Čína
Do Říše Středu
Letíme do Číny. Let do Paříže má zpoždění, takže ten navazující nám uletěl! Nepočkal… Nocleh v Paříži hradí Air France, ale ten v Pekingu už propadne, protože letíme o den později. První dojem - hustý! Věděli jsme, že je Čína velká země se skoro 1,4 miliardou obyvatel, ale že budou všichni najednou na stejném místě jsme přece jenom nečekali! Náměstí Nebeského klidu je tak jako tak dost paradoxní název vzhledem k masakru studentů v r.1989, ale ani teď není po klidu památky! Hlava na hlavě a řev jak o pouti, ještě na ulici nás 2x prohnali rentgenem a bezpečnostním rámem jako na letišti. Zakázané město je obrovský komplex paláců panovníků slavných dynastií Ming a Čching a „obyčejným“ smrtelníkům se otevřelo až po pádu císařství v roce 1911. Dneska jako kdyby se tady sešlo celé město, snad i celá provincie! Všichni mají rozevřené deštníky proti slunci a fotí si selfíčka na pozadí historie. Ale stavby jsou nádherné a mají romantická jména. „Brána nejvyšší harmonie“, „Palác tříbení mysli“... Císař prostě věděl, čeho je lidu zapotřebí nejvíc!
Bezdomovcem v Číně
Díky komplikacím s příletem i přes nahlášeni pozdního příjezdu booking.com zrušil celou dvoudenní rezervaci! V deset večer stojíme s plnou bagáží daleko od centra na autobusové zastávce a marně se snažíme najit jiný hotel. V Číně totiž platí pravidlo, že mnohé (hlavně ty levnější) hotely nesmí ubytovávat cizince – nemají akreditaci… Diskriminace! Lidi by rádi pomohli, ale nikdo nemluví anglicky a taky netuší, že nás každý hotel nevezme – oni se s tím samozřejmě nikdy nesetkali! Představte si, že jste mentálně retardovaný hluchoněmý analfabet a budete mít poměrně jasnou představu, jak jsme se cítili! Nakonec se nás z ničeho nic ujal ochotný a strašně hodný mladý pár, výjimečně ovládající jakžtakž angličtinu, úporně a čtyřručně volal na všechny strany, orodoval za nás a po DVOU hodinách úsilí nás odvezl taxíkem k jedinému hotelu v dosahu s volným pokojem a povolením pro cizince... V ceně ubytování byla dokonce i snídaně – rýžový odvar a nakládaná zelenina na kyselo!
Lezeme po Zdi
Ráno ostrý start a busem směr Simatai, kde nás čeká ta slavná Velka čínská zeď! Měří prý podle posledních měření celkem 8851 km, ale přístupné jsou jenom některé úseky a my jsme si vybrali jeden z těch míň „profláknutých“. Tady naštěstí není tak přelidněno, neb je to 160 km od Pekingu, navíc výstup je dost náročný a lanovka drahá... Krajina úchvatná, schody jako do nebe – vhodné zvláště pro kulhavce! Některé pasáže cupitáme jako špičkové baletky, jinde skoro nedosáhneme! Dost fouká a místy je to s prominutím "o hubu" - spadnout by se dalo bez problému! Prošli jsme celý povolený usek s deseti strážnými věžemi a jako úplně poslední návštěvníci Zeď ve čtyři hodiny odpoledne opustili. Protože na oficiálně nepřístupné úseky už se nedá proniknout natajno, plánovaný nocleh na zdi se ruší a dostáváme se do stejně bizarní situace jako včera, jen v jinem městě! Tady nám pro změnu pomohli dva mladí policisté ve službě! Booking.com totiž potvrdil rezervaci nám, leč recepční ji nedostala (nebo spíš neví, co to je), nicméně policii se neodvážila odporovat! Kluci se s námi na rozloučenou vyfotili a odkráčeli do noci s klasickou větou: Děláme jen svou práci! Vypadalo to, že tentokrát je i bavila!
Konfucius, Buddha a císařovna
Vracíme se do Pekingu, odkud budeme pokračovat nočním vlakem do Datongu. Stíháme Konfuciův chrám s několika pavilony. Zdá se, že Konfucius byl takový čínský Cimrman - vyučoval precizně matematiku, hudbu, sociální vědy... Před chrámem zrovna probíhalo taneční vystoupení, protože je sobota. Možná byl Konfucius i učitel tance? V nedalekém buddhistickém Lama Temple je víc klidu, věřící zapalují vonné tyčinky a modlí se před sochou Buddhy - tady opravdu vládne harmonie. Naopak Letní palác, obrovský park s jezerem, je spíš místo, kam se jezdí na piknik, lidi se povalují na dekách a projíždějí na lodičkách. Jedna loď tady „kotví“ na stálo – je mramorová a dala ji tady postavit kontroverzní císařovna-vdova Cixi! Vládla tvrdou a marnotratnou rukou dlouhých 25 let, milovala divadlo a ráda vystupovala v roli bohyně milosrdenství. Bohyně intrik a krutovlády by byla možná případnější… Dneska se tady procházejí hlavně rodinky s dětmi a milenci po nádherně malované, devět set metrů dlouhé dřevěné kolonádě.
Visutý chrám a jeskyně Yungang
Pokud to jde, využíváme noční lehátkové vlaky, tzv. „hard sleeper“, které šetří čas i peníze za nocleh. Ten dnešní nás vyvrhl za úsvitu v Datongu. Neodolatelnou nabídku sdíleného taxi s postarším čínským párem jsme přijali, protože dvě největší místní atrakce jsou daleko od města a navíc každá jiným směrem. První je kuriózní visutý chrám trčící na strmé skále na bambusových kůlech. Bohužel to nejkurióznější na něm momentálně je, že je v rekonstrukci, nepřístupný a pod lešením. Všivák taxikář to věděl! Náhradou nabízí nedaleký komplex chrámů ve svahu Heng Shanu. Parťáci z taxíku jedou nahoru lanovkou, my zvládáme stovky schodů klusem, čas je jako obvykle náš nepřítel! Jeskyně Yungang naštěstí v rekonstrukci nejsou a jsou prostě úžasné! Pocházejí z doby kolem r. 450 a patří k nejvelkolepějším a nejzachovalejším v Číně. Jsou umělé, vytesané do skály a v každé obrovská socha Buddhy. Ten největší měří 17 metrů, a je nádherně kolorovaný, má zlatý obličej, modré vlasy a výrazné rudé rty. Celé stěny i strop jsou plné dalších reliéfů bódhísatvů a pestře vymalované scénami z Buddhova života. Úžasné! Jen vstupné je vyšší, ale důchodci naštěstí zdarma... Obecně mají senioři slevu na vstupném skoro všude, většinou 50 % nebo aspoň 30 %. Být 60+ je v Číně sakra výhodné! Bohužel chudák Vašek, kterému do kýžené šedesátky chybí pět měsíců, má smůlu!
Tas pas
Čínská vláda chce mít všechno a všude těžce pod kontrolou, takže blokuje důsledně komunikační kanály mimo zemi Středu, na internetu všechny možné servery užívané na západě včetně českých. Nelze se připojit na Seznam.cz, Gmail, WhatsApp, Facebook, Skype, Google ap. Zato podporuje třeba Beido a ChatMe (které ale zas u nás nikdo nemá). Do internet caffé (pokud nějaké vůbec objevíte) nemá cizinec pro jistotu přístup vůbec! Wi-Fi je sice skoro všude, ale ne vždycky chodí, jak by mělo. Bezpečnostním rámem musíte projít nejen na letišti, ale i na vlakovém a autobusovém nádraží, u vstupu do muzea nebo Národního parku. Veškerá zavazadla ve všech uvedených případech projet rentgenem (což v případě všetečného batůžkáře obnáší tréning bicepsů několikrát denně) a při nákupu jízdenek vždy předložit cestovní doklad s vízem. Z důvodu úspornosti jsme si zvykli používat stručné pokyny: „Nahoď!“ a „Tas pas!“
Hliněná armáda
Jedním z největších objevů světové archeologie je terakotová armáda v XiAnu, objevená překvapivě a úplnou náhodou až v roce 1974 vesničany, kteří nedaleko vesnice Si-jang hloubili studnu a propadli se rovnou mezi zástupy bojovníků v plné zbroji. Ve skutečnosti ale nejspíš narazili jenom na střepy, ze kterých se od té doby slepují jednotlivé postavy. Má jich být víc než 8000 ! Sysifovská práce! Původně byly barevně omalované, ale po odkrytí působením běžného vzduchu vzaly za své během pár desítek minut. První archeologické skupiny, které začaly armádu odkrývat, taky napáchaly z neznalosti obrovské škody a sochy navíc obrovsky trpí i dnes dechem miliónů funících návštěvníků, takže některé se začínají i přes snahu restaurátorů opět rozpadat. Archeologové tak s odkrýváním dalších a dalších prostor mauzolea nepokračují. Každopádně dojem je z té nedohledné řady hliněných postav až neskutečný, neuvěřitelný! Všechny měří kolem 180 cm a každá, KAŽDÁ má jiný účes, jiný výraz v obličeji, každá je jedinečná! Za každou se taky skrývá nějaký životní příběh, protože prý byly vymodelované podle skutečných živých osob! Neuvěřitelné! Kdo neviděl, nepochopí!
Vycházející slunce prosperity
Pingiao nás nadchlo, protože díky zápisu do Seznamu UNESCO ho žádné novodobé zásahy nehyzdí. Oproti centrům ostatních měst zůstalo skutečně historické se spoustou měšťanských domů, soudních dvorů, paláců i chrámů a muzeí. Dnes taky plné krámů, restaurací a hotelů. Pro představu něco jako Český Krumlov. Obzvlášť zajímavé jsou budovy spojené s bankovnictvím. Pching-jao bylo totiž v průběhu 19. a 20. století bankovním centrem proslulým po celé zemi. Asi první směnárna tady byla založena v roce 1824 pod názvem "Risheng chang" neboli "Vycházející slunce prosperity". Časem rozšířila svou působnost nejen do celé Číny, ale i do Japonska, Singapuru, Ruska a dalších zemí a dostala přezdívku "První směnárna světa". V dobách největší prosperity se ve městě nacházelo 22 směnárenských domů a Pingyao se proměnilo v centrum čínského bankovnictví. Toulali jsme se tady celý den a vlezli snad do každých dveří, protože jsme si pořídili celodenní vstupenku, která platí na všechno! Mně nalepili na obal pasu něco jako čárový kód – a měla jsem to zadara!
Panda mánie
Do Chengdu se jezdí na pandy. Trochu záludné je, že v místní ZOO přímo ve městě mají dvě v kleci a tam vás nejspíš místní nasměrují nejdřív, ale ve Výzkumném centru a chovné stanici na kraji města jsou jich ve velkých zalesněných výbězích asi dvě desítky a to je mnohem lepší! Protože tahle dobromyslně vypadající šelma žije jenom v jediné horské oblasti Číny a ve volné přírodě se už vyskytuje jenom vzácně, zahájila čínská vláda projekt na její záchranu a dokonce za ublížení pandě udělila i několik hrdelních trestů! První, kterou jsme objevili vypadala spíš jako žok oddychujících chlupů na dřevěné plošince, ale další sedí na zemi na plácku přímo u plotu, cpe se bambusem a nechá nás pořídit spoustu skvělých záběrů. Čínské návštěvníky přivedlo do stavu frenetického nadšení, když se chlupatá dáma na chvíli odebrala na kraj palouku, aby tam provedla potřebu. Vidět padesát Číňanů, jak nadšeně aplaudují padajícímu hovnu je fakt zážitek! O kousek dál nás překvapilo, do jaké výšky jsou tihle zavalití méďové schopni vyšplhat do větví stromů! U jejich nejbližších příbuzných, pand červených to tak nečekané není, vypadají spíš jako mývalové a jsou hodně čilé. Jenom kamaráda Krtečka jsme nikde vzdor propagandě neviděli a ta plyšová ouška na hlavu mi velitel nakonec nedovolil… Škoda – určitě by mi slušela!
Nekonečný Emei Shan
Na treku na jednu ze čtyř nejposvátnějších hor Číny Emei Shan nám počasí nepřeje. Je zataženo a mlha, ale vybírat si nemůžeme, i na zítřek je předpověď mizerná! Nahoru se dá vyjet i kombinací autobusu a lanovky, ale my samozřejmě vyrazili pyšně pěšky! V lese tma, žádné výhledy, jen strmé schody až k obzoru. Výš a výš hodinu za hodinou, krok za krokem, schod za schodem. Většinou jdeme úplně sami, i ty agresivní opice, před kterými neustále varují cedule jsou někde zalezlé. Začíná pršet, v mlze jsme téměř minuli první chrámek. Nedojdeme! Síly došly dávno, schody nekončí. Bojím se říct, že už nemůžu, abych nedemoralizovala velitele. Nejspíš tady někde klesnu, aniž hlesnu! Jen setrvačností jsme nakonec doklopýtali za soumraku k cíli. Už nikdy schody!
Sedící
V Leshanu stojí (vlastně sedí) ve srázu nad řekou 71 metrový Buddha, prý největší na světě. Samozřejmě UNESCO a také největší turistický humbuk! Nahoře od jeho pravého ucha se vine ve čtyřstupu 6x zatočený had návštěvníků, než dosáhnou úzkých železných schodů dolů svahem ke kýženému palci u nohy! Bratru 1,5 hodiny. Na plošince pod jeho nohama cvak-cvak foťákem, děkujeme, odcházíme! Upřímně řečeno, takovou atrakci jsme si klidně mohli nechat ujít! Snad ještě kdyby se tu nechal vypustit dron, ale to je samozřejmě zakázané a přísně kontrolované! Jinak je socha vidět ve správné perspektivě z výletních lodí na řece, ale další frontu už absolvovat nehodláme...
Den tygra
Lijiang je turistické hnízdo, Staré město jeden krámek se suvenýry vedle druhého, restaurace, bary… Taky ale východisko k velké atrakci Číny - Soutěsce tygřího skoku. Prý nejhlubší kaňon světa. Úzkou roklí mezi strmými skalami se valí divoká kalná Jang Ce Tiang. Strhující podívaná! Přiznávám, že přes všechnu reklamu cestovek nás to naprosto uchvátilo, nikdy jsme nic podobného neviděli ani si nedokázali představit! Samozřejmě cestovky vozí stovky čínských turistů na horní stranu kaňonu a na vyhlídkovou plošinu dole se můžete dokonce nechat i snést na bambusových nosítkách, ale zpátky nahoru by vás nevynesl ani Rambo... My jsme se tajemným řízením osudu připojili k partě mladých Číňanů-sportovců a došli o pár kilometrů dál po stezce na místo, kam už davy nechodí. Byli jsme tam sami, slezli až k dolů k peřejím a po visutém můstku na obrovský balvan uprostřed proudu. Zpátky pár žebříčků, padesát, osmdesát příček! Trochu síla, ale úžasný zážitek.
Sněhobílé Baishutai
Ranní bus nás veze do Baishutai. Mrňavé hnízdo v horách má něco, co hned tak jinde neuvidíte – v kopci nad vesnicí bílá travertinová jezírka s modře průzračnou vodou. Podobná známe z tureckého Pamukkale. Tady jsme v horách, všude kolem zakrslé borovice, ovečky a kozy na úbočích, už jenom cesta sem by byla paráda, ale zbytky podmáčené silnice plné zatáček jsou trochu masáž na nervy a v dešti a mlze se jízda protáhla na víc než 4 hodiny jedním směrem. Na místě naštěstí jako zázrakem vyšlo na chvíli slunce a my se mohli nejen pokochat a fotit, ale dokonce i vypustit dron a natočit z něj skvělé záběry! Zpáteční cesta se ještě o něco protáhla a tak nám nezbylo, než ještě jednou přenocovat ve městě, kam jsme původně vůbec nechtěli jet! Někomu by možná přišlo škoda trmácet se kvůli troše vápence 9 hodin tam a zpět, ale nelitujeme, stálo to zato.
Kousek od Tibetu
Nechtěli jsme jet do Shrangri La! Opravdu! Už proto, že Hiltonův „Ztracený obzor“ je fikce a žádné takové místo ne světě není a nikdy nebylo! Jenže jsme museli, právě kvůli Baishutai. Zdejší klášter Ganden Sumtseling si nás nakonec magickou silou přitáhl i proti naší vůli. Když už jsme museli zůstat, aspoň jsme ochutnali yaka, který je zdejší specialitou a ráno pořád ještě neochotně vyrazili do kláštera. Přemrštěné vstupné bolelo jenom chvíli, protože je naprosto úžasný! Z vnějšku samé zlato, střechy zdobené dračími hlavami a uvnitř obrovské sály s fantastickou výzdobou. Vévodí jim obrovští, dvoupatroví Buddhové. Pestře pomalované stěny a stropy, sloupy desítek metrů pestrých látek, svíce, zvonečky, mumlání mnichů. Tajemná, nadpozemská atmosféra. Odcházíme užaslí nad nádherou i duší kláštera...
Deus ex Machina
Ve starém městě v Dali nás nejvíce bavil pestrý domorodý trh s ovocem, zeleninou, masem, rybami, raky a žábami z místního jezera a několik krojovaných žen bránících se focení. Protože na výlet do hor nebylo počasí, vydali jsme se na vysněnou cestu do Gongshsanu na konci údolí řeky Nu Jiang, kde vesničané řeku překonávají pomocí kladky na laně. Jedno tam, druhé zpátky. To jsme ještě netušili, že pojedeme přes 200 km dlouhou stavbou a cesta se protáhne na 16 hodin! Projíždíme mezi bagry, míchačkami a náklaďáky s kamením. Za provozu jak na Benešovské s mnoha nijak neřízenými zúženími. Už za tmy jsme zapadli do bahna. Dopředu neprojedeme a vycouvat není kam pro štrůdl za námi. Řidič vystoupil, sedl na bobek a soustředěně pokuřuje. Je třeba to v klidu promyslet! Pod šasi moc vidět není, už je úplná tma… Co by tak… Po půl hodině rozjímání se najednou ze tmy úplně přízračně vyloupl bagr! Vynořil se ze zatáčky jako Deus ex Machina, rozkýval lžíci ze strany na stranu jako sloní chobot, potom rozhrabanou hlínu udusal a uhnul ke straně. Můžeme projet!
Pokrok nezastavíš!
Vláčeli jsme se zbytečně. Koho by napadlo, že lana z důvodu rekonstrukce silnice sundají a už to tak asi zůstane, protože staví lávky! V noci jsme přijeli, časně ráno jedeme zpátky! Pro nic, za nic! Cesta zpátky se zdála dlouho rychlejší, ale v posledním úseku jsme se znova zasekli, na silnici byl sesuv půdy, a čekali jsme šest hodin, až ho dva dělníci odkopou…. Do autobusu se šíleně prášilo a v hotelu při sprchování vznikla na mé hlavě betonová přilba, kterou jsem jenom těžko smyla... On totiž cement s vodou reaguje, hmmm.
Kamenný les
Kamenný les u Shilinu je oblíbené výletní místo Číňanů. Naštěstí je zajímá hlavně "Matějská pouť" hned za branou, rodinná selfíčka u jezírka, suvenýry a pamlsky na stáncích. Na chození moc nejsou, takže jsme měli celé úžasné skalní město skoro jen pro sebe. Takový čínský Adršpach, jenže ne pískovcový. Vysokánské vápencové věže na ploše 80 hektarů svými ostrými tvary připomínají zkamenělé stromy. Většina z nich měří minimálně 15 metrů a ty nejvyšší dosahují i 30 metrů. Hrany skal jsou ostré, s bizarními tvary vymodelovanými vodou a větrem. Slon, cukrujicí hrdličky, dívka s nůší... Už zase UNESCO, ale naprostým právem! Jeníček a Mařenka došli až na konec hlubokého lesa a tam si troufli zase jednou vypustit dron. Není nad to mít nadhled!
Rákosová flétna a bambusový vor
Jeskyně rákosové flétny u Guilinu je obrovský krasový dóm, větší, než jsme si dokázali představit. Stalagmity, stalaktity, úžasné štíhlé sloupy, záclony, kamenné záclony i květy v různobarevných odstínech. O flétnách a bambusech to samozřejmě není, všechno je prvotřídní vápenec! Číňani si prostě potrpí na romantické názvy, ale zázrak přírody to rozhodně je! Kdysi prý tady byla jenom malá díra ve svahu a pod ní utajené podzemní jezero, ale jak postupem času hladina vody klesala, vynořoval se čím dál větší prostor dómu, který teď dosahuje hloubky 240 m. Snad jen těch barevných efektů mohlo být míň, červená, zelená, sytě žlutá… Hlavně tu šmolkově modrou neměl můj objektiv zrovna rád, ale celkový dojem je ohromující.
Hodně jsme se těšili taky na vyhlášenou plavbu po řece Li na bambusovém voru mezi homolemi okolních kopců, která slibuje nejúžasnější krajinu a nejúžasnější fotky - když neprší. Nám pršelo a celá scenérie byla v oparu. Na objektivu kapka vedle kapky, z té nádhery kolem nebude vůbec nic! Viděli jsme hlavně desítky dalších „taky bambusových“ vorů – kde ale dneska už jednotlivé „kmeny“ napodobuje lisovaný plast a na nich postavy výletníků, zamotané do pláštěnek, které si koupili od babek v přístavišti. Že leje nikoho nezajímá – zaplatili, tak pojedou! Nakonec jsme byli rádi, že jsme se rozhodli jenom pro kratší a levnější variantu – čtyři hodiny v tomhle počasí by nepřineslo nic lepšího… Škoda!
V krajině Avatarů
NP Wulingyuan u města s těžko vyslovitelným jména Zhangjiajie (zhruba čank-ťiá-ťije) patří k nejpopulárnějším místům Číny, zvláště od té doby, co se tady natáčely exteriéry filmu Avatar. Taky bezkonkurenčně nejdražší vstupné - v přepočtu cca 850 Kč je strašně moc i přes 4-denní platnost vstupenky. A zrovna tady mi můj „požehnaný věk“, nebyl k ničemu, žádné slevy se neposkytují! Strávili jsme dva dny v neskutečně pohádkové krajině, která je posetá vysokými pískovcovými věžemi, jedna vedle druhé! Člověk úplně vidí, jak mezi nimi proplouvají vzduchem útlé postavičky s modrými obličeji. My musíme od vyhlídky k vyhlídce většinou pěšky po tolika tisících schodů, že jsme jich tolik neabsolvovali za celý život - a to jsme tentokrát využili i lanovku! I Po dvou dnech jsme byli pořád okouzleni tou velkolepostí a majestátností přírody!
Císař v nefritu
Nemáme rádi velkoměsta. Ale bohužel z jednoho takového už poletíme domů. Guangzhou, (známé i jako Kanton), je hlavně město obchodu a jídla. Krámky se vším možným i nemožným a restaurace jsou na každém kroku. Nás víc láká potrava duševní, velkým zážitkem bylo muzeum hrobky císaře Zhao Mo přes 2000 let staré. Pohřební komory jsou sice docela malé na tak velkého vládce, ale pak v přilehlém muzeu jsou všechny nálezy zevnitř pečlivě setříděné dle účelu. Mimo popisky (nečekaně i v angličtině) je vždycky nákres, jak věc původně vypadala a k čemu sloužila. A kdyby přece něco nebylo jasné, jede tady pořád dokola smyčka promítání animací. Tak má vypadat muzejní práce! Asi nejúžasnější artefakt je pohřební rubáš krále sestavený z tisíců nefritových destiček spojených hedvábnou nití. Ležel tak, obložený ještě dalším nefritem, ve dvojité malované rakvi, obklopený svými čtyřmi konkubínami, strážci, vysokými úředníky i kuchařem. Aby mu nebylo na onom světě smutno. Holt když umře král...
Strážní věže
Poslední den v Číně. Protože odlétáme večer, jedeme se ještě podívat na strážní věže (diaolou) v okolí Kaipingu. Nejmalebnější je Ruishi Lou ve vesnici Jiang Jiang Gli asi ještě další hodinu autobusem. Architekturou trochu připomíná indické paláce s kulatými sloupovými altánky v rozích ochozu. Taková trochu pochmurná krása! V okolí je jich hned několik desítek dalších, ale většinou jsou zanedbané a hlavně schované v pozdější nevzhledné zástavbě a brodit se za nimi opuštěnou stavbou nebo smetištěm nepřinese žádný úžasný zážitek. Tady by mělo asi UNESCO prověřit aktuální stav! Náš čas pro Čínu jsme využili do poslední minuty, teď už jen hurá na letiště a domů! Naštěstí dnes už davy nejsou tak hrozné jako včera, kdy byl svátek.
Good bye, China!
Po té, co nám naposled odebrali zapalovače a pečlivě prohlédli všechny akumulátory i power banku, nás na let do Paříže rozsadili - každého mezi dva Číňany. Je to trochu náročné se najíst, když vám do uší zní stereo srk, mlask, mlask, srk, srk...! Co je u nás neslušné, je v Říši Středu vrcholem společenského vychování… Taky ty nudle ani moc jinak jíst nelze… Praha nás uvítala typicky podzimním počasím (v Kantonu bylo přes 30°C), vytahujeme z batohů bundy a těšíme se na poctivý český a hlavně nesladký chleba! Good bye, China!
~