Austrálie aneb Na skok k protinožcům
Welcome to Australia
Letíme do Austrálie - s Turkish Airways - což se ukázalo jako signifikantní! Letištní personál nás hned na pražské Ruzyni odhadl správně a v zájmu příjemného a ničím nerušeného letu nám přidělil sedadla v řadě č.9 a 27. Prostě nás rozsadili, nedojde tudíž na fyzický, ale ani na oční kontakt! Jak prozíravé! Letadlo není plné - je přeplněné! Už při přestupu v Istanbulu jsme dostali neodolatelnou nabídku: můžeme pokračovat s třídenním odkladem, dostaneme hotel, stravu a transport na letiště PLUS 600 € za ochotu! Být to na zpáteční cestě, neváhali bychom - Istanbul je krásný! Takhle s díky odmítáme a pokračujeme na další přestup v Singapuru, v Melbourne kolem 22:00 a v cíli, Mount Martha na jižním pobřeží už ve dvě ráno. Konečná, vystupovat! A jsou z nás protinožci. Klokani, vombati, ježury i ptakopysk, možná i tasmánský ďábel?
Na první dobrou!
První den v Austrálii máme naplánovanou jen lehkou vycházku po okolí. Dávná trampská kamarádka Della (kdysi T.O. Bílé skály) nás vzala na pár pěkných míst v blízkém dosahu - vyhlídku Mornington, oblíbenou pláž Mount Martha s barevnými plážovými domečky, kde jsme se krátce vykoupali, a Cape Schanck s majákem a písečnými cestičkami dolů do malebného zálivu, bohužel taky se spoustou otravných much.
Obědvali jsme z přinesených zásob na úžasném "grilovišti" s místní skvělou vymožeností: většina takových míst má ve výbavě elektrický nerezový gril pro volné použití! Zmáčkneš knoflík, počkáš 2-3 minuty a přímo na desce už se škvíří kotlety, hamburgery... Uprostřed borovicového lesa! Tady by se to kempovalo!
Z nedalekého křoví na nás jukala klokaní máma s mládětem - naše první setkání s australskou přírodou! O kus dál jsme přímo u silnice natrefili pro změnu na ježuru, která se ani v nejmenším nenechala vyrušit od rytí v zemi a ještě při pozdější šestikilometrové procházce od Cap Schenck k Bushrangers Bay jsme potkali hned několik dalších klokanů včetně jedné maminy s mládětem ve vaku! Trasa byla moc pěkná, písčitou cestou se spoustou vyhlídek na moře, navíc jsme pořídili i pár vydařených fotek! Na první den - dost paráda!
Melbourne city
Dnes jedeme do města, není vyhnutí! Do cestovatelského itineráře to prostě patří, děj se co děj. Cesta z Mount Martha není úplně na pohodu, nejdřív autobusem, potom vlakem - a vida, České dráhy v tom nejsou samy! V půli cesty nad vyhnali z vlaku, je výluka! Hajdy do náhradního autobusu, kličkujeme zástavbou, po půl hodině zpátky na kolejích! Takže i v tomhle jsme světoví! Melbourne je velké město plné velkých mrakodrapů podivuhodných tvarů, mezi kterými se občas vyděšeně krčí staroanglická cihlová budova Armády spásy nebo knihovny. Nejvyšší budova je Eureka s vyhlídkovou plošinou v 88 poschodí se skoro leteckým pohledem na město - a pěkně mastným vstupným 40 AUD! Taky tu jezdí turistická okružní "retro" tramvaj s pákovým ovládáním - ta je pro změnu zadarmo! Po řece Yara rejdí spousty výletních lodiček, plných hodujících turistů, kolem plavou černé labutě, nábřeží obsypané zahrádkami restaurací - japonská, mexická, indická... Pět milionů obyvatel plus nespočet turistů z celého světa!
V devět večer před Casinem ohňová show. Čekali jsme něco "dechberoucího", ale ze sloupů podél řeky vylétl pětkrát za sebou vysoký plamen, puf-puf - a bylo po všem... Kdepak město - já chci víc klokanů!
Spirit of Tasmania
"Duch Tasmánie" je obrovský trajekt, který nás převeze z Geelong do Tasmánie! Jedeme přes noc, abychom ušetřili čas, kajuty jsou pro nás moc drahé, ale na osmé palubě jsou k volnému použití lehátka s podnožkou a sklopným opěradlem - není to špatné! Ráno vyjíždíme z podpalubí mezi prvními a rovnou hurá na trasu!
"Bay of Fires" je místo na pobřeží, kde jsou skály, porostlé červeným lišejníkem a krásné výhledy na zářivě modré moře. Jedno z těch kultovních, tím pádem hojně navštěvovaných míst. Dá se tady brouzdat po cestičkách podél moře a je to převelice malebné!
Bohužel tím pádem všechny kempy - ty zdarma i ty za peníze - jsou našvihané na doraz, nemůžeme se nikde chytit! Objeli jsme jich možná 5-6, až nakonec, už za šera, jsme našli místo v kempu Padys, jen se suchým záchodem a bez vybavení, ale sláva Bohu!
Poručíme větru, dešti
Wineglass Bay je úžasně malebný záliv mezi kopci a oblíbená vycházka na vyhlídku nad ním. Kdysi se v zálivu lovily velryby a krev, která z nich prýštila, měnila modrou barvu vody na barvu červeného vína. Máme krásný slunný den, jako malovaný, přejezd do Triabonna, odkud jezdí trajekt na Maria Island by měl být skoro vyhlídková jízda krásnou krajinou.
Měl! Z ničehož nic se setmělo, obloha zčernala a v okamžiku začalo lít jako z protržené hráze, stěrače nestíhaly, museli jsme zastavit a počkat. Nečekali jsme dlouho, po pár minutách přišly KROUPY! V plném australském létě! Trochu větší, než holubí vejce nám bubnovaly na kapotu a přední sklo, naštěstí tenisáky přírodě zřejmě došly! Lejt ovšem nepřestalo další dvě hodiny, podmáčený kemp zrovna k noclehu nezval, ale jiná volba nebyla, bez krupobití to konec konců byl skoro standard!
.jpg "Léto u protinožců")
Tajemná Wukaluwikiwayna
Tisíce let žili na malém ostrůvku s krkolomným jménem Wukaluwikiwayna tasmánští domorodci. V roce 1642 je pro nás bílé objevil Abel Tasman a dal mu mnohem nudnější název Maria Island. V 19.stol. tady kralovali velrybáři a současně se ostrov stal roku 1825 trestaneckou kolonií. Trestanci se prý bavili častými útěky, což nechápu, protože dnes je ostrůvek rajské místo, kam jezdí turisté z celého světa i místní.
Krásná příroda, skvělé výletní trasy, oblíbené Painting Cliffs, kde se příroda vyřádila na barevných pískovcových útesech. Při procházce mezi voňavými eukalypty jsme potkali hned několik malých klokánků wallabies a dva zcela netečné vombaty, kteří se popásali podél příkopu. Na louce u Fossil Bay nám zapózovali dva už pořádně velcí klokani jako rození manekýni.
Kdyby bylo víc času, mohli bychom tu i zakempovat a možná by se naše setkání zoologického charakteru ještě rozrostla - bohužel už zase musíme dál. Zapomněla jsem dodat, že půlhodinová cesta trajektem (zpáteční) stojí třeskutých 54 AUD, ale nelitovali jsme ani trochu, Wukaluwikiwayna je báječná!
Óóó, nádherňajs!
ZNOVU TASMÁNIE!!! Trek kolem jezera Dobson byl nejkrásnější ze všech, jaký jsem si kdy mohla vysnít! Nádherné počasí, šmolkově modré nebe, kolem skály až do oblak a mez nimi se blýská hladina jezera. Haťové chodníčky mezi jezírky, pohádková krajina. Z časových důvodů jsme nemohli jít celý okruh, ale i těch něco přes jedenáct kilometrů bylo úchvatných, možná už nikdy tak krásnou krajinu neuvidím!
Ve stínu žvýkačkových stromů
Tasmánských treků se nemůžeme nabažit. Dnes nám sice příroda nenadělila tak krásné počasí jako včera, je pod mrakem, na druhou stranu to tolik nevadí, protože výhledy nebudou! Trasa dnešního "Mount Rufus Walk" u jezera Saint Clair vede totiž většinu času skoro pravěkým lesem s obrovskými bílými eukalypty. Je jich spousta druhů, ale tady rostou ty, kterým se tu říká gumtree a český ekvivalent je, světe div se, "žvýkačkový strom". Řekla bych spolu s Kájou Maříkem: "Ó mluvo česká, zahal tvář svou šlojířem smutečním!" V nabídce je ještě latina - Eucalyptus camaldulensis neboli Blahovičník pobřežní, račte si vybrat!
Už v úvodu trailu visí varovná cedule ohledně výskytu hadů - jak známo, v Austrálii žije těch devět nejjedovatějších. Například taipani, slepáci brahmánští, smrtonoš zmijí a celá famílie pakober... Jedna taková pěkná černá potvora se nám přeplazila přes cestu a vláčně zmizela v podrostu, takže si můžeme odškrtnout dalšího zástupce australské fauny!
Šestnácti kilometrová trasa je tak právě vyhovující, abychom se stihli zase přesunout o kus dál, než padne soumrak! Za tmy se v Austrálii moc nejezdí, důvod je nasnadě! Setkání auta s vačicí v zatáčce silnice dopadne sice ve prospěch auta, pokud se ale z temnoty vyloupne statný klokan nebo pštros už to tak jednoznačné není, neboť při čelním střetu se z nich často stávají spolujezdci, což není příjemné pro žádnou stranu - značka "Pozor, klokani!" není pro srandu. I teď potkáváme cestou spousty pozůstatků těch, kteří nepřeběhli včas...
Ďábel v Cradle Mountains
Poslední den v Tasmánii, kultovní Cradle Mountains Walk nás uvítal nevlídně, vrcholky hor jsou v oparu a jezero pod nimi spíše šedé a posmutnělé. Tahle scenérie má patřit k těm kalendářovým, dneska ale na potvoru ne. Což o to, vycházka kolem jezera (trek to rozhodně není) je moc příjemná a připadáme si jako v rodném TAKu (Turistický akademický klub), neb až na výjimky je věkový průměr návštěvníků minimálně 70+! Než jsme obešli jezero, přivál vítr navíc kouř z nedalekého lesního požáru, nad jezerem se vznáší helikoptéra s bambi vakem...
Poslední den - a kde je sakra ten tasmánský ďábel?! Ve volné přírodě už ho rozhodně zahlédnout nelze - leda bychom byli v pohádce o Červené karkulce, nezbývá než Záchranná stanice - Sanctuary - a ta je právě tady, hned pár kroků od parkoviště! Jistě by bylo více vzrušující, kdyby nám očichávali stan v hlubokém lese, ale i tak to bylo moc pěkné a neurážející! Žádné klece, ale několik prostorných zalesněných výběhů, kde šmejdí ďáblíci za bílého dne jakoby nic, v pohodě.
Chovatelům se nějak (proboha jak asi?) podařilo obrátit těm nočním tvorům životní rytmus, aby si je návštěvník mohl v klidu prohlédnout a nafotit - ze vstupného se totiž hradí náklady záchranného projektu... Podařilo se nám i natočit kratší video, kde se dva jedinci perou a vydávají děsuplné skřeky! Tak to bychom měli a můžeme s důvěrou nasednout na noční trajekt. Díky, Tasmánie!
Boj o chleba
Wilson Promonthory je zjevně nejoblíbenější prázdninová lokalita ve Victorii, místa na kempování se tady rezervují půl roku dopředu, chatky dokonce rok! Je tu několik stovek kempovacích míst (naše má číslo 416), mraky kemprů (nebo chcete-li obytňáků), my s naším mikro stanem jsme tu opět rarita... Tady se člověk samoty rozhodně bát nemusí - ono i na Mácháči muselo být kdysi krásně! Leje totiž opět jako z konve, hodně a vytrvale.
Naštěstí jsme na poslední chvíli stihli postavit stan. Za tmy si Vašek v hustém lijáku odklusal čistit zuby. "To už jsi zpátky?" Ne, není to Vavavašek, ani mememedvěd, je to wombat s prominutím jako prase, který podlezl pod tropiko a teď si otevřel naší bezpečnostní krabici a žere náš jediný chleba! "Huš, jedeš potvoro! Nech toho, ten je náš!" Hulákám jako Avar před útokem - NIC! Ani nezvedl hlavu! Blikám na něj čelovkou - NIC! Slušné české zvíře by dávno zdrhlo, tuhle chlupatou bestii nevyruší snad ani střelba z brokovnice! Nakonec ho v zoufalství mydlím čelovkou rovnou po čumáku, trochu se bojím, neb wombat je sice hlodavec - ovšem hlodáky má pořádné a navíc zjevně nedbá ústní hygieny, smrdí jako rasu pytel! Vyluxoval poslední drobečky a zmizel přesně ve chvíli, kdy přidusal zpátky Vašek! "Co to tady vyvádíš?" O tom, že hrdinná česká seniorka téměř holýma rukama zahnala krvelačné zvíře nemá ani potuchy.
Bolestná ztráta
Následující noc si wombat přišel pro svůj příděl potravy až po půlnoci, nekompromisně prokousal stan (viz foto) a napadl tašku s konzervami - leč na otevření sardinek už mu síly nestačily! Dost ho zaskočilo, když mu pak náčelník snídani doslova utrhl od čumáku a umístil na strom - nic nebude, potvoro!
Prošli jsme skoro všechny treky v okolí, nejúchvatnější pohled byl z Mount Bishop! V zálivu Norman Bay nás pobavil nástup skupiny turistů na obojživelnou loď, která pro ně přijela od vzdáleného info centra. V oranžových úborech připomínali skupinku buddhistických mnichů na cestě k osvícení!
Kromě wombata jsme cestou i přímo v kempu běžně potkávali ježury, wallabies a spousty ptáků a krásně zbarvených papoušků včetně tří nádherných bílých kakadu se žlutými korunkami. Tím se nám jeví výtěžnost lokality dostatečná, co dáme zítra?
Pochod tučňáků
Ostrov Phillip Island má jedinečnou atrakci, největší kolonii tučňáků nejmenších v Austrálii, tzv. "Penguin parade". Každý večer kolem osmé se vracejí tučňáci z moře do svých nor na pobřeží, prý jich tu žije na 4.000 a denně se na ně přijde podívat kolem tisícovky návštěvníků! Suma sumárum čtyři tučňáci na osobu! JE to turistická atrakce, kterou ale nikde jinde neuvidíte a přese všechno je to skvělý zážitek - jen se nesmí fotit! Striktně! Zase chápu, že kdyby jenom polovina diváků "zapomněla" vypnout blesk, tučňáci by pod tou palbou uhynuli na místě!
Přesto - na tajňačku na mobil... Je to úžasný pohled, jak se ve se ve skupinkách noří z příboje a kolébavě capkají do svahu. Trpajzlíčci procházejí v zástupech přímo pod tribunou, včera jich napočítali přes sedm set, dneska asi podobně... Je to (jak jinak) "Paráda"!
Puffing Billy & Lake Elizabeth
Ze stanice Belgrave v Melbourne jezdí turistický retro vláček Puffing Billy a v jednom místě na trati vede úzkokolejka přes dřevěný most, kde se dá nafotit včetně jásajících pasažérů! V zatáčce mašinka zapíská, vypustí páru a výletníci piští a mávají!
Nás čeká Great Ocean Road, kultovní silnice podél pobřeží. NP Otway je obrovská oblast deštného pralesa se spoustou jednotlivých částí, nám se podařilo získat místo v úžasném lesním kempu u jezera Elizabeth, ve kterém žije tajnosnubný platypus - ptakopysk! Číhali jsme na něj až do tmy tmoucí, ale zázrak nenastal... Ti Švýcaři, co si najali kanoe s průvodcem za 100 dolarů/os. ho viděli a ta paní s šestistovkou dlouhým sklem dokonce nafotila! Sto doláčů za šedý stín na hladině nás nenavnadilo, ale jezero bylo tak jako tak nádherné, s kmeny mrtvých stromů, které se zrcadlily na hladině - veliká krása a romantika...
Koaly v Bimbi kempu
Jeden z kempů v NP Otway má pitomé jméno Bimbi Park a je známý tím, že v něm na každém desátém stromě visí jako zralá hruška koala! Plyšáci žerou výhradně listí z jednoho druhu eukalyptu a pokud se zrovna neživí, pospávají vysoko v rozsochách větví. Že právě přijel autobus se školní výpravou řvoucích děcek je v nejmenším neruší... Výjimečně je slunečno, takže i když je to trochu o strnutí šíje, snímky budou!
Vynechali jsme návštěvu majáku se vstupným 22 dolarů a projíždíme krásnou pralesní cestou se spoustou zatáček nahoru do kopce k tábořišti Beauchamp. Zase jedno z těch hodně pěkných, s WC i přístřeškem pro případ deště! Vybíráme si jen ta, která jsou zdarma a v těch sprchy ke komfortu nepatří, ale jinak paráda!
Tady je i východisko ke dvěma vodopádům, Hope, ke kterému vede dvě stě hnusně škobrtavých schodů a stejnojmenný Beauchamp, kde vzal náčelník cca pěti vteřinovou lázeň! Začíná se ochlazovat, obloha výhružně tmavne a už zase to vypadá na déšť. Rozhodli jsme se zůstat. O pár metrů dál se čtveřice německých hochů marně snaží postavit šapitó, které jim nadouvá vítr jako luftbalon - co nevidět se vznesou! To my máme postaveno v cuku letu a s prvními kapkami deště šipkou skáčeme do pelechu!
U Dvanácti apoštolů
Vracíme se na Great Ocean Road. Na programu jsou apoštolové! Těch biblických bylo, jak známo dvanáct a těch zdejších původně taky, ale jeden ze skalních útvarů, které tady trčí z moře se už zbortil, možná to byl právě ten Jidášův? Tohle místo patří k nejfotografovanejším scenériím široko daleko a musí se nechat, že právem! Neprší, ale pořádně fičí, moře je bouřlivé a bílé vlny se tříští o černé kameny - fotka rovnou na plakát!
Nedaleká další zastávka je London Bridge - skalní brána, ke které se váže roztomilá historka. Oblouky byly taky původně dva a jeden z nich se zřítil do moře chviličku poté, co přes něj přešla dvojice milenců. To měli štěstí - i když... Zůstali uvěznění na útesu skoro tři hodiny, protože vrtulník kvůli špatnému počasí nemohl přistát, ale zato místní TV natáčela celou akci v přímém přenosu - a sledovali ji v teple svých domovů i manželé obou milenců!
Grampians aborigin art
V NP Grampians zuřily na přelomu roku lesní požáry a ještě tedˇ jsou některé části parku uzavřené. Projíždíme doslova špalírem ohořelých stromů, černé pahýly proti modrému nebi už začínají obrůstat novými haluzkami. V pozdějším odpoledni jeví klokani pořád větší sebevražedné sklony, skáčou před námi přes silnici jako blechy - a spousta jich už taky doskákala...
Obešli jsme tři momentálně přístupné aboriginské umělecké lokality: Bunjil Shelter s kresbou, nad kterou by si vylámal zuby i Erich von Däniken, Gulgurn Manja (jeskyně dětských ručiček) a Ngamadjidj Shelter s bílými postavičkami, kráčejícími kamsi mimo realitu... Večer bylo nebe plné tak zářících hvězd, jaké jsem u nás nikdy neviděla!
Ráno jsme si ještě udělali krátký trek k několika nedalekým vodopádům. Musí být úžasné - když se z nich valí voda! Teď jsou totálně vyschlé! Musíme sebou hodit, čeká nás velký přejezd skoro 600 km ke Kangaroo Island... Ale pár minut nás snad nezabije - když je u cesty poutač "Koala foto"! To si objednala moje vnučka Babetka - chce fotku babičky s koalou, co bych pro ni neobětovala! Ten vlnitý plech v pozadí přece vyřeší Photoshop!
Procházka s ptakopyskem
Kangaroo Island je jedno z největších lákadel jižního pobřeží Austrálie - a díky třeskuté ceně trajektu taky nejdražší! Třičtvrtě hodinová cesta tam a zpátky pro 2 osoby plus auto nesmyslně přes 500 AUD! Pustili jsme si žilou! V nabídce jsou lachtani, tučňáci a pochopitelně klokani, procházka s ptakopyskem není vyloučena!" Slušné lákadlo! Lachtany jsme dali jako první bod programu, ale byli jsme trošku zklamaní. Žádná kolonie, na pláži se povaluje tu a tam jeden lenošící ploutvonožec, navíc z důvodu počasí (je dobré počasí špatné?) se smí jen na vyhlídku - vzpomínáme na africký Cap Cross, kde jich byly stovky, možná i tisíce! Za skoro dvacet dolarů žádná hitparáda!
No, nevadí - půjdeme na procházku. S ptakopyskem... V NP Flinders Chase inzerují "Platypus Walk", pěší okruh mezi jezírky, kde by se ptakořit MOHL (nejlépe v podvečer)... Mohl - kdyby se mu chtělo! Ale nechce, navíc nás na zpáteční cestě už zase chytil liják - a to pořádný! Nakonec si pro něj budeme muset zaskočit v Sydney do Zoo?
Ráno už zase slunečno a veselo, krásné skály Remarkable Rock jsou obsypané asijskými turistkami v komických šatičkách s kanýry, nedá se jim vyhnout - ale ty balvany jsou i tak moc pěkné! Taky maják a nám pro radost Admirals Arch - skalnatý záliv, kde se vyhřívají desítky lachtanů - a zadarmo! Na mobil to tedy bohužel není, ale s Nikonem a čtyřstovkou objektivem už je to slušné!
Něco pro šotouše!
Adelaide je páté největší město Austrálie, má skoro 1,5 milionu obyvatel a jméno dostalo po manželce krále Viléma IV. (jehož na trůnu následovala královna Viktorie). Chtěli jsme ho původneˇ jen co nejrychleji projet, ale souhra několika komplikací způsobila, že jsme se tu zasekli skoro na dva dny - holt Murphyho zákony... Abychom si ten nucený pobyt zpříjemnili, navštívili jsme místní Železniční muzeum - a byli jsme nadšení! Staré lokomotivy, dobové vagony, pojízdné železniční řeznictví... Masna jezdí jednou týdně! Salonní kupé, dámský budoár, sto let stará kuchyně pro VIP pasažéry - celá chromovaná! Moc roztomilý model železnice se dvěma vláčky a simulátor řízení lokomotivy - staň se i ty mašinfírou!
Při letmém pohledu nám dali rovnou seniorskou slevu (normálně platí jen pro obyvatele AU) a ještě kupón na pětadvaceti procentní slevu na úžasnou starou plachetnici "Clipper Ship City of Adelaide"! Nejstarší dochovaná plachetní lodˇ na světě, postavená v anglickém Sunderlandu v r. 1864! Cesta z Anglie sem jí trvala tři měsíce, vozila pasažéry i kargo a má hodně pohnutou historii! Dnes díky stovkám dobrovolníků stojí tady v doku, má obrovskou historickou hodnotu a její zachování podporoval sám princ Philip! Teakové dřevo, lana z marihuanových vláken a ucpávky z koňských žíní - poklad!
V Lincolnu loňskýho roku...
V Lincolnu loňskýho roku, jak praví píseň, se kdysi odehrála tragická událost s fatálními následky! To ovšem nebyl Port Lincoln v jižní Austrálii! Tenhle je známý hlavně nabídkou potápění v kleci za žralokem bílým, lidožravým! Dokonce se tu natáčely některé sekvence kultovního filmu "Čelisti"!
Náčelník Václav chce mermomocí do klece - bytˇ je to sakra drahá libůstka... Potápěčský průkaz netřeba, dotaz, zda náčelník umí plavat rozesmál jenom nás! Z ostatních odvážlivců jsou plavci zřejmě jen někteří, věk, váha a národnost nejrůznější, včetně jednoho Mongola! Možná by nás na oplátku mohl pozvat do své země na pozorování Olgoje Chorchoje? Klec má dno asi 3 m pod hladinou, žaket a kyslíkovou láhev nahrazuje vnější potrubí a hadice s jednotlivými vstupy automatiky. O´, jak nebezpečné - podívat se do chřtánu bílé smrti úplně zblízka! Ne, nesežral ho - a já se tolik těšila! Centrum Calypso sice uvádí 80% úspěšnost - na nás bohužel vyšlo těch zbývajících 20%... Žraloci prostě tenhle týden odpluli někam daleko do oceánu a nám zůstalo "velký bílý - velký špatný..."
Uluru - rudá horaV Severním teritoriu, přímo v srdci Austrálie se zvedá z buše rudá hora Uluru - Ayers Rock. V jazyce Aboriginů prý to znamená "Stinné místo" - a nic nemůže být výstižnější! Domorodci měli zjevně smysl pro ironii! Nikde ani kousíček stínu, standardní teplota kolem 45°C (dnes 46°C). Posvátné místo Aboriginů a dneska i kultovní místo každého cestovatele i turisty!
Dalo by se říct "lidí jako much", ale ani to není pravda - mouchy jsou v přesile! Provádějí nálety na každého jednotlivce v celých rojích, lezou do očí, nosu, uší - zjevně pomsta hory, kterou znesvěcujeme! Od r. 2017 se na ni sice už nesmí vystoupat, ale na západ a východ slunce přijíždějí celé autokary návštěvníků. Kamery, foťáky, mobily - všechno jedno! Potvora měří na délku 3,6 km a nikam se nám nevejde! Skoro vypadá, jakoby do té sluncem spálene´ roviny nepatřila, jakoby si ji někdo vymyslel! Možná to tak bylo, v těch dávných dobách před příchodem "vyspělé civilizace"?
Podzemní město Coober Pedy
V široširé poušti několik set km od nejbližšího skutečného města leží Coober Pedy - podzemní město. Po 1.světové válce přilákalo největší naleziště opálů tisíce dobrodruhů i zoufalců, kteří snili o pohádkovém zbohatnutí. Ve vyprahlé pustině s teplotami až ke 40 stupňům Celsia hloubili skoro holýma rukama jámy do písečné země, později došlo i na průmyslovou těžbu, otvíraly se velké doly! Celé okolí je pokryté stovkami kopečků vytěžené hlušiny, jako strašidelný sen zoufalého zahrádkáře! Jakoby stovky krtinců - a tak to taky je!
Jediná možnost, jak přežít v takovém prostředí byla pod zemí. Lidé si hloubili podzemní sluje, nejdřív hodně prosté, ale postupem doby celé opravdové byty s kuchyní, obývákem i dětským pokojem, někteří tak žili ještě v 60.letech 20.stol. Dnes je Coober Pedy městem duchů, těžba skončila a jediné, co zůstalo je dramatická historie, ze které teď těží turistický ruch...
Nabídka je úchvatná! Luxusní pokoj v podzemním hotelu za několik set dolarů, ale pro nemajetné romantiky, jako jsme my, tu najdete i podzemní campground - něco jako podzemní garáže s jednotlivými kójemi, kde si můžeme postavit svůj stan. Za 18 AUD/os. - neberte to! Oproti venkovní teplotě standardních 26 stupňů, venkovní kuchyně, sprchy a WC.
Mají tu i podzemní kostely... Úžasný je ten srbský sv. Eliáše s neskutečnou atmosférou! Na zdejším hřbitově Australáci, Němci a právě hodně Srbů, kteří sem přijeli zbohatnout - a umřít. Výzdoba hrobů je stejně rázovitá, jako osudy nebožtíků - krumpáč a lopata, sbíječka... Drsná romantika, sůl země...
Noční návštěvník
Po vyprahlé poušti posledních dnů je horský NP Flinders Range osvěžení na těle i na duchu! Vůně borovic a cypřišů, na větvi nad našimi hlavami posedává kukabura. Kráter Wilpena Pond tvoří vlastně dva táhlé horské hřebeny a pohodovou vycházku lesní cestou nepokazí ani to, že z vyhlídky toho moc k vidění není, z dálky a v oparu žádná velká hitparáda! Zato jsme potkali rodinku somnambulně kráčejících pštrosů emu.
V pravé poledne se přesouváme do doporučované rokle Brachina Gorge, kde žijí vzácní klokani žlutonozí. Jsou endemičtí, nikde jinde je neuvidíme! Jedeme hrbolatou písečnou cestou, leč naše autíčko není žádný off road a všechno vydržet nemůže! Potkat v takové pustině německého automechanika ve chvíli, kdy se nám zlomila západka u kufru a kufr nejde zavřít, se rovná zázraku... Projíždí v protisměru a má nejen off road, ale i nářadí, kufr aspoň pro tuhle chvíli drží! "Danke vielmals, viel spass!" (BTW Bylo to toho dne jediné auto, které jsme potkali!)
Můžeme pokračovat v pátrání - a máme ho! Máme! Vzácného klokánka s pruhovaným ocasem! Sedí na skále, chvíli váhá - a už šplhá po skalní stěně nahoru jako kamzík! Je jich tu všude kolem spousta, maličkatých vyskákaných pokladů zoologie...
Se soumrakem jsme se dokodrcali do tajného kempu, kde nejspíš letos ještě nikdo nenocoval (a možná ani vloni), nádherné romantické místo hluboko v horách, sami pod hlubokým nebem plným hvězd! Rozdělali jsme ohník, uvařili večeři a zasněně popíjíme nealko pivo, které náčelník omylem zakoupil. "Pozor, je za tebou!" Kdo? Ten žlutonohý skřítek přece! Vůbec se nebojí, chvíli šmejdí kolem ohniště a nakonec se vyhoupne na ten placatý šutr, kde jsme odložili lahvičky (třetinky) od našich pivíček. Taky by si dal! Nevěřili jsme vlastním očím - trochu E.T., trpaslíček z hor... Hádej, kdo přišel na večeři?
Tři sestry a skautská náruč
Austrálie je velká země a několik set kilometrů od jednoho města ke druhému není nic zvláštního. Na šesti set km trase z Flinders do Blue Mountains jsou dvě, slovy dvě benzínové pumpy - a vůbec žádný signál! Sladký hlásek slečny GPS povzbudivě naviguje; "Teď jeďte čtyři sta dvacet kilometrů rovně, pak odbočte ostře doleva!" Myslíte v úterý? Jedeme celý den, od úsvitu do tmy, krajina i počasí se mění, jen silnice, vroubená klokaními mrtvolkami je pořád stejná! Hodina "mrtvého klokana" nastává před soumrakem, každou chvíli se vynoří na krajnici silueta s dlouhýma ušima... Skočí, neskočí? Zatím máme stále čisté konto.
Do oficiálního kempu zdarma jsme dorazili před devátou a nacvičenou souhrou stihli v pěti (možná čtyřech?) minutách postavit stan, než se spustil liják. Pršelo celou noc, ráno balíme mokrý stan už jen za drobného mrholení, ale vyhlášené dechberouci výhledy se nekonají! Hluboko v údolí je ještě jakás takás viditelnost, vodopády jsou čitelné i v dešti, ale z pověstných "Tří sester" (není to málo, Antone Pavloviči?"), už se noří z mlhy jen ta první, nejbližší! Neradi se vzdáváme, ale předpověď je stejně mizerná na příští tři dny, musíme to zabalit...
Do Sydney to zas tak daleko není, ale shánět nocleh v tak velkém městě, navíc v pátek odpoledne je na hranici nemožného! Navíc ten nulový signál, Booking.com se nekoná! Na kraji města hotýlek, zkusíme to? Plno. Zkuste to někde v okolí, paninko! Jezdíme bezcílně sem a tam - hele, tamhle je Skautský institut, třeba nám poradí nějakou ubytovnu? "Přespat, sestro? U nás na zahradě by vám vyhovovalo?" Moje pískově žluté triko s emblémem turistického klubu uvedlo místního náčelníka ve šťastný omyl a hned máme vystaráno! Díky barone Baden-Powelle!
Do Opery, do ZOO, do Sokola!
Když se řekne Sydney každému se asi jako první vybaví kdysi kontroverzní budova Opery, nejfotografovanější, nejnavštěvovanější! Bohužel se nám do batohu nevešla velká večerní a frak, takže toho Verdiho si musíme pro tentokrát odpustit, místo toho jsme si vyjeli na okružní jízdu trajektem, která tu nádheru objíždí a míjí hned čtyřikrát - a víte, že není ani zdaleka tak obrovská, jak jsme si ji představovali? Na pozadí mrakodrapů vlastně vypadá docela titěrně!
Dojeli jsme až na konečnou, do Manly, v zálivu jsou docela velké vlny a spousta surfařů (i surfařek v těsně obepnutých neoprénech), na stráni nad pláží se vyhřívají ještěrky, tedy agamy vodní, či jak říkají místní "water dragons" a sluníčko svítí - prostě léto jak má u protinožců být (u nás březen - za kamna vlezem)...
Večer jsme neodolali a poprvé za naši cestu šli na večeři do hospody! Do té české, sokolské! V nabídce guláš s knedlíkem, svíčková, ve vitríně větrníky, laskonky a punčák - a samozřejmě plzeňské, které tady točí brněnský student, brigádník! K našemu úžasu a zklamání tu není mimo něj ani jediný Čech! Pátek večer? Nechápeme! Tady to přece musí žít! Ale staří Sokolíci už vymírají a mladým, kteří se už narodili tady, Tyrš a Fügner nic neříká, a spíš než svíčková je láká pizza...
Druhý den jsme ještě zaskočili do zdejší Zoo! To nemáme těch zvířat ještě dost? Už jsme měli koaly, pštrosy, klokany živé i mrtvé, o pažravém vombatovi ani nemluvě - ale ptakopysk nám pořád uniká! Austrálie ho totiž odmítá exportovat, i když prý největší odborník na něj byl zrovna náš rodák Alois Topič! Takže buď teď a tady, nebo už nikdy! Oběť je to velká, vstupenka (i se seniorskou slevou) stojí 41 AUD/os., ale pamětlivi výzvy "bez ptakopyska se nám domů nevracejte" nelze jinak. Tedy, viděli jsme ho! A strávili s ním bezmála hodinu vzácného času - ale nafotit? Zvířátko je mnohem menší, než jsme si představovali, odhadem tak 30 cm včetně zobáku, zato tak rychlé, že není šance, a rejdí v bazénku jako zběsilé, vzácné a nepolapitelné! Tohle je jediný snímek, kde při maximálním soustředění lze vidět – zadní ploutvonožky! Nemáme ho aspoň někde v muzeu vycpaného?
Živlům navzdory!
Poslední den, poslední vzepětí sil - i když spíš morálních, než fyzických! Výstup na vrchol nejvyšší hory Austrálie Mt. Kosciuszko (2.228m n.m.) je za normálních okolností spíš vycházka po velmi mírně nakloněné rovině - POKUD zrovna neleje jako z konve a netlačí vás čas! Ale ono leje!
Název hory je sice polský, ale počasí spíš rumunské - "chčijonescu"! Když to tak vezmu, 18 km za čtyři hodiny 46 minut v naší věkové kategorii není tak špatné, předběhli nás jen ti dva Nepálci a i s nimi jsme dost dlouho drželi krok! Na úplně placatém vrcholu (pozná se jen podle tabule) jsme vyrazili oslavný pokřik Čtvrté trasy TAKu (Turistický akademický klub) a promočení na kost vyrazili na poslední přesun do Melbourne, odkud ráno odlétáme domů, do Podolí, do lékárny ...
Na vnější okruh Melbourne jsme dorazili totálně na doraz kolem osmé večerní, na zajištění noclehu nezbyly síly, čas ani motivace! Házíme karimatku a spacák za Petrol Station u křižovatky, tulákovi není žádné místo tak špatné, aby na něm nesložil hlavu! Po šesti týdnech noclehů důsledně ve stanu mám patinu, kterou by mi mohl závidět i nejlepší falzifikátor starých mistrů, batoh plný smrdutých fuseklí a hlavu narvanou spoustou zážitků. Velký dík patří našemu "styčnému důstojníkovi" Ivanu Šimůnkovi, skrzevá něhož jsme mohli posílat on-line naše zprávičky na FB - a samozřejmě vám, kdo jste nás sledovali! Snad jste se s námi nenudili...
~