevzdaná fronta na základní potraviny – sladké brambory, trocha zeleniny (pozor – váží se v librách, a ne v kilogramech!), vajíčka a hlavně chleba! Ten je na přídělové lístky, které na celý měsíc nevystačí ani náhodou… V drahých hotelech a rezortech samozřejmě jídlo je – ovšem za tvrdou měnu! Od ledna 2021 kubánská vláda sice zrušila jednu z původních dvou měn – CUC (turistické konvertibilní peso) a zůstal jen CUP (cubano peso neboli Moneta Nacional). CUC jako bankovka už tedy není, jenže místo ní buď platíte přímo Eury nebo vám je převedou na dolarový účet, ke kterému dostanete kartu (je to vlastně elektronická peněženka v hodnotě minimálně 200 USD). Za pesos se toho moc pořídit nedá a hlad po Eurech je sakra velký… Kdysi vznosné paláce na pobřežní promenádě Malecón připomínají Drážďany v pětačtyřicátém, obnažené místnosti bez oken, zborcené balkóny… Bolí to u srdce, musela to být taková nádhera! Pomalu se stmívá a nás čeká ještě dost krkolomná cesta do naší Casa Particulara. Paní Helena bydlí v rezidenční čtvrti a přímo tam žádná hromadná doprava nejezdí. Chodí se pěšky – od vrat k autu…O jízdních řádech MHD si můžeme nechat zdát – pojede se, až něco přijede, zatím se stavíme poslušně do fronty. Jako u zubaře, každý nový příchozí se hlasitě zeptá, kdo je poslední („Último“), a zařadí se, protože je jasné, že autobus není nafukovací a všichni se do něj dostat nemůžeme! Kdy je plno určuje řidič – a přes jeho rozhodnutí vlak (tedy autobus) nejede! Ani výstup není úplně jednoduchá záležitost, na první pokus jsme o stanici přejeli, protože jsme nebyli dost asertivní, musíme se ještě hodně učit! Ještě že máme takové pěkné ubytování, s čisťounkou koupelnou a posezením na dvorku – pro dnešek toho máme až dost! U večerní kávičky s cigárkem padlo rozhodnutí: Když nejezdí autobusy, zkusíme vlak! Ten sice do Viňales nejezdí, ale naopak páteřní trasou na východ do řady zajímavých míst včetně nejvzdálenějšího Guantanáma ano! Jasně – a je to! Žádný problém!
HOUK – fouk!
Přes noc nám někdo ukradl nádraží! Paní Helena nám na mapě ukázala kudy-tudy, je to sice na tři přestupy a přes půl města, ale my jsme cestovatelé, zvládneme to levou zadní! Jenže – nádraží není! Neexistuje! Celé obehnané vlnitým plechem, škvírami jsou sice vidět koleje, ale jinak jen staveniště… Tady hned tak něco nepojede! Po pravdě řečeno, už dlouho jsme nebyli takhle zmatení, dezorientovaní! Naší „brilantní“ španělštinou (umíme asi padesát slov a několik celých vět, kterými v případě potřeby pouhou změnou pořadí vyjádříme cokoliv) se dorozumíváme s procházejícím dělníkem. Je ochotný, jen si nadhodí pytel s cementem na rameni a ukazuje: Ono tady to nádraží je – hned za nádražím! Obejdete tenhle blok, přejdete přes park a jste tam! Ale teď tam ani nechoďte, je moc brzy! Brzy? No – nebo pozdě! Vlak jezdí každé čtyři dny – a odjel včera…Vždycky jsem si myslela, že disponuju slušnou dávkou představivosti a umím udělat příběh z jakékoliv banální situace – na tohle tedy fakt nemám! Havana JE zajímavá – ale strávit v ní celý jeden týden z těch čtyř, které máme k dispozici… Nedá se nic dělat, pohnout se musíme! Zatím ještě jednou na náměstí Parque Central, kde parkují ta nejpěknější, nablýskaná stará auta – Ameriky, ty musíme nafotit! Buicky, Chevrolety… A hned je u nás filuta-taxikář: „Pán by si přál vyhlídkovou jízdu? Okružní? Pro vás jenom za sto dolarů? Ne? A co takhle Euro – čejnž“? Že oproti všemu ostatnímu černý trh tady funguje velmi čile už víme, moc se nám ho sice podporovat nechce, ale asi nemáme jinou možnost, takže otázka zní „za kolik“! Ještě se úplně neorientujeme, ale Vašek se dokáže tvářit dostatečně znale, abychom dostali první, celkem slušnou nabídku -1:70. Později už jsme měnili všude za 1:80, ale teď je to řešení, jak se pohnout z Havany! Po zbytek dne se touláme Starým městem, nevynechali jsme snad nic podstatného: náměstí Parque la Fraternidad, Catedral de San Cristobal, pevnost Castillo de la Real Fuerza s bronzovou soškou „La Giraldilla“, kterou najdete na každé vinětě kubánského rumu… Krásné a kdysi krásné domy, navečer ještě jednou Kapitol ve večerním osvětlení… Zítra odjedeme stůj co stůj!
VIŇALES
Ráno jsme zabalili, prozatím se rozloučili s paní Helenou, jejím manželem Césarem a vnukem Juliem a odklusali vedrem na stanoviště taxíků „příhodně“ situovaným před autobusákem. Kdyby se vás někdo ptal, co si rozhodně nemáte zapomenout přibalit na cestu na Kubu, je to – trpělivost! Čas neznamená naprosto nic a většinou hraje ve váš prospěch… Jenom je nutné se přepnout z evropského režimu na ten zdejší… Taxi může být klasické, takové, jaké známe u nás – za horentní cenu. Nebo – taxi colectivo, neboli sdílené. Pojede, až se najde dost zájemců a za cenu, jakou si usmlouváte! Protože jsme tu původní cenu pro blbé turisty tvrdošíjně odmítali zaplatit, pročekali jsme v parčíku vedle stanoviště přes tři hodiny, než jsme si plácli na 2,400 pesos za oba. KDYBY jel Viazul, stála by jízdenka 12 Euro, ale s ohledem na ten černý kurz jsme ještě dopadli dost dobře. Zkušenost jako hrom hned v úvodu! Po zdejší „dálnici“ auto drkotá jako stará singrovka, na krajnici všude spousta místních stopařů a v protisměru právě probíhá něco jako neoficiální závod bryček, tažených koníky! Je neděle, lidi se baví… Občas kolem nás projede policejní auto, nikoho nestaví, nekontroluje. Tady zjevně platí jiná pravidla silničního provozu než u nás! Navečer jsme dorazili, ale ouha – to úžasné Campismo Dos Hermanas („Dvě sestry“ – a proč ne rovnou tři, Antone Pavloviči?) je zavřené! Během pandemie z něj udělali covidové karanténní centrum a teď ho musí celé vydezinfikovat… Taková škoda! Tohle místečko na začátku nejmalebnějšího údolí je prostě bezkonkurenční! Navíc kousek odtud je k vidění neuvěřitelná obludná skalní malba „Mural de la Prehistoria“, s hejnem prvoků, dinosaurů a lidských postav páté přes deváté, kterou si prý objednal jako edukativní projekt sám Fidel Castro. Nejspíš to myslel dobře, jen s tím vkusem se moc netrefil…
Nedá se svítit, musíme do města! Náš řidič je ovšem paradoxně místní, takže znalý poměrů a rovnou nás odváží do jedné z Casa Particulara jménem „El Coral“. Je jich tady jako naseto, ulici vroubí jedna vedle druhé, všechny s oficiálním modrým znakem jakoby obrácené kotvy, takže je to vlastně jedno, ceny i úroveň jsou v zásadě stejné, příjemné a čisté. Za celou dobu našeho putování jsme nenarazili ani na jednu, která by nebyla vyhovující, prý tu chodí pravidelné kontroly hygieny a bez jejich schválení prostě povolení k provozování majitelé nedostanou. Viňales je za normálních okolností jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst (samozřejmě kromě Varadera), restaurací jako naseto – ale teď totálně pusté, mrtvé. Nejsou lidi! Číšníci zasmušile postávají u dveří a doufají – zbytečně… My dva to tedy rozhodně nevytrhneme!
Přitom celá provincie Pinar del Río a hlavně okolí Viňales je nádherné! Úžasná příroda s malebnými a bizarními homolemi vápencových kopců "mogotes", které trčí z okolní roviny, porostlé sytě zelenými keři a pohodová, autentická vesnická atmosféra… Po rušném městě je to velká pohoda. Všude jezdí bryčky tažené koníky a vaqueros na koních, se slaměným kloboukem a doutníkem v zubech... Pohlednicová záležitost! Naplánovali jsme si jen takový příjemný pěší výlet po údolí, nějakých jedenáct kilometrů s romantickými výhledy! Sluníčko svítí, hned u první fincy nás majitel pozval podívat se, jak se suší tabák! Ten zdejší je prý nejkvalitnější v zemi! Dál vede cestička až k jeskyni „Cueva de la Vaca“, která je průchozí a můžeme si vybrat, kudy půjdeme dál. Rozhodli jsme se pro obchvat kolem kopců, aby nám slunce nesvítilo do objektivu, času je dost, nablížíme si to přes tu louku…
Najednou se zatáhlo, liják z čistého nebe, není kam se schovat! O nic by nešlo, je teplo a nocleh máme – akorát ta úvozová cesta, na kterou jsme zrovna došli se změnila v svižný potok s blátivým podložím… Obejít to není kudy, brodíme! Ze začátku po kotníky, potom už po kolena, bahno nám zouvá pohorky, místy vůbec nemůžu vyprostit nohu z lepkavého bahna! Vnitřním hlasem slyším housličky krále Šumavy! Nemám ani klobouk, který by zůstal na hladině, až mne bahno pohltí docela! Čvachtám dál a musím se smát… Che Guevara by ze mne měl radost! „Venceremos o muerte“! Zvítězit, nebo zemřít“! Vybrala jsem si to první – a víte co? Ty boty jsem vyprala, ale už nikdy, nikdy je neusuším!
Po včerejší bahenní lázni jsme pro změnu zvolili pohled na svět z koňského hřbetu! Já na něm seděla za život všeho všudy třikrát (z toho jednou s pádem), ale bude to krokovka, navíc mi náš koňák Pepe přidělil nízkého koníka (na zem to budu mít blíž) a vyrážíme! Můj "comandante" Vašek zkušeně v čele, za ním Pepe vede na provázku stařenku! Součástí výletu je samozřejmě obvyklá exkurze na tabákovou fincu, kde jsme absolvovali rychlokurz ručního balení doutníků, ale k mému zklamání seňor odmítl předvést válení po stehně! Že prý by to byla depilace! Navíc není krásná mulatka… Škoda! Začínáme se domestikovat – po vyjížďce v dobrém rozpoložení kráčíme ulicí, před obchodem PanAmericana, kde se prodává výhradně za valuty je fronta. Asi něco mají! Obvyklý sortiment je rum a pětilitrové kanystry kečupu, vzrušení je tedy na místě! Zařadili jsme se! Rumu až oči přecházejí – bílý, tmavý, tříletý i sedmiletý, dokonce vanilkový! Nekup to! Kečup jsme zamítli, Vašek ukořistil krabičku cigaret a blížíme se ke kase. Asi jsem zešílela! Slyším sama sebe, jak šeptám s nadšením: „Miláčku, koukej – mají SARDINKY!“ Nikdy bych nevěřila, do jakého frenetického rauše mne přivede pohled na krabičku olejovek! Dneska máme skvělý den! Hned vedle jsme našli otevřenou a fungující cestovku (jedinou z místních pěti), sympatická Japonečka Yoshiko ochotně pátrá, kdy, kam a hlavně JAK bychom mohli odjet. Autobusy Viazul stále nejezdí, místní jezdí stopem, ale nás nikdo nevezme, protože je to zakázané! „Playa Larga? Kde to je? U moře – a je tam moc hezky!“ Zítra? Pozítří!
Den k dobru se vždycky hodí, zaběhneme si do jeskyně! Ke Cueva del Indio je to z Viňales nějakých šest, sedm kilásků, ranní autobus sice zase nejel ale my chodíme rádi! Silnička je úzká, vine se mezi políčky a kopci, je to moc malebné! Na jednom z políček oře oráč se dvěma volky – v roušce! O kus dál za velkým pustým parkovištěm jedna z místních atrakcí – Cueva El Palenque de los Cimarones. Kdysi se tady schovávali uprchlí otroci z plantáží, dneska je tu kuriozní skalní restaurace! Sice mají jen hamburgézy, ale kuriozní je tu všechno! Ta slečna od vedlejšího stolu, která zaslechla naši mateřštinu a zeptala se, odkud že jsme se jmenovala – Lidice! Její otec je prý profesor historie a nechal se inspirovat osudem vyvražděné vesnice… Inu – mohla dopadnout i hůř – taková VŘSR Fernandezová by taky stála za úvahu! Ta naše jeskyně je ještě o kus dál a není to žádná hitparáda, už jsme viděli jinačí divy přírody, ale pár pěkných krápníků/stalagmitů k vidění je a projížďka na pramici po podzemní říčce neurazila!
PLAYA LARGA
Na Playa Larga máme ubytování snů s terasou přímo na pláži! Nebe je modré, moře průzračné, písek jako hedvábí! A ten západ slunce! Fascinující! Osudný… Pod terasou jediná fotogenická palma, na ní jediný nedomrlý kokos. To nevymyslíš! Ten nedomrlý spadl z výšky 5 metrů kochajícímu se náčelníkovi na holou leb! Kdyby byl domrlý (ten kokos), přišla bych o velitele! Jak známo, má Václav tvrdou hlavu, na šití to nebylo, otřes mozku u něj nerozeznám a hojí se nám to pěkně! Hoj!
NP Zapata
NP Zapata začíná vlastně hned za městečkem, a je to hotový ptačí ráj! Mezi jednotlivými lagunami vede jediná prašná cesta, která prý bývá v období dešťů skoro zatopená a je nutné si najmout jeep od zdejší „Eco“ cestovky, ale teď to zvládne motorová trojkolka bez problémů – a za mnohem míň peněz! Cena je jako obvykle „smluvní“ – co si usmlouváš, to máš! Žádný jeep, žádná účtenka – zkrátka „malá domů“… Ale prosím, když budou plameňáci…Volavky, kormoráni i spousta dalšího ptactva nebeského i vodního – a nakonec i ti plameňáci! Nádherní, sytě růžoví – a hrozně daleko! Jsou i dost plaší, takže jakmile jsme se trochu přiblížili, hned uletěly – potvory růžový! Co by jim to udělalo, zapózovat trochu blíž – krkem jim přece nezakroutíme!
Vrabec v hrsti
Podle přísloví „Lepší vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“ nás strážce parku po vyjížďce nasměroval k domku místního ornitologa. Pán má v zahradě na stromech rozvěšená krmítka s cukrovou vodou a létají mu tam kolibříci! Ti naprosto nejmrňavější na celém světě, endemičtí! Tady mu říkají „zunzuncito“, latinsky Mellisuga helenae, česky Kalypta nejmenší! Jsou velcí (vlastně malí) kolem pěti centimetrů včetně zobáčku! Váha 1,5 gramu! Nevídané - doslova! I pouhým okem se skoro nedají postřehnout… Vašek se svojí zázračnou bezzrcadlovkou má sakra honičku! Ptáčínek se pohybuje trhanými pohyby trochu jako můra – jen asi 10x rychleji a jak šílenou rychlostí kmitá křidélky, vydává zvuk – přesně jako čmelák!
Krokodýlí farma
V rámci zoologických aktivit jsme další den ještě navštívili nedaleký krokodýlí zoopark. Nedaleký – jak se to vezme! Tam a zpátky bratru 18 km, což fakt není mnoho, ale pěšky by to zabralo celý den, navíc po silnici, ve vedru… Překvapení: autobus – nejede! „Víte, ony tak nějak poslední dobou vůbec moc nejezdí…“ Takže opět taxi! Za celý život jsem se taxíkem nenajezdila tolik jako tady za týden! Je to sice normální zoologická a jezdí sem hlavně místní na rodinný výlet (oni platí 25 pesos/os., my 125), ale fotky se dají pořídit docela slušné. Nabídku krokodýlího výseku (flákotu k večeři) jsme nevyužili a ani toho vycpaného jsme nekoupili! Přitom nabídka je široká, takový třiceticentimetrový plazíček by přišel na 150 Euro, ti nejmenší, sotva vylíhlí jen za stovku a větší pak za 250 až 600 Euro!
Cueva de los Peces
Díky taxíku jsme ušetřili dost času, odpoledne zkusíme zase něco víc přírodního! „Cueva de los Peces“ je doporučovaná v LP (což nás možná mělo varovat), místečko je to moc hezké, lagunka s průzračně modrou vodou, ve které plavou drobné barevné rybičky, ale žádná hitparáda to rozhodně není! Přístrojové potápění, které doporučuje průvodce by tady nemělo nejmenší smysl, námaha s ustrojením by za těch pár temp rozhodně nestála! My tady naopak utrpěli nenahraditelnou ztrátu, protože do Vaškova nového Goučka se už při šnorchlování nějak dostala voda! Nejspíš jsme s natáčením na Kubě jednou provždy skončili!
Zátoka sviní, svině svinutá… (PLAYA GIRON)
Nejezdíme tam, kam bychom snad chtěli, ale kam nás něco sveze! Tentokrát překvapivě autobus nakonec jel! Na Playa Giron jsme rozhodně chtěli, tady přece dýchá historie! Taky ta jediná - současnost už dávno dodýchala! TAK kultovní místo překoná hladce i díru po granátu, krom Muzea revoluce tu není absolutně NIC! Škoda, že to ti američtí imperialisti nevyhráli – takové Pyrhovo vítězství bych jim přála! Muzeum hrdinského kubánského lidu se skládá ze dvou místností, ale mají to docela pěkně udělané, dokonce i s popiskami v angličtině! Vůbec nechápeme, jak se mohlo Fidelově domobraně podařit odolat obrovské americké přesile a ztratit přitom jenom sto padesát bojovníků? Jeden z nich před smrtí napsal na zeď vlastní krví „Fidel“! Jeho prostřílená blůza a kalhoty visí ve vitríně…Fotky, zbraně, nejrůznější artefakty včetně ponožek padlého revolucionáře! Zajímavé – vážně! Kromě bojovníků ovšem v obci chcípl pes, možná i ta svině! Není divu! Dvě ulice, benzinka, kamenitá pláž a obrovský opuštěný hotel… Kdo by tu co hledal...! Kuba je velká výzva ve všem všudy! Krásná, malebná, plná neuvěřitelně laskavých lidi, na druhou stranu země "zu grunt", kde nefunguje naprosto NIC! Mimo jiné není internet – na WiFi jsme šťastně narazili včera v parku v Playa Larga, dnes před Muzeem revoluce! Rozhodně obrovská zkušenost! Fideli, Fideli, je to v prd...li!
CIENFUEGOS
Další fáze pohybu proti proudu času! Dálkové autobusy Viazul nejezdí vůbec, protože jsme možná jediní turisti na celém ostrově! Do Cienfuegos jsme nakonec odjeli opět taxíkem (Pámbu zaplať za ten černý kurz), ve městě navštívili cestovní kancelář. Slečna byla nadšením bez sebe a pištěla: "Vítejte, vítejte, jste moji první klienti! Co pro vás mohu udělat?" A sama si hned odpověděla: "Bohužel nic! Autobusy nejezdí, výlety není pro koho pořádat! Ale stejně jsem vás ráda poznala! " Našli jsme si ubytování a obešli většinu pamětihodností města. Park José Marti, katedrálu, divadlo… Krásné, většinou klasicistní budovy, i obyčejné domy vypadají jako malé paláce se sloupy, balkónky a terasami s růžovými, bledě zelenými a šmolkově modrými fasádami… Z dálky půvabné, zblízka už neudržované, omšelé. Nejhezčí budovy jsou na náměstí Parque José Martí. Katedrála de la Purisima Concepción, Palácio del Gobierno a hlavně Theatro Tomas Terry, kde kdysi vystupoval Enrico Caruso, baletka Anna Pavlovová a dokonce i Sarah Bernhardtová! Že prý je krásné nejen zvenčí, ale i zevnitř, pravá secese! To nám ovšem ta paní u vchodu neprozradila, že je momentálně v rekonstrukci – tedy to divadlo! Ona ne, i když by to možná taky potřebovala! Ráno jsme se svezli lodí k pevnosti Castillo de Jagua, příjemná vyjížďka, ale v pevnosti krom padacího mostu nic k vidění. Náčelník ovšem prahne po dalších zoologických zážitcích! Už jsme měli krokodýly, plameňáky i kolibříky, teď pojedeme na delfíny!
Delfíni a Člověk obojživelník
Už sama cesta městskou hromadnou je silný zážitek, je opravdu HROMADNÁ! V okénku na nádraží jsme dostali lísteček s pořadovým číslem, platit budeme, až jestli se vejdeme! U dveří na perón obrovský chumel lidí, tělo na tělo, žebro na žebro, pánev… radši nepokračovat! Z hloubi zástupu vříská a dožaduje se přednosti malinkatá stařenka: "Jsem stará, já jsem stará!" Co jí odpověděla matróna, která ji dusí mocným poprsím jen hádám, ale podle hurónského smíchu okolí tuším něco jako: "To nás jednou čeká všechny!" Slečna v růžovém tílku trumfuje: "Já mám rybičky!" A opravdu drží nad hlavou igelitový pytlík se třemi skaláry! Dav houstne, přitlačil mne na dveře, děžurná vříská: "Vy ne, nejste na řadě!" Dav hlásí: "Vona nerozumí, nejni vocaď!" Děžurná zakoulí bělmem a hnědým drápem mne vyškubne z houfu na perón! Teď je moje chvíle, vztahuji ruce v zoufalém gestu mrzáka v Lurdech a volám: „Mi marido, por Favor!“ Kubánci jsou slitovní, Vaška mi vrátili… Konečně v autobusu, na stojáka, ale jedeéém! V půli cesty už celý autobus ví, že jedeme na delfíny… Všichni nás dirigují: "Teď ne, až tu druhou - to nebyla stanice! TAK teď! Delfinárium je hned pár desítek metrů od silnice, u vchodu cedule: "Poslední návštěva ve 14:00 hod." Je 14:10, to ještě projde! Delfíni show se sice pro neúčast publika nekoná, ovšem to ještě netušíme, že hlavní atrakcí dne bude český hrdina, seňor Václav.... Plavání s delfíny 1.500 pesos, kontakt pouhé tři stovky! Já to dám, děl Václav odhodlaně! Já nevím, co znamená "kontakt", nejsem přece práškovací letadlo, ale patnáct set je na mne moc a stejně budu muset fotit - jdem na to! Vzadu na molu už čekají dva mládenci-cvičitelé a fotograf-profesionál, navlékli nás do oranžových záchranných vest (marně vysvětlujeme, že jsme potápěči) a šup do vody, kde se prohánějí dva delfíni! Jsou vydrezírovaní jako cirkusoví pudlíci, na povel nám dávají polibky, panáčkují a tleskají ploutvemi - TAKový kýč! Fotograf velí: "Seňor si lehne na břicho, rozpažit ruce, tak, ano, správně, teď pozor!" Delfín ho podplaval, převrátil se taky na břicho a nabídl Vaškovi ploutve! A už to sviští třetí kosmickou kolem bazénu, Vašek řičí nadšením! Bueno, seňor? Jasně, to je jízda!
Následuje vrcholné artistické číslo! Seňor opět na břicho, klídek, no stress! Cvičitelé stojí na molu, ruce nad hlavou, mlaskají... Teď to přijde! Oba delfíni synchronně připluli za seňora, čenichy se mu opřeli do chodidel a tryskem ho vynesli z vody do stoje! Vašek stojí jako skála rozkročmo na delfíních čumácích, ruce vztyčené ve vítězném gestu a řítí se vstříc objektivu! Krotitel mořských tvorů? Ichtyandr – „Člověk obojživelník“? Neptun - to bude ono! Odteď už s ním nebude k vydržení vůbec!
TRINIDAD
Trinidad je malé útulné městečko s křivolakými uličkami dlážděné kočičími hlavami a zapsané v seznamu UNESCO. Malé náměstíčko s parkem, kde se večer doufejme opět připojíme na WiFi a Plaza Mayor s bývalým klášterem Sv. Františka z Assisi, kde se dá vystoupat na věž a obhlédnout městečko shůry. Muzeum Nacional de la Lucha Contra Bandidos s výstavkou fotek a artefaktů kontrarevolučních skupin, které operovaly v Sierra del Escombray v letech 1960-65 nelze vynechat… Otevřená je taky spousta obchůdků se suvenýry, které teď není komu prodávat, naproti tomu proslavený hudební klub Casa la Música, je zavřený! Touláme se uličkami, občas někde zní reprodukovaná diskotéková hudba – dus-dus, která nás neláká, ale nakonec jsme přece jenom na střeše baru Paladar de la Crijolles objevili živou kapelu! Dvě kytary, kontrabas, bicí a drobný zpěvák vyzbrojený rumba koulemi! Prožili jsme s nimi nádherný večer, byť s přesilou domácích - hudebníků pět, posluchači my dva Češi! A hráli tak krásně! Svižnou salsu, sladkobolné balady, nevyhnuli jsme se ani Quantameře! Na závěr pecka, balada o statečném El comandante Che Guevara! Refrén značně připomínal naši oblíbenou "...byl to Shane", případně nám zeměpisně bližší "Komandir geroj, geroj Čapajev". Kluci se vážně snaží, jsou rádi, že mají aspoň nějaké posluchače! Navíc takové, kteří opravdu poslouchají, místo co by surfovali na mobilech! Nakonec došlo na nejhorší! „Zazpívejte si s námi!“ Zlotřilý Václav pravil, on že ne, ale jeho paní je veéélká umělkyně a mně nezbylo, než se pochlapit! Dala jsem do toho všechno, nad mým přednesem by zbledla závisti i proslulá severokorejská moderátorka Ri Chun-hee! "Besame mucho" má kapela přímo v repertoáru a tak to aspoň nebylo á capella! No dobře – nejsem žádný profík – ale zase komu se povede zazpívat si naživo s opravdickou kubánskou kapelou?
O chlebu a o vodě
Ráno se pokoušíme koupit chleba – ale ouha! Chleba je na lístky – jako za války! Zkoušeli jsme to všude, ale bezvýsledně! Jen v té poslední pekárně se paní smilovala, zašátrala pod pultem a obdarovala nás jednou žemlí z vlastního… Dojemné! Jak tak kráčíme ulicí, předjel nás bicykl s velkou dřevěnou bednou na nosiči: „Sháníte chleba?“ šeptá chlápek spiklenecky… Šup-šup, z bedny do ručky – tohle nikde nezažijete! S vekou v batůžku můžeme vyrazit na výlet do přírody! Vodopád Salto de Vegas Grande je součást pohoří Sierra Escombray, včetně dopravy do Topes de Collantes by to mělo zabrat tak čtyři hodinky – a prý je to MOC krásné! Podle mapy to není daleko, ale avšak hluboko! Dolů do kaňonu to trvalo strmou stezičkou plnou šutrů a kořenů přes hodinu a zpátky stoupání jako žebřík do nebe! Vodopád je úchvatný, měří prý 62 m v několika pramenech, které spadají dole do jezírka s nádherně čistou vodou. Antonín by sice označil lázeň spíš za osvěžující, než vlahou, ale trocha husí kůže za tu romantiku rozhodně stála!
CAMAGÜEY
Camagüey je na rozdíl od Trinidadu relativně velké město plné doporučovaných muzeí – ovšem momentálně jsou skoro všechna zavřená! Vaškovi jako synovi dvou kunsthistoriků navzdory! Prochodili jsme město zase tam a zpátky a večer zase hledali živou muziku, až TAK živá ovšem snad ani být nemusela! V parku u Casina se odehrává něco jako Matějská, nechybí cukrová vata, blikající světýlka a disko jede! V jednom koutě operetní zpěvák s krátkýma nohama v dlouhém saku markýruje zřejmě infarkt, vytrvale přikládá ruku na srdce a obrací oči v sloup… Takhle jsme si to tedy nepředstavovali! Co třeba trochu plnotučného kubánského jazzu? Buena Vista Social Club? Nebo nehrajou dneska v Redutě?
SANTA LUCIA
Santa Lucia je letovisko. Vyhlášené! Kromě několika zašlých paneláků, ve kterých bydlí místní už jen čtyři luxusní hotely pro smetánku, kde ti místní pracují… A potápěčské centrum „Shark´s friend“, jenom kvůli kterému jsme se sem štrapacírovali! Kamarádi žraloků totiž nabízejí jedinečnou atrakci – krmení žraloků z ruky na kanálu Nuevitas. To si můj náčelník nemůže odepřít! Chápu ho, sama bych krmila, kdyby mi to prasklý bubínek dovolil… Mají to být 3-4 metroví žraloci býčí (bullsharks), tlamu mají jako vrata, fotky by mohly být hodně efektní! Druhý klient je tlustý Kanaďan, takže doufám, že žraloun bude mít dost rozumu, aby si vybral z nabídky tučnější sousto! Zatímco se muži noří smrti v ústrety, já mám za úkol sehnat chleba a vodu. Chudinko, Marušo, v lednu přece jahody nerostou! Vašek se vrátil až navečer s tím, že ponor byl prý moc pěkný, vrak zajímavý, jen žraloci – došli! Asi taky nemají co žrát, když nejsou turisti…
Svéráz národní dopravy
Čas je relativní pojem.Tu camionettu, co měla jet ze Santa Lucie v pět ráno jsme doběhli z posledních sil už ve tři čtvrti na pět! Přece nebudou čekat, když už jsme komplet! Všichni jsou spokojení, jen ta nebohá koza v zavazadlovém prostoru si bůhvíproč stěžuje a mečí jako divá!V Camagüey jsou dvě autobusová nádraží. Na to první jsme dorazili před osmou, z toho druhého BY MOHLO něco jet do Santiago de Cuba. MOHLO… Rychlý přesun a velké nadšení – Viazul už konečně jezdí! „Santiago? Sí – v 8:10! Ale už je přece půl deváté! No to nesmíte brát tak doslova! Tak chcete jet, nebo co?“. Jasně že chceme! „Jenže mně teď nejde počítač – nemůžu vám vystavit jízdenku!“ Santa María! Senoře pokladní je to vážně líto… Posunula si roušku na nose, zdvihla oči ke stropu – něco jí napadlo! Co kdyby to vyplnila ručně? Zašmátrá pod pultíkem a vítězně tasí bloček! Začíná vyplňovat… Jména, čísla pasů, národnost a čas odjezdu – ježíš, ono nám to snad ujede! „Prokristapána, kam se ženete?! To není ten váš!“ Ale je tam napsáno Santiágo! „Jenže to není ten, co pojede! To je ten, co jel předtím!“ Neotřesitelná logika! Nakonec jsme odjeli o půl desáté, v pět večer jsme na místě! Hurá!
SANTIAGO DE CUBA
Tohle město se mi moc líbí! Je hodně živé, rušné oproti všem předchozím, pustým a opuštěným tepe životem! Krásná Catedral de Nuestra Seňora de la Asunción, kde zrovna probíhá mše, nad vchodem jesličky se svatou trojicí – za pár dnů jsou Vánoce! Hned vedle je budova telekomunikací a obrovská fronta! Asi kredity do telefonu? Nám by se pro změnu hodila karta na WiFi připojení – už víc než deset dnů nemáme spojení! Bohužel dneska už jsou vyprodané, snad v pondělí… V parku na náměstí Serrano doprovází parta bubeníků v havajských košilích boubelatou zpěvačku s mohutným poprsím i hlasem, o pár kroků dál hraje několik chlapíků s velkým zápalem domino… Fakt je to pěkné město – a dost velké!
Druhý den dáváme okruh většinou místních památek včetně Cementerio Santa Ifigenia, kde je pohřbený José Marti a kde se každou půlhodinu střídá čestná stráž. Hřbitov je celý bílý, se spoustou honosných náhrobků s anděly v nadživotní velikosti, několik hrobek patří rodině Bacardi – lihovar jim ovšem Fidel znárodnil! Pro nás už místo nezbylo!
Basilica de Nuestra del Cobre je poutní místo na malém kopečku pár kilometrů za městem. Cestu lemuje spousta stánků s květinovými věnci a soškami svatých, jezdí sem celé rodiny, aby zapálily svíčku sošce Panenky Marie, kterou kdysi vylovili z moře místní rybáři a později pro ni postavili původně malý svatostánek. V nynější bazilice na ní sotva dohlédnete, protože je docela maličká (asi 40 cm) a umístěná vysoko nad oltářem. Zlatý talisman věnovala kostelu sama Fidelova matka, paní Lina Ruz, aby si vyprosila ochranu pro syna. Taky tu byla vystavena Nobelova cena Ernestu Hemingwayovi za jeho novelu „Stařec a moře“, kterou ale vbrzku kdosi odcizil. Sice se po několika dnech záhadně „našla“, ale na místo už se pro jistotu nevrátila a skončila v depozitáři. Úplně v rohu je kuriozní výstavka berlí, fonendoskopů a kýlních pásů uzdravených prosebníků…
A ještě Castillo de San Pedro del Morro, která stojí na úžasném místě, na vysokém útesu nad mořem a údajně byla nejnedobytnější pevností v Karibiku! Už zase UNESCO! Zvedací most, tři poschodí propojená spoustu schodů a chodbiček, podzemní žalář. Spousta místností, ale málo artefaktů, pěkný model pevnosti, vitrína s bambitkami a šavlí a pár zasklených tabulí s popiskami – zato v každé místnosti hlídačka! Máme krásně a na zídkách se vyhřívají malé ještěrky se zatočenými ocásky, nad mořem krouží velcí černí ptáci – je to malebné!
Na závěr historie o hodně mladší – ne tak malebná, ale asi neopomenutelná! Kasárna Moncada se pokusili 26. července 1953 obsadit revolucionáři v čele s Fidelem Castrem. Útok nakonec skončil fiaskem, valná většina jeho mužů padla, nebo byla později popravena, a zbytek uprchl do hor, ale i tak právě tím dnem začala kubánská revoluce. Dneska je tady malé muzeum a zvenčí na fasádě jsou pořád viditelné původní díry po kulkách. Kluky, co hrají baseball na plácku přes cestu to zjevně nijak za srdce nebere…
Zakázaná hora
Dnes budíček ve tři ráno, odjezd k Pico Tarquillo, nejvyšší hoře Cuby. Máme parťáka, Belgičana Luize, se kterým se podělíme o náklady a dopravu. Kluk je sympaťák, navíc mluví plynně španělsky, bude se hodit! Cesta trvá něco přes dvě hodiny po šíleně rozsakrované silnici, spát se nedá a komunikovat taky ne, bylo by to o jazyk! Na jednom místě objíždíme napůl zborcený most. Před šestou jsme na místě, ale výstup se nekoná! Strážce parku je neoblomný, prý nám měli ve městě říct, že je hora zavřená! Z nařízení naší skvělé kubánské vlády! Ježíš, jak je možné zavřít kopec?! Kvůli covidu? Že bychom snad nakazili vrcholek? Tady se berou všechna nařízení smrtelně vážně! Doufám, že naše Sněžka už má ukončenou vakcinaci a je nadále negativní!?
V rámci náhradního programu se vracíme do města, míjíme ho a pokračujeme plynule opačným směrem spoustou serpentin na vyhlídku Gran Piedra. Je to jeden z největších monolitů světa, obrovský kamenný kvádr přes 50 m dlouhý a 25 m široký, váží prý kolem 63 000 tun. Srovnatelné s výstupem na Pico Tarquillo to samozřejmě není, žádné dobytí vrcholu, nic heroického, navíc se zatáhlo, vrcholky jsou celé v mlze a dokonce i trochu sprchlo – „tak vidíte, kdybyste šli na Pico, tak se nemáte kam schovat, buďte rádi“, libuje si náš šofér… Hmmm. I tak jsme nahoru vystoupali a pro zpestření se stavili na zdejší kávové fince Cafetal La Isabelica, kterou kdysi založil jeden z francouzských plantážníků-emigrantů, uprchlých z Haiti… Prý to byla první kávovníková plantáž na jihovýchodě Kuby a proto se i dostala na seznam UNESCO. Dávno se tady nic nepěstuje, je to vlastně muzeum, ale docela zajímavé! Na plantáži původně pracovalo 25 otroků, dalších několik jako služebnictvo včetně jedné konkubíny! Na zdech jedné jinak holé místnosti visí okovy na nohy i na krk, (tyhle malé byly pro děti – vysvětluje průvodkyně). Jáma uprostřed sloužila údajně k trestání těhotných otrokyň! Nenarozené dítě se bralo jako budoucí pracovní síla, proto se žena položila břichem do jámy a bičovala se jen po zádech! Aha – pěkně třeskuté!
NOČNÍ BĚS
Jeden z nejsilnějších zážitků naší cesty a možná i našeho života nastává při přesunu ze Santiago do Matanzas, naší už opravdu poslední zastávky! Vyrážíme v šest večer, už za tmy sdíleným taxíkem na 800 km trasu, kterou bych bez přehánění nazvala "Cestou ke smrti"! Silnice, která by v soutěži noční orby bezpečně vyhrála první cenu, je plná opilců, neboť je sobota večer a celý svět se baví! Tedy kromě nás! Ze tmy se na poslední chvíli vynořují neosvětlené bryčky, tažené koníkem, tři osoby na jediném kličkujícím bicyklu, jinde zbloudilá kráva… Nic z toho nedonutí řidiče přizpůsobit rychlost stavu vozovky, auto se řítí nocí a v plné rychlosti vjíždí do děr v asfaltu, nadskočí do vzduchu - až se převrátíme, bude to rychlé! Hodina za hodinou, ale netroufnu si zavřít oči, mohla bych zaspat vlastní smrt! Pokud jsem si párkrát v životě myslela, že se ale fakt moc bojím, bylo to jen proto, že nebylo srovnání! Tichounce kničím... Měsíc už zase leží na břiše, za chvíli zaujmu stejnou polohu – on na nebi, já na nebesích... Přežili jsme, řidič Edie nonstop za volantem neuvěřitelných patnáct hodin! Není divu, že Fidelovi muži zvítězili v Zátoce sviní nad tou obrovskou americkou přesilou – Kubánci jsou prostě chlapi z ocele!
MATANZAS
Matanzas je relativně malé nepodstatné městečko skoro na dohled Varadéra – které jsme ale úmyslně vynechali! Velké hotely a rezorty nás prostě nelákají, jsme cestovatelé-proletáři a líp se cítíme mezi obyčejnými lidmi! Město se dá obejít za ani ne za půl dne, za vidění stojí neoklasicistní budova divadla na Plaza de Vigia, prý má úžasnou akustiku a pohyblivou podlahu, která se může zvednout až na úroveň jeviště, takže vznikne obrovský taneční sál, ale dovnitř jsme se nedostali, protože tady zrovna probíhá koncert a je vyprodáno! Na protější straně náměstí stojí ještě místní hasičárna – Parque de los Bomberos, taky moc hezká a přes řeku vede spousta mostů – ale moc malebné nejsou… Ve starých vydáních Lonely Planet (nejmladší je z r. 2016) se ještě doporučuje vyjížďka vláčkem Hershey údolím Yumurí, ale ten už taky pár let nejezdí a nádraží je zpustlé, zarostlé trávou a opuštěné…
Sláva Bohu jeskyně „Cueva de Bellamar“ kousek za městem otevřená je – a je opravdu úchvatná, s podzemní říčkou a spoustou krápníkové výzdoby. Místy jsou celé pasáže stropu i stěn hustě pokryté krystaly – to jsme ještě neviděli nikde…! Údajně ji kdysi ne-šťastnou náhodou objevil čínský dělník, kterému upadl jakýsi železný nástroj a zmizel v puklině hluboko v zemi! Zdá se, že speleologie jako obor je zcela závislá na počtu pasáčků hledajících ztracenou ovci, variantně na rolníkovi, hloubícím studnu… Na zpáteční cestě se mi utrhly oba pásky mých trekových sandálů – neklamné znamení, že konec naší výpravy se nezadržitelně blíží! Naštěstí Vašek si předvídavě vzal do jeskyně gumové botičky do vody, v těch ještě zpátky docupitám! Zítra ráno nás čeká poslední přesun, konečně vlakem přímo do Havany! Naštěstí jsme se tentokrát trefili do jeho záludného čtyřdenního cyklu… Za ranního kuropění vzhůru na nádraží. Doporučený nástup je v pět, v šest přišla slečna pokladní a začíná úřadovat! Vlak má jet o půl sedmé, za tu dobu stihla odbavit dva cestující, člověk by nevěřil, jak je takový prodej jízdenek zodpovědný a náročný úkol! Jediní, kdo propadají nervozitě jsme my, opakovaně se snažíme nominovat, až slečna ztratí trpělivost. Lapne mobil, chvíli na něm cosi klofe a už nám ukazuje překlad do plynulé angličtiny: „Sednu, čekám – ty! Vlak ještě daleko!“ Měla pravdu! Vlak dorazil v osm a úplně nás zaskočilo, jak je pěkný, čisťoučký a pohodlný! Navíc jízdenka stála deset, vážně deset pesos! Za dvě hodiny jsme v Havaně, paráda!
NÁVŠTĚVA U PAPÁ HEMINGWAYE
U paní Heleny nás uvítali s otevřenou náručí, už nám na zítřek objednali PCR test, který sice Kuba ani ČR nevyžaduje, ale při přestupu v Paříži by problém být mohl! Zrovna včera nepustila Air France do letadla novou (a očkovanou) pracovnici české ambasády. Kdyby nás zítra nenechali odletět, asi bych na místě zkolabovala! Kuba je země, kde se pořád na něco čeká. Na cokoliv! Ráno dvě hodinky na test, odpoledne na MHD! Dva autobusy za sebou projely zastávku bez zastavení, třetí bral čtyři pasažéry – a Vašek byl samozřejmě přespočetný! Řidič byl neoblomný a vyloučil ho z přepravy! Z hloubi busu naříkám: „Miláčku, nepouštěj mne!“ Ne že bych se o něj tolik bála, ale že nevím, kde mám vystoupit! Jak se píše v Saturninovi, cestující se rozdělili do několika skupin ve stylu: "Táhněte vlevo, táhněte vpravo a táhněte k čertu, vždyť mne přetrhnete!" Kdo nedosáhl, aspoň fandil! Nakonec jsem byla „vystoupena“, ale nevzdali jsme to a tím čtvrtým busem konečně odjeli! Musíme se přece poklonit Papá Hemingwayovi na jeho fince La Vigia, kde žil skoro 20 let, nejdřív se svou třetí ženou Martou Gellhornovou a pak i tou čtvrtou a poslední, Mary Welschovou! Sice zrovna nebyl doma, ale nechal okna dokořán a těmi jsme mohli nahlížet do jídelny, pracovny, ložnic i koupelny! Všude (vč. WC) mraky knih a afrických trofejí, krásné vzdušné místo! Jen o ten trávník by se mohl někdo trochu víc postarat a možná napustit vodu do toho slavného bazénu, kde se tenkrát koupala Ava Gardner úplně nahatá! Možná ji zpod pergoly sledoval sám velký Ernesto se sklenkou daiquiri v ruce?
HASTA LA VISTA, CUBA!
Díky podpoře celé rodiny Rodriguezových jsme nakonec i ty výsledky PCR testů vyzvedli včas! Naše kubánská odysea končí, dnes odlétáme z Havany domů! Opouštíme zemi, kde je nebe věčně modré a moře průzračné, kde neexistuji jízdní řády a oře se v roušce! Byla to obrovská zkušenost! Bude-li nám svatý Kryštof nakloněn a Francouzi výjimečně vlídní, budeme zítra večer v Praze! Kdyby něco, z Paříže už to dojdeme pěšky!
~